Stridavka.cz

–

Docházka dítěte do dvou základních škol je jednou z nejproblematičtějších otázek střídavé péče. Zákon toto řešení umožňuje a upravuje již od roku 2012 (§ 49 odst. 2 školského zákona). Jinou otázkou je, do jaké míry je takové řešení vhodné pro dítě. A zda například v rámci střídavé výchovy nelze hledat jiné varianty rozdělení péče, při nichž by dítě navštěvovalo jen jednu školu.

Touto otázkou se nedávno zabývala i diskuse na serveru eMimino.cz. Otázka zněla: „Má někdo zkušenosti s tím, že dává dítě do 2 základních škol? Ex má v plánu se stěhovat do jiného města s tím, že děti budou chodit do 2 zařízení, do jednoho u ní a do druhého u mě…“

Nejčastější odpovědí bylo odmítání takové varianty. Například Petra Z uvedla: „Nemám… ale je to strašný… Každá škola má jiný vzdělávací plán… takže už to je blbý. A děti, kolektiv… školní akce, jiný přístup učitelky… ne, to je zlo vůči dítěti.“

Časté jsou čistě emotivní reakce, jakou napsala 123Soňa: „Ježiš, tohle bych nikdy svému dítěti neudělala… To je strašné. Úplně se mi chce brečet, jen si to představím. Na to bych nikdy nepřistoupila!!! Jsem pro, aby si rodiče vycházeli co nejvíce vstříc, ale tohle NIKDY.“

Některé matky by byly ochotné se i samy za dítětem přestěhovat, jako Popokatepetla: „…pokud by byl ex takový zabedněnec, že by byl v tomhle neústupný, tak snad raději „obětuji“ sebe a přestěhuji se do toho nového města taky.“

Jiné správně upozorňují, že nelze svévolně měnit dítěti bydliště. Zuzkka: „Nesouhlasit se stěhováním… Pokud máte střídavku, tak musíš souhlasit!! Proto já žiju už pět let někde, kde vůbec nechci, ale protože tatínek dcery nesouhlasí s odstěhováním, tak zůstávám právě proto, aby dcerka nemusela chodit do dvou škol.“

Diskutující lenajs naproti tomu argumentuje: „Naprosto nemožné to jistě není. Mám kamarádku, která má střídavou péči a dcera chodí od první třídy do dvou různých škol ve dvou různých městech.“ Na otázku, jak to dětem vyhovuje, pak odpovídá: „Je to jedno dítě, dcera, dnes téměř desetiletá a dobře. U nich byl problém se domluvit vůbec. Taky jsem nad tím kroutila hlavou, ale evidentně to vyhovuje všem stranám a dcera je spokojená.“

K tomu dodáváme, že střídání prostředí škol není samo o sobě argumentem proti docházce do dvou vzdělávacích zařízení. Dítě obvykle mění prostředí i jindy a výrazněji – zejména mezi domovem a školou.

Lama Lama se přesto snaží hledat jiné alternativy: „Byla bych proti, jednoznačně. To už vymyslet nějaký aleternativní režim s IVP – u jednoho rodiče kmenová škola, u druhého domácí vyučování. S tím, že bude třeba u toho druhého 3 prodloužené víkendy v měsíci – střídat pondělky a pátky, aby to bylo jiné dny. A ty tři dny domácí vyučování. 3 dny v měsíci absence mi přijde únosnější než střídat 2 školy. A za zachování péče obou rodičů to stojí.“

Ani podle našeho názoru není docházka do dvou škol řešení ideální, za určitých podmínek ale možné. Od soudkyň často slýcháme, že nelze paušalizovat a je třeba hledat individuální řešení pro dítě – a proto jej svěří do výlučné péče matky. Ano, je zde třeba hledat individuální řešení, které ale dítěti zachová péči obou rodičů. Zda to bude docházka do dvou škol, nebo asymetrické rozdělení péče při zachování jedné školy, to už závisí právě na individualitě dítěte, podmínkách rodičů, kompatibilitě škol a dalších okolnostech.

Tak jako v jiných případech je ovšem nejlepší prevence – tedy zabránit svévolnému přestěhování rodiče s dítětem z místa dosavadního společného bydliště, aby otázku dvou škol nebylo vůbec nutné řešit.