Martin Petiška

–

Titínce byly čtyři roky.
Jmenovala se úplně jinak, jenomže na tom, jak se ve skutečnosti jmenovala, vůbec nezáleží.
Když jí byl rok, říkala si Ti.
A tak jí i doma říkali Ti.
Říkal jí tak tatínek, maminka i babička.
Znělo to zdánlivě čínsky a velice něžně…
Ti byla velice něžné dítě.
Svoje pravé jméno vyslovit neuměla, jenomže slyšela na tohle jméno a vždycky, když na ni někdo zavolal Ti, usmála se na něj.
Málokteré dítě se umělo usmívat tak, jako Ti.
Jsou malé děti, které se umějí usmívat jako andělé – ničemu sice nerozumějí, jenomže jejich úsměv jako by rozuměl kdečemu. Děti poznávají svět i z úsměvu, dotýkají se jej úsměvy… Lidé, na které se Ti usmívala, cítili cosi podobného studu, jako by se na ně usmíval anděl, který jim tím úsměvem říká něco, co si nechtějí připustit, co je tak důležité a krásné, že kdyby to pochopili, museli by žít jinak, úplně jinak, než žijí.
Když byly Titínce dva roky, říkala si Titi.
A tak jí tak říkali i ostatní, říkala jí tak maminka, říkal jí tak i tatínek i babička.
Když na ni někdo zavolal Titi, usmála se na něj.
Říká se, že v každé rodině by stále mělo být nějaké dvouleté dítě, dva roky je věk, kdy dítě ještě nezapomnělo na svět světla, ze kterého přišlo k lidem, a umí toto světlo vydechovat svými úsměvy.
A tak jí říkali Titi.
Říkala jí tak maminka, tatínek i babička.
Když jí byly tři roky, říkala si Tititi.
Jako by za každý rok života si přidala jednu slabiku. Uměla své nové jméno vyslovovat s tolika odstíny, až se lidé kolem ní divili.
Jako by se každým novým vyslovením svého jména pojmenovávala jinak.
Uměla to jméno říkat tak, že znělo heboučce a i drsně, výhružně i soucitně, panovačné i mazlivě.
A tak jí i ostatní říkali Tititi.
Jenomže Titínka stárla, a když jí byly čtyři roky, usoudila zřejmě, že není žádná Tititi a začala si říkat Titínka.
A tak jí i ostatní říkali Titínka.
Titínka byla krásné dítě, holčička jako z reklamy na dětskou výživu a uměla se usmívat tak, že její matka uvažovala, že ji přihlásí do nějaké reklamní agentury.
Na tomhle úsměvu by se dalo vydělávat.
Jsou úsměvy, které by mohly pomoci prodávat nějaké zboží, říkala si.
A naše Titína se usmívá právě tak.
Maminka byla s Titínkou doma, a když ji holčička rozzlobila, neříkala jí Titínko, říkala jí Titíno nebo Titíne.
Jako by tím mužským jménem chtěla holčičku pokárat.
A když jí byly čtyři roky, odstěhovala se maminka s Titínkou k jednomu pánovi.
Odstěhovala se od tatínka.
Titínka to nemohla pochopit.
Když se s tatínkem naposledy – u soudního psychologa – na dlouhou dobu setkala, skočila mu do náruče a vysvětlovala mu, že teď žijí s maminkou v nějakém hotelu, a že je v tom hotelu plno pokojů a bydlí tam s nimi nějaký cizí pán a že v tom hotelu je hodně postýlek a že tatínek tam může s ní také bydlet.
Tatínek ji držel v náručí, tiskl ji k sobě a Titínka ho přemlouvala, aby se k ním nastěhoval, když mají tolik volných postýlek.
„Titíne, nevotravuj,“ řekla jí matka, „v žádném hotelu nebydlíme, bydlíme teď u Xavera a to není žádný hotel, prostě on má takovou velikánskou vilu.“
„Je to hotel,“ řekla Titínka.
„Není.“
„Je to hotel, protože je v něm moc pokojíčků,“ protestovala Titínka.
„Není, je to dům pána, u kterého bydlíme.“
„Je to hotel a já chci, aby tam tatínek bydlel s náma.“
„Titíne, drž klapačku,“ vykřikla matka a vlekla ječící holčičku z chodby od psychologa, kde byly na přání sociální pracovnice.
„Jak to, že s náma tatínek nebude bydlet?“
„Tomu nerozumíš.“
„Čemu mám rozumět? Proč s náma tatínek nebydlí…?“
„Titíno, drž klapajznu.“
„Tatííííííííínku…“
„Počkej,“ zavolal otec na Titínčinu matku, „říkali přece, že máme jít teď s Titínkou na čaj – a popovídat si s ní – a vysvětlit jí, že – “
„Není co vysvětlovat,“ vyvlekla matka dceru ze dveří, „tady přece není vůbec co vysvětlovat.“
„Vysvětlíme si – “
„Ty bys stejně nic nepochopil.“
„Titínka chce, aby s námi tatínek taky teď odjel do hotelu a bydlel tam s námi. Když je to nutný i s tím hnusným Xaverem,“ volalo dítě, které matka táhla tichou jarní ulicí, ulicí mezi vysokými tichými domy, jako by ji odvlékala podobně, jako jinou holčičku na obrázku z dětské knížky odvlékají loupežníci, odvlékají rukojmí pustou krajinou mezi skalami.
„Ať s náma tatínek bydlí i s tím hnusným Xaverem,“ opakovalo dítě hlasitě na celou ulici.
„Není hnusný,“ zaječela matka.
„Je a je,“ volalo dítě rozplývající se ve tmě.
„Není.“
„Je a je a je.“
„Není.“
„Je děsně, děsně hnusný.“
„Drž klapačku.“
„Tatínku, pojď se mnou a s maminkou do hoteluuuuuuuuuuu,“ volalo dítě.
Venku bylo už šero a matka vlekla holčičku k vozu, ve kterém seděl Xaver.
„Tatííínku, tatííínku,“ ječela Titínka a snažila se přidržovat stromu, kolem kterého ji matka vlekla.„Tatíííííííííííííííínnnnnn…“
Jako by dítě, které nenachází zastání u matky, hledalo aspoň přátelství a pomoc u stromu…
Matka Titínkou škubla.
Pak klapla dvířka vozu.
A tatínek pár měsíců Titínku neviděl.
Snažil se, jak mohl, často docházel za sociálními pracovnicemi, viděl na nich nedůvěru, tyto ženy, životem potlučené a porozváděné, stály neochvějně na straně matky.
„Asi jste své ženě musel moc ublížit,“ řekla mu jedna.
„Utekla mi,“ řekl.
„To říkáte vy, jistě měla důvod.“
„Ten důvod byl o dvacet milionů bohatší a o třicet kilo těžší podnikatel,“ řekl.
„Podívejte se, když se dva lidé rozvedou, vždycky za to mohou dva,“ řekla sociální pracovnice větu jako ze slovníku přejatých myšlenek.
„Myslíte manželka a její matka?“ řekl.
„Otřepanými vtípky si nepomůžete,“ řekla sociální pracovnice.
Vzpomínal na dobu, než se manželka od něj odstěhovala. Už s ním odmítala i hovořit, neodpovídala mu ani na pozdravy.
Titínka to viděla.
Plakávala.
Jednou přišel domů až večer, aby se nemusel s manželkou setkat, cítil z ní drahou voňavku jejího milence.
Titínka ještě nespala.
Ležela v postýlce a plakala.
Tichounce, lehoučce, heboučce.
Nebyl to ten zlostný pláč, jako mívala dřív, kdy se ještě všichni měli rádi, kdy byli šťastná, spokojená rodina.
Plakala, jako by plakalo koťátko.
Přišel k ní a hladil ji po hlavičce.
„Chci do Afrálie,“ pozvedlo k němu děvčátko oči.
„Kam?“
„Do Afrálie.“
„KAM?“
„DO AFRÁLIE.“
„Co je to Afrálie?“
Podíval se na ni nechápavě.
„Pojď,“ řekla, „utečeme do Afrálie.“
„Je Afrika,“ začal poučovat dceru, „je Austrálie, ale není žádná Afrálie.“
„Je.“
„Myslíš?“
Horlivě zakývala hlavičkou.
A podívala se na něj spiklenecky, se sladkým spiklenectvím anděla:
„Utečeme do Afrálie. Utečeme do ní…“
„S maminkou?“
„Ne.“
„Proč ne?“
Mlčela.
„Utečeme jenom sami dva,“ řekla pak a vzala ho za ruku a udělala to, co neudělala nikdy, políbila mu ruku a nepouštěla ji.
Asi poznala s jasnozřivostí andělů, co matka chystá –
Možná už věděla, co on ne…
Možná už věděla o Xaverovi.
Věděla, že ráj jejího domova se jí už nepodaří zachránit, chtěla zachránit aspoň jeho trosky.
„Necháš mi tu ruku?“ zeptala se a tiskla mu ze vší síly dlaň.
„Než usnu? Budu tady mít tvoji ruku jako panenku.“
Nechal jí tehdy ruku v její, hladila ji a vinula si ji k hlavičce, jako by jeho ruka byla opravdu panenkou.
Jako by jeho ruka byla panenkou, která vedle ní leží, a kterou ona musí uspávat.
Tohle byla jejich hra.
Matka nebývala často večer doma, vracela se až pozdě a bývalo z ní cítit víno, tvrdila, že si byla posedět s kamarádkami, „abych se tady z toho blbečkování s Titínou nezbláznila…“
Tehdy u dcery sedával a dával jí svou ruku, hladila ji hebce jako plyšovou hračku.
Jako by věděla, že brzy bude jeho ruka tak daleko od ní, daleko od její maličké ruky, daleko na tak dlouho. Dokonce jeho ruku nazývala tak, jak říkali jí, nazývala jí Titínkou a povídala si s ní a utěšovala ji. „Ničeho se neboj, Titínko, jsem s tebou já a já tě nikdy neopustím.“ Dojímalo ho to. Holčička se zbavovala své úzkosti tím, že se snažila zbavit úzkosti jeho dlaň. Jednou o tom vyprávěl manželce, ta se ale nijak Titínčinou hrou nedojala a poklepala si na čelo.
Když sedal u dceřiny postýlky, napadlo ho, že její matka nikdy nechtěla nechat svou ruku Titínce jako panenku – i když ji o to Titínka prosívala – díval se na svou ruku, kterou holčička svírala a něco jí šeptala a zdálo se mu, že v dceřiných očích rozeznává něco lesklého, chtěl se jí zeptat, co šeptá jeho ruce, kterou tak křečovitě drží, jenomže neodvážil se, jako by tím měl porušit nějakou hru…
Před tím, než usnula, mu ještě – už v polospánku – zašeptala:
„Utečeme do Afrálie, viď.“
Chvíli mlčel.
„Utečeme,“ zašeptal jí.
„Do Afrálie,“ řekla spokojeně.
„Do Afrálie,“ zašeptal a ucítil, že má vlhké oči.
Nikdy nezapomněl, jak se na něj usmála.
Pak zavřela oči. A spala.
Byli spolu. Sami dva. Jako by byli sami dva v celém vesmíru, tatínek a holčička, která i ve spánku držela jeho ruku.
Dva, kteří se neopustí, nikdy neopustí a kteří se chystají na velikou cestu do Afrálie.
Neměli nikoho jiného než on ji a ona jeho.
Jednou si to uvědomil, když zase seděl u její postýlky a zdálo se mu to podivné, zvláštní, oba dva byli osamělí, když nebyli jeden s druhým…
A pak jednou přišel domů a otevřel dveře. Být byl prázdný. Nebyla v něm manželka ani Titínka. Nebyl v něm ani jeden kousek nábytku…
Vlastně jeden ano.
Ve velkém pokoji stálo piano. Veliké staré piano po babičce, na které ve starých dobách tak rád hrával, piano po babičce, na kterém hrával kdysi Titínce i její mamince. Piano bylo prastaré a honosné, jako bylo všechno zařízení bytu, které zdědil po babičce. Jenomže teď tu bylo jenom piano a to piano bylo pomalované, posprayované, na lesklém černém laku byly čmouhy nejrůznějších barev. Staré mosazné svícny na přední stěně piana byly ulomené, zřejmě Xaver je považoval za starožitnost a tak je odlomil, Titínčin tatínek předpokládal, že za vystěhovaným bytem je Xaver, manželka by neměla dost energie na to vystěhovávat byt. Piano mělo na sobě mezi změtí jiných čar dvě zvlášť výrazné, oranžovou a rumělkovou, ty dvě drzé čáry jako by se spolu přetahovaly o pozornost toho, kdo se na ně dívá…
Na tomhle piáně si Titínka ráda mačkala klapky, černé i bílé, a bývala u vytržení, když se jí podařilo zahrát nějakou melodii, kterou znala. Dlouho vydržela u tohohle piana sedět a zkoušet tóny – divil se, jak dítě, kterému jenom lehce ukázal, jak se hraje, jenom krátce předváděl, jak hrát, si dokázalo – po čase soustředěné práce – mačkat různé melodie. Vzpomněl si, s jakou pýchou jej i maminku Titínka zvávala, aby jim koncertovala, jak tomu říkávala, seděla na kulaté židličce a hrála a hrála – musí mít talent, říkal si – ta ale musí mít talent, říkal si v duchu – hrála sice chvílemi strašně falešně, jenomže občas zachytila nějakou melodii, opravdu ji chvíli hrála – a jak se při tom celá rozzářila – pak přestala hrát a jenom tak se točila na otáčivé židličce.
