PhDr. Jana Nováčková, CSc.

6. Dobrý učitel by měl být ve třídě spíše režisérem, nikoliv hlavním hercem

Ve vzpomínkách nás bývalých žáků je učitel člověk, který vyloží látku, procvičí ji a pak vyzkouší na známky. Na podkladě těchto zkušeností pak přežívá další z mýtů ve vzdělávání, že dobrým učitelem je hlavně ten, kdo umí dobře vysvětlit látku a udržet si kázeň ve třídě.

Není pochyb, že umět vysvětlit někomu druhému podstatu věci je důležitou dovedností. Není to však zdaleka jediný způsob učení, dokonce ani ten nejefektivnější. Zatímco v předcházejících částech byla řeč o podmínkách kvalitního učení (smysluplnost, udržení vnitřní motivace k učení, věková a individuální přiměřenost), nyní se zaměřím na způsoby, jakými se dítě učí. Od nich pak lze odvodit potřebné změny v roli učitele.

Víra v sílu slova je nadsazená

Zmiňovala jsem se již, jak málo si dlouhodobě pamatujeme z pouhého poslechu (odhady uvádějí 10-15 %), i že se tato procenta zvyšují, když můžeme o dané věci alespoň diskutovat (40 %), a zejména když ji můžeme zkoušet, dělat a zažívat sami (80%). Souvisí to s množstvím smyslů, které jsou do učení zapojeny. Čím méně jich je (v tradiční škole prakticky jen sluch a zrak), tím zdlouhavější je učení. Prý existuje čínské přísloví: „Řekni mi a já zapomenu, ukaž mi a já si zapamatuji, nech mne to dělat a já pochopím.“

Roli hraje také, zda patříme k tzv. sluchovému, zrakovému či pohybovému typu, tj. kterým smyslovým kanálem vnímáme podněty nejsnadněji. (Sluchový typ je nejméně početný.) Dále je ve hře struktura našeho nadání. Děti nadané především verbálně (slovně) mají ve škole výhodu, zatímco děti s jiným typem nadání jsou už předem značně diskvalifikovány. Jak je vidět, víra v mocný účinek dobrého výkladu dostává závažné trhliny.

Před 200 lety měla škola jiné úkoly

Nástroje, které volíme k nějaké činnosti, vždy souvisejí s tím, jakého výsledku chceme dosáhnout. V době, kdy systém základního vzdělávání vznikl (r. 1774), šlo o to, aby byly děti gramotné a aby si osvojily určité množství vědomostí, které jim měly vydržet pro celý život. Většinu z nich se mohly dozvědět pouze ve škole. (Jak rozdílný je náš současný svět s masmédii a internetem!)

Tradiční schéma vyučování bylo pak celkem přiměřeným nástrojem k dosažení tohoto cíle. Spočívalo v tom, že učitel (tj. ten, kdo ví) sděluje hotové poznatky žákům (tj. těm, kdo nevědí). Odborně to nazýváme transmisivní výukou. Ta vychází z předpokladu, že zdržovat se vyhledáváním informací, či dokonce dopracovávat se nového poznání vlastním postupem, zkoušením, pokusem a omylem nemá význam, když je zde někdo, kdo všechno již ví a může sdělit bez ztráty času nevědoucím.

Vzdělání není jen suma vědomostí

Situace se dramaticky mění, když připustíme, že stejně důležitou složkou vzdělání je schopnost aktivně a samostatně vyhledávat informace, řešit problémy, hledat souvislosti, vyvozovat pravidla, tvořit si vlastní názory a umět je obhajovat, a zejména schopnost to vše použít v nenadálých situacích a eventuálně to naučit druhé, je-li potřeba. V tom okamžiku je celkem jasné, že dobrý (ba ten nejlepší) výklad nestačí, že nestačí mechanické procvičování vyložené látky a posléze její přezkoušení.

