Jindřich Brož
Feminismus versus věda
Jak jsme si ukázali v minulé kapitole, feminismus není žádnou vědou. Můžeme jej považovat za pseudovědu nebo dokonce za ideologii. Tohoto handicapu jsou si feministky vědomy, a proto se snaží dostat na akademickou půdu jiným způsobem. Jakým? Usilují o vytvoření nové teorie vědy, která by byla přímo pod určujícím diktátem jejich učení. Tato teorie napadá klasickou koncepci vědy a její přirozený vývoj. Cíle, výsledky a postupy označila za důsledek patriarchálního modelu vidění světa a za důsledek patriarchální ideologie.
V popisu tohoto tématu jsem vycházel z eseje Evelyn Fox Kellerové „Feminismus a přírodní vědy“, kde je přesně popsán vztah feminismu a jeho nejdůležitějších názorových proudů k vědě.
U liberálního feminismu se objevují obvinění z androcentrismu vědců a jeho vlivu na vědu. Nápravy lze dosáhnou jednoduše: stačí do výzkumného procesu zapojit více žen – a problém je odstraněn. Samozřejmě, že vše by se dělo na základě principů zaručujících rovné příležitosti. Potíž je v tom, že by tato náprava poměrů nepřinesla do chápání vědy nic nového a že by v ní tak jako tak rozdíl mezi mužem a ženou nebyl znát. Není to tedy kritika vědy, ale kritika politické praxe.
Mírně radikální feministky již přicházejí s jiným, doplňujícím názorem: příčinou tohoto stavu je, že většinu vědců tvoří muži, kteří si do vědecké práce přinášejí svůj způsob náhledu na svět, takže jej ovlivňují ve prospěch mužů a svým výzkumem sledují pouze mužské cíle. Patriarchální pojetí vědy vedlo k jednostrannému výběru předmětů zájmu a často opomíjelo otázku ženství. Jako příklad uvádí Kellerová lékařství, kde se toto obvinění dá nejčastěji doložit; antikoncepce byla dlouhou dobu zanedbávána, přestože šlo o věc velice důležitou pro lidstvo, a když už se jí začala věnovat pozornost, byla vždy koncipována pouze pro ženy (!?). Jako jiný příklad uvádí menstruační bolesti, které jsou pro mnoho žen velkým problémem. Předpokládá se, že kdyby směr lékařského výzkumu určovaly ženy, k podobným nevyváženostem by nedocházelo.
K těmto dvěma bodům si dovolím krátký komentář. Výzkum v oblasti antikoncepce byl opravdu mnoho let zanedbáván, ale nelze se domnívat, že je to pouze důsledek androcentrického zaměření lékařské vědy. Otázka antikoncepce byla a dosud je velmi závažným problémem z hlediska katolického náboženství a církve všeobecně. Předmětem zkoumání na poli lékařské vědy se stala až se sekularizací celé společnosti, jež vedla k otevření přístupu k této otázce. (Vím, že pro feministky to není žádný relevantní důkaz, protože – jak se dovíme v příští kapitole – náboženství a církev jsou opět ovlivněny patriarchální ideologií. Ale přesto…) K otázce opomíjení menstruačních bolestí: menstruační problémy a bolesti jsou přirozeným důsledkem přirozeného a důležitého jevu zvaného ovulační cyklus ženy. Nejedná se tedy o nemoc či postižení. „Léčit“ je možno pouze doprovodné příznaky, jako jsou kupříkladu určité typy menstruačních bolestí, tlumitelné stejnými přípravky, jaké se používají třeba na bolest zubů. U těchto dvou bodů tedy nelze kategoricky prohlásit, že jsou důsledkem egoismu mužských vědců. Lékařská věda se zabývala a zabývá především nemocemi, které postihují celou populaci bez ohledu na pohlaví, a obávám se, že typicky mužských nemocí je daleko méně než nemocí ženských.
