Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

–

V případech, kdy oba rodiče jsou schopni se dohodnout na rozdělení péče o dítě a na základních pravidlech této péče, existuje již řadu let institut, omezující možné (a obvykle nevítané) zásahy soudu do dohody rodičů: společná péče.

Zde soud rozhoduje pouze o svěření dítě do společné péče rodičů, bez stanovení jakýchkoliv dalších podmínek (intervalů střídání apod.). Již dávno přitom neplatí, že podmínkou pro právní formu společné péče je společná domácnost rodičů. Je potřeba pouze souhlas obou rodičů s touto formou (viz § 907 odst. 1 občanského zákoníku).

Jednou z popularizátorek společné péče je advokátka Jana Tomešová z Písku. Ve svém obsáhlém článku v Právním prostoru uvádí i tyto zásadní argumenty pro společnou péči:

„Tento pojem sám o sobě implikuje rovné postavení obou rodičů a skutečnost, že se oba společně podílí na péči o své dítě, byť se jejich podíl může trochu lišit. Toto má význam zejména pro rodiče, kteří jsou ochotni souhlasit s větším podílem druhého rodiče na péči, avšak mají pocit, že svěřením dítěte do péče druhého rodiče se ho vzdávají. Společná péče je pro ně naopak vítaná. Současně tento pojem působí výchovně i na rodiče, jejichž podíl péče převažuje, neboť si stále uvědomují i význam druhého rodiče.“

Kromě asymetrické střídavé péče je tak společná péče druhou variantou, jak právně upravit nerovnoměrný poměr péče mezi rodiči, aniž by jeden z nich byl stavěn právně i psychologicky do nerovnoprávného postavení (tak jako při výlučné péči jen jednoho rodiče). V případech, kdy rodiče jsou schopni se domluvit – třeba i na nerovnoměrném podílu péče – nemusí už nikdy být stanovovaná výlučná péče jen jednoho z nich, vždy může být rozhodnuto o společné péči. A i v situacích, kdy se domluvit schopni nejsou, by soudy mohly už dávno zapomenout na výlučnou péči a autoritativně stanovovat péči střídavou (symetrickou nebo asymetrickou, podle potřeb dítěte a možností rodičů). Nic jim v tom nebrání – ale to už by bylo téma na další článek.