Dítě uprostřed rodičovského konfliktu

30. prosince 2019

Petr Štípek

–

Z prezentace přednesené na mezinárodní konferenci “S respektem k dětem” dne 21.11.2019

Hádka X Rodičovský konflikt

Hádka

Jednorázová neshoda, případně neshody.
Objevují se v každém partnerském/rodičovském vztahu
Krátkodobé, méně intenzivní, méně invazivní, méně agresivní
I nadále funguje to dobré mezi rodiči – láska, radost, smích, štěstí…
Po hádce se „vztah oklepe“ a rodiče fungují společně dál
Vztah mezi rodiči je i přes občasné hádky živý

Rodičovský konflikt

Déletrvající vztahové potíže mezi rodiči
Velmi časté a opakované neshody, hádky, mlčení, dehonestování, nerespektování, agrese…
Více invazivní, intenzivní, agresivní
Mezi rodiči je máloco, případně vůbec nic blízkého, společného, dobrého.
„Vztah je nemocný, skomírá, případně je již mrtvý“

Stádia rodičovského konfliktu

Čtyři stádia rodičovského konfliktu

Rodičovský konflikt (RK) „neoficiální, nevyslovený”
RK „oficiální, vyslovený“
Rozvodová/rozchodová situace
Po-rozvodová/Po-rozchodová situace

Pohledy:

Co dělají rodiče?
Co dělá dítě?
Co dělají instituce (škola, kroužky, soudy, OSPODy, poradenská zařízení apod.)

1. Konflikt nevyslovený, neoficiální

= děláme, že konflikt neexistuje.

rodiče se snaží konflikty skrýt
konflikt probíhá před očima dítěte

Co dělají rodiče?

hádky, mlčení, agrese, snaha o urovnávání, diskuse, párové terapie, podřizování se, pření se, mediace, využívání dětí jako rukojmích, přehnané chránění či kupování si dětí…

Co dělá dítě?

Můžeme očekávat vše od zdánlivého ignorování, pláče, úzkostí, držení všeho v sobě, zlobení doma, ve škole i v partě až po přílišnou radost a snahu zavděčit se.

Co dělají instituce?

První záchytná bývá obvykle škola

2. Konflikt „oficiální, vyslovený“

= není „tajné“, že tatínek a maminka mají mezi sebou potíže.

Co dělají rodiče?

Vše zmíněné + snaha o vysvětlování dětem, rodinná terapie, mluvení nebo naopak vyhýbání se mluvení o budoucnosti, apod.

Co dělá dítě?

Vše zmíněné

Co dělají instituce (škola, kroužky, soudy, OSPODy, poradenská zařízení apod.)?

Škola může více tlačit na řešení domácí situace
Více se zapojují poradenská zařízení, OSPODy…

3. Rozvodová / Rozchodová situace

= všichni ví, že rodiče jdou od sebe, plánuje se rozvod, rozstěhování, co bude dál?

Co dělají rodiče?

Rodiče se dohadují o dětech a majetku
V této fázi se obvykle projevují nové silné emoce – rodiče se vidí v rolích a situacích, kdy nepoznávají toho druhého ani sebe
Emotivně velmi silné období

Co dělá dítě?

Všechny dříve zmíněné projevy se mohou zvýraznit či naopak zmírnit

Co dělají instituce?

Na síle nabírají instituce, advokáti, soudy, poradenská zařízení, OSPODy apod.

4. Po-rozvodová/Po-rozchodová situace

= rozvod/rozchod je dokončen, veškeré otázky vyřešeny, rodiče rozestěhováni, vše se blíží znovunastolení stability a řádu.

Nebezpečná doba, neboť můžeme mít pocit, že je vše za námi a už se vše zklidňuje a nemusíme se starat o psychiku dětí, které již nejsou svědky předchozích konfliktů.

Co dělají rodiče?

Zařizují se v nové situaci (bydlení, finance, samota, případně nové partnerství, předávání si dětí…)
Mohou mít na děti méně času vzhledem ke všem praktickým záležitostem.
Mohou se dítěti více věnovat, aby mu kompenzovali ztrátu rodiny
Rodiče mohou ponoukat dítě proti druhému rodiči, přehazovat na něj svou osamělost, frustraci, zklamání z nevydařeného manželství.
Mohou se hádat při předávání dítěte.
Přehazovat na dítě odpovědnost za svojí komunikaci – „To si vyřiď s tatínkem, jestli k němu chceš na víkend.“ apod.
Mohou dítě rozmazlovat, kupovat si jej.
Mohou se zklidnit, nacházet znovuobjevené „já“, „rozkvést“, „nadechnout se“, neboť již nejsou v konfliktním vztahu…
Nebo naopak mohou zahořknout, zatracovat druhé pohlaví, propadnout depresím, úzkostem, somatickým potížím, dělat z dítěte dospělého, případně svého partnera…

Co dělá dítě?

Dítě se snaží vyznat a srovnat s novou situací, s novým bydlením, novými pravidly žití a soužití
Potřebuje jistotu a stabilitu v jinak nejisté a nestabilní situaci.
Může mít všechny dříve zmíněné projevy.
Může předčasně dozrávat, dospívat, brát na sebe odpovědnost za rodiče
Chránit jednoho rodiče před druhým („Neříkám mamince, co se dělo u táty, abych ji neranil.“)
Může propadnout koalicím s jedním rodičem (v patologickém případě až do syndromu zavrženého rodiče – jeden rodič je na piedestalu, zbožštěný. Druhý naopak zatracovaný).
Může si ale i oddechnout a konečně mít klid a pokoj, případně klidné, nehádající se rodiče.

Co dělají instituce (škola, kroužky, soudy, OSPODy, poradenská zařízení apod.)?

Zde by měly instituce dohlížet na potřeby a zájmy dítěte, být velmi citlivé na chování a prožívání dítěte.
Soudy, právníci apod. se stahují – vše je dořešeno.
Školy se s případným stěhováním mohou měnit a nemusí tak dobře zachytávat změny, které u dětí mohou nastávat.

Jak sdělit dítěti, že maminka a tatínek jdou od sebe?

Opakovat, že dítě za to nemůže, není to jeho vina.

Nezapomínat, že dítě se vždy obává, že za to může!

Zkusit zmínit, že za to nemůže nikdo – „Stává se, že si dospělí přestanou rozumět…“

Neměl by být označovaný viník – „Tatínek si našel jinou paní a už nás nemá rád.“, „S maminkou se nedá vůbec žít, tak musím jít pryč.“ apod.

Tolerovat, chápat a snažit se porozumět všem projevům emocí dítěte

Vše je přirozené – být smutné (plakat), být naštvané, bezmocné, nevědět si rady, překvapené, v popření…
Neznamená to, že se bude tolerovat i s tím spojené chování – zlobení, ničení věcí, bití ostatních apod. – viz dále.

Být připraven na nejrůznější reakce dítěte – rozumět jim, ale dávat jim zároveň pevné hranice

Chování dítěte může být různě protichůdné, rozporuplné, jako na „houpačce“ – můžeš se vztekat, ale nesmíš ničit věci, mlátit spolužáka…

Nebát se s dítětem mluvit

Nic netabuizovat (pokud se to netýká dospělých, rodičovských témat), mluvit otevřeně.
Dítě může kdykoli přijít a zeptat se na cokoli.
Dávat opakovaně informaci, že můžeme o všem mluvit.

Ujistit dítě, že maminka i tatínek mu zůstávají, že o ani jednoho z nich nepřijde (pokud je to pravda)

Ujistit dítě o lásce obou rodičů

Ujistit dítě, že rodič to vše zvládne a ustojí

Rodiče je ten silný. Dítě být nemusí. Dítě nesmí ochraňovat ani jednoho (nebo dokonce oba) z rodičů

Nebát se projevit vlastní emoce

Můžeme být jako rodiče smutní (plakat), nejistí, bezmocní, zklamaní, naštvaní…, důležité je říct dětem, že to tak cítíme, ale že to je v pořádku a že to zvládneme (viz předchozí).

Můžeme projevit emoce společně

Můžeme si společně např. poplakat „Je mi líto, že se to děje“, Je mi z toho smutno, ale zvládneme to a půjdeme dál.“
Nemusíme před dítětem v sobě emoce příliš dusit – jen by vycítilo, že se něco děje a mohlo by si to vykládat nejrůznějšími způsoby.

Závěrem… pro rodiče i pro nás odborníky…

Nejsme dokonalí, jsme lidé, máme své emoce, svá nejrůznější přesvědčení.

Všichni se hádáme, všichni jdeme do konfliktů ať již vnějších nebo i vnitřních, skrytých hluboko v nás.

Děti jsou naštěstí flexibilní a dobře vybavení ustát spoustu rodičovských chyb a nedostatků.

Pokud nebudeme zapomínat na to, že potřebují především lásku, jistotu, svůj prostor a pevné (i když trochu gumové) hranice, můžeme i přes všechny konflikty věřit, že z nich jednoho dne vyrostou zdravě sebevědomí jedinci.