PhDr. Jozef Tinka, PhD.

–

Ministryně spravedlnosti (Slovenské republiky – pozn. překl.) v relativní tichosti změnila trestní zákon a vypustila džina z láhve! Možná si člověk, který žije ve stresu a napětí z porozchodových traumat a boje o děti, ani nevšimne, že na mnohé problémy se našel lék. Jmenuje se ohýbání práva a stal se součástí slovenského trestního zákona (§ 326a). Přesně cílí na problémy, se kterými si dosud mnozí rozvedení rodiče neuměli poradit. Zasahuje do nejskrytějších zákoutí justičního systému a dává naději, že válka o děti už nemusí být taková drastická, aby vymazávala z jejich života jednoho z rodičů. Slabšího. Vždy je to o tom, kdo má peníze nebo preferované pohlaví, ten má moc a na soudech vyhrává.

„Moc korupce se skrývá v každém mimoprocesním oslovení soudce ve věci, v níž jedná na základě jejího přidělení podle předem schváleného rozvrhu práce. Zásady spravedlivého procesu zakazují soudci přihlížet k jakýmkoliv podnětům, které přicházejí zvenčí a nejsou součástí soudního spisu,“ tvrdí Daniel Šváby, soudce Soudního dvora Evropské unie. [1] Ach, ano, jak dobře víme, o čem mluví. „Každý mimoprocesní zájem o informaci o stavu řízení nebo žádost o brzké nařízení jednání či jiný podobný způsob korumpovatelného oslovení soudce v souvislosti s věcí, kterou právě rozhoduje, ať se jeví jakkoli nevinně, je promyšleným zásahem do soudního procesu zvenčí, který poškozuje autoritu soudu,“ vysvětluje Šváby a dodává, že „pokud soudce nemá zábrany oslovit takovýmto způsobem svého kolegu, naznačuje tím, že i u něj se lze takto přimluvit. Za plentou spravedlnosti takto vzniká nepřípustný začarovaný kruh vzájemných kolegiálních služeb a protislužeb. Takové chování soudce nemůže v žádném případě zůstat mimo dosah institucionálních sankcí.“

S korupcí kráčí ruku v ruce nespravedlnost. Rozhodování, které nový trestní paragraf definuje tak, že „kdo jako soudce (…) při rozhodování svévolně uplatní právo a jiného tím poškodí nebo zvýhodní, bude potrestán odnětím svobody na jeden až pět roků.“ Pokud půjde o děti, sazba se zvýší na tři až osm roků.

Nepůjde však jen o soudce, jak píše soudce Peter Šamko v Právních listech z 26.4.2020: „Pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu překroucení práva může být pouze speciální subjekt, avšak není vyloučeno, aby jiná osoba byla v postavení zúčastněného na tomto trestném činu (například advokát, který úmyslně poskytne soudci návod na zjevně nesprávnou aplikaci právní normy ve prospěch jeho klienta, nebo například oznamovatel, který po dohodě s policistou uvede úmyslně nepravdivé informace o údajné trestné činnosti jiné osoby, které následně policista úmyslně využije na vznesení obvinění, ačkoli ví, že trestní oznámení je lživé, respektive ví, že dosud nemá žádné důkazy o trestné činnosti jiné osoby).“

Podle Šamkovy úvahy by mohl být spolupachatelem jakýkoliv veřejný činitel, který bude mít vliv na rozhodování v podstatných právních otázkách. A právě sem se, podle našeho názoru, vejdou například forenzní znalci, kolizní opatrovníci nebo jiní odborníci, kteří dávají svá stanoviska v opatrovnické agendě. Takovou úvahu podporuje i Šamkův další výklad: „Trestný čin překroucení práva lze spáchat i nepřímo, t. j. jako tzv. nepřímý pachatel. Například v senátní věci předseda senátu úmyslně oklame přísedící ohledně podstatných právních skutečností projednávaného případu, čímž je fakticky ovlivní tak, že hlasují pro určité rozhodnutí, které se příčí zákonu, avšak sám předseda senátu hlasuje proti nim, proti jejich rozhodnutí s výsledkem, že zůstane přehlasovaný (na jedné straně předseda senátu hlasoval pro zřejmý výklad právní normy, na straně druhé však nepřímo úmyslně způsobil, že výsledek rozhodovacího procesu byl v rozporu s obsahem právní normy).“

Přestože nové ustanovení trestního zákona dává velký prostor na potlačování korupce a nespravedlnosti, ne vše, co se bude jevit jako zneužívání práva, i takovým skutkem bude. Soudce Šamko vysvětluje, že „pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu překroucení práva nebude proto stačit ani úmyslně nesprávné aplikování právní normy, pokud toto pochybení není závažné (podstatné pro rozhodnutí), ale půjde například pouze o úmyslně nesprávný výklad právní normy v nepodstatné dílčí otázce, která neměla žádný nebo jen zanedbatelný vliv na celkové rozhodnutí. Německá judikatura uvádí, že o tom, zda došlo k podstatnému (zásadnímu) porušení zákona, se musí rozhodnout na podkladě celkového posouzení objektivních a subjektivních okolností.“

Každý zákon je tak dobrý, jak dobře s ním umí lidé zacházet, jak účinně dokáží zabránit nepravostem, pomoci slabším a ochránit před svévolí mocných. V každém případě vznikla naděje, že špatná komunikace mezi rodiči, když se řeší při rozhodování, kdo bude zodpovědný za dítě v rozdělené rodině, již nebude ignorovat stav, kdy jeden rodič komunikuje a až kouzlí, jen aby se dohodl, ten druhý uhýbá, a soud mu i tak svěří dítě. Nebo moc. Nebo peníze. Vidíme v tom příležitost, jak zastavit praxi mnohých forenzních znalců, kteří svá doporučení vytahují z klobouku. Zákonná úprava zasáhne i do práce kolizních opatrovníků. Nebudou moci dělat závěry od stolu podle zvyků svých starých matek nebo podle názorů svých rozvedených kolegyň. Možná vznikne překážka pro válku advokátů, kteří, v plném nasazení ve prospěch svého klienta, obětovávají nejlepší zájem dítěte. Zákon přináší naději, na aktérech jeho aplikace bude, jak zručně dokáží nová pravidla využít ve prospěch lepšího života dětí z rozdělených rodin.

Rada pro práva dítěte bude podporovat každého, kdo bude mít prvořadý zájem chránit dobré rodinné vztahy dítěte. Všude. Na soudech. Na sociálkách. Ve škole či u lékaře…

Převzato ze stránek Rady pre práva dieťaťa Slovenská republika. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.