Jürgen Rudolph

–

I. V běžné praxi.

Když se rodiče rozejdou, je v mnoha případech pozorovatelné, že ve střetech s rozchodem spojených nebo mu předcházejících ztrácejí ze zřetele své děti. Zatímco předtím pravidelně orientovali svůj život podle potřeb dětí, zabývají se rodiče během konfliktu kolem rozchodu už téměř výhradně jen sami sebou. Své děti v takovém případě obvykle vnímají jako součást konfliktu a často je odpovídajícím způsobem také instrumentalizují. Za této situace musejí děti nést dvojí zatížení: na jedné straně hrozící ztrátu jednoho z rodičů, na druhé straně chybějící podporu v této pro ně katastrofálně prožívané situaci. Často se k tomu přidává ještě třetí zátěž: rodiče nutí děti do konfliktu loajality, který děti nechtějí – mají totiž zaujmout pozici proti jednomu také vnitřně milovanému rodiči.

Tento „symptom oddělení rodiče“ je ve skutečnosti jen výrazem bezmocnosti rodičů: Nezřídkakdy se rozchodem zhroutí životní plán rodičů nebo alespoň jednoho z nich. Tato událost se jej dotýká v podstatě samotné existence, a to jak z psychologického, tak i z ekonomického hlediska. Za této „životní katastrofy“ se zabývají v první řadě sami sebou a díky tomu často nejsou prokazatelným způsobem schopni objektivně vnímat krátkodobé i dlouhodobé ochranné zájmy svých dětí a podle nich jednat, i když jsou stejně pravidelně subjektivně přesvědčeni o opaku.

II. V interdisciplinární („Cochemské“) praxi.

Tento symptom je přiměřeně zohledňován v součinnosti profesí zabývajících se rodičovským konfliktem, jak je uvedeno v odpovědi na druhou otázku. V rámci pomocných nabídek jednotlivých profesí, jejichž využití se společně se součinností po rodičích vyžaduje, je směřována pozornost rodičů opět na skutečné problémy dětí. Profese účastnící se tohoto procesu – ponejvíce ze psychosociální oblasti – mají zkušenosti, že téměř všichni dotčení rodiče reagovali v důsledku jimi otevřených úhlů pohledu překvapeně, vystrašeně a tu a tam i zděšeně na své předchozí způsoby chování, které do této doby považovali za úplně „normální“. Lze vycházet z toho, že tento nový způsob nazírání na problémy, který profese rodičům takto zprostředkují, přispívá k tomu, že se z původního odmítání vyvine dobrovolná spolupráce s profesionálními nabídkami pomoci. Tento fenomén byl vysvětlen již ve druhé otázce.

Ukázka z knihy bývalého německého opatrovnického soudce Jürgena Rudolpha „Jsi moje dítě“ („Du bist mein Kind“)