Prava-deti.cz
–
Je jeden rodič povinen sdělit druhému rodiči, že se chystá vycestovat do zahraničí s dítětem, když oba rodiče spolu nežijí?
Odpověď
Odpověď není zcela jednoznačná. Zákony jsou i v tomto ohledu značně nesrozumitelné a rozhodování soudců je nepředvídatelné. Tuto problematiku řeší § 890 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Řeší ji sice velice nekvalitně, ale bohužel jiné pravidlo nám zákonodárce nedokázal vytvořit.
Jmenované ustanovení § 890 říká:
Rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká dítěte a jeho zájmů.
Otázka zní, co znamená to „vše podstatné, co se týká dítěte a jeho zájmů“? Zákonodárce to neví, jen něco plácl, jak je jeho zvykem. Co soudce, to jiný výklad. Advokáti se mohou snažit věštit z křišťálové koule. Někdo prohlásí, že odvezení dítěte na jeden rok do Iránu je opravdu věc podstatná a vztahuje se na ni toto ustanovení zákona. Jiný ale řekne, že to za podstatné nepovažuje, protože každý může činit cokoli, co mu zákon nezakazuje a zákon nezakazuje odvést dítě bez souhlasu, a dokonce i vědomí druhého rodiče do ciziny. Obojí je pravda.
Trochu jiná situace by byla při změně trvalého bydliště dítěte. § 877 občanského zákoníku definuje jako významnou záležitost mj. také „určení místa bydliště“ a vyžaduje k ní souhlas obou rodičů. V praxi však drtivá většina soudců aplikuje GENDEROVOU DISKRIMINACI, kdy dělají mrtvého brouka, pokud žena odstěhuje dítě od otce. Toto porušování zákona probíhá většinou tak, že soudci zamítnou případný návrh na vydání předběžného opatření, a následně roky provádějí PRŮTAHY V ŘÍZENÍ a vyhýbají se tak konečnému rozhodnutí.
Zcela jiná situace by byla, pokud by muž chtěl s dítětem odcestovat na dva dny např. do Německa vzdáleného několik desítek kilometrů od jeho bydliště. Není nic neobvyklého, že se po takovém „drzém“ otci vyhlásí policejní pátrání. Ne není to fikce, ani to nejsou ojedinělé případy.
Převzato z webu PRAVA-DETI.CZ
10. 7. 2018 at 9:29
zakony jsou nejednoznacne proto, aby mohl vzkvetat rozvodovy prumysl a psenkaparazitum
10. 7. 2018 at 17:25
Což o to, napsané to je správně, protože ne vždy lze veškeré situace a jejich nejrůznější nuance řešit jednoduše výčtem, přestože by možná dalo napsat o něco lépe. V případě funkčního soudnictví by bylo právo v tomto směru korektně dotvořeno.
Základní problém je, že tady máme soudnictví, které podle mého není přinejmenším v některých oblastech způsobilé funkce (podle mého názoru opatrovnické soudnictví, případy ve kterých hrají důležitou roli znalecké posudky, využívání pachových stop jako důkazu… < -- do tohoto výčtu úmyslně nepočítám excesy soudců, ty snižují kvalitu justice jako celku). Připočteme-li k tomu zmíněné excesy a zjevnou zaujatost soudců v některých případech, jak se má společnost dopracovat k nějakému spravedlivě dotvořenému právu? (Otázka za zlatého bludišťáka – kde potom to právo hledat?)
10. 7. 2018 at 22:15
Když je to matka, tak není.