Rada pre práva dieťaťa
–
Běžného člověka nenapadne, co všechno dokážou dětem způsobit rozhádaní rodiče. Je přirozené, že si po rozchodu dělí majetek, je běžné, že si založí nové rodiny, že jeden od druhého se odstěhují na hony daleko. Ale aby si děti dělili způsobem – jedno mé, druhé tvé? Viděl to kdy svět?!
A věru viděl.
Rodiče se přetahovali o dva teenagery jako dvě trhovkyně o poslední kousek krajky na tržišti. A ne den, týden či měsíc, ale rovnou čtyři roky!
Pro děti žít v takovém prostředí je jako sedět na včelím úlu, přilepený voskem, se strachem, se svraštěným obočím a s vosím bzučením v břiše očekávat, kdy se včely vyrojí a žihadly pobodají děti, až budou mít opuchliny k prasknutí. Hrozná představa…
V takové situaci soud pod Tatrami (pod kterými neuvedeme, případ je ještě živý) přibral do řízení Radu pro práva dítěte jako advokáta dětí. A věru, užili jsme si čtyři perné měsíce i my.
Rodiče, naspeedovaní hněvem, si nedokázali přijít na jméno, děti se bezradně zmítaly mezi nimi a nevěděly, proč si najednou musí vybrat jednoho rodiče, když chtějí oba. A být s nimi doma spolu. Jak tomu bylo ještě donedávna.
Rada vstoupila do rodinné situace s tím, že jsme pozorně vyslechli každého – děti především, otce i matku. Cítili jsme bolest, která zůstává stále nezpracovaná, vnímali jsme děti, ztracené v citech a touhách, a snažili se najít nejlepší z nejhorších řešení. Pro děti, ne pro rodiče. Ale kdepak, jednou matka, že jsme jen pro otce, pak otec, že stále ustupuje a my jsme jen pro matku. Neustále jsme řešili, že na děti, na děti se dívejte; ale zkroť rozzuřeného býka… (Tím nemyslíme nikoho z rodičů, ale míru jejich hněvu, samozřejmě.)
Po čtyřech měsících se podařilo dosáhnout, že jedno z dětí, které mělo nechuť k otci, se podařilo posunout způsobem, že později před soudkyní prohlásilo: „Každý je nějaký, otce mám rád a chci být i s otcem i s mámou.“ Otec se o něco zklidnil, matka začala uvažovat způsobem, aby vztahy s dětmi nebyly založeny na odpírání otce, ale na pěstování dobrých citových vazeb. Dokonce se podařilo sestavit rodinný plán. A namodelovat společnou rodičovskou péči, přestože rodiče začali žít tři sta kilometrů od sebe.
Potom přišel advokát. Matku úplně obrátil. A co platilo včera, neplatilo dnes. Všechno nastavené ne pro řešení, ale pro konflikt. Nepodařilo se přijít na jednání s rodičovskou dohodou, ačkoli jsme ji sestavili precizně a podle vůle dětí i rodičů. Protože advokát. Zakořeněný konflikt se dostal i do soudní síně. Celých čtrnáct hodin se jednalo (během dvou dnů) ve výčitkách, naříkání nad minulostí, zlobě. Soud dal však Radě velký prostor, abychom směřovali k cíli – nastavit pravidla, při kterých by děti dokázaly bezpečně fungovat. Velkým přínosem byl respekt soudu k postojům, názorům a řešením ze strany Rady. Jen tak byla naděje, že peklo sporu se zavře. Soudkyně, kterou chválíme za její prodětský přístup, po dlouhých hodinách zdánlivě beznadějné snahy o dohodu rezolutně prohlásila – buď se dohodnete tady a teď, nebo vyhlásím autoritativní rozhodnutí!
Došlo k závěrečným řečem. Advokát matky prohlásil: „My souhlasíme s rodičovskou dohodou tak, jak ji sestavila Rada pro práva dítěte, jen bychom chtěli upravit jinak svěření dětí…“ Chápete to?! Ten advokát, který na začátku vykřikoval, že žádná dohoda nebude! Vlastně jen kvůli tomu se zpočátku všechno rozsypalo jako domeček z karet….
