Ústavní soud
–
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) zamítl ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť jím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
Děti stěžovatele byly po rozpadu manželství rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi svěřeny do péče matky a stěžovateli byla uložena povinnost platit na ně výživné a dále byl upraven styk stěžovatele s dětmi. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byly děti ponechány v péči matky a výrok o styku stěžovatele s dětmi byl pouze lehce pozměněn. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy marně požadoval nařízení střídavé výchovy. V ústavní stížnosti pak namítal, že dle jeho názoru nejsou dány žádné překážky, které by jejímu zavedení bránily. Takovou překážkou podle něj není ani nevhodná komunikace mezi rodiči, ani vzdálenost mezi jejich bydlišti, když matka se s dětmi odstěhovala ze společné domácnosti do místa vzdáleného téměř 200 kilometrů. Za nespravedlivé pak stěžovatel považuje i to, jak obecné soudy upravily místo, v němž má docházet k předání a převzetí dětí. Vzhledem k tomu, že je to v místě bydliště matky, tak veškeré náklady s tím spojené nese stěžovatel.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že tento se podrobně zabýval komplikovanými vztahy mezi rodiči nezletilých, načež uzavřel, že v projednávané věci nejsou dány podmínky pro nařízení střídavé péče. Tomuto závěru krajského soudu není co vytknout.
Z hlediska přijaté argumentace stojí podle náhledu Ústavního soudu za pozornost ta část odůvodnění krajského soudu, jež se věnuje vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilým dětem. Soud sumarizoval příjmy obou rodičů a při zohlednění potřeb nezletilých dětí stanovil stěžovateli s měsíčním příjmem cca. 46.000 Kč výživné na staršího nezletilého ve výši 4.500 Kč a na mladšího nezletilého ve výši 4.000 Kč. Při rozhodování o výši výživného považoval přitom krajský soud za nutné zohlednit velmi vysoké náklady otce na dojíždění za nezletilými dětmi. Rovněž přihlédl k tomu, že naposledy rodinnou domácnost vedli rodiče v současném bydlišti otce, odkud se matka s dětmi odstěhovala, což podle soudu snižuje možnosti a schopnosti stěžovatele k plnění výživného.
Specifikum projednávaného případu spatřuje Ústavní soud v tom, že se v něm krystalicky vyjevil jeden z problémů české právní úpravy a zejména soudní praxe, která zpravidla dostatečně nereaguje na případy, kdy po svěření dítěte do péče jednomu z rodičů se ten i s dítětem odstěhuje z původního místa bydliště. Ústavnímu soudu je z jeho činnosti známo, že tyto případy nejsou rozhodně ojedinělé. Zásadní problém je přitom spatřován v tom, že druhý z rodičů (společně i s dítětem), jemuž dítě nebylo svěřeno do péče, se dostává do slabšího postavení a nezbývá mu, než přistoupit na faktickou situaci vyvolanou prvním rodičem, kterou nemohl ovlivnit.
Pokud již dojde k tomu, že rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, se odstěhuje do větší vzdálenosti z původního místa bydliště, obecné soudy nemohou ponechat tento aspekt stranou a musí jej zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti. Ústavní soud si je vědom toho, že tento požadavek na judikaturu obecných soudů představuje určité novum. Z toho důvodu provedl analýzu právní úpravy a soudní praxe v některých velkých státech Evropy, přičemž bez zajímavosti není ani právní úprava užívaná ve Spojených státech amerických. Z provedené analýzy vyplynulo, že právní úprava je, obdobně jako v České republice, poněkud vágní. O to více se lze setkat s důrazem na tzv. soudcovské nalézání práva (podrobná mezinárodní komparace viz body 24 až 30 nálezu).
Ústavní soud v minulosti ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 197/14 uzavřel, že náklady spojené se stykem nemohou být kladeny k tíži jen jednoho z rodičů. Pokud musí rodič za účelem styku s dítětem překonat větší vzdálenost, je „fér“, aby negativa s tímto spojená nesli rovnoměrně oba rodiče. Zpravidla nejde „jen“ o finanční stránku věci, ale také o čas a energii, kterou musí druhý rodič na realizaci styku vynaložit.
V zájmu rovnoměrného vyvážení překážek, spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost, považuje Ústavní soud za vhodné, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Z toho důvodu by obecné soudy měly s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 955/15 postupovat při rozvržení povinností spojených se stykem minimálně tak, aby rodič, jemuž byly děti svěřeny do péče, byl povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče nebo v místě, na němž se rodiče dohodnou. Oproti tomu by druhému rodiči vznikala povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče v místě jeho bydliště. Ústavní soud má za to, že uvedeným (a obecnými soudy používaným) postupem budou výše zmíněná negativa spojená s realizací styku rovnoměrně rozvržena mezi oba rodiče. Další výhodou takového postupu je to, že oba rodiče budou muset vynaložit na realizaci styku nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž budou muset na překonání vzdálenosti vynaložit svoji energii a čas, což u jiných řešení zohledněno není. Nutno přiznat, že zátěž kladená na samotné dítě se tímto nemění.