Děti jsou ve škole odsouzeny k pasivitě

Slovesa „vyhledávat, vyvozovat, tvořit, obhajovat“ označují aktivní činnost. V tradiční škole je dítě pasivní. Pokud nechceme dál učit děti jen množství poznatků, je logické, že se prostor pro aktivitu musí přerozdělit jinak. Podle výzkumů si učitel okupuje 80-96 % veškerého komunikačního času pro sebe (výklad, zadávání otázek, pokyny). Zbylá procenta je třeba vydělit ještě počtem dětí ve třídě, abychom si udělali představu o možnostech, které má jednotlivé dítě k tomu, aby se učilo klást vlastní otázky, aby se učilo slušnou formou vyslovit námitky, formulovat vlastní názor a obhájit ho. Průměrný výsledek se pohybuje kolem několika málo vteřin! To je však jen oblast komunikace. Kde je vyhledávání, porovnávání, tvoření, ověřování?

Kde na to vzít čas

Mnoho učitelů si uvedené nedostatky uvědomuje. Vyvstává ovšem otázka: kde na to vzít čas? Zkrátit výklad, omezit procvičování látky, či dávat jen písemky místo zkoušení žáků před tabulí? Tento myšlenkový postup nikam nevede. Neopouští totiž základní představu, že schéma výklad – procvičení – vyzkoušení je správné, a chápe jiné aktivity jen jako doplňkové. Neuvažuje o jiné roli učitele ve výuce. Ať již máme v paměti učitele přísné či laskavé, dobré či špatné, byli to oni, kteří měli ve třídě centrální pozici. Oni museli být viděni a slyšeni všemi žáky, oni měli práva, a děti jen povinnosti, oni mluvili nejvíc.

Škoda každého slova, které řekne učitel místo dětí

Pokud chceme založit výuku na aktivitě dětí, musí dojít k dramatické změně v pojetí práce učitele. V tradiční škole je učitel jako herec, který má hlavní roli. Efektivní vzdělávání vyžaduje, aby „vyklidil pole“ a přenechal je dětem, jejich komunikaci a aktivitě. Z ústředního herce by se měl stát dobrým režisérem. Ještě lepší výraz je facilitátor (lat. facilis = snadný). Měl by být tím, kdo dětem připraví ty nejlepší podmínky k učení.

Tím, kdo vytvoří bezpečné prostředí, připraví materiály, zadá smysluplné problémy k řešení, organizuje učení ve skupinkách, poskytuje zpětnou vazbu, upozorní na chyby, aniž by za ně trestal, podněcuje diskusi mezi žáky, žádá vyhledávání z nejrůznějších zdrojů, abychom vyjmenovali aspoň některé z nových funkcí učitele. Jeden z těch, kteří to uměli, říkal, že je hříchem každé slovo, které řekne učitel místo dětí. Dobrou metodou na začátku nového tématu je nechat děti ve dvojicích napsat, co už o dané věci vědí a také nechat je vytvořit otázky, co by se chtěly dozvědět. Po ukončení tématu pak děti (opět ve dvojicích nebo menších skupinkách) sumarizují nejpodstatnější věci, které se dozvěděly.

Úspěch nových přístupů závisí také na tom, zda si dostatečně uvědomujeme, co opouštíme a zda jsme schopni a ochotni to opustit. U učitele je to především ona centrální pozice, sestoupení z piedestalu toho, kdo vše umí. Je to opuštění mocenského autoritativního vztahu vůči dětem. Ten nespočívá jen v používání trestů a odměn, patří tam také určování veškerých pravidel, laskavá manipulace, využívání výhod, které druhá strana nemá (žáci se musí přezouvat, učitelé ne), rozhodování, aniž by se k němu přibrala druhá strana atd. Tuto změnu považuji za jednu z nejobtížnějších věcí, která nás čeká na cestě transformace našeho školství.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST

Share this...

Facebook

Twitter

VK

email