Mgr. Tomáš Zdechovský

–

Radikální feministky dotáhly svou představu o genderové rovnosti k naprosté dokonalosti. Australští vojáci už nemají při vojenských operacích chránit všechny civilisty, ale předně ženy.

V nové doktríně Královského australského letectva (RAAF) „Gender v leteckých operacích“ se například můžeme dočíst, že zničení klíčového mostu, po němž jsou distribuovány nepříteli zbraně, může mít výrazný dopad na život místních civilistů, zejména žen. Ty totiž pak třeba budou nuceny chodit po neznámých, málo osvětlených cestách a bude jim více hrozit znásilnění, které jim vlastně hrozí už tak, protože je válka…

Spolu s výsadkářem Ivo Zelinkou, který nyní působí na Generálním štábu AČR a na příručku mě upozornil, mám pocit, že se anglosaská část světa, v tomto případě Austrálie, jednoduše zbláznila. Vojáci mají mít roli ochránců životů všech obyvatel dané oblasti, nevidím důvod dělat z nich bojovníky za sociální spravedlnost! Možná to někdo bere jako skvělý krok vpřed, osobně se ale oprávněně obávám, že pokud se s tímto genderovým přístupem bude pokračovat, ztratí armády svoji bojeschopnost.

Vlastně mě to ale ani tak nepřekvapuje, mluvit o rovnosti a zároveň prosazovat neférovou pozitivní diskriminaci žen, kdy to v tomto případě opravdu může být za cenu života mužů, je jen jedním z mnoha paradoxů, jichž je současný radikální feminismus plný.

Paradoxy současného feminismu

Mezi další paradoxy současného feminismu patří přístup k veřejnému vystavování žen. Před časem jsem psal o výstavě Voayer, kde se lidé mohli i na intimních místech dotýkat skutečných nahých žen spoutaných v sexuálně ponižujících pozicích. Ředitelka České ženské lobby Jana Smiggels Kavková s tím neměla žádný problém. S obyčejnými decentními akty ale problém měla. Právě Kavková totiž společně ještě s Genderovou expertní komorou a Kongresem žen stála za stažením výstavy fotografií Karla Rychtera v Akademii věd s tím, že svými akty ženu degradoval jen na pouhý sexuální objekt. Podobně pak tlačily feministické nátlakové organizace proti pivovaru Bernard, aby stáhl své údajně sexistické a feminismus urážející reklamy.

Neškodné akty a pin-up obrázky žen vadí, ale spoutané ženy pro veřejné sadomasochistické praktiky jsou OK. A OK jsou i přesto, že jinak má platit naprosto nulová tolerance k násilí a v rámci #metoo se přes BBC pořádají mediální lynče mužů už za to, že se o ženu před 10 lety „otřeli nosem“.

Další „krásný“ paradox je, že ti samí lidé, co jásali nad udělováním ceny sexistické prasátečko a jinak odmítají vystavování nahoty, pak jásají nad aktivistkami z Femen, které jsou polonahé schopné protestovat dokonce i v kostelích. Nikdo jim nebrání protestovat proti církvi, ale při jejich tlaku na hyperkorektnost bych očekával, že jejich protest bude mít aspoň nějakou úroveň. Ale co se vlastně (zase) divím, když jedna aktivní členka Femen v Kyjevě motorovou pilou (samozřejmě při tom byla nahoře bez) na protest proti pronásledování skupiny Pussy Riot uřízla kříž věnovaný obětem stalinského holodomoru ve 30. letech minulého století. Víc úcty si asi zaslouží polonahé aktivistky než oběti Stalinových zvěrstev. (sarkasmus)

Ale zpět k oblékání, resp. neoblékání. S oblékáním je to u bojovnic i bojovníků za práva žen hodně ošemetná záležitost. V jistých pokrokových kruzích se stalo módou zároveň hájit nošení šátků jako symbolu diverzity, která posiluje společnost. Např. premiérka Nového Zélandu vystupovala po útocích na mešity v šátku jako výrazu solidarity s muslimy a nepochybně také kvůli tomu, aby splnila to, co se od současných progresivních politiků či političek vyžaduje. Jenomže i zde narážíme na jednu drobnou potíž. Šátek je bojovnicemi za práva žen v zemích jako Írán vnímaný jako symbol útlaku. Feministky v těchto zemích by z ní proto rozhodně radost neměly. Hezky to vystihla původem íránská a nyní už australská novinářka Rita Panahi, která ve svém tweetu prohlásila, že ti, kdo si fetišizují hidžáb, nikáb nebo burku, ignorují utrpení milionů utlačovaných žen.

Podobnými paradoxy bych mohl ještě dlouho pokračovat, bylo by ale pokrytecké „nestřelit“ i do vlastních řad.

Posedlost genderem je i problém EU

Netajím se tím, že mi nad mnohými postoji genderových feministek i feministů zůstává rozum stát. Až fanatického prosazování rovnostářství v genderové oblasti bohužel není ušetřena ani EU. Součástí EU jsou bohužel i orgány určené k prosazování této agendy. Jedním z nich je Evropský institut pro rovnost žen a mužů (EIGE). Když se podíváte na stránky této agentury EU, zjistíte, že hlavní její činností je vypočítávání indexu genderové rovnosti pro členské země. Jak na běžícím pásu produkuje publikace jako Gender in Sport (Gender ve sportu), Gender in Environment and Climate Change (Gender v životním prostředí a klimatické změně), Gender in Maritime Affairs and Fisheries (Gender v námořních věcech a rybářství) či Gender and Digital Agenda (Gender a digitální agenda). Genderovou agendou se ale zabývá i Výbor Evropského parlamentu pro práva žen a rovnost pohlaví (FEMM), a také naše komisařka Jourová, která má k ochraně spotřebitelů v gesci i rovnost žen a mužů.

V minulosti bylo proto Evropským parlamentem schváleno už několik desítek rezolucí, které fakticky požadovaly mj. i sociální inženýrství v podobě úplného odbourání společenských rozdílů mezi pohlavími. Ještě nepříjemnější ale může být schválení závazné legislativy. V listopadu 2012 předložila Komise návrh směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy dozorčí rady/ nevýkonnými členy správní rady společností kotovaných na burzách. V návrhu se požadovalo zastoupení alespoň 40 % méně zastoupeného pohlaví. Návrh ale naštěstí neprošel. Není ale vyloučeno, že se v budoucnu může na stole objevit stejný či velmi podobný návrh, kdy se člověk občas sám sebe ptá, proč vlastně neřešíme i kvóty na hornice, popelářky či zednice, když má být tak nutná rovnost.

Celkově bylo na agendu rovnosti žen a mužů v rámci víceletého finančního rámce 2014 – 2020 vyčleněno z prostředků EU 6,17 miliardy eur, tj. přibližně 180 miliard korun. Z prostředků EU je také dlouhodobě financovaná např. nejvýznamnější feministická lobbystická organizace European Women’s Lobby, ale i další organizace včetně těch českých – např. Česká ženská lobby nebo Fórum 50 %.

Při pohledu na excesy bojovnic a organizací za práva žen je jasné, že EU nepochybně potřebuje reformu i v oblasti týkající se genderu. Posedlost genderovou agendou, kdy jsou prosazované změny už nezřídka vyloženě kontraproduktivní, musí skončit. V příštím období to bude nutné zohlednit jednak v prosazované legislativě, ale taky v zacílení peněz. Pokud třeba zrušíme už výše zmiňovanou agenturu EIGE a agendu částečně přesuneme pod agenturu pro základní práva FRA, EU nejen zeštíhlíme, ale začneme měnit priority tak, aby se přestaly řešit pseudoproblémy a naopak bylo více času na věci, které opravdu zajímají většinu občanů EU a má opodstatnění u nich mít jednotný celoevropský přístup (což je např. bezpečnostní politika).

Převzato z blogu Tomáše Zdechovského