Luboš Meszner
Od počátku rozvodu jsem odmítal, aby byl syn svěřen do výlučné péče matky. Nebyl k tomu žádný důvod, protože jsme žili ve společném bytě, nikdo z nás neměl jinou možnost bydlení a bylo tedy na místě, aby soud rozhodl o společné péči o dítě. Ostatně společná péče o syna byl skutečný stav věci a jediné, co neplnilo svoji funkci, bylo manželství. To se však zásadně změnilo potvrzením rozsudku odvolacím soudem, kterým byl syn svěřen do výlučné péče manželky a mně bylo stanoveno nehorázné výživné (větší, než požadovala matka). Manželka začala vyvolávat konflikty v přítomnosti syna (co všechno bych měl platit krom výživného), což jsem nesl s velkou nelibostí. Přes veškerou snahu zachovat doma klidné prostředí však došlo ke dvěma ostřejším výměnám názorů, které skončily tím, že manželka odešla věc nahlásit na policii jako napadení a nechala se vyšetřit lékařem. Následně se však vrátila domů, jakoby se vůbec nic nestalo. Která napadená manželka by se vrátila zpět k násilníkovi?
Při druhém konfliktu jsem se obrátil na rodiče manželky, aby se přijeli podívat, co se u nás doma děje. Na místo toho mi začal tchán vyhrožovat. Kdo z rodičů by po informaci, že došlo k (údajnému) fyzickému napadení jejich dítěte zalehl v klidu do postele, aniž by se snažil zajistit bezpečí pro svoje dítě? Nezájem rodičů manželky jsem však přikládal jejich obvyklému chování a ani ve snu by mě nenapadlo, že o (údajném) napadení manželky věděli ještě dříve, než k němu vůbec došlo, proto je to nijak nepřekvapilo. Domácí násilí bylo totiž součástí jejich plánu, jak mě odříznout od syna a okrást o majetek.
O několik týdnů později po druhé hádce jsem přišel z práce domů a našel jsem totálně vyrabovaný společný byt. Nejdříve jsem si myslel, že nás vykradli zloději, ale záhy se ukázalo, že vyrabování bytu má na svědomí manželka a její rodiče. Jistě si každý dokáže představit, jak vypadá takový úprk manželky od násilníka. Posbírá si nejnutnější věci (mnohdy ani to ne) a uteče. Stejně tak mohla manželka odejít ke svým rodičům, kteří mají rodinný domek, a jistě by nebyl problém ji ubytovat. Tam by však nemohla odstěhovat vybavení společného bytu, a tak potajmu zakoupili byt. Když bylo vše připraveno, začala mě úmyslně provokovat a vyvolávat konflikty. Pak si objednala stěhovací službu, ochranku a soukromou detektivní agenturu, která mě sledovala v práci, aby mezi tím mohli nerušeně vyrabovat společný byt. Následně se pak více jak půl roku ukrývala na neznámém místě, což znemožňovalo kontakt se synem. Dalo by se očekávat, že se jako týraná manželka odstěhuje pokud možno co nejdále o násilníka. Manželka se však nastěhovala do bytu o několik ulice dále a přímo proti mému pracovišti. Syna pak nutila, aby nevyzradil jejich nové bydliště.
V důsledku nezákonného jednání manželky se mi pak soudkyně Mgr. Winklerová do očí vysmála, jak chci pečovat o syna, když nemám ani stůl, na kterém by se mohl najíst či dělat úkoly. Soudkyní tolerované bránění ve styku s dítětem umožnilo matce u syna vypěstovat syndrom zavrženého rodiče, jehož následky se projevují i v současnosti, kdy je syn již dospělý, a ponese si je pravděpodobně po celý život.
Převzato se serveru DOMÁCÍ NÁSILÍ
12. 4. 2012 at 23:35
Jane Drdo – tento scénář je možná jen trochu dramatičtější verzí jinak běžného rozvodového folklóru, někdy je to drsnější, někdy jemnější, ale většinou je tam stejná motivace matek – získat dítě pro sebe, tím se mstít otci, a k tomu jako bonus výživné a včas odkloněný majetek, abych použil terminologii jednoho ministra. A dokazujte pak, že to byl společný majetek, když se s majetkem ztratí i ty společné účtenky. To, že nevěříte, znamená, že jste šťastný člověk, podobný příběh jste nezažil. Ale to neznamená, že to tak není, Jan Hus by o podobném člověku řekl – svatá ty prostoto!
13. 4. 2012 at 6:32
Jane Drdo, je mně Vás upřímně líto. Mně bejvalka „pouze“ ukradla všechno dětské oblečení a boty, v době kdy se od nás tedy ode mně a dětí odstěhovala. Opatrovnickou mafii to nezajímá – tvrzení vedoucí sociálky z P6 Šobíškové – mě nějaké tenisky nezajímají. Poté co děti byly vytrženy z domova a svěřeny matce (primární důvod byl, že mě napadla fyzicky na ulici před dětmi), mně matka ani jednou nepředala děti s náhradním oblečením – musel jsem jim koupit kompletní nový šatník. Reakce lůzy – Šobíšková ze sociálky -já nevím co, to znamená předat děti řádně vybavené.
13. 4. 2012 at 8:14
Pánové, klid. Zažil jsem příběh tomuto podobný. O tomto příběhu jsme vášnivě debatovali již na staré diskuzi, pokud se nepletu, tomu chlapci bylo cca 15 let, když se to stalo. Nevěřím (a je mi jedno, kolik příběhů se o tom napíše), že kluka v 15 letech nezajímá co dělá táta a nechá si od matky nabulíkovat pvní poslední. Neveřím že se lze půl roku někde „ukrývat“.
13. 4. 2012 at 8:15
Je to smutné. K čemu je takový úřad, když i vedoucí Šobíšková ze sociálky neví co, to znamená předat děti řádně vybavené. A co hůř, dokonce to i prohlásí.
13. 4. 2012 at 10:23
Pane Drdo – nevěříte, protože jste nezažil, není problémmanipulovat puberťáky mezi 12-15ti lety!!! Pane dokud nezažijete nebudete nikdy věřit, buďte rád, že jste NIKDY nezažil pouze o tom diskutujete, tak jako česká vláda o bezproblémovém zvedání daní (bohužel klasičtí češi ví nejvíce o tom s čím se nikdy nesetkali)!!! Nepřál bych Vám to!
14. 4. 2012 at 21:43
Pane XXX, i tohle ve zmiňované diskuzi zaznělo. 15-ti leté dítě, které má s rodičem bezproblémový vztah prostě nezmanipulujete ani omylem. U malých dětí je to pochopitelně snadné, o tom žádná.
16. 4. 2012 at 6:40
kdysi jsem byl v Kambodži. Tam by se každý přesvědčil k čemu tamější režím Pol Pota zmanipulovali starší děti, k bonzování vlastních rodičů a jejich následné smrti. Mé dceři je takřka 11 a občas zírám, jak přejímá lži svojí matky.
16. 4. 2012 at 17:45
v pubertě má dítě opravdu jen málokdy „bezproblémový vztah“ k rodičům, toto období je typické odmítáním autorit, proto se i v úplných rodinách děti staví do opozice, často např. proti otci… Rozhodně si myslím,že by v tomto citlivém věkunemělo dítě o vliv svého byť“méně oblíbeného“ rodiče přijít!
19. 4. 2012 at 9:58
Pak ale nezaměňujme pojmy s dojmy. Pokud za odloučením otce a syna stály vzájemné nepřekonatelné rozpory, nejedná se o žádnou manipulaci ze strany matky. Podobný případ se v médiích odehrává teď – fotbalista Řepka si našel mladší ženskou, opustil rodinu a jeho dcera (16 let) mu díky tomu nemůže přijít na jméno. Kdyby napsal Řepka podobný článek sem, byl by také litován a brán jako oběť systému?
19. 4. 2012 at 11:32
no, já myslím, že Řepka je… prostě Řepka! Rozchod by si měli rodiče vyřešit mezi sebou, netahat do svých problémů a sporů děti. Rozvod je pro děti vždy bolestný, myslím, že právě v období puderty je to obvzvlášť těžké a nebezpečné pro zdravý vývoj mladého člověka. Určitě nevidím jako správné přiživovat přirozený vzdor a chtít mít dítě za každou cenu na „své straně barikády“…