RNDr. Josef Hausmann, CSc.

7. Nárok rozvedené manželky na dorovnání životního standardu – zažitý soudní precedens bez logického opodstatnění

Finanční kompensace přísluší rozvedené osobě za škody utrpěné v důsledku rozvodu. Těmi jsou mj. ztráta prestiže utrpěná rozvedenou osobou, osamělost, ztráta společenského postavení toho,kdo přivykl vyššímu životnímu standardu.

Zákoník Francouzské republiky

Citát z francouzského zákoníku je vybrán pro ilustraci faktu, že feministický Absurdistán prostoupil celý demokratický svět. Že rozvedenou osobou je výlučně manželka je nabíledni … Německé právo zní stejně: „… podpora exmanželky se má odvodit od životní úrovně, kterou měla během trvání manželství“. České zákony se těmto také blíží a je otázkou času (nejpozději se vstupem do EU), kdy budou totožné.

Tyto zákony – protlačené do soudních síní feministkami – přímo vybízejí ženy k rozvodu a k rozvratu manželství. Ale podle jaké logiky by rozvedené manželky měly požívat výhod svého bývalého manželství?

Tzv. výživné (pozor – manželce, nikoliv dětem!) feministky zdůvodňují nutností kompenzovat rozdíl životní úrovně způsobený rozpadem manželství a umožnit oběma manželům (rozuměj, soude: manželce) žít na cit.: „srovnatelné materiální úrovni.”

Myšlenka finanční kompensace (čili výživného na manželku) má tedy za cíl převádět peníze od muže, jenž je vydělává, do vlastnictví ženy, která na ně nemá jiný nárok než z pozice „zmrzačeného žebráka“ (viz předchozí kapitola). Kompenzace za co? Za to, že utekla od povinností, které ji opravňovaly k vyšší životní úrovni v úplné rodině? Proč potom její útěk před povinnostmi automaticky neopravňuje manžela rovněž utéci před povinnostmi – třeba platit tzv. výživné? Proč by měli oba – teď už samostatní a nezávislí lidé – žít na „srovnatelné životní úrovni“? Vždyť právě ona rozdílná životní úroveň byla jedním z důvodů, proč si ho vyhlédla a vzala! Muž věnuje velkou část své energie právě snaze zvýšit svou životní úroveň – aby se stal atraktivnějším pro ženy a aby nabídnutím této úrovně své vyvolené v ní indukoval touhu sdílet s ním reprodukční život a přivedl s ní na svět své legitimní potomky, které budou jím vydřenou životní úroveň užívat ku svému prospěchu. Tuto jeho ušlechtilou snahu feminismus a právní systém paralyzují ve jménu tzv. osvobození ženy z „patriarchálního jha“. Právě nerovnost životní úrovně, na které feministky a soudy útočí, je prapodstata společenského blahobytu. Feministické soudy si představují, že vymýcení rozdílnosti přinese zvýšení životní úrovně ženy. Odstranění rozdílnosti však přinese snížení životního standardu všem. V černošských ghettech, indiánských rezervacích či neolitických kmenech afrických pralesů (matriarchálních společenstvích – viz Kap. 10) neexistují takové rozdíly, protože muži zde nedisponují majetkem, pomocí kterého by se ucházeli o přízeň žen – a pohříchu ani motivací jej získat prací a sebeodříkáním. Postrádají onen „patriarchální“ rys oddanosti rodině a spokojují se s statusem samce, kterému po jeho potomstvu nic není.

Pod tlakem feministek reorganisují politikové, zákonodárci a soudci demokratickou společnost na společnost matriarchálního typu, kde muž je samcem, ne otcem. Hrůzné výsledky tohoto trendu uvidíme v Kap. 13.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST