Nové hrozby tradiční přirozené rodině

3. března 2020

Marek Benda

–

Přepis zvukového záznamu ze semináře “Rodina v souvislostech” 2. dubna 2019 v Senátu Parlamentu ČR

Já bych několik poznámek. Marek (Výborný – pozn. red.) mluvil o té tradiční přirozené rodině, já když bych úplně vyškrtl ta synonyma, ptal bych se, proč nové hrozby rodině. Já úplně nerozumím, jaký je rozdíl mezi přirozenou a nepřirozenou rodinou – respektive vím samozřejmě, jaký je mezi tím rozdíl, jaký rozdíl se mezi tím snaží někdo malovat. Ale prostě rodina je od “zrození”, jinak to být nemůže, to je základ slova a je to od toho, že je nějaký rodič mužského pohlaví a nějaký rodič ženského pohlaví a máme nějaké složité procesy v občanském zákoníku – u těch žen je to poměrně jednoduché, tam matka dítěte je žena, která dítě porodila, u toho muže je to někdy složité, pokud žije v manželství, tak se předpokládá, že to je on. Pokud spolu měli styk půl roku předtím, tak se předpokládá, že to je další, případně se může určovat nějakými dalšími metodami. Ale všichni jsme vždycky věděli, co to je.

A to, čemu čelíme v dnešním světě, je prostě čistý Gramsciho (italský politik, publicista a marxistický filozof – pozn. red.) dlouhý pochod institucemi (neomarxistická strategie nenásilného, pomalého a nenápadného převratu zevnitř státního systému líbivě se odvolávající na důstojnost každého jednotlivce, politickou korektnost a svobodu všech – pozn. red.) a snaha, a já tomu rád říkám neomarxismus, vlastně to neomarxismus je. Ale je to vlastně jedno, jak to nazýváme. Stejný proces, který na začátku minulého století nastolil třídní válