Petr Štípek

–

Z prezentace přednesené na mezinárodní konferenci “S respektem k dětem” dne 21.11.2019

Hádka X Rodičovský konflikt

Hádka

• Jednorázová neshoda, případně neshody.
• Objevují se v každém partnerském/rodičovském vztahu
• Krátkodobé, méně intenzivní, méně invazivní, méně agresivní
• I nadále funguje to dobré mezi rodiči – láska, radost, smích, štěstí…
• Po hádce se „vztah oklepe“ a rodiče fungují společně dál
• Vztah mezi rodiči je i přes občasné hádky živý

Rodičovský konflikt

• Déletrvající vztahové potíže mezi rodiči
• Velmi časté a opakované neshody, hádky, mlčení, dehonestování, nerespektování, agrese…
• Více invazivní, intenzivní, agresivní
• Mezi rodiči je máloco, případně vůbec nic blízkého, společného, dobrého.
• „Vztah je nemocný, skomírá, případně je již mrtvý“

Stádia rodičovského konfliktu

Čtyři stádia rodičovského konfliktu

1. Rodičovský konflikt (RK) „neoficiální, nevyslovený”
2. RK „oficiální, vyslovený“
3. Rozvodová/rozchodová situace
4. Po-rozvodová/Po-rozchodová situace

Pohledy:

• Co dělají rodiče?
• Co dělá dítě?
• Co dělají instituce (škola, kroužky, soudy, OSPODy, poradenská zařízení apod.)

1. Konflikt nevyslovený, neoficiální

= děláme, že konflikt neexistuje.

1. rodiče se snaží konflikty skrýt
2. konflikt probíhá před očima dítěte

Co dělají rodiče?

• hádky, mlčení, agrese, snaha o urovnávání, diskuse, párové terapie, podřizování se, pření se, mediace, využívání dětí jako rukojmích, přehnané chránění či kupování si dětí…

Co dělá dítě?

• Můžeme očekávat vše od zdánlivého ignorování, pláče, úzkostí, držení všeho v sobě, zlobení doma, ve škole i v partě až po přílišnou radost a snahu zavděčit se.

Co dělají instituce?

• První záchytná bývá obvykle škola

2. Konflikt „oficiální, vyslovený“

= není „tajné“, že tatínek a maminka mají mezi sebou potíže.

Co dělají rodiče?

• Vše zmíněné + snaha o vysvětlování dětem, rodinná terapie, mluvení nebo naopak vyhýbání se mluvení o budoucnosti, apod.

Co dělá dítě?

• Vše zmíněné

Co dělají instituce (škola, kroužky, soudy, OSPODy, poradenská zařízení apod.)?

• Škola může více tlačit na řešení domácí situace
• Více se zapojují poradenská zařízení, OSPODy…

3. Rozvodová / Rozchodová situace

= všichni ví, že rodiče jdou od sebe, plánuje se rozvod, rozstěhování, co bude dál?

Co dělají rodiče?

• Rodiče se dohadují o dětech a majetku
• V této fázi se obvykle projevují nové silné emoce – rodiče se vidí v rolích a situacích, kdy nepoznávají toho druhého ani sebe
• Emotivně velmi silné období

Co dělá dítě?

• Všechny dříve zmíněné projevy se mohou zvýraznit či naopak zmírnit

Co dělají instituce?

• Na síle nabírají instituce, advokáti, soudy, poradenská zařízení, OSPODy apod.

4. Po-rozvodová/Po-rozchodová situace

= rozvod/rozchod je dokončen, veškeré otázky vyřešeny, rodiče rozestěhováni, vše se blíží znovunastolení stability a řádu.

Nebezpečná doba, neboť můžeme mít pocit, že je vše za námi a už se vše zklidňuje a nemusíme se starat o psychiku dětí, které již nejsou svědky předchozích konfliktů.

Co dělají rodiče?

• Zařizují se v nové situaci (bydlení, finance, samota, případně nové partnerství, předávání si dětí…)
• Mohou mít na děti méně času vzhledem ke všem praktickým záležitostem.
• Mohou se dítěti více věnovat, aby mu kompenzovali ztrátu rodiny
• Rodiče mohou ponoukat dítě proti druhému rodiči, přehazovat na něj svou osamělost, frustraci, zklamání z nevydařeného manželství.
• Mohou se hádat při předávání dítěte.
• Přehazovat na dítě odpovědnost za svojí komunikaci – „To si vyřiď s tatínkem, jestli k němu chceš na víkend.“ apod.
• Mohou dítě rozmazlovat, kupovat si jej.
• Mohou se zklidnit, nacházet znovuobjevené „já“, „rozkvést“, „nadechnout se“, neboť již nejsou v konfliktním vztahu…
• Nebo naopak mohou zahořknout, zatracovat druhé pohlaví, propadnout depresím, úzkostem, somatickým potížím, dělat z dítěte dospělého, případně svého partnera…

Co dělá dítě?

• Dítě se snaží vyznat a srovnat s novou situací, s novým bydlením, novými pravidly žití a soužití
• Potřebuje jistotu a stabilitu v jinak nejisté a nestabilní situaci.
• Může mít všechny dříve zmíněné projevy.
• Může předčasně dozrávat, dospívat, brát na sebe odpovědnost za rodiče
• Chránit jednoho rodiče před druhým („Neříkám mamince, co se dělo u táty, abych ji neranil.“)
• Může propadnout koalicím s jedním rodičem (v patologickém případě až do syndromu zavrženého rodiče – jeden rodič je na piedestalu, zbožštěný. Druhý naopak zatracovaný).
• Může si ale i oddechnout a konečně mít klid a pokoj, případně klidné, nehádající se rodiče.

Co dělají instituce (škola, kroužky, soudy, OSPODy, poradenská zařízení apod.)?

• Zde by měly instituce dohlížet na potřeby a zájmy dítěte, být velmi citlivé na chování a prožívání dítěte.
• Soudy, právníci apod. se stahují – vše je dořešeno.
• Školy se s případným stěhováním mohou měnit a nemusí tak dobře zachytávat změny, které u dětí mohou nastávat.

Jak sdělit dítěti, že maminka a tatínek jdou od sebe?

Opakovat, že dítě za to nemůže, není to jeho vina.

• Nezapomínat, že dítě se vždy obává, že za to může!

Zkusit zmínit, že za to nemůže nikdo – „Stává se, že si dospělí přestanou rozumět…“

• Neměl by být označovaný viník – „Tatínek si našel jinou paní a už nás nemá rád.“, „S maminkou se nedá vůbec žít, tak musím jít pryč.“ apod.

Tolerovat, chápat a snažit se porozumět všem projevům emocí dítěte

• Vše je přirozené – být smutné (plakat), být naštvané, bezmocné, nevědět si rady, překvapené, v popření…
• Neznamená to, že se bude tolerovat i s tím spojené chování – zlobení, ničení věcí, bití ostatních apod. – viz dále.

Být připraven na nejrůznější reakce dítěte – rozumět jim, ale dávat jim zároveň pevné hranice

• Chování dítěte může být různě protichůdné, rozporuplné, jako na „houpačce“ – můžeš se vztekat, ale nesmíš ničit věci, mlátit spolužáka…

Nebát se s dítětem mluvit

• Nic netabuizovat (pokud se to netýká dospělých, rodičovských témat), mluvit otevřeně.
• Dítě může kdykoli přijít a zeptat se na cokoli.
• Dávat opakovaně informaci, že můžeme o všem mluvit.

Ujistit dítě, že maminka i tatínek mu zůstávají, že o ani jednoho z nich nepřijde (pokud je to pravda)

Ujistit dítě o lásce obou rodičů

Ujistit dítě, že rodič to vše zvládne a ustojí

• Rodiče je ten silný. Dítě být nemusí. Dítě nesmí ochraňovat ani jednoho (nebo dokonce oba) z rodičů

Nebát se projevit vlastní emoce

• Můžeme být jako rodiče smutní (plakat), nejistí, bezmocní, zklamaní, naštvaní…, důležité je říct dětem, že to tak cítíme, ale že to je v pořádku a že to zvládneme (viz předchozí).

Můžeme projevit emoce společně

• Můžeme si společně např. poplakat „Je mi líto, že se to děje“, Je mi z toho smutno, ale zvládneme to a půjdeme dál.“
• Nemusíme před dítětem v sobě emoce příliš dusit – jen by vycítilo, že se něco děje a mohlo by si to vykládat nejrůznějšími způsoby.

Závěrem… pro rodiče i pro nás odborníky…

Nejsme dokonalí, jsme lidé, máme své emoce, svá nejrůznější přesvědčení.

Všichni se hádáme, všichni jdeme do konfliktů ať již vnějších nebo i vnitřních, skrytých hluboko v nás.

Děti jsou naštěstí flexibilní a dobře vybavení ustát spoustu rodičovských chyb a nedostatků.

Pokud nebudeme zapomínat na to, že potřebují především lásku, jistotu, svůj prostor a pevné (i když trochu gumové) hranice, můžeme i přes všechny konflikty věřit, že z nich jednoho dne vyrostou zdravě sebevědomí jedinci.