Zdaleka ne vždy lze však takový postup z objektivních důvodů aplikovat. V takovém případě by obecné soudy měly postupovat tak, aby alespoň zmírnily dopady do práv toho z rodičů, jehož práva jsou vznikem objektivní skutečnosti dotčena. Při hledání jisté rovnováhy práv rodičů při realizaci styku dítěte a toho rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno do výchovy, by se tak obecné soudy měly zabývat náklady cestovného a dobou nutnou k překonání vzdálenosti mezi původním a stávajícím bydlištěm nezletilých. Ústavní soud si je vědom toho, že co může být považováno za spravedlivé v jednom případě, nemusí být takto nahlíženo i v případě jiném. Škála životních situací, jež musí obecné soudy rozhodovat, je prakticky nevyčerpatelná a je především na nich, jak v té které věci a s přihlédnutím k jedinečným okolnostem případu situaci posoudí. Měly by se však snažit nalézt řešení, které přispěje k rozložení zátěže spojené s rozdělením rodiny.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2996/17 je dostupný ZDE.
21. 6. 2018 at 12:13
Takže abych tomu správně rozuměl, pane ústavní soudce Lichovníku, vrchní ochránce spravedlnosti, až někomu ukradnu milión, protože ho nutně potřebuji, je fér se s ním o škodu podělit napůl, tedy půl miliónu mu vrátím a vše je v pořádku? Takto je to fér a spravedlivé? Děkujeme, pane Lichovníku.
21. 6. 2018 at 16:58
Mi to náhodou přijde rozumné. Je to opatření, které při apikaci sníží motivaci matky odstěhovat se s dítětem do větší vzdálenosti, protože si tím vytvoří komplikace.
Pak je větší šance, že odpadne důvod vzdálenosti při rozhodování o SP.
Samozřejmě jsou zde i další problémy, ale ty by se měly řešit opět v souladu s mechanismem konkrétního problému.
21. 6. 2018 at 18:31
Chápu, že ti to přijde fajn, vězeň je taky rád, když ho pustí na procházku. Jo, týrané ženské přijde fajn, že už ji chlap nemlátí, ale jen nadává do kurev. Ale je třeba tepat i do polovičního bezpráví, nejen nebetyčného. Právě tepáním do polovičního bezpráví se doufejme sníží i to nebetyčné.
Prostě pokud se jeden z rodičů odstěhuje, veškeré náklady musejí jít k jeho tíži. To bude odrazovat od odstěhování více, než polovina.
21. 6. 2018 at 21:20
Právní stát je strašně lákavá představa pro vyzrálé osobnosti. Jako sen na dobrou noc.
Představte si, že znemožníte vašemu dítěti rodičovskou péči tím, že jej odvezete a dolehne na vás spravedlivý proces již u soudu prvního stupně a tohle nejvyšší opravné krytí si prohlédnete zítra v muzeu i s fotkama.
Stále ten bolševický kořen naprosto pohrdá lidským právem bezbranného dítěte, právem na péči a výchovu. To je primární. Bolševik míchá záměrně prvotní a zástupné nároky, manipuluje s nezralými.
První signální budou sebrané důchody estébákům, ale vývoj jde zcela opačným směrem.
A mám ještě něco mimo mísu-pozoruhodně nám skokově narůstá ruská menšina. Celé městské části Prahy mluví rusky a rozhodně to nejsou Ukrajinci. A copak se dělá s menšinami? No, chrání se přece, hlavně na území lokálně zajímavého státu.
22. 6. 2018 at 10:05
Nejrozumnější názory k tomuto tématu vyjádřil na ČT24 Aleš Hodina (od 9:00 videa): http://www.ceskatelevize.cz/porady/10101491767-studio-ct24/318281381930619/. A co na ten nález říká stěžovatel? “Opravdu mně to hodně ranilo, prostě žádná spravedlnost v tomto státě není.”
22. 6. 2018 at 14:04
Právo dnes k tématu otisklo článek. Je třeba to svinstvo tepat, dokud to jde.
22. 6. 2018 at 16:41
Děkuji za odkaz, Aleš mluvil velmi dobře, nenechal se zpochybnit redaktorkou a to se teda snažila.
24. 6. 2018 at 9:54
V Nálezu se píše: Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu…. Takže skóre 85:15 ve prospěch matek není nijak tendenční výsledek schématického rozhodování dle předpokladu o lepší výbavě matek pro výchovu dítěte, ale je naopak vyváženým výsledkem rozhodování, dbajícího rovnosti rodičů před zákonem. Rozsudek krajského soudu je hanebný zejména z pohledu rozdělení prázdnin a vánoc (děti nemohou být s otcem od 25.12 do 2.1.?). Otec by měl anonymizovaný rozsudek poskytnout poslancům. Co se týče vhodnosti střídavé péče při sporů rodičů, internet je plný odborných analýz na toto téma: viz třeba zde: https://europeanfathers.wordpress.com/2016/03/14/54/
25. 6. 2018 at 22:12
No myslím, že motivace matky pro původní bydliště by se zvětšila pokud by k její tíži šly obě cesty. Navíc dle ameriky, kdo se odstěhuje od původního bydliště o víc jak “blok” přechází péče na druhého rodiče.
To je dle mně motivace