Bc. Robert Poch

A není nakonec feminismus vhodné spíše definovat jako sociální handicap? Jsem normální obyčejný chlap, manžel a táta. Sociální svět feministek, řečeno spolu s Murphym (2001:9), byl pro mne zpočátku stejně cizí a podivný jako společnosti amazonských pralesů. Například autoritativní text Lesbian and Gay Studies, ve kterém Andy Medhurstová a Sally Muntová v pětadvaceti kapitolách debatují o tom, jak lesbické kontinua definují ženství a jak studium lesbického kontinua vnáší mimořádné bohatství a znalosti a formuje nové oblasti studia, především sociální práce, psychologie, sexuologie, psychiatrie – studium tohoto textu mi opravdu připomínalo studium klínového písma praobyvatel Velikonočního ostrova.

Nechápavě, ale s rostoucím porozuměním, jsem studoval, tu s údivem nebo pohoršením, další texty autorek feminismů, především radikálních směrů feminismu, a říkal si stále hlasitěji „Je toto možné?“ A v ohromeném vzrušení si říkám: „Ano, toto je ještě možné!“

Z mého pohledu je feminismus sociální handicap. Především proto je třeba se na feministky a feministy (muži, kteří podporují a chválí úsilí autorek a autorů feminismu) dívat v rámci možností co nejméně zaujatě. Tedy že nejsou zločinci/zločinkyně či zrádci/zrádkyně, ani osoby pošpiněné, rituálně nečisté, jimž je radno se vyhýbat, a to zejména na veřejnosti. Ba naopak.

Myslím si, že feministky a feministé trpí jistou sociální úchylkou (sociálním handicapem). Feminismus je stigma, značka, kterou se sociálně handicapovaní jedinci vymezují vůči společnosti. Stigma jim dává pocit jistoty a bezpečí. Za hradbami feminismem vytvářených stereotypů a následně předsudků se cítí nejenom jistě a bezpečně, ale především nepociťují stigma (sociální handicap) takovou silou. Mezi sebou nepociťují pocit hanby, studu a mohou se plně věnovat pěstování maladaptivity vůči – jak s ochotou a velmi nevkusně tvrdí například Hélène Cixous, Shoshana Felman, Luce Irigarayová, Mary Jacobus, Barbara Johnson, Julia Kristeva, Gayatri C. Spivak a další – „zvrácené falocentristické a androcentrické patriarchální společnosti“.

Ve virtuální realitě „matrixu“ rozlišují a diskriminují běžné a přirozené interakce mezi logicky biologicky odlišnými pohlavími. Silní a sebevědomí muži (ale také ženy – příklad za všechny: žena, která se plně podřídí své biologické roli, je největším trnem v oku obhájcům a zastánkyním feminismu), jsou sociálně handicapovanými feministkami a feministy v „matrixu feminismu“ vnímání jako nepohodlní. Z toho důvodu je například z pohledu feministické literární teorie při čtení androcentristické literatury nutno důsledně upozorňovat na marginalizaci žen v literatuře, a nejen to – feminismus o sobě stručně a jasně hlásá: „new social forces“.

Je nutno upozornit, a to bez jakýchkoli vedlejších úmyslů: Sociální handicap (stigma) feministek a feministů určuje, jak se autoři a autorky feminismu v různých situacích projevují. Způsob prožívání, uvažování a chování sociálně handicapovaného jedince vytváří určité vztahy k okolí, jež se významně liší od obvyklých vztahů ve společnosti. „New social forces“ je de facto sociálně handicapované reagování neobvyklým způsobem na zcela normální a běžné sociální (inter)akce v kontextu socio-kulturního rámce západní civilizace a přirozené podněty, jež s sebou zcela přirozeně nese kontakt dvou biologicky odlišných entit. V případě sociálního handicapu, kterým bezesporu feminismus je, bývají reakce na uvedené podněty rigidně hostilní, neadaptibilní až závistivé. Tím ale feminismus, především jeho radikální směry, ve společnosti působí výrazně disharmonicky.

Pokud bychom vyznavače a vyznavačky, a také autory feminismu, porovnali například trojdimenzionální Cloningerovou typologií osobnosti, dostáváme se ke třem jasným a stručným objasněním, proč jsou zejména radikální směry feminismu právě tak přitažlivé pro sociálně handicapované jedince:

Závislost na odměně – Nadměrné důležitá touha po ocenění, pochvale a především „být jiný/á“. Významným rizikovým faktorem závislosti na odměně může být raná citová deprivace.

Patologická potřeba změny – Intenzivní vzrušení a riziko za každou cenu. Významným rizikovým faktorem mohou být chronické zátěže, jimž byla žena v raném dětství a během adolescence vystavena.

Patologická potřeba vyhýbat se zodpovědnosti – Feminismu propadnou většinou ženy specificky vulnerabilní s vyhýbavou nebo závislou poruchou osobnosti, opatrné a nedůvěřivé, citově nevyzrálé, emočně ploché a plytké osobnosti.

Feministku, a především z radikálních směrů, bychom podle MKN 10 a DSM-IV mohli definovat jako ženu s trvalým a těžko ovlivnitelným vzorcem osobnostních rysů, které se odlišují od aktuální socio–kulturní normy.