Sama Kellerová připouští, že u jiných vědních oborů se toto opomíjení nalézá mnohem hůře, ale a priori jejich existenci předpokládá. (Není přece možné, že by ti zlotřilí muži vynechali jedinou příležitost, jak ženám uškodit.) Ani tato kritika vědy se však nedotýká chápání vědy a neničí víru v její neutralitu.
Radikální feminismus již naopak kritizuje samotný proces plánování a výklad experimentů. Kellerová zde nabízí jeden příklad: uvádí, že pro veškeré výzkumy učení zvířat, prováděné na krysách, se používají výhradně krysí samci. A hned uvádí důvod: krysí samice mají čtyřdenní cyklus, který práci znesnadňuje. Tomu však nevěří a tvrdí, že praxe předpokládá, že jen samci reprezentují svůj živočišný druh. Tento konstrukt, který se neopírá o žádné hmatatelné důkazy, je však obtížné vyvrátit, neboť předkládané vysvětlení smete se stolu. Podobné příklady podle Kellerové existují také v psychologii. O výzkumu v psychologii se však zmiňuje i Paul Johnson v „Nepřátelích společnosti“: „Výsledky použité k potvrzení hypotéz nejsou často ničím jiným než náhodným souhrnem dat, protože signifikantní testy potvrdí správnost téměř všeho. Sociologie na tom často není o nic lépe.“ To znamená, že u psychologie, která je slabou vědou, se dá výběr a zkreslenost výzkumu předpokládat, ale jak sama Kellerová říká, příklady z oblasti biologie se hledají hůře (což jí však opět nebrání tvrdit, že tam jistě nějaké jsou). Přesto podle ní lze důkazy o předpojatosti v pozorování a experimentech najít i ve společenštěji zaměřených vědách, například v primatologii (nauce o primátech), kde řada žen prováděla výzkum velmi podobnými metodologickými postupy jako muži, avšak výsledkem byly radikálně odlišné formulace.
Příkladem má být popis smečky vedené jedním samcem, ve kterém vědecká pracovnice Jane Lancasterová jinak formuluje tradiční pojetí „harému“ u primátů: „Pro samičku jsou samci zdrojem, který může využít pro přežití své a svého potomstva. Pokud jsou podmínky takové, že samčí role může být minimální, je obvyklá smečka s jedním samcem. Jen jeden samec je nutný pro skupinu samic, pokud je jeho jedinou rolí oplodnit je.“ To, co Jane Lancasterová napsala, je fakt, který nelze vyvrátit, protože na něm nic k vyvrácení není. Je to logický důsledek přirozeného vývoje primátů. Kdyby totiž ve skupině bylo potřeba více samců, byli by tam, protože z by hlediska evoluce ta skupina, v níž by byl pouze jeden samec, byla slabší (u primátů je obrovský pohlavní dimorfismus); osamělý samec by nemohl dvěma samcům konkurovat a byl by od smečky vyhnán. Lancasterová však formulací svého popisu „harému“ sledovala jiný cíl. Bylo jím zdiskreditovat dosavadní chápání „harému“, totiž že je to skupina samic, jíž vládne jeden samec. Zahleděna do rétoriky výkladu opomněla jeden důležitý fakt: samec svůj „harém“ vydobyl nad jinými samci a také si jej uchránil. Samice ve smečce primátů jsou jakýmsi mobiliářem, který přebírá vítězný samec od poraženého. O tom, kdo se stane vůdcem smečky, rozhodují pouze schopnosti samce a ne volba či požadavky samic. Samice jsou zde v roli pasivních pozorovatelek a do děje příliš nezasahují. Podobná situace je u většiny savců, ne jen u primátů. To není sexistický výmysl, nýbrž potvrzená skutečnost. Tady vidíme, jak pokus vysvětlit nějaký jev z hlediska ideologie či pojmout jej subjektivně může velice lehce sklouznout k polopravdám, nesmyslům nebo dokonce ke lžím.
Okomentovat