Otec prohlásil, že souhlasí s dohodou, kterou předložila Rada. Kolizní opatrovník řekl v závěrečné řeči: „Souhlasím se vším a podporuji vše, co zde řekl doktor Tinka z Rady pro práva dítěte…“ A bylo vymalováno!
V závěrečné řeči generální manažer Rady Jozef Tinka prohlásil: „Rodiče, pamatujte, že tento spor vám vzal všechna práva, máte už jen povinnosti! Povinnost pečovat o své děti a zahrnovat je láskou, abyste napravili, co jste rozbořili!“
V souladu s přáním dětí soud na návrh Rady rozhodl, že starší dítě (15) se bude s druhým rodičem setkávat ne na příkaz, ale podle své svobodné vůle. Rodiče ostatně nic nenamítali proti přání dcery. Mladší syn (13) si zvolil střídavku, a tak bude každé dva týdny cestovat tři sta kilometrů tam a zpátky a střídat spolužáky ve dvou školách. Rozsudek však nestačí, rodina potřebuje další pomoc, a proto odborníci z Rady budou dětem i rodičům pomáhat zvládnout novou rodinnou situaci.
Aktuálně se Rada angažuje jako advokát dětí ve více než deseti soudních řízeních, v poslední době jsme byli součástí tří dobře skončených sporů. Například na středním Pováží šlo o téměř pětiletý konflikt. Plný zloby, nenávisti, dokonce únosů a skrývání dětí, trestních oznámení a mnoha jiných nepříjemných věcí. Po sedmi hodinách v soudní síni rodiče uzavřeli dohodu, vzdali se odvolání a rozešli se ve smíru. Po roce máme zprávy, že rodina funguje velmi dobře – děti jsou ve střídavce, chodí do dvou škol, zlepšily se v učení a dokonce si rodiče dokážou spolu s dětmi sednout do cukrárny…
Jiný případ byl smutnější. Odehrál se na východním Slovensku. Šlo o pětiletého chlapce, kde se vše zaseklo na křivém obvinění ze sexuálního zneužívání a na údajně bouřlivém odmítání otce. Dlouhá doba bezradnosti. Dítě ještě v pěti letech s plenkami a matka s příspěvkem na invalidní dítě. Tortura vyústila v odebrání dítěte, které se odehrálo za asistence soudu, sociálky, psychologa, učitelek a policistů. K úděsu všech klučisko celou situaci zvládlo naprosto v pohodě. Odešlo s otcem. Po dvou dnech skončily plenky, tělesná kondice dítěte se dostala do normálu, chlapec žije pestrými zájmy a prosperuje fyzicky i psychicky. Matka potřebuje odbornou pomoc, jen tak se mohou vztahy se synem normalizovat. A na tom záleží všem, evidentně zejména otci… V tomto případě lze mluvit o záchraně dítěte.
Zkušenost Rady ukazuje, že tam, kde se soud při vleklých konfliktních rodinných sporech rozhodne přibrat do jednání Radu, vytvoří respektující atmosféru, tam se dá relativně rychle dopracovat k řešením, která uklidní vztahy a zlepší kvalitu života dětí.
V pozici advokáta dětí se nesoustředíme jen na soudní jednání. S rodinou se snažíme pracovat, zkoumáme podstatu rodinného problému a snažíme se utišit hněv rodičů… Mnozí totiž ani netuší, že spor o to, kdo „vyhraje“ dítě, je reálným rizikem pro zdraví a život dětí. Podle dlouhodobého výzkumu na Harvardské univerzitě se ukázalo, že až 91 % dětí, které měly v dětství špatný vztah s matkou, a 82 % dětí, které měly špatný vztah s otcem, ve středním věku onemocněly vážnými chorobami (rakovina, choroby srdeční, cukrovka apod.)…
Každé „vítězství“ rodiče je prohrou dítěte a jeho budoucnosti.
Převzato ze stránek Rady pre práva dieťaťa, přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.
Okomentovat