I židličku manželka odvezla.
Jednou musel Titínce napsat program na její koncert, ten program tu zbyl, zasunutý do přihrádky na noty.
Četl ho:

Titínka
zve tatínka a maminku
na koncert z vlastních skladeb
Na programu:
Kočičí symfonie
Melodram Cvrčkův život
Kašpárkovy tanečky
Cvrčkův život –

Jak tehdy seděla Titínka u piana a soustředěně se snažila vyklepávat před ním a manželkou melodie, připadala mu jako maličký cvrček…
Cvrček, který se zatoulal do jejich pokoje – kam ho poslal tajemný osud – a nyní tu hraje, nějaké z těch melodií byly tak smutné a tak zoufalé, jako by to byly opravdu zpěvy cvrčka, který se nemůže dostat z tohohle pokoje někam – kam – do Afrálie? – a stěžuje si těmi melodiemi, těmi rozskřípanými melodiemi, které se náhle přelomily v náběhu k něčemu velkému a nekonečnému, jak Titínka zamyšleně poslouchala, co to vlastně zahrála, vzpomínal, jak manželka koncert ani nedoposlechla, vstala, odešla.
Jak potom Titínka plakala.
„Proč si to nechtěla poslechnout?“
„Má moc práce.“
„Nemá. Maže si na vobličej ty svoje krémy.“
Manželka brala Titínku jako věc. Věc, kterou musí mýt a česat a oblékat, pečovat o ni, podobně jako musí luxovat koberec.
Kupodivu, starala se o ni; i když jí práce a Xaver zabrali tolik času.
Titínka byla pořád krásná holčička jako obrázek, stále oprašovaný obrázek, smutný obrázek.
Poslední dny před tím, než ji manželka odvedla, plakala každý večer – plakávala s jeho rukou – jako panenkou – pod hlavičkou.
Něco jí šeptala. Tichounce.
Tak tichounce, že se ani neodvážil zeptat, co jeho ruce říká.
A teď mu to náhle přišlo líto, už se nikdy nedoví, co tehdy jeho ruce asi říkávala…
Cvrček, malý cvrček, který se zatoulal do jeho života.
Do jeho a manželčina života.
Cvrček, který ho měl rád. Měl ho rád a zmizel.
Rozhlédl se.
Jenom piáno tu zbylo.
Otevřel je…
Klávesy nebyly těmi, které znal – byly roztříštěné – zažloutlá slonovina na nich byla rozpukaná – zřejmě manželka – nebo Xaver – protože se jim nepodařilo piáno vystěhovat, tloukli zuřivě do kláves kladivem, aby mu tu ani klávesy nezbyly.
Proč?
Kdyby piano chtěli, mohl Xaver koupit nové. Nebyl nezaměstnaný, jako byl nyní Titínčin tatínek.
Stiskl klávesu.
Ozval se strašidelný tón.
Zaklapl piáno a řekl si: „Konec.“
Hlas zněl v prázdném pokoji přízračně a on si ještě jednou zopakoval: „Tak to je konec…“
Chtěl to zopakovat ještě jednou – proto, aby rozptýlil ticho v pokoji, které jej zavalovalo, jenomže raději to nevyslovil, jako by mu vadila i tahle krátká věta, která plula pokojem.
Plula osaměle.
Otevřel peněženku a spočítal peníze.
Tři sta.
Věděl, že víc nemá, pokud manželka odvezla z bytu, co se dalo, jistě mu vybrala i všechna konta, na všechny jejich peníze měla dispoziční právo.
Po celém manželství mu nezbyl ani snubní prsten.
Zapomněl si ho v koupelně ten den, kdy mu manželka vystěhovávala celý jejich domov…
Pochopitelně, odnesla i ten.
Kde je asi teď snubní prsten, uvažoval.
V Afrálii.
Ano, snubní prsten je v té kouzelné zemi, v Afrálii, do které jednou s Titínkou odejdou. Je v Afrálii, v té kouzelné zemi, třpytí se tam na jeho ruce a na manželčině ruce se třpytí její snubní prsten. Tak, jako se třpytily v jejich svatební den. V té zemi je všechno rozetřpytěné. Vzpomínal si, jak si s Titínkou jednou o Afrálii povídali, bylo to v studený podzimní den, kdy manželka zase někam odešla, v chladnou větrnou podzimní neděli, kdy jim manželka oznámila, že se půjde projít a na Titínčinu otázku, jestli mají jít s tatínkem s ní, se jenom dala do smíchu – špinavého smíchu – jak mu tehdy připadalo – poprvé v živote si uvědomil, že i něco tak krásného a vznešeného, jako je smích, muže být špinavé – na jeho otázku, kam se půjde projít, odpověděla svým obvyklým výrazem „co je ti do toho“. Titínka, ten zmatený cvrček, se na ně dívala rozpačitě, chvíli na něho a chvíli na jeho manželku, ucítil, že tohle je jedna z těch chvil, které se do dítěte vpečeťují, zůstávají v něm utkvívat po celý život a někdy možná vyplují, když dítě je už dospělé, vyplují ve vzpomínce nebo se odrazí v nějakém jednání, které ostatním připadá nepochopitelné. Vzal tehdy Titínku na procházku, šli spadaným podzimním listím, dělali si z něj hromádky, které pak na sebe házeli, udělali „listovou válku“, jak tomu Titínka říkávala, vzpomínal, jak se Titínka zalykala smíchy, když po něm házela hrstě listí a když on je házel po ní, vzpomínal, jak se náhle zajíkla a mlčela a on nevěděl, na co asi myslí a bál se jí na to zeptat, stejně jako se bál myslet na to, kde asi v tu chvíli jeho manželka je. Cestou domů si povídali o Afrálii a zjistil, že Titínka má o ní docela přesnou představu, jistě o ní musela často myslet, Afrálie byla země, ve které stále svítilo slunce a bylo tam dlouhé pobřeží, jako tehdy v Jugoslávii, kam se loni rozejeli na léto, tehdy se ještě manželka uměla na ně usmívat, běhala s nimi v písečných dunách a smála se s nimi, v Afrálii rostly pomeranče na stromech, po kterých lezly opičky a byly tam i zvláštní stromy, kterým Titínka říkala hamburgrovníky, na těch stromech rostly hamburgery. Stačilo takovým stromem zatřepat a hned z jeho větví padaly hamburgery.
