RNDr. Josef Hausmann, CSc.

13. Zrádný (a zrůdný) účinek feminismu na rodinu

Primitivním společnostem, žijícím na úrovni doby kamenné, matrilinearita vyhovuje. Avšak návrat dnešní civilizace k tomuto uspořádání, tedy s otcem přechodným nebo vyloučeným z rodiny, vede ke spektru negativních důsledků pro společnost. Nejznámější jsou juvenilní delikvence, drogová závislost, nevzdělavatelnost, infantilismus, demoralizace, zmatení v sexuálních rolích, kriminalita. Statistika je neúprosná – dvě třetiny až tři čtvrtiny takto poznamenaných dětí se rekrutuje z rodin bez otce.

Daniel Amneus

Podnícené feministickým tvrzením o zbytečnosti otce, posílené vědomím, že soud jim jistě půjde na ruku, ubezpečené zkušenostmi svých přítelkyň, že na sociální systém je spolehnutí, a v neposlední řadě utvrzené v přesvědčení, že na ně kdesi čeká „Princ“, odcházejí ženy bez potíží od svých mužů, bohužel i s hlavními oběťmi tohoto kroku – dětmi. Žena už dávno nemusí být obezřetná a snažit se jít do postele pokud možno jen s takovým chlapem, který je schopen se o ni a o eventuální dítě postarat. Klidně může otěhotnět s nějakým zfetovaným diskotékovým krasavcem, klidně může odejít od pořádného muže, který má zájem se o ni a o rodinu starat. Vždyť nic neriskuje, naopak! Feministkami zesocialisovaný stát se o ni už postará, a to jak přímou finanční podporou, tak přidělením sociálního bytu či formou nejrůznějších úlev v zaměstnání, které jsou kodifikovány zákony jdoucími proti volné ruce trhu.

Podle statistik podávají ženy v ČR více než dvakrát, v USA čtyřikrát více žádostí o rozvod než muži. Jenom v naší republice žije pouze s matkou několik set tisíc nezletilých dětí. Velké procento z nich je obětí prachsprostého únosu dítěte matkou (např. k jejím rodičům, novému partnerovi) a následnému násilnému odcizení od (většinou milujícího) otce ještě dříve, než soud stačil ve věci rozhodnout – samozřejmě bez potrestání vinice. Přitom psychopatologie ženy odlučující dítě od otce je zřejmá – osobní pomsta, prožitek moci při pokořování otce a ubližování mu je pro tuto ženu důležitější, než zájem dítěte. O paragrafech, které se přitom beztrestně překračují, je zbytečné mluvit i divit se, jak to, že to prochází bez trestu. Feministický svět tomuto chování tleská, mužský svět, věren nám známému genetickému imperativu, mlčky trpí. Zajímavé je, že se mezi mnohdy i mužskými kurátory a sociálními pracovníky – vesměs školenými experty ve věcech sociologie – nenašel dosud nikdo, kdo by měl odvahu odhalit škodlivost únosů dětí. Žena, která tvrdí, že může dítěti svou láskou nahradit oba rodiče a že dítě žádné mužské projevy od otce přebírat nemusí, potřebuje své dítě jen na to, aby jí naplnilo životní prázdnotu – aby si měla s kým hrát, o koho se starat. To ovšem není láska, ale v případě eliminace milujícího otce podvod na dítěti podporovaný státem (a tedy i zapuzeným otcem) placenou organizací sociálních pracovišť, které mají absurdně ve štítě nadepsáno, že chtějí pro dítě jen to nejlepší.

Kdyby soudy plnily literu Zákona o rodině (a za ty nestydaté peníze, co soudci a soudkyně pobírají, máme co do činění s šlendriánem, který má obdobu snad jen v příslovečném peánu zašitém do břicha mnohem méně placeným lékařem), poklesl by počet ukvapených a nezodpovědných žádostí o rozvod, které ženy podávají hned při prvních obtížích v manželství. Feministkami zesocialisovaný stát je k tomu přímo vybízí.

Žena rozvodem ztrácí mnohem méně než muž, jenž nakonec z furiantství či z citované pravěké obavy o osud ženy jí nakonec dá i to, o co ho neobral soud.

Z pedagogicko-psychologických poraden je známo, že chlapci vyrůstající bez působení mužského prvku, mají sklon k dravosti, přeceňování sexu a násilí, ke skluzu mezi nevzdělatelné jedince, k homosexualitě, snížené sociální zodpovědnosti a disponují nízkým stupněm snahy se prosadit. Dívky pak mimo jiné mívají potíže se vztahem k mužské autoritě, mají poruchy sebehodnocení, se zvládáním agresivity ve svém okolí a v dospělosti potíže s volbou vhodného partnera. Dívky vyrostlé bez otce budou opakovat tento vzorec i do další generace. Necítí v tom totiž nic nepatřičného.

Podle seriózních výzkumů (Leving a Dachman, Amneus) mají osoby pocházející z rodin bez otců vyšší pravděpodobnost:

20x, že skončí v kriminále
33x, že budou zneužity
5x, že spáchají sebevraždu (3x, že ji spáchají už jako mladiství)
20x, že budou mít problémy s chováním
73x, že budou zavražděny
20x, že někoho znásilní
32x, že utečou z domova nebo ze školy
10x, že se dají na drogy
9x, že budou vyhozeni z vyšších škol
9x, že se dostanou do polepšovny
2x, že otěhotní už jako mladistvé
2x, že se budou vdávat už jako mladistvé
3x, že porodí bez sňatku
2-3x, že už jako děti budou potřebovat psychiatra
5x, že budou chudé atd. …

Seznam potíží očekávající dítě v rodině vedené výlučně matkou by mohl pokračovat bez konce.

A pokud se ženy přesto nechají podnítit k samostatnému vedení rodiny, měly by vědět, že svobodné matky jsou zdravotně nejrizikovější skupinou žen ve srovnání se všemi ostatními skupinami podle rodinného stavu – včetně vdov a nikdy neprovdaných žen (Chambers).

Rozvratné působení feminismu tedy vede k degeneraci lidstva. Příští generace bude mít mnohem více postižených jedinců než dnešní, generace po ní, jak lze snadno spočítat, bude na tom ještě hůře atd.

Zhanobení otce vede navíc u dítěte k vážnějším poruchám sebehodnocení. Proč feministky usilují o to, aby se domnívalo, že polovina jeho „krve“ (genetického materiálu) je ze závadné osoby?

A proč jim jdou soudy na ruku, když mezi odborníky jsou stohy dostupné vědecké literatury prokazující, že nejhorší pro dítě je odsoudit jej k životu v domácnosti se samostatnou matkou? Protože neutuchající pletichaření feministek už přineslo své ovoce. Fakt, že velké množství kluků vychovávaných jen matkou končí v kriminále, vědí ony také. Muži přece jinam nepatří. Tak jen houšť.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST