Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.
–
Česká televize mi položila několik otázek k tématu náhradního výživného, o kterém budu spolu s dalšími hosty diskutovat dnes večer v pořadu Máte slovo (na ČT1 od 21:25). Zde jsou mé odpovědi:
Jaká je podle vás momentální situace s placením či neplacením výživného?
Výživné je bohužel považováno za něco, co automaticky nastupuje v případě rozchodu rodičů. A skoro jako samozřejmost se bere, že plátcem výživného má být otec. Z otců se tak téměř automaticky vytvářejí „chodící peněženky“, kteří ani nemohou rozhodovat o způsobu využití výživného ve prospěch dětí. Musejí tyto peníze svěřit matce, jež o nich pak rozhoduje.
Je potřeba zrušit tuto automatiku. Zapomíná se, že rodiče by měli o své děti pečovat a zabezpečovat je především osobně, a to i po rozvodu. Výživné by tak mělo být vyměřováno pouze těm rodičům, kteří odmítají se o své děti osobně starat a osobně zabezpečovat jejich potřeby.
Řada rodičů (v naprosté většině se to týká otců) je od péče o své děti odstavena, přestože se o ně chtějí osobně starat. Namísto toho je jim stanovena povinnost platit výživné… Navíc na rozdíl od jiných zemí – Německa, Rakouska, Francie – u nás nemáme žádná konkrétní pravidla pro výpočet výše výživného. Toto je stanovováno pouze na základě vlastní, svévolné úvahy opatrovnické soudkyně.
V mnoha případech je tak vyměřeno výživné, které je určeno pouze na základě jakýchsi fikcí. Neodpovídá skutečným příjmům rodiče, nutí ho rozprodávat majetek nebo se dokonce zadlužovat. V případě zhoršení ekonomické situace, například při ztrátě zaměstnání, pak soudy nejsou schopny nebo ochotny rychle reagovat snížením výživného. Jejich postup odporuje zdravému rozumu. Vhánějí rodiče do bezvýchodné situace neplacení, zadlužování a někdy i trestního stíhání.
Je třeba si uvědomit, že stejně jako před rozpadem rodiny mohl rodič svým dětem poskytnout jen to, co si dokázal vydělat, nejinak je tomu i po rozpadu rodiny (kdy se jeho ekonomická situace obvykle ještě zhoršuje). Nemůže tedy svým dětem přispívat více, než by na jejich potřeby dával, pokud by se rodina nerozpadla. Málo vydělávající rodič nezačne automaticky vydělávat hodně tím, že druhý rodič přihlásí dítě do drahých kroužků…
Svévolné stanovování výživného soudem tak způsobuje, že někteří rodiče nejsou schopni neúměrně vysoké výživné hradit a stávají se neplatiči. Druhou skupinou neplatičů jsou ti, kteří byli nuceně, proti své vůli odstaveni od svých dětí a ztratili tak motivaci na ně přispívat. Je prokázáno, že čím užší vazba je mezi rodičem a dítětem, tím ochotněji rodič hradí jeho potřeby – a naopak. Třetí skupinou neplatičů pak jsou nezodpovědní rodiče, kteří z principu nemají zájem o své děti pečovat ani na ně přispívat. Bohužel takto bývá někdy nahlíženo na všechny neplatiče, i ty z předchozích skupin.
Považujete návrh, že by měl stát nahrazovat povinnost placení výživného danou zákonem, jako šťastný?
Rozhodně ne. Je to snaha řešit problém od konce. Stát by měl především zajistit, aby se rodiče mohli o své děti starat a živit je osobně, aby nebyli odstavováni od svých dětí. Aby o děti pokud možno pečovali oba rodiče, i když se rozejdou. Tím by se přirozeně zajistily potřeby dětí a omezila nutnost stanovovat výživné.
Teprve těm, kdo se o své děti nemohou nebo nechtějí sami starat, by mělo být vyměřováno výživné. Zde je však potřeba nejprve stanovit jasná a spravedlivá pravidla pro jeho stanovení, vycházející z reálných příjmů rodiče. Jestliže to jde v jiných zemích, proč by to nešlo u nás… I když se jakýmkoliv pravidlům soudkyně brání, protože tím ztrácejí svou neomezenou moc nad osudy lidí.
Alimenty by měly být stanovovány v zásadě v takové výši, v jaké by rodič hradil potřeby dítěte, kdyby žili spolu. Při určování výživného by se nemělo nahrávat těm, kdo se chtějí zodpovědnosti za své děti zbavit. Ale ani zlatokopkám, které si s jeho pomocí chtějí vylepšit vlastní životní úroveň. Výživné má sloužit pouze dětem a jejich přiměřeným potřebám! Cokoliv navíc by mělo být otázkou dobrovolného příspěvku rodičů. V Rakousku se například za nemravně vysoké považuje výživné, které je vyšší než 2,5násobek průměrného výživného.
Teprve poté, co bude výživné stanovováno pouze v nezbytných případech a ve spravedlivé výši, má smysl bavit se o jeho vymáhání. A i pak je velkou otázkou, zda se stát má stavět do pozice vymahače dluhů, funguje-li už poměrně tvrdý systém vymáhání pomocí exekucí. A především je otázkou, zda má stát hradit dluhy za soukromé osoby jiným soukromým osobám. Stejně tak by totiž mohl třeba vracet peníze seniorům, kteří je zaplatili podvodným obchodníkům, a mnoho jiných dluhů. Zaplatili bychom to ale my všichni ze svých daní, nebo dalším zadlužováním státu, nebo snížením státních výdajů na jiné věci, třeba na důchody nebo zdravotní péči.
Principiálně špatné je také to, že stát chce i tímto způsobem více a více zasahovat do vztahů mezi lidmi. Postupuje tak v duchu výroku socialistické ministryně Marksové, která prohlásila, že „výchova dětí není soukromá záležitost rodičů“. Zvláště v oblasti rodiny je toto vměšování státu prostřednictvím juvenilní justice velmi nebezpečné. Začíná to svévolným určováním toho, kolik má rodič přispívat na jeho vlastní dítě, pokračuje to tím, jak má své dítě vychovávat a zda jej vůbec smí vychovávat, když se rodiče rozejdou, a končí to odebíráním dětí z úplných rodin.
Rádoby dobrými úmysly je dlážděná cesta do pekla.
Myslíte, že problém s neplacením výživného od povinných se náhradním výživným vyřeší? Nebo v čem vidíte největší problém, že je u nás tak velké množství „neplatičů“ výživného?
Náhradním výživným se rozhodně nevyřeší problém na straně neplatičů. Pro některé příjemce či příjemkyně bude možná komfortnější, že jim platbu bude garantovat stát – tedy my všichni z našich peněz. Vyřeší se tím také zaměstnanost dalších úředníků, kteří se nově vytvořenou agendou budou zabývat… Samotný problém neplatičů výživného je však třeba začít řešit, jak už jsem uváděl, opravdu někde jinde.
Jak by podle vás měl systém s neplacením či placením alimentů fungovat, aby splnil svůj účel? Nebo máte zcela jiné řešení?
Nechci se opakovat, takže jen ve stručnosti shrnu: Rodiče by měli být vedeni i po rozvodu především k osobní péči a výživě dětí namísto placení výživného. To by mělo být stanoveno pouze těm, kteří se o své děti nechtějí starat. Určeno by mělo být ve výši odpovídající jejich reálným příjmům, podle jasných pravidel.
Myslíte, že stát bude mít více prostředků a možností jak dlužnou částku vymoci zpět, než třeba exekutoři?
Stačí si vzpomenout, jak u nás fungovalo vymáhání dluhů do té doby, než začali působit exekutoři. Chtít po státu, aby tyto věci dělal efektivně, je z principu utopie.
Podle informací by možnost náhradního výživného platila jen pro některé určené skupiny, nikoliv pro všechny, kterým povinní neplatí alimenty. Zdá se vám to v pořádku?
Nevím, pro které skupiny by tato možnost měla platit, takže je obtížné to komentovat. Každopádně takové rozlišování zavdává pochybnosti o tom, zda někteří rodiče nebudou státní garancí zvýhodňováni a ostatní naopak znevýhodněni. A pokud by takto měly být řešeny problémy dětí v hmotné nouzi, je třeba připomenout, že tyto případy jsou už řešeny jinak – systémem dávek státní pomoci v hmotné nouzi. Patří sem příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc, která může být poskytnuta mimo jiné i na nezaopatřené dítě až do výše 34 100 Kč ročně.
Jak se díváte na valorizaci alimentů? Je možné v dnešní situaci takový požadavek prosadit?
Socialisté by rádi upláceli své voličky – samoživitelky i tímto způsobem, místo aby se zamysleli nad tím, jak samoživitelství přestat podporovat. Alimenty jsou ale přece jen něco jiného než státní důchody. Neplatí je stát, nýbrž soukromé osoby – rodiče. Jejich výše by tedy měla být primárně závislá na možnostech rodičů. V úplné rodině se nikdo nediví tomu, že rodič dá dětem jen to, co je schopen a v případě větších částek i ochoten. Proč by tomu mělo být jinak po rozvodu?
Neměl by tedy být nastavován žádný mechanismus, který by výživné neustále jen automaticky navyšoval. Jeho výše by spíše měla být schopna pružně reagovat na významnější změny v příjmech rodiče. A to směrem nahoru, když se mu bude dařit, ale i směrem dolů, pokud bude v problémech. Rodiči by i po zaplacení výživného měla zůstat přiměřená částka, aby vůbec přežil, neupadl do dluhové pasti a mohl své děti zabezpečovat i do budoucna.
6. 3. 2014 at 8:56
Aleši, určitě zmiň svévoli soudů, kdy zákon jasně říká, že po rozchodu má soud určit, jak má každý z rodičů přispívat na výživu, ale soudy v drtivé většiné případů stanovují toto pouze jednomu rodiči.
Pak bych určitě zmínil novelu OZ, která do zákona začleňuje stávající nerespektovanou judikaturu, že totiž nejen že dítě má právo se podílet na životní úrovni rodiče, ale že životní úroveň rodiče a dítěte má být v zásadě stejná (což rozhodně není, když otec nemá kde bydlet a topí se v dluzích a dítě je vysmáté z vyexekuovaných alimentů).
Dále bych řekl, že už starý zákon o rodině dostatečně dával prostor pro správné vyměření těmito zásadami:
1) ekvivalence životní úrovně rodiče a dítěte
2) zohlednění podílu péče
3) zohlednění schopností a možností povinného
4) stanovení úpravy výživy oběma rodičům
5) možnost upravit výživné nejen dopředu, ale i zpětně, a to jak zvýšením, tak snížením
6) možnost pro dobu, kdy výše výživného není postavena najisto, nařídit výživné pouze v míře nezbytné
7) možnost využít pro výměru výššího příjmu, kterého se povinný bezdůvodně vzdal
Problém není v zákoně, ale v ignorování zákona soudy, kdy výživné stanovují libovůlí a v rozporu se zákonem odvozeně od předchozího výživného (není zákonný podklad), odvozeně od fiktivní nabídky pracovních míst nebo průměrného výdělku při daném vzdělání a praxi v kraji, opět bez opory v zákoně. Soudy nevyužívají zásady ze zákona, zejména nedostatečně zohledňují shodnost životní úrovně, nevyužívají možnosti zatímně upravit výživné v míře nezbytné, dokud nebude dokazováním stanoveno výživné korektně, porušují ústavní právo vlastnit majetek tím, že nutí povinné po ztrátě příjmu k prodeji, a to včetně případů, kdy musí prodat nemovitost, ve které bydlí sami nebo jeho příbuzní. Navíc je potřeba poukázat na neodůvodněné razatní zvyšování výživného až tři roky zpětně, kdy rozdíl v nově stanoveném výživném a původním za tři roky je pro povinného likvidační.
6. 3. 2014 at 8:58
Aleši, díky. Odpovědi naprosto jasné, logické, objektivní. Návrhy spravedlivé, vyvážené, v zájmu dítěte i společnosti. Návrhy, které by vyřešily 95 % všech problémů v opatrovnictví. Klesl by počet rozvodů, počet případů pro justici, ušetřilo by se hodně peněz jak rodičům, tak státu. Otázka je, jak správnou věc prosadit. Hodně štěstí do dnešní debaty.
6. 3. 2014 at 9:03
Ještě bych nadhodil otázku, když je stát schopen nařídit povinnost výživy, proč není schopen analogicky zajistit ústavní právo dítěte na péči obou rodičů nařízením podílu na péči opět podle schopností druhého rodiče. Pak by se hůře milenkám rozbíjely rodiny, když by věděly, že si milenec přitáhne tři děti z prvního manželství třeba ve 30% času. Těžko by se nezodpovědným otcům utíkalo od žen, když by věděli, že stejně se o děti budou muset starat, je to jejich rodičovská povinnost. A těžko by se utíkalo ženám s dětmi od rodiny, kdyby věděly, že se otec bude stejně z významné části o děti starat a výživné bude menší. A i tím by se snížily problémy kolem výživného, protože by bylo z větší části saturováno osobní péčí. A stejně jako řada lidí neplní svou vyživovací povinnost jen z pohodlnosti a nezodpovědnosti, stejně tak i péči. A cílem státu by mělo být vytvoření společenského klima, že odpovědnosti se není morální takto snadno zbavit nějakým výživným, případně i bez placení výživného.
6. 3. 2014 at 9:34
Bylo by možné nadhodit téma, aby výživné bylo vyměřováno povinně i v úplných rodinách? A rovněž podíl otce na výchově by měl být omezen do určitých hodin, o všem ostatním rozhoduje matka. Proč by děti v úplných rodinách měli mít jiný režim než v rozbitých? Je to samozřejmě úplně absurdní. Ovšem ne více, než náš juvenilní systém. Na jeho nesmyslnost lze poukázat právě absurdními srovnáními.
6. 3. 2014 at 9:37
Ještě termín „samoživitelky“ – další absurdita, zvlášť, když matka v 90% případů žádné výživné neplatí a nahrazuje jej prý osobní péčí (komedie – viz případ „i když ji nevykonává osobně“). Tyto matky nic samy neživí, maximálně samy sebe.
6. 3. 2014 at 12:44
Jádro problému opatrovnického systému je, přesně jak píšete ve stanovování výživného podle jasných a spravedlivých pravidel s důrazem na jasnou a státem podporovanou motivací rodičů na osobní péči. Pak ubyde rozvodů, problémů se střídavou péčí, protože nebude chudinkám samoživitelkám umožněno parazitovat na tomto zvráceném systému.
Problém je v tom, že zlatokopkám, milenkám, a především příživníkům na dětském utrpení, tj. OSPODům, soudům, pochybným znalcům, se toto do krámu vůbec nehodí a nebudou si vypouštět svůj vlastní rybník.
Tohle by tam mělo jasně zaznít, už slyším ty dvě uječené dámy, jak toto přece není předmětem diskuse, že debata je o náhradním výživném pro ty chudinky samoživitelky … které se mnohdy do své situace dostaly samy vlastní vinou … držím nám všem palce.
6. 3. 2014 at 13:07
… ještě malá poznámka: jak chce někdo diskutovat o náhradním výživném, jeho výši, atd., když není stanoven naprosto žádný systém vyměřování výživného základního, od kterého se právě odvíjí problém, proč chudinky zlatokopky potřebují náhradní výživné.
6. 3. 2014 at 14:48
Buďme rádi, že ještě lobbisti pojišťoven nepřišli s povinným pojištěním odpovědnosti za výživu dětí, které by platili všichni otcové pro případ, že nějaký jiný otec nebude na výživné mít. Takhle to půjde aspoň z kapes všech poplatníků, nejen poctivých otců
6. 3. 2014 at 19:46
Docela dobrej text, ještě by šel dobrousit, ale budiž.
Doplňující argumenty:
1) platí, že dítě se má podílet na životní úrovni svých rodičů, což se často zaměňuje za životní úroveň otce.
2) přenesením alimentů na stát se snižuje ochota rodičů k uzavírání dohod
11. 3. 2014 at 13:49
Ja nevim, proc proti tomu navrhu ze vyzivne bude platit stat protestujete. Domluvim se se soucasnou partnerkou, ze bude chtit 20 tisic, k soudu neprijdu, takze ji to odklepnou, platit takynebudu samozrejme a mame slusny prijem. Pochopitelne se nejdriv zbavim majetku, prevedu ho do bezpeci.