Pavel Schweidler
Říkal jsem si, co vám tentokrát napsat… Protože psát o tom, že od pondělí do čtvrtka vstávám o půl šesté a přijíždím domů večer před desátou, je, myslím si, dosti nezáživné, když se má psát o střídavé péči. Takto to ale u mě vypadalo v minulém týdnu…
Je to samozřejmě druhá tvář péče o děti: Když jste s nimi, plně se jim věnujete a práci si uzpůsobujete tak, abyste je ráno v klidu zavezli do školy a odpoledne je vyzvedli včas. Pak už běžný koloběh – úkoly do školy, hry, večeře, úklid, koupání a spánek… A když máte týden de facto pro sebe, věnujete se práci – vydělat více peněz pro to, abychom si více mohli užívat výletů apod. – nebo se věnujete volnočasovým zálibám či přítelkyni…
Když už jsem začal takhle o střídavé péči uvažovat, připomněl jsem si, podle čeho jsem se vlastně rozhodoval, jestli o ni usilovat.
První věcí je si otevřeně přiznat, zda péči zvládnete. Jde o to si sednout a na papír si napsat plusy a minusy. Stanovit si reálnou představu o fungování střídavé péče, ke které soudní mašina přihlíží. Zvládnu kombinaci práce a dětí? Uvařím, uklidím, umím se postarat o sebe i o děti (viz např. spoušť na obrázku)? Komunikuji s rozvahou, dokážu se třeba postarat o děti, když jsou nemocné? Člověk je často tak samolibý, že si neumí sám přiznat, že má i negativa (nepořádný, sobecký, vzteklý, náladový, zákeřný, vyřizovat si účty na úkor dětí s druhým rodičem apod.).
Druhou věcí je si zjistit, jaké mám možnosti. Zjistit si dostatečné informace, jak se ke střídavé péči staví soudy v místě a hlavně zaměstnavatel (zda umožní úpravu pracovní doby v době, kdy budete mít u sebe děti, vyjde vám vstříc?). Jaké mají zkušenosti otcové, kteří již střídavou péči mají (viz třeba SÍŤ DOBROVOLNÝCH PORADCŮ)? Poradit se s psychologem, jestli je otec vůbec schopen střídavé péče. Načerpat informace z internetu, z knih a časopisů.
Třetí věcí je popovídat si o tom se svými blízkými, jak se k tomu staví nejbližší rodina, protože i pro ně to bude určitý závazek do budoucna. Budete děti občas potřebovat pohlídat, popřípadě vyzvednout ze školy, a hlavně podporu. Ale především si o tom popovídejte se svými dětmi, protože o nich se rozhoduje a budou součástí celého tohoto procesu (budou chodit po psychologických posudcích nebo po soudech).
Čtvrtou věcí je si zajistit dobrého právníka, který je nakloněný střídavé péči. Někteří právní zástupci vás vezmou jako „kus“, hlavně že mají práci. Důležitá je naprostá důvěra v onoho právníka, povědět mu vše dle pravdy a nic nezatajit, protože u soudu může vyplavat na povrch zcela nečekaná skutečnost a důvěra je fuč. Navštívit sociální odbor, tzv. OSPOD, promluvit si s konkrétním pracovníkem o střídavé péči a zjistit, jak se k tomu postaví. Protože i on nebo ona se k tomu budou vyjadřovat u soudu.
Pátou věcí je mít pevné nervy a vstřícné úředníky, protože se může stát, že tam budou sedět lidé zaujatí proti střídavé péči. Zde jsou důležité pevné argumenty a i trochu štěstí…
Mně a mým dětem se to naštěstí povedlo (viz můj dřívější článek: CESTA, KTERÁ MĚ VEDLA PRO STŘÍDAVOU PÉČI).
27. 5. 2013 at 2:06
Je to trochu loterie, podle posledních vět příspěvku. I když vše uděláte, máte lepší podmínky než matka, bydlíte dvě ulice od sebe, do školy to má dítě pár metrů, v domě u otce žilo od narození. Narazíte ovšem na feministické OSPOD, kde jim už při vyslovení střídavé výchovy naskočí kopřivka a vše je tzv. v kopru. Z Vás jako kverulanta vyrobí zločince velmi lehce. Cesta pak téměř není možná.
Lepší je se milovat, než válčit. Náš justiční stát nutí manžele k válčení. Na nabízení smíru neslyší. Na všelijaká svinstva k rozbití rodiny slyší dobře.
Mě dal soudce dobrodinní k uzavření smíru 10 minut. Než jsem našel záchod, poté jsem již nemohl nalézt manželku, natož jejího právníka. Konstatováno tedy bylo, smír neuzavřen. JAK ?????Mlčte žalovaný, dám vám pokutu !!!!
27. 5. 2013 at 9:12
Ke střídavé péči potřebujete v ČR trochu štěstí Jak trefné. Bohužel, lépe by sedělo, že ke střídavé péči potřebujete v ČR víc štěstí než rozumu.
27. 5. 2013 at 18:44