„A co tam ještě je?“ ptal se.
Ne, že by ho Afrálie tolik zajímala.
Kdepak.
Jenom Titínce svítily oči a usmívala se.
Kouzelně se usmívala, když o Afrálii mluvila.
A on chtěl ten úsměv vidět.
Chtěl se na něj dívat…
Stále.
Nebo aspoň co nejdéle.
„Tam jsou všechny maminky s tatínky a – “
„A?“
„A s Titínkami a se všema dětmama.“
„Říká se s dětma.“
„Říká se s dětmama,“ opravila ho.
„Dětma.“
„Dětmama,“ opravila ho, „s dětma tatínkové a maminky nejsou, protože, protože,“ zaváhala a chvíli mlčela, „jenomže s dětmama jsou maminky pořád, protože je nikdy nenechají samy a nejdou si samy na procházku.“
„Aha.“
„Kdy do Afrálie pojedeme, tatínku?“
Mlčel.
„Brzo?“
Vítr zvedal oblaka spadaného listí a vířil s nimi.
Kývl.
Jsme jako tohle listí, napadlo ho a jaksi se zastyděl za to příliš lyrické přirovnání, chvíli rosteme na stromě, pak padáme a končíme. A ještě stačíme udělat několik lidí zmatenými a smutnými a bezradnými. Ale to je jenom v tomhle světě.
Jenom v tomhle.
V AFRÁLII NE.
Titínka asi myslela na Afrálii, protože se náhle tichounce rozesmála, běhala listím, zvedala ho, vyhazovala do výšky, okouzleně pozorovala, jak se listí snáší dolů ve světle pouličních lamp, pak ztichla, křečovitě stiskla jeho ruku, svou panenku, a něco jí šeptala.
Neptal se, co jí říká.
Jenomže pak to už nevydržel.
„O čem si s ní povídáš?“
Dítě k němu pozvedlo jasné oči, oči tak upřímně jasné, jako oči anděla…
„No o čem,“ zakroutila Titínka udiveně hlavičkou, „je jasný, ne, přece o Afrálii…“
Mlčel.
„Vezmi mne tam,“ zaprosilo dítě. „Prosím. Prosím.“
Mlčel.
Titínka ho vzala za ruku, šli šerým večerem, jejich ticha se slévala do jediného, listí šelestivě padalo ze stromu…
Pokusil se s manželkou telefonicky spojit.
„Dej mi pokoj,“ řekla. „Dej mi pokoj, ty ubožáku. Ubožáku ubožáckej.“
Zavěsila.
Kdyby nebyl léta psycholog, který se živil tím, že naslouchal potížím, jaké měli jeho klienti, a kdyby se tenhle případ nepodobal několika případům, jaké musel v minulé době řešit, divil by se.
Takhle se jenom posadil na zem v prázdném pokoji a mlčel.
Manželka byla feministka, bojovná feministka.
V poslední době mluvívala o útlaku, jakému jsou ženy vystaveny, a on jí se zájmem naslouchal.
Nechápal ji.
Nechápal tyhle ženy. Jenomže nesmál se jim. Nesmál se své manželce.
Chápal jediné, že chce od něj odejít.
Kam?
Do své Afrálie?
Do Afrálie, která je tak jiná od té, o jaké sní on a jeho dcera.
Chápal, že ony ženy říkají „svoboda“ a „právo“ a myslí tím svobodu a právo odejít od svých rodin.
Chápal, že manželka chce odejít…
A že chce odejít s vědomím, že má čistý štít. Aby měla čistý štít, musela se sama před sebou obhájit, musela si dokázat, že ten, kterého opouští, je neschopný ubožák. V poslední době mu dávala stále najevo pohrdání. Pokud opustí „ubožáka“, nebude si připadat jako provinilá matka, která zničila domov, bude si připadat jako hrdinka, která nejenom že nic nezničila, co by za zničení nestálo, bude si připadat jako žena, která naplňuje své poslání a tím posláním je osvobodit se. Naopak, neopustit nějakého toho ubožáka, nějakého ubožáka ubožáckého, by bylo hloupé…
Zkusil si manželku představit, jak ji naposledy viděl – měla tričko s nápisem TENTO MĚSÍC MENSTRUUJI. Bylo to tričko, jaké se prodávalo v jakémsi feministickém obchůdku. Připadalo mu to poněkud nevkusné, jenomže už ani nic nenamítal, chápal, že všechno, co bude chtít změnit, zůstane naopak nezměněné a všechno, co by si přál ponechat tak, jak je, manželka bude chtít změnit. Jeho matka i sestra své ženské záležitosti považovaly za soukromé, nikdy o nich nehovořily – a to, že se jeho manželka vystavuje se svými dny na odiv, mu připadalo trapné.
Jenomže nekomentoval to.
„Ty tvoje věčné komentáře,“ tohle by asi řekla. I když žádné komentáře neměl…
Snažil se jí nic nevytýkat. Ani to, že nechávala svoje použité menstruační vložky povalovat po bytě, nevytýkal jí raději nic.
A stejně ani trpělivostí nic nepořídil. Chovala se, jako by ženy tvořily zvláštní, vznešenou a jaksi uzavřenou a tajnou lóži a všechno, co se jich týká, ať jsou to jejich sny nebo jejich použité menstruační vložky, bylo vznešené a zasloužilo si nejen úctu, zasloužilo si i obdiv. Má manželka někoho jiného? Pochyboval. Tehdy ještě pochyboval… Kdyby měla někoho jiného, byla by přece na sebe víc dbala. Jenomže v posledním čase na sebe přestávala dbát, stejně jako nechávala Titínku chodit v nepraném prádle a špinavých šatečkách… Nastal ČAS BALENÍ KUFRŮ, tak tomu říkal jeden jeho přítel, od kterého manželka odešla a on také nevěděl proč – přítel se vyjádřil, že každá manželka, tedy každá moderní manželka, jak se jí začne přibližovat čtyřicítka, propadne nepokoji a začne balit kufry.
KAŽDÁ ŽENA MÁ NĚKDY V ŽIVOTĚ ČAS BALENÍ KUFRŮ.
Jenomže některá žena tenhle čas překoná, některá zůstane a nakonec, uvažoval, zjistí, že udělala dobře. Protože neublížila.
A proto není sama.
A pak se dozvěděl o Xaverovi u soudu, u soudu, který dal Titínku matce a jemu dvě hodiny za čtrnáct dní na „styk s dcerou“. Už sám pojem styk s dcerou mu zněl perverzně…
Ale to všechno mělo teprve přijít, zatím byla jenom nálada a chvíle – chvíle rozbitého piana.
Zažloutlé klapky ho pozorovaly jako oči starého přítele, jako zestárlá bělma.
Klapky, na které už nepůjde hrát.
Skončilo jeho manželství, jako skončil hudební nástroj.
Už nepůjde hrát…
Změna přišla tak nenadále, že ani neměl čas se na ni připravit, dokonce si ji neuměl ani zdůvodnit.
Seděl na zemi a díval se na pomalované piano.
A uvědomoval si podivuhodný pocit.
Cítil ulehčení.
Veliké ulehčení…
Neměl sice nic, kromě jednoho posprayovaného piana a tří set v peněžence, jenomže měl stejně pocit, jako by dostal velký dar…
Někdy stačí, aby odešel jeden člověk a ti okolo něj mají pocit, jako by dostali dar. Veliký dar.
Jenomže pak si vzpomněl na Titínku.
Co asi dělá?
Kde asi teď leží?
Cvrček.
Opuštěný cvrček.
Zmatený cvrček.
Dospělí musí asi tolikrát připadat svým dětem jako blázni, nepochopitelní blázni, napadlo ho.
Svět dospělých musí asi dětem připadat jako nepochopitelný blázinec.
Blázinec plný absurdních jednání a zrad.
Titínka…
Vzpomíná na jeho ruku, na svou panenku?
Možná jí dnes, tu první noc, kdy bude Titínka spát někde jinde, přece jenom nechá matka svou ruku v její…
Každý má obvykle dost lidí, které má nebo nemá rád. Má nějaké lidí, které má hodně rád, jenomže každý mívá jednoho nebo dva lidí, bez kterých si neumí život představit.
Kdyby se rozplynuli, rozplynul by se mu svět.
On měl Titínku.
„To dítě je na tobě chorobné závislé,“ zlobívala se její matka.
„To dítě má oči úplně jako ty,“ vykřikla jednou, když se na ni Titínka dlouze zadívala.
Vykřikla to vztekle…
Koneckonců, napadlo ho, je to asi opravdu pořádně nepříjemné, když vlastní dítě se na člověka dívá očima toho, koho ten člověk nenávidí…
Jeho přítel si mu kdysi stěžoval, že jeho dcera má úplně oči po jeho tchyni, když se na něj podívá, jako by se na něj dívala jeho tchyně, přítel tvrdil, že je to někdy nesnesitelné.
Smutné se usmál na zažloutlá bělma klavíru.
Manželka odešla.
S dcerou.
Jenomže odešla s jeho očima, které má jeho dcera.
Jak jí asi bude, když pokaždé, jak se na ni jejich dcera podívá, uvidí manželka jeho oči?
Asi jí Titín půjde pořádně na nervy.
V poslední době, uvědomil si, už ani neříkala Titínka, mluvila o dceři jenom jako o „tom dítěti“. Nebo o Titínovi.
Jako by jí vadilo i to, že je mu dcera tak podobná, jako by jí vadilo i to, že ho má ráda.
Titínka s ním chtěla být stále, stále si mu sedala na klín, stále chtěla, aby jí vyprávěl nějakou pohádku.
I tenhle den, když odcházela s matkou, se na něj ještě ve dveřích zářivě usmála: „A večer mi dopovíš tu pohádku o vlkovi?“
„Jasně.“
„A bude dlouhá?“
„Strašlivááánsky dlouhá.“
„Strašliváááááááááááááááááááááááánsky?“
Kývl.
Tohle bylo slovo, které si Titínka vymyslela, od té doby, co se naučila mluvit, si tak ráda vymýšlela nová a nová slova.
Jako by jí nestačila ta slova, která jsou, jako by si chtěla vymýšlet další, protože pro tenhle nádherný svět je tak málo slov, kterými by se dalo všechno, co je na něm krásné, vyjádřit.
Pohádku o vlkovi.
O vlkovi, Titínko.
Vlk tě odnesl.
Kam?
Do tmy.
Do tmy, ve které jsi sama.
Do tmy, ve které nemáš mou ruku…
Ten první večer, co zůstal sám doma, se snažil přijít na to, proč manželka odešla…
Seděl na podlaze a dumal.
Několik hodin nevstal z parket, podrápaných parket, po kterých někdo, zřejmě manželčin otec, vlekl jeden kus nábytku po druhém ke dveřím.
Její otec si nikdy nepřál, aby si ho vzala.
Jakou musel mít radost, když jej vystěhovával.
Uvažoval o manželce, která se rozplynula, a uvažoval a pak se podíval na mobil, aby zjistil, kolik je hodin.
Půlnoc…
V tu chvíli, kdy se na mobil podíval, mobil se rozezvonil.
„Ano?“
„Tatyko.“
Titínka mu začala říkat, když se naučila mluvit, místo tatínku tatyko a místo maminka říkala mamika.
Už dlouho mu tak neřekla.
Už dlouho mu říkala tatínku.
Jenomže jako by se asi i tímhle oslovením chtěla vrátit do dob, kdy ještě žili všichni tři pohromadě.
Do těch dob –
Do afralijských dob.
„Tatyko,“ opakovala…
„Hm?“
Jsou chvíle, kdy člověk neví, co by řekl vlastnímu dítěti než hm.
„Tatyko, já s tebou nesmím…“
Mlčela.
„Mluvit?“
„Jo.“
„Proč ne?“
„Vona zakázala.“
Chtěl ji napomenout, že se nesluší, aby dítě říkalo o své matce „vona“, jenomže pak raději mlčel.
Měl velkou chuť i on nazvat svou bývalou „vona.“
„Ale budeš se mnou mluvit?
„Já – “
Hlásek se zajíkl.
„Budeš?“
„Jestli jí to budu muset slíbit, tak nebudu, já vždycky dodržím, co jsem slíbila, jako ta Indiánka, co jsi mi o ní vyprávěl.“
„Hm.“
Člověk někdy vypráví nějaký příběh a nenapadne ho, že to jednou může být jeho příběh…
Mlčel.
„Tak co budeme dělat?“
Mlčel.
„Teď vona není u tebe?“ řekl a smlsl si na tom slově.
