Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

–

Miloslav Šujan – otec, jemuž partnerka nepředala dceru, pustila plyn, nadopovala dítě antidepresivy a vyskočila s ním ze třetího patra z balkonu. Co vše tento muž prožil a jak vnímá onu kritickou situaci s odstupem času? A jak to všechno začalo?

Někde jsem se dočetl, že jste byl už dříve jednou ženatý…

Je to tak. Poprvé jsem se ženil, když mi bylo 26 let. S manželkou jsme měli bohatý vztah, vzali jsme se po dvouletém chození, byla o 6 let mladší. Brali jsme se, když byla ještě hodně mladá, nastupovala v té době na vysokou školu, na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. To manželství ze začátku bylo úplně v pohodě, jako každé jiné, byli jsme samozřejmě zamilovaní, všechno tak nějak fungovalo. Manželka tedy studovala, já jsem ji živil, ale už po nějaké době po svatbě se objevil problém, že se vůči mně začala projevovat agresivně. Když se jí něco nelíbilo, třeba moje chování k někomu nebo moje názory nebo to, jak si s někým povídám, útočila na mě takovým tím ženským způsobem, že mi zatínala nehty do rukou, kopala mě pod stolem. A jakmile jsme opustili veřejné prostranství, kde byli lidi, tak mě začala velmi silně, hrubě a nepříjemně urážet, a dlouho.

Já jsem to ze začátku ignoroval, pak jsem s tím začal mít menší problém, no a pak jsem s tím začal mít velký problém. V podstatě každé tři týdny jsem chodil do zaměstnání s úplně podrápanýma rukama, mám tady všude jizvy od nehtů, teď už to není tolik vidět. Ty konflikty se potom přehouply do takového rozměru, že partnerka byla v podstatě nezvladatelná. Já jsem se samozřejmě bránil, chytal jsem jí ruce a po nějaké době jsem se skutečně bránil, protože už to nešlo vydržet. Už to bylo vážné. A když jsem se začal bránit, partnerka tu agresi začala stupňovat, začala brát do rukou různé předměty, co byly po bytě – svícny, lahve, nůž po mně hodila, ten jsem měl zabodnutý v rameni, no a tak to přerostlo v konflikt, který byl životu nebezpečný.

Spouštěcí mechanismus byl ten, že partnerce se nelíbilo nějaké moje chování, které okolí a všichni ostatní označovali za naprosto normální. To byl právě ten problém – já jsem v tom neviděl žádnou vadu, ani rodina ze strany manželky, ani rodina z mé strany, prostě to byl nějaký osobnostní, psychický problém manželky, který si řešila tímto způsobem. Tehdy jsme vyhledali pomoc. Na můj popud jsme vyhledali manželskou poradnu, kde jsme ten problém přednesli a chodili jsme k psychologovi. Ale spolupráce s ním nikam nevedla, protože jsme zjistili, že manželka poznala ten svůj problém, analyzovala ho, ale nedokázala ho zastavit.

Jak se k němu stavěla? Vadilo jí to? Bylo jí to jedno?

No, já jsem právě postrádal takovou vazbu, jako že by se přišla za to omluvit. Kdy bych věděl, že nějakým způsobem si to uvědomuje a lituje toho, že třeba přijde a řekne: “Promiň, chovala jsem se divně a mrzí mě, že jsem se dopouštěla takových věcí.“ Tak by to asi bylo dobré, ale tam žádná taková reakce nebo vazba na to nebyla. A došlo to tak daleko, že já jsem kvůli tomu dvakrát krátkodobě opustil ženu, našel jsem si podnájem a na nějakou dobu jsem odešel. Abych dal nějaký signál k tomu, že je to pro mne vážná věc a nedokážu v tom vztahu existovat za těchto okolností. Projednával jsem to i s jejími rodiči, oni byli dost na mé straně, protože to viděli kolikrát. Ona to dělala i před rodiči, to štípání třeba.

A potřetí jsem už odešel nastálo, prostě jsem opustil ženu. Odešel jsem z Brna do Prahy, kde jsem si našel práci, a ten vztah jsem už v podstatě nijak neřešil. Směřovalo to k rozvodu, ale nikdo z nás tu žádost o rozvod nepodal. Já jsem byl v takovém stavu rezignace, hledal jsem se…

Děti jste neměli?

Neměli…

A právě v období, kdy jsem se z toho začínal pomalinku dostávat, měl jsem potřebu najít nový vztah. A našel jsem. Tehdy jsem byl trenér gymnastiky dětí, trénoval jsem sportovní gymnastiku malé holky, a seznámil jsem se s maminkou holčičky, kterou jsem trénoval. To byla právě ta partnerka, která je teď odsouzená. Když jsme se seznámili, ještě jsem nebyl rozvedený, ale ne proto, že bych nechtěl, ale proto, že jsem za té situace to nepokládal za akutní to řešit. Předpokládal jsem, že to časem přijde, ale ne že bych chtěl to nějak rychle vyřešit. Což pak samozřejmě později převrátila proti mně i v televizní reportáži – že když jsme se seznámili, byl jsem ještě ženatý.

Ona tenkrát byla rozvedená? Co vám na ní imponovalo?

Byla rozvedená. Fyzicky se mi líbila a byla taková tichá, nevypadala, že by byla nějaká afektovaná, rozuměli jsme si. Když jsme si povídali, tak jsme měli o čem. Když jsme se párkrát setkali, zjistili jsme, že si rozumíme, že máme nějakou společnou řeč. A domluvili jsme se, že si najdeme společné bydlení. Ona v té době ještě bydlela u svého partnera, který byl o mnoho let starší a podle jejích slov jí nevyhovoval. Ten vztah tam fakticky už žádný nebyl a bydlela u něj, protože neměla kam jít. Takže jsme se dohodli, že já najdu byt, že si ho pronajmeme a že budeme bydlet spolu. Našel jsem byt na Praze 13, kde jsme začali spolu bydlet, a asi po měsíci jsem dostal ještě lepší nabídku od kamarádky, která pronajímala byt, takže jsme se ještě po měsíci nastěhovali kousek, asi sto metrů vedle do bytu.

I s holčičkou…

I s holčičkou, které bylo v té době deset let. Bydleli jsme tam všichni tři.

Jak jste vnímal to, že byla rozvedená a měla už dítě?

Vnímal jsem to tak, že to je dneska celkem běžná záležitost, to že si ti partneři po rozvodu znova někoho hledají, že dneska vznikají nové rodiny z rozvedených jedinců. Co mě trošičku zaráželo, to jsem po čase poznal, že si s sebou přináší takovou křivdu z toho rozvodu, kterou tak nějak v sobě dusila.

Křivdu z čeho?

Křivdu z toho, že měla pocit, že manžel ji nějak majetkově ošidil nebo obral. Že při tom rozdělování majetku došlo k nějaké křivdě z jeho strany, kdy neprávem ji obral o část majetku, kterou si nárokovala.

Jak měli vyřešenu péči o dceru?

V té době, jestli si to správně pamatuju, mám dojem, že byla ustanovena střídavá péče. Ale prakticky nefungovala, protože ten táta o dítě zas takový zájem neprojevoval. Terezka k němu chodila jednou za měsíc o víkendu a většinou ten víkend táta spal a Terezce se věnoval dědeček. Terezka tam pak už ani moc nechtěla jezdit, protože celou dobu byla s dědečkem, táta se jí moc nevěnoval, takže to bylo čím dál tím míň a míň setkávání s tátou.

S partnerkou jste si poměrně rychle pořídili děťátko…

Bylo to takové docela rychlé, asi po měsíci a půl známosti jsme otěhotněli, což pak ovlivnilo celý můj další život. V té době nás to překvapilo, nicméně já jsem to vzal jako fakt a postavil jsem se k tomu zodpovědně. S tím, že půjdu do toho vztahu, o dítě se prostě postaráme a jsem ochoten v tom vztahu pokračovat a klidně i vstoupit do manželství, když to bude třeba. A měl jsem z toho spíš radost v té chvíli, bylo to moje první dítě. Bohužel partnerka měla úplně opačné pocity, najednou upadla do takových těžkých stavů, kdy přemýšlela, jestli si to dítě má nechat vzít, měla prostě takové stavy beznaděje, kdy na ní bylo vidět velké zklamání, že se to tak stalo. Vlastně od té doby začaly problémy, začal jsem ji častěji vídat při alkoholu, měla velmi ráda víno. Takže pila a taky se mi svěřila s tím, že dochází ambulantně do psychiatrické ambulance, k panu doktoru Cimickému, který je poměrně známý, a že bere antidepresiva. Že používá nějaké medikamenty.

Já jsem to v té době nepovažoval za nějaký problém, protože jsem se s tím do té doby nesetkal. V průběhu těhotenství a toho dalšího období jsem tedy začal pracovat na tom, abych se rozvedl, to se mi nakonec podařilo. Nakonec jsme se dohodli s manželkou, že tu žádost o rozvod podá ona, protože její bratr byl právník a její kamarád taky, takže to sepsali oni a podali to oni. Ale nemění to nic na tom, že ten vztah jsem přerušil já, že jsem z něho odešel já. To znamená, že manželka nebyla dohnaná ode mě odejít, ale já jsem z mé iniciativy ten vztah skončil.

S partnerkou jsme čekali na narození dítěte. Celé to období toho těhotenství bylo pro mě velmi složité, protože jsem začal zjišťovat, že si s mojí partnerkou více méně nerozumíme. A to ani v hodnotové oblasti, ani prostě lidsky. Zjistil jsem, že nová partnerka má velké nároky, co se týče svých plánů do budoucna a představy života nebo životní úrovně, která pro mě nebyla zase až tak prioritní. Zjistili jsme, že máme každý úplně jiné zaměření hodnot. Ona by chtěla žít nejlépe ve vlastním domě, mít takový ten standard, jako pěkné auto, užívat si dovolenou. Já jsem si spíš představoval mít dobré vztahy s přáteli a žít tak nějak v klidu, i když třeba skromněji.

Navíc partnerka celé to těhotenství propadala silným depresím, téměř nemluvila, prostě byly to stavy, kdy třeba 3 – 4 dny promluvila jenom pár slov a nedalo se s ní nějak rozumně komunikovat. A z ničeho nic měla zase stavy, kdy byla hrozně upovídaná a hrozně pozitivní. Viděl bych to jako nějakou poruchu, kdy prostě upadala do takových extrémních stavů – pozitivismu, negativismu a útlumu. Nicméně nastal porod, narodila se Natálka…

Byl jste u porodu?

Já jsem byl u porodu přítomen a vlastně byl jsem první, kdo Natálku dostal do náruče. Takže jsem si hned od prvního okamžiku k tomu dítěti utvořil takový ten zvláštní niterní vztah. No prostě byla to holčička a tátové s těmi holčičkami, to prostě je takový zvláštní vztah, že se mají hodně rádi. Nebo aspoň v našem případě to tak bylo. Po porodu byla partnerka ještě nějakou dobu v porodnici a potom tedy jsme začali život ve čtyřech. Celou tu dobu jsem byl normálně zaměstnaný člověk, normálně jsem investoval do rodiny. A normálně jsem fungoval jako každý jiný otec od rodiny. Neměl jsem žádné problémy a nebyly mezi námi žádné velké hádky.

Samozřejmě, odnášel jsem si z minulého manželství nějakou finanční zátěž, a to proto, že jsem veškeré dluhy z manželství vzal na sebe, protože jsem nechtěl manželce způsobovat nějaké problémy. A také jsem jí nechal samozřejmě celý byt, ačkoliv jsem měl právo na jeho polovinu. Bohužel ta finanční zátěž byla taková, že jsem měl poměrně vysoké měsíční splátky, takže část výplaty jsem dával na splátku těch různých úvěrů z minulosti. Protože jsem bývalou manželku živil při studiu, nějaké dluhy tam byly.

Když to hodnotíte zpětně, nemyslíte si, že jste se k ní zachoval až příliš šlechetně?

Asi jo, ale asi to bylo způsobeno tím, že s bývalou manželkou, navzdory těm problémům, které jsme měli, jsme měli velmi pěkný vztah, který fungoval v jiných ohledech velmi dobře. Tam fakt jediný problém bylo to násilí, které já jsem nedokázal akceptovat. A neviděl jsem do budoucna nějakou naději na změnu. Jinak jsme se měli rádi a z tohoto důvodu ten dobrý vztah přetrval a já jsem nechtěl manželce způsobovat problémy. Takže ty dluhy jsem prostě vzal na sebe, nechtěl jsem to nějak už vířit. Tedy část mých příjmů šla na ty dluhy, na splátky těch dluhů, nicméně pořád nám s partnerkou zbývala podstatně větší část na normální život.

To byl ovšem jenom můj názor, partnerka měla názor ten, že si žijeme velmi špatně, že jsme na nějaké nízké sociální úrovni. Vlastně po celou dobu toho vztahu mi to nějakým způsobem předhazovala a byla nespokojená s naší životní úrovní a s tím, jakým způsobem žijeme. Měla například velký problém s tím, že žijeme v pronajatém bytě. Což já jsem neviděl vůbec jako problém a vím, že spousta mých přátel takhle žije dosud.

Takže když jsem viděl, že partnerka má takové nároky, snažil jsem se samozřejmě najít bydlení. I když ten vztah byl už poměrně hodně problematický, přesto jsem to chtěl nějakým způsobem řešit. Po několika neúspěšných pokusech o získání bydlení jsme se rozhodli, že budeme investovat do stavby rodinného domu na Vysočině poblíž bydliště mých rodičů, které jsme navštěvovali pravidelně. Na rozdíl od matky přítelkyně, kterou jsme vlastně neviděli za celou tu dobu skoro ani jednou.

Přítelkyně měla jenom matku?

Ona měla jenom matku, její otec spáchal sebevraždu, která ovšem nebyla dostatečně objasněná, ale všechno nasvědčuje tomu, že to byla sebevražda. Měla pouze matku, ale matka nejevila o náš vztah ani o naše dítě nějak zájem. Za celou dobu viděla Natálku na 10 minut asi jednou a vůbec nás nějak nekontaktovala, měla svůj vlastní život. Což je ve velkém rozporu s tím, jakým způsobem vystupuje teď, protože vystupuje jako velký znalec toho vztahu, o kterém v podstatě ve své době nevěděla nic a neměla do něj žádný vhled. Takže nemohla ani posoudit, jestli tam dochází k nějakému násilí nebo nedochází…

Nicméně jsme se tedy dohodli, že koupíme za výhodných finančních podmínek od obce pozemek a postavíme si tam dům, dřevostavbu. Partnerka ze svých peněz, získaných z prodeje nějakých pozemků (byla to nějaká zahrada na Děčínsku, kterou jsme nevyužívali), koupí pozemek za 200 tisíc a já budu financovat hypotéku a z té hypotéky budu financovat stavbu rodinného domu a jeho vybavení. Dohodli jsme se se stavební firmou, koupili jsme ten pozemek, načež jsem se dozvěděl od mých rodičů, že partnerka už dva měsíce před tím celý projekt zrušila. Za mými zády bez mého vědomí ten pozemek odprodala zpět obci, dohodla se se starostou, že to odkoupí nazpátek, dohodla se stavební firmou, že ukončí ten projekt, a já jsem dva měsíce neměl o tom žádnou informaci, žil jsem v tom, že to probíhá. Obec to odkoupila zpět od ní, bez mého vědomí, ačkoli pozemek byl napsaný na mě, to byla prostě manipulace s pozemkem, který byl napsaný na mě, bez mého vědomí.

Když jsem zjistil, jak se věci mají a že partnerka za mými zády manipuluje s penězi a že dělá důležitá rozhodnutí bez mého vědomí, čímž mi dala jasně najevo, že buďto si mě neváží, nebo se mnou nějak nepočítá v těch důležitých rozhodnutích, tak to byl pro mě celkem zásadní problém, vztahový. A když jsme pak o tom mluvili, tak mi řekla, že prostě se tak rozhodla za mě, že se přestěhujeme do Děčína, kde má svoji matku, že tam je levné bydlení. Načež tedy já jsem s tím nesouhlasil a řekl jsem, že pokud bude ona rozhodovat o mém životě bez mého vlastního vyjádření, bez mé vlastní svobodné vůle a bez ohledu na mě, tak že ten vztah si nedokážu představit. Řekl jsem, že se nikam stěhovat nebudu a že svoji budoucnost vidím spíš v Praze, tady mám spoustu přátel a známých lidí. A že zkrátka zůstanu v pronajatém bytě a že se může rozhodnout, jak chce, a pokud bude chtít odejít, že se nějak dohodneme.

