Mgr. Petr Hampl
Upozorňuji na článek koordinátorky projektu Asociace náhradních rodin Kateřiny Šlesingerové, který nedávno otiskl CFO World (ZDE). Konečně totiž někdo otevřeně řekl to, co mnozí už dávno vědí a nechtějí o tom mluvit. A další to odmítají vzít na vědomí. „Dobročinné“ podnikové a jiné sbírky na dětské domovy ve svém důsledku nejen, že dětem nepomáhají, ale strašlivě jim ubližují. Dárce si vyrobí dobrý pocit a možná dostane i fotografii ve společenské rubrice. Cenu za něj zaplatí děti, které se nevrátí do rodin, stráví zbytek dětství v ústavu a nejspíš nikdy nebudou schopné žít normálním životem.
Představa sirotčinců 19. století, kde děti trpí hladem, chodí v roztrhaných šatech a nemají jiné hračky, než panenky, které si samy vyřezaly z březového dřeva, pochopitelně neodpovídá realitě. Ve skutečnosti jsou na tom děti ve většině dětských domovů materiálně výrazně lépe než v průměrné české rodině. Drahé hračky, značkové oblečení, kurzy jezdectví, každoroční dovolené u moře (třeba až na Kanárských ostrovech. To není nadsázka, ale konkrétní případ)… to je něco, by zpravidla přesahovalo možnosti jejich rodičů. To, že dlouhodobý pobyt v dětském domově vede k citové deprivaci a oploštělosti, neschopnosti navazovat vztahy a řešit běžné životní situace, že z přibližně třetiny „klientů“ se později stanou kriminálníci redicivisté – to je dáno prostě tím, že dítě potřebuje rodinu. Dokonce i mizerně fungující nebo neúplná je lepší než žádná. „Dětem chybí ty nejobyčejnější a nejprostší věci na světě, které žádná sbírka nevyřeší,“ napsala Kateřina Šlesingerová a neobjevila tím nic nového. Stačí připomenout studie pana profesora Matějčka.
V tomto kontextu je dobré připomenout, že:
- podstatná část dětí není odebírána z rodin na základě prokazatelného fyzického týrání, ale kvůli chudobě nebo nějakému důsledku chudoby.
- děti, které se z dětských domovů dostávají do pěstounských rodin, jsou často zklamané, protože jim rodina nemůže zajistit luxus, na který byly z ústavu zvyklé
- oběťmi sociálních úřadů jsou většinou chudé a nevzdělané rodiny neschopné se orientovat, které mohou mít pocit, že jejich dítě si umístěním v dětském domově vlastně polepšilo. Najednou nosí značkové oblečení a v létě jezdí k moři. To by mu doma dopřát nemohli.
Jedna z příčin problému je nejspíš v tom, že státní rozpočet vydává ročně řádově 250 000 korun na dítě. To už je dostatečný příspěvek do rozpočtu ústavu, aby stálo za to si děti držet. Není vlastně divné, že lidé, kteří chtějí být pěstouny, se tak často setkávají s nepřátelstvím a šikanou ze strany úřadů. Vlastně je spíše div, že se občas najdou ředitelé, kteří se – proti svému ekonomickému zájmu – snaží dětem pomoci.
Ani Petr Nečas, ještě jako ministr sociálních věcí, si s konglomerátem manažerů dětských domovů a profesionálních sociálních pracovníků nedokázal poradit. Časopis INSTINKT tehdy výstižně napsal, že pro zadržování dětí v ústavech hovoří dva argumenty:
- Krajské úřady investovaly příliš mnoho peněz do modernizace a vybavení. Teď se pochopitelně snaží, aby investice byla využívána.
- Pokud by se děti vrátily do rodin, znamenalo by to ohrožení pracovních míst. Jsou oblasti, kde dětské domovy patří k nejvýznamnějším zaměstnavatelům.
Ale nejde zdaleka jen o profesionální úředníky. V nebližších týdnech proběhnou na řadě míst firemní večírky, na nichž manažeři a zaměstnanci sesbírají korunky, nejspíš vedeni představou dětí v záplatovaných leč čistých šatech, jejichž oči se rozzáří nad jednoduchou panenkou. Poté se generální ředitel nechá vyfotit se šekem. Kdyby firma za výtěžek sbírky raději nakoupila heroin a zaměstnanci ho za zpěvu koled rozdávali před mateřskou školkou, patrně by způsobili méně škody.
Na závěr poruším blogerská pravidla a udělám reklamu několika firmám, které posílají peníze správným směrem, tedy podporují projekty, které pomáhají dětem dostat se z ústavu do rodiny: Accenture, ING, Oriflame, Spaar. A mohl by následovat seznam desítek podniků, kde si naopak vyrábějí dobrý pocit a nestarají se o důsledky. Následky nese 11 000 dětí, z nich většina by mohla žít v rodinách.
Převzato z HAMPL.BLOG.IHNED.CZ
5. 5. 2011 at 10:43
pokud se moje příspěvky neukládají nebo mažou z technických důvodů, omlouvám se. Pokud je někdo maže záměrně, je mi líto vašich dětí, pokud ke všemu přistupujete takto.
5. 5. 2011 at 10:44
tak to pardon. Teď jsem zahlédla i vaše příspěvky, které za chvilku zase zmizely.
5. 5. 2011 at 10:46
Andreo, diskuse pod článkem „Jeden domov v praxi“ byla zrušena z důvodu jejího zneužívání přispěvatelkou „žena“.
5. 5. 2011 at 11:03
že by opět nějaké zneužívání
, vůbec se nedivím v naší společnosti, každý zneužije co může a bez důsledků z postihu, proto to tak kvete a zneužije se i internet a diskuze
, o co tedy vlastně lidem jde? Já osobně to nazývám česká SOBECKOST. Jedna známá mi nedávno líčila svůj příběh kdy se dostala do problémů ve Španělsku, kde lidé obyčejní obyvatelé jí srdečně pomáhali – nechtěl bych se dostat do problémů v česku – tady nepomůžou úřady, natož obyvatelé, leda tak možná v nějaké zapadlé vesnici, kam se úřady, psychologové a OSPOD ještě nedostali
5. 5. 2011 at 11:19
ad STŘÍDAVKA A ANDREA: takto je mi líto. Ta diskuze zrovna s paní Andreou si myslím byla prospěšná. Tak snad Andrejko nezanevřete na toto místo. Žel to není poprvé co se sem jisté živly snaří vnést nenávist a vulgaritu. Tak Vám přeji klidné dny a radost z dětí (ač velkých)
5. 5. 2011 at 12:16
hm, škoda. Záměrné škodičeznám i z jiných diskusí. Kvůli takovým jsme bohužel museliodejít jinam. Založili jsme si diskusi novou alzesmazat příspěvek toho jednoho dotyčného, ne všech.
5. 5. 2011 at 12:37
Znám případ jedné rozvádějící se ženy, která byla asi tím ukázkovým příkladem nesnášelivosti a neochotou se domluvit na čemkoliv. Příklad – jejich syn měl jet na sportovní zápas a doprovázet ho měl otec. Zapomněl ho omluvit, zapomněl ho pojistit. Mamince volal, jak to má zařídit. Co si budeme namlouvat, tatínci nejsou v těchto věcech tak praktičtí a svědomití nebo s tím nemají zkušenosti, protože do teď to dělala jen maminka. Její reakcebyla v podstatě, slušně řečeno,ať se stará on. To je přesně tachvíle, kdy jeden podá ruku a druhý po ní plivne. I její manžel jí udělal pár naschválů, ale pokud si to jeden z nich uvědomí a projeví snahu o slušnou komunikaci, tak ten druhý by měl využít příležitost jak vztahy uklidnit. Vždy je ještě čas, nikdy není pozdě, jak něco změnit. Opravdu nechápu proč si přidělávat starosti, problémy a navíc vlastnímu dítěti, jen kvůli nějaké vlastníhloupé hrdosti nebo zapšklosti. Pro dítě snad udělám všechno, i za cenuústupku z vlastních požadavků a názor jak se říká, nezmění jen ( pardon)blbec.
5. 5. 2011 at 14:19
ad Andrea – napsala jste to správně – HRDOST – jenom ta je tak vrtkavá a málo kdo zná její hranice, že zde je to HRDOST a zde již BLBOST
– jak podobná slova a jak rozdílný mají ale obsah
a o tom to vše je. Budu tak hrdý až blbý a pro všechny kolem nesnesitelný
pozor, zní to úsměvně, ale kolik se takových nachází v našem reálném světě
denně na ně můžete narazit – příkladem je třeba světová excelentnost v neohleduplnosti českých řidičů
, my to ještě s naší HRDOSTÍ daleko dotáhneme, věřte mi víte kam do PR….. 
chci být stále ještě slušný
5. 5. 2011 at 15:41
Máte pravdu, že v podstatě z hrdosti se můžou vyklubat blbosti. Tak nějak to je. Nejsem žádný znalec vztahů a komunikace,ale z vlastní zkušenosti vím, že dobrá vůle a překousnutí něčeho, co se nám nelíbí může na cíl zapůsobit.Asi to také každému není dáno a je k tomu třeba někdy odborník. Byla jsem např. docela skeptická k psychologům a kdybych tam nebyla skoro nucena jít, tak mě tam nikdo nedostane.Šlo právě o rodinné vztahy a musím říct,že se to vyplatilo. Největší pozitivum vidím v tom,že tam byl někdo nezaujatý s nadhledem na náš problém.Odborník dokáže vysvětlit např. pro někoho nepochopitelné jednání a dá druhému jiný pohled na věc a hlavně pochopit toho druhého. Jinak hrdých řidičůpotkávám na silnicích každý den dost. Jeden svou hrdostí mne dokázal vytlačit do protisměru.Nezabránilo mu v tom ani to, že vezl v sedačce dítě.Ale občas se také najdou ohleduplní,teď si nemůžu vzpomenout kdy to bylo naposled, ale někde určitě jsou.
5. 5. 2011 at 16:12
ad Andrea – udeřila jste hřebíček na hlavičku
– teď si nemůžu vzpomenout kdy to bylo naposled –
– nějak si teď nemohu vzpomenout na politika, který to s naší společností myslel dobře
nechci pochlebovat poslanci Staňkovi, ale tento člověk má aspoň na rozdíl od odpůrců snahu o lepší změnu
i když názory se samozřejmě tříští