„Ne.“
„Kde je? A kde jsi ty?“
„Bydlíme u nějaký její kamarádky. Hubený. Nejí maso. Prý už taky nebudu jíst maso. Prý zvířátka bolí, když jíme jejich řízek. Že ne? Vona s ní někam šla. Kde jsem, nevím. Je tu plno velkých domů.“
„Bydlíš ve velkým domě?“
„V strašlivááánsky velkým domě.“
„Tak co budeme dělat, když se mnou nebudeš moct mluvit?“
„Já nevím.“
„Holčičky by si měly povídat s tatínkama.“
„Jo.“
„Měly.“
„Měly…“
Chvíli mlčeli.
„Tak co budeme dělat?“ řekla holčička. „Co si počneme?“
Mlčel.
„Mohla bych ti hrát na flétnu,“ řekla holčička. „Vona mi přece nezakáže hrát ti na flétnu.“
Mlčel.
„Ne, to ji asi nenapadne, abys jí musela slíbit, že mi nebudeš hrát na flétnu.“
Zase si chvíli podávali mlčení.
„Dobře, budeš mi hrát.“
„Když budu muset slíbit, že s tebou nebudu mluvit, tak ti na flétnu přece můžu hrát, no ne?“
„Jo.“
„Ta Indiánka, cos mi o ní vyprávěl, by jistě taky hrála svýmu tatínkovi na flétnu…“
„Jistě by hrála,“ řekl a ucítil, že se mu zachvěl hlas, odkašlal si.
Přece nebudu brečet.
Plakat před vlastní dcerou.
Pár měsíců o ní neslyšel, možná – říkal si – dceru někam odvezla do dálky, snad k rodičům, snad kdovíkam – jak zjistil, onen Xaver, se kterým jeho rozvádějící se žena žila, byl cizinec.
„Dokud se nerozvedete, nemůžeme pro vaše dítě nic udělat, je u matky a je mu dobře,“ řekla sociální pracovnice, „buďte klidný, jak nám její matka řekla, nikdy jste se o dceru nestaral, nestarejte se o ni i dál.“
„Já – “
„Já vím, budete říkat, jak jste se o dceru staral a jak vaše žena ne, takové řeči tady máme každý den,“ řekla sociální pracovnice, „můj manžel, než ode mne odešel s mladou holkou, říkal to samé.“
Také od ní odešel manžel…
Během rozvodových stání, ať svých nebo svých přátel, poznal několik sociálních pracovnic, všechny byly rozvedené.
Ode všech zřejmě odešel manžel.
A nyní rozhodovaly.
Stejně jako rozhodovaly v tom zmateném postmoderním světě tak zvané soudní znalkyně o osudech lidí, o celých životech dospělých i dětí, rozhodovaly často tak povrchně a lhostejně, jako ty, které poznal on.
Doktorka Junghansová, soudní znalkyně, křičela před ním na Titínku, ať ho přestane objímat, a rvala dceru z jeho náruče, stará zatrpklá tlustá dáma, která si v pensi přivydělávala vyráběním spousty posudků. Jeho přítel byl požádán, aby na její posudky napsal posudek a musel v něm napsat, že si arogantní stařenka z posudků udělala živnost. Byla to zatrpklá psycholožka, která musela finančně vypomáhat svojí rozvedené dceři se třemi malými dětmi, chrlila jeden posudek za druhým, o Titínce nepsala ve svém posudku jako o holčičce, která se jmenuje Kristýnka, psala o ní ve své uspěchané hamižnosti, s jakou vytvářela posudky, jako o Viktorce. Vzpomněl si, co mu vyprávěl jeho přítel, jak nazvala v posudku jeho syna Karlíka Vítem. No ne, řekl si teskně, o našich dětech rozhodují staré sklerotičky…
Soudní znalkyně se staly v moderní době, uvažoval, asi tím, čím byly ve staré době polednice, unášejí rodičům děti…
Rozhodovaly během pár hodin o životech dětí, o životních příbězích, o životech celých pokolení – rozhodovaly uzívaně – nebo s rozčilenou neomaleností.
Doktorka Junghansová dokonce křičela na Titínku, jestli chce jít do blázince – pokud nepřestane držet otce za ruku a plakat, pošle ji do blázince.
Po návštěvě u soudní znalkyně dostala Titínka hysterický záchvat a volala, že tu bábu nechce vidět.
Bylo to první neslušné slovo, jaké od ní za celý život slyšel, nesl dcerku, která se mu křečovitě třásla v pláči v náručí.
Chápal ji.
A přece se jí snažil vysvětlit, co je to za nepěkné slovo „bába“, a že tak nemá říkat.
„Ale ty taky víš, že je to protivná baba,“ zašeptalo vzlykavě dítě.
„Je to paní doktorka,“ šeptal jí, „je to paní doktorka psychologie.“
„Je to Dr Baba, drbaba,“ vzlykalo dítě.
Drbaba.
Vzpomínal si, jak se Titínka někdy uměla vyjadřovat tak vtipně, že se spolu smáli a smáli.
Tohle bylo vtipné.
Ale nesmál se tomu…
Jsou vtipy, které jsou k pláči.
Vzpomněl si, jak drbaba Junghansová dala Titínce záludnou otázku, co jí vadí na jejím tatínkovi.
Proč se neptá, co jí vadí na její matce, která od ní utekla?
Napjatě poslouchal ticho před Titínčinou odpovědí.
Titínka dlouho přemýšlela.
„No tak, no tak,“ klepala drbaba oranžovou tužkou netrpělivě o stůl.
Titínka mlčela.
Hlasitě…
„Tak co ti vadí na tvém tatínkovi?“
Konečně Titín promluvil.
„Jeho manželka,“ řekla dcera.
A pak mu ji manželka odvedla a odmítala mu i to, co soud nazýval „perverzním výrazem“ styk s dcerou.
A Titínka asi nemohla telefonovat.
Nesměla.
Jenom párkrát se ozval mobil.
Tichý, zajíklý dech.
A pak –
Píseň.
Tóny, melodie.
Hra na flétnu. A on chápal, že Titínka musela slíbit, že s ním nepromluví, a že nemusela slíbit, že mu nezahraje na flétnu.
Pokoušel se po rozvodu prosadit, aby manželka poslouchala soudní výnos a dovolila mu se s dcerou scházet, jak bylo stanoveno. Neposlouchala.
„Víte, to se dva lidé musí dohodnout,“ řekla mu se shovívavým pohrdáním sociální pracovnice, když odklonila hlavu od sluchátka, kde se vybavovala s nějakým řemeslníkem, který jí opravoval chatu, „tohle všechno jste si měli rozmyslet dřív, než jste se rozvedli, co já můžu dělat,“ opět přiklonila hlavu k sluchátku a pokračovala, „jo, ten malý pokojík přece nebudete malovat, to je komora, ta se malovat nemusí, jenom ty dva vepředu a vzorky barev musí být na stole, jenom se tam líp podívejte…“
Naslouchal…
Sociální pracovnice.
Antisociální pracovnice. Ani se nebojí, že bych ji udal, jak si tady v pracovní době telefonuje, všechno zapře – a ví, že má moc. Má moc nad tím, aby mne Titínka nemohla držet večer za ruku…
Lidé dávají moc těm, kdo o nich rozhodují, a potom trpí rozhodnutími, která o nich ti lidé vynášejí. Během času, co chodil po úřadech, poznal pár skvělých sociálních pracovnic, taková paní Andusová nebo taková paní Oubková, paní Učková mu připadaly jako andělé, kteří se starají o lidi, kteří pečují o trpící, jenomže bohužel ty, které rozhodovaly o životě a mrzačení jeho dcery, byly drbaby.
Večer –
Večer se ozval telefon.
Když zvedl sluchátko, nesla se k němu hudba.
Flétna –
Flétnový hlas se chvěl, jasná flétnová vůně stoupala z černého sluchátka…
Nepředpokládal, že s ním Titínka promluví.
Naslouchal slovům její flétny.
Možná už ani tuhle flétnu nebudu moct poslouchat, jestli manželka přijde na to, že mi Titínka hraje.
„Tatyko?“
Užasl. Mluví.
„Hm.“
„Jsem teď sama doma.“
„Jsi moc hodná, že jsi mi zahrála…“
„Vona mi nezakázala dnes s tebou mluvit, jenom mi sebrala telefon, jenomže teď někam šla s Xaverem a debila zapomněla doma.“
„Debila?“
„No, mobila.“
„Neměli bysme telefonovat dlouho, aby na to nepřišla.“
„Schválně jí protelefonuju celou kartu, za to, jak se ke mně chová. Já myslím, že když mi zakázala s tebou mluvit, tak to platí jenom pro ten den, kdy mi to zakázala, nemyslíš, já si to myslím, a tak ti dnes telefonuju, přece nejde zakázat mluvit s tatykou napořád, a tak ti budu telefonovat vždycky, když mi to pro ten den nezakáže. Tohle jsou nějaký prázdniny? Pořád jsem zavřená ve strašlivááánsky velkým domě.“
„Na sídlišti?“
„Jo.“
„Vysoko?“
„V prvním patře, moc vysoko ne.“
„A co jinak?“
„Někdy jsem tu sama s Xaverem.“
„Ale on neumí česky.“
„Neumí.“
„Co,“ zaváhal, „co když máš hlad?“
„Ukážu mu na ledničku.“
„Aha.“
„On ji otevře a něco mi z ní dá. Zmrzlinu. Já ledničku nesmím otvírat.“
„Aha.“
„Je to u nás jako u blbejch.“
I tohle, vzpomněl si, bylo jedno z manželčiných úsloví.
„Co dělá moje panenka?“ zeptala se.
Chvíli nechápal, pak se podíval na svou ruku. Zaťal ji v pěst…
„Čeká na tebe.“
„Tak ji moc pozdravuj, řekni jí, že se na ni těším.“
„Maminka bude zuřit, že jsi jí protelefonovala kredit.“
„Proto telefonuju.“
„Proto?“
„Aby zuřila.“
„Aha.“
„Už jsem jí vylila do vany pěnu do koupele a všelijaký vodičky, co měla v koupelně, takový voňavý smrady, to bude tóčo.“
„To jsi neměla.“
„Já ji nenávidím.“
„To se o maminkách nemá říkat.“
„Ale když já ji nenávidím.“
„Má tě ráda,“ řekl se sebezapřením.
„Jsi blbej?“ řeklo sluchátko.
Mlčel.
„Jsi blbej, že si myslíš, že mne má ráda? Ty krávy na sociálním úřadě mi taky pořád říkají, že mě má ráda.“
„Neříkej jim krávy.“
„Tak dobře,“ píplo sluchátko něžně, „když nechceš. Jenomže stejně to jsou krávy.“
„Jsou to – někdy – hodné paní, které pomáhají, aby – “
„Jo,“ vzdychlo přesvědčeně sluchátko, „já je viděla v televizi, kradou lidem děti a děti pláčou a utíkají jim a nemůžou jít k tomu, koho mají rádi jako já tebe a musí být s nějakým hnusným Xaverem.“
„Je hnusný?“
„Bys koukal.“
„Moc rád bych tě někdy viděl,“ řekl.
„Tak to pověz těm, co o nich říkáš, že nejsou krávy, jestli nejsou, tak ti pomůžou,“ řekl hlásek.
„Říkal jsem jim to.“
„Pomohly?“ zajásal hlásek.
Zajásal vítězně.
„Nepomohly.“
„Jsou krávy.“
„Neříkej o nikom, že je kráva,“ napomenul ji.
„A jsou a jsou a jsou, maminka také říká o kdekom, že je to kráva nebo svině, o Xaverově manželce říká, že je kráva i svině. O tobě taky. O každým.“
„Xaver je ženatý?“
„Jo.“
Uvědomil si, že o manželčině zahraničním milenci vlastně nic neví.
„Co jeho manželka?“ zeptal se.
„Jednou tu byla a s matkou se fackovaly,“ řeklo sluchátko.
Mlčeli.
„Tatínku, může být někdo kráva a svině najednou? Podle mámy je Xaverova manželka kráva i svině.“
Mlčel.
Jsou otázky, na které se člověku nechce odpovídat.
„Tatííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííínku,“ zaprosilo sluchátko.
Zaprosilo tenounce, tak, že hned věděl, jak si bude tohle oslovení přehrávat, přehrávat léta i až bude jednou starý, pokud se někdy dožije doby, že bude starý.
Ten prosebný hlásek se do něj vpečetil.
Nevyslovoval prosbu.
Žádnou prosbu.
A přece se do něj vešly všechny prosby na světě.
„Hm.“
„Pojď, utečeme do Afrálie.“
„Kam?“
Už zapomínal na tu dávnou zemi.
Na tu dávnou podivuhodnou zemi, o které mu děvčátko vyprávělo, dokud jej ještě držívalo za dlaň…
„Do Afrálie.“
„Není.“
„Není?“ vydechlo sluchátko zoufale.
„Možná je.“
Řekl to rychle, nechtěl jí ublížit.