Po tom, co se stala tato událost, byla narušena moje důvěra v partnerku a v to, že ten vztah se může nějak dobře vyvíjet. Prostě jsem poznal, že to není člověk, se kterým bych chtěl strávit zbytek života, a že jsem z toho vztahu nešťastný. Ten vztah začal velmi haprovat, začali jsme se ne hádat, spíš jsme mlčeli a nekomunikovali, samozřejmě nefungoval ani ten manželský život, už vlastně rok, a partnerka propadala hlubokým depresím, já samozřejmě jsem z toho taky nebyl v dobré náladě.

Až to vyústilo v situaci, kdy jednoho rána – jelikož já jsem křesťan, věřící, a ne pravidelně, ale občas navštěvuju nedělní bohoslužby – tak jsem jednou v neděli chtěl jít na bohoslužbu a partnerka mi to vyčetla, protože já jsem tam chodil s Natálkou. Byla tam dětská besídka, kde si děti hrály, byly mimo jakékoliv náboženské výuky, bylo to spíš formou her v nějaké herní místnosti, kde si malovaly, aby se rodiče mohli účastnit toho křesťanského shromáždění. Takže jsem chtěl jít s Natálkou, protože to byla jediná možnost, kde se mohla Natálka setkávat s dětmi stejně starými, kde byla opravdu šťastná a v pohodě. Partnerka byla proti a v ten okamžik po mně hodila balíček mokrých kapesníčků, takových těch dětských, a mně se to hned vybavilo, to, co dělala moje bývalá žena.

Jak jste reagoval?

Říkal jsem jí, že takto daleko nechci zacházet, jestli chce být nějakým způsobem agresivní, že já na to tedy opravdu nemám náladu a že toto nemíním akceptovat po svých zkušenostech a že pokud bude agresivní, okamžitě zavolám policii. A partnerka řekla, že pokud chci volat policii, že to tedy udělá ona. Což hned udělala, zvedla telefon a zavolala na městskou policii a do telefonu řekla, že ji chci zabít, že ji biju a že jí chci ublížit. Já jsem si myslel, že si dělá legraci, a když jsem pak slyšel, že do toho telefonu skutečně někdo mluví, zpozorněl jsem a šel jsem a ten telefon se jí snažil vzít, chtěl jsem se ujistit, že skutečně volala, přišlo mi to úplně nesmyslné.

Prostě je zavolala a jakmile položila telefon, začala mě napadat fyzicky, začala do mě bušit pěstmi, začala mě kopat a já jsem vůbec nechápal, co se v té chvíli děje, ustupoval jsem, ustupoval, až už jsem neměl kam ustoupit, tak jsem se začal bránit. Takže při tom, kdy ona na mě útočila, můžu potvrdit, že jsem jí skutečně dal jednu nebo dvě facky, ale byla to spíš obranná akce a poté, co jsem viděl, že ten útok nepřestává, rychle jsem chytl Natálku, která se na to všechno dívala, a zamkl jsem se v ložnici. Byl jsem ve spodním prádle, neučesaný, tak, jak jsem ráno vstal, Natálka byla se mnou v ložnici a čekali jsme, co se bude dít.

Asi za půl hodiny přijela městská policie. Partnerku ještě mezitím, než policie přijela, jsem slyšel, jak rozbíjí v předsíni talíře, a když jsem pak šel otevřít, všiml jsem si, že na komodě byl nainstalovaný nůž. A že partnerka byla pořezaná. Což je divné, protože během naší potyčky vůbec žádný kontakt s nožem nebyl.

Tak přijela policie, já jsem otevřel s dítětem v náručí a s těmi policisty jsme si normálně promluvili, každý z nás řekl tu svoji verzi. Já jsem řekl, že jsem nikoho nenapadl, že jsem obětí napadení já, že partnerka se chovala nezřízeně a že nechápu proč, každopádně měla v sobě alkohol, byl z ní cítit alkohol. Ale to, co předváděla – chovala se ustrašeně, choulila se v koutku, úplně se celá třepala, v podstatě zahrála dokonalou scénu před těmi policisty, že je jakoby týraná a oběť nějakého napadení. Ovšem její výpovědi, které uváděla, byly v rozporu s tím, co ti policisté našli na místě a to, jak jsem to popisoval já, znělo věrohodněji. A už ta skutečnost, že dítě bylo ustrašené v mém náručí a choulilo se ke mně, byla jasným důkazem toho, že já jsem nebyl ten agresor, že jsem se ničeho nedopustil.

Pokračování