Martina Mrázková
Text 14leté slečny, který obsadil 1. místo krajského kola literární soutěže.
Táta je hasič. Ráda bych vám chtěla povědět o pocitech, které vždy prožívám, když můj „hrdina“ odchází do svého, od malička vysněného povolání.
Bydlíme v Praze kousek od požární stanice a mé školy. Každé ráno si radši přivstanu, abych s tátou mohla být aspoň pár minut. Vadí mi, že je často v práci a vrací se domů unavený. Zní to, jako bych mu to nepřála, ale pravda je jiná. Jsem na něj strašně pyšná, jen mě mrzí, že ho vidím tak málo. A když se k tomu přidá strach o něj, je to se mnou k nevydržení.
Jednou vypukl poblíž našeho bydliště strašný požár. Hořel dvacetipatrový dům. Slyšela jsem houkat hasičské sirény a koukala z okna, jak vyjíždějí hasičská auta. Jedno z nich řídil táta. A mně se strachem zatajil dech. Posadila jsem se na postel a začala přemýšlet. Potom jsem si zapnula televizi. Zrovna dávali nejnovější zprávy. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči, protože právě vysílali reportáž o hořícím paneláku. Najednou všichni slyšeli velkou ránu. Hasiči se rozeběhli a v náručí nesli jednoho svého „parťáka“. Přijela záchranka i policie. Na první pohled to nevypadalo dobře. Vyděšeně poslouchám televizní moderátorku: „Podle dostupných informací jde o zraněného hasiče Miroslava Suchého, statečného muže, který vletěl do hořící budovy, aby zachránil mladou dívku, jež uvízla mezi propadlými patry. Dívka je díky včasné a profesionální pomoci v pořádku, bohužel při její záchraně hasiče zasáhl padající dřevěný hořící sloup a muž padl v bezvědomí na zem.“
Začala jsem nezadržitelně brečet. Sebrala jsem bundu, obula si boty a s ubrečenýma očima běžela k nehodě. Už bylo pozdě. Sanitka odjela. Utřela jsem si slzy a běžela domů za mámou. Jsem strašně ráda, že ji mám, protože mi vždycky pomůže a uklidní mě. Řekla mi, že se zítra za tátou pojedeme podívat a že bude vše v pořádku. I ona však měla slzy na krajíčku, proto mi rychle dala pusu na čelo a odešla.
Únavou jsem usnula. Najednou jsem se probudila kolem jedné hodiny ranní. Zdál se mi hrozný sen o tom, že se přidaly nějaký komplikace a táta bude mít trvalé následky. Potom mi ale něco došlo. Proč pořád myslím jen na to špatné? Vždyť je to hasič, je jeden z nejstatečnějších lidí na světě, proto může dělat toto povolání. Musím myslet pozitivně. Zase jsem usnula a ráno hned po snídani odešla s mámou do nemocnice.
„Váš tatínek bude v pořádku, zachránili jsme ho, musí ale odpočívat,“ řekl doktor. Spadl mi kámen ze srdce. Štěstím jsem se málem rozbrečela, ale slz už bylo dost. Přišla jsem k tatínkovi na pokoj a spatřila spoustu přístrojů, mezi nimiž můj spící hrdina nebyl pomalu ani vidět. Sedla jsem si na židli vedle jeho postele a jen jsem na něho upřeně zírala. Najednou jsem zaznamenala pohyb jeho ruky. Hnedka jsem ho chytla a čekala na jeho reakci. Pomalu začal otevírat oči. Doběhla jsem pro doktory a mamku. Taťka se rozhlédl kolem sebe a usmál se na mě. Ihned jsem mu vlepila pusu na čelo. „Příště musíš být opatrnější! Nemůžeš pořád myslet jenom na ostatní, co kdybys už zůstal na vozíčku? Víš, jaký jsem měla o tebe strach? Celou noc jsem brečela a máma taky!“ spustila jsem. „Broučku, uklidni se,“ utěšoval mě táta a pevně mi stiskl ruku. „Omlouvám se, ale takový strach jsem ještě neměla!“ „Jsem hasič. Je to velice náročné povolání. Půlka rodiny jste vy, ale druhou půlku tvoří mé povolání. Miluju ten adrenalin a odhodlání,“ řekl a já jen mlčela. „Ale riskuješ svůj život,“ namítla jsem trochu smutně. „Já vím, ale to je mé poslání. Už od malička chci pomáhat lidem a právě si svůj sen plním. I přes to nebezpečí bych své povolání nevyměnil,“ řekl a já se usmála.
22. 11. 2013 at 16:20
Přemýšlím, co by asi tak napsala má 14-tiletá dcera. Vycházím z hanopisů spisů OSPOD, kam ji pravidelně vodí maminka.
Nemám tatínka ráda! Vodil mne když jsem byla malá vždy do školky, první den mne doprovodil do školy, učil mne jezdit na kole, bral mne na výlety, učil střílet ze vzuchovky, ukazoval jak se řídí auto, zalepoval odřené koleno, učil hrát fotbal.
Nemám tatínka ráda! Maminka se s ním chce rozvést a on nechce. Říká, že se má v životě odpouštět, napravovat chyby, rodina má držet pohromadě v dobrém i zlém.
Nemám tatínka ráda! Tatínek je hrdina. Zachránil dva lidské životy. V práci hlídal zdraví i majetek lidí. Dostal i pochvalu. Pak o něm začaly říkat že je špatný. Nechce se rozvést. Chce mne pořád vychovávat, jezdit na výlety, chránit mne. Když o někom začne někdo tvrdit že je špatný, může 100 x dokázat nepravdivost lživého výroku, vždycky se najdou lidé, kteří lžím uvěří. Ne nadarmo se říká 100 x opakovaná lež se stává pravdou. A tak zaměstnavatel, který taťkovi věřil, že dokáže ochránit hodnoty,( jako např. hasič), už tátovi nevěří a vykopnul ho. No přeci, když pořád chodí k soudu, musí si měnit služby a navíc se nechce rozvést !!!
Nemám tatínka ráda. Když jsem byla malá, byl to můj hrdina. Teď je špatný, říkají to – nechce se přeci rozvést !!!!!
22. 11. 2013 at 17:18
Velmi hezky napsáno, je vidět, že tátovivěří a on věří jí. Moje děti mají k otci stejný vztah, i když nezachraňuje životy. A vlastně děti všech mých známých i ty z rozvedených rodin. Není to tak vzácné, nicméně slečna to napsala mimořádně pěkně.
23. 11. 2013 at 19:33
JTR napsal jsi to moc hezky. Říkali mi, že to co jsem do dětí dal prvních 8 let už z nich nezmizí. Říkali mi , že když mi říkaly, že jsem nejhodnější tatínek na světě, tak to tak budou cítít pořád. Říkali mi, že děti vycítí, kdo je má skutečně rád. Ne, není to tak. Pravda je taková, že děti jsou velmi lehce manipulovatelné a mění svůj postoj podle toho rodiče, s kterým bohužel tráví většinu času. Pravda je taková, že své děti milujeme, ale vděk nečekejme.
26. 11. 2013 at 10:29
Reakce na THX,
Vše co jsem dal do své dcery do 8mi let, než jí matka kvůli o 10-let mladšímu milenci rozbila rodinu, zmizelo. Děti jsem naučil lyžovat, plavat, jezdit na kole, vymetl jsem s nim kdejakou výstavu, muzeum, naleziště zkamenělin.
Teď po 5 letech jsem ten nejhorší – nechci dávat kapesné, protože dítě z popudu matky lže a krade.