Jak jenom nechtěl tomu rozechvělému hlásku na druhé straně dálky ublížit.
„Je?“
„Možná je.“
„Určitě je,“ zajíkavě řeklo sluchátko, „určitě,“ zopakovalo…
„Člověk nemůže znát všechny země, co jsou,“ řekl rozpačitě.
„To nemůže,“ řekla dálka na druhém konci tmy.
Mlčeli.
„Utečeme tam spolu?“
„Utečeme,“ řekl.
„Brzo?“
„Brzo.“
„A vona s Xaverem nás tam nenajdou, viď?“
„Ne,“ polkl.
„Jsou tam liány a moc rostlin, a když nás budou vona a Xaver hledat, tak se mezi křřřoviska schováme a oni nás nenajdou, půjdou okolo a my budeme nedutat a oni nás nenajdou.“
„Nenajdou,“ souhlasil.
„A dáš mi pak ruku pod hlavu?“
„Dám.“
„Tak já ti zahraju písničku o Afrálii.“
„Zahraj.“
Slyšel šramocení, jak holčička zřejmě ve svém nepořádku hledala chvíli pouzdro s flétnou.
„Jsi tam?“
„Jsem.“
„To bude vona zuřit, až zjistí, že jsem jí vybila kredit na telefonu, že jo.“
Mlčel.
„Stejně k tobě uteču.“
Mlčel.
„Ale teď hned nemusím, když spolu odejdeme do Afrálie, viď, můžu počkat…“
„Můžeš,“ polkl.
„Byl jsi už někdy v Afrálii?“
„Já,“ řekl a chvíli nemluvil, nemohl, „myslím, že jsem někdy byl.“
„Já si taky myslím, že jsem tam byla.“
„Je tam moc hezky, viď,“ řekl.
„Jéje.“
„Tak tam budeme spolu,“ řekl.
„Možná každý, než se narodí, je v Afrálii,“ řekla dálka.
„Možná.“
„Možná každý, když umře – jako umřel dědeček – je v Afrálii.“
„Možná,“ polkl.
„V Afrálii jsou všichni, co se mají rádi?“
Mlčel.
„Tam nesmí nikdo, kdo nás nemá rád, viď.“
Mlčel.
„Jsi moc zticha?“ zeptala se.
„Jsem.“
„Nedutáš?“
„Cože?“
„No to se říká. Mlčí, ani nedutá. Nedutáš?“
„Nedutám.“
„Dobře, tak já ti zahraju písničku o Afrálii.“
Hrála –
Nesmím se nechat dojmout, nesmím, říkal si, on, který viděl ve své práci tolik plačících dětí a tolik plačících dospělých, nesmím se nechat dojmout, opakoval si to a přitom cítil, jak by se mu jeho manželka smála, kdyby ho v tuhle chvíli viděla, a dobře věděl, co by spatřil, kdyby se podíval v koupelně do zrcadla. Mlčel a poslouchal píseň o oné zemi zemí, o oné zemi, ve které kdysi byl, ve které kdysi byla Titínka – i jeho manželka – poslouchal píseň o Afrálii –
Dlouhou píseň…
Plnou nekonečných tónů, dlouhých lesklých melodií, něžného klouzavého stesku…
Pak píseň skončila.
Náhle.
Buď přišla manželka, uvažoval.
Nebo, dumal, se konečně vybil kredit a Titínka tam někde v neznámé dálce hraje a hraje dál, hraje ve tmě – a neví – neví – že už její píseň neslyší –
Hraje ve tmě – hraje tmě –
Aby necítila kolem sebe tmu.
Neodkládal sluchátko od ucha.
Třeba se ještě ozve –
Třeba –
Aspoň tón…
Jediný tón…
Jenom jediný tón propustí tma.
Kéž bych mohl zaslechnout aspoň jeden jediný tón.
Díval se na ruku, na svou ruku s telefonem, která prosvítala tmou, na panenku, po které Titínka někde v neznámé tmě – daleké tmě – touží –
Hraje a hraje na flétnu…
Hraje tmě.
Protože nikomu jinému nemůže.
Každý má nějakou píseň, kterou by rád zahrál, každý chce mít někoho, komu by svou píseň zahrál.
Jenomže někdo má píseň a nemá toho, komu by hrál.
A přitom je to tak krásná píseň.
A přitom na ni někdo čeká.
Tolik čeká…
Zoufale čeká…
Čtrnáct dní se sluchátko od Titínky neozývalo a sociální pracovnice mu znovu opakovaly, že se má s manželkou dohodnout, a že ony se s ní spojit nemohou, a manželka vždy zavěsila, jak uslyšela první písmeno jeho jména.
Pak mu volala policie.
Vůz s Titínkou a jeho bývalou manželkou havaroval. Jeho manželka a Xaver už nejsou –
Nejsou –
Na tomto světě…
Nejsou…
Titínka je v nemocnici a on se za ní může jít podívat. Okamžitě vyběhl do teplého letního deště, do nočního deště, který šumivě klesal ze tmy –
Ze tmy do tmy.
Vběhl do osvícené vrátnice a vyptal se vrátné, večeřela z modrého kastrůlku, ptal se, kde najde dceru.
Dceru z Afrálie…
„Nejste přezutej,“ řekla mu přísně sestra, kterou potkal na dlouhé nemocniční chodbě.
Zul se.
Stál v ponožkách. Vnímal chladivou hladkost nemocničního linolea.
Řekl sestře, proč přišel, jeho šepot se nesl tichou chodbou, jako by hovořil do telefonního sluchátka.
„Pan primář je u sebe,“ sestra ukázala na jedny bílé dveře.
Dveře vedoucí do ticha.
Do ticha tajné země, do ticha země zvané Afrálie…
Zaklepal.
Po chvíli se dveře otevřely a on se díval na unavenou tvář starého, právě probuzeného muže.
Představil se…
Primář se na něj mlčky, dlouze díval.
„Bude žít?“ zeptal se otec.
Nemocniční chodbou se neslo ticho plné tajemných tónů, ticho, jaké nastane, než hudebník přiloží flétnu ke rtům.
Primář mlčel.
„Bude žít?“
Primář udělal zvláštní gesto.
Gesto, které se dalo vykládat mnoha způsoby.
Otec uvažoval, jakými slovy by se měl zeptat, co tím gestem primář myslí.
Jenomže pak se rozhodl, že s otázkou počká.
Ještě chvíli, ještě maličkou chvíli počká.

Převzato z autorovy knihy povídek “Tatínku, má ďábel oči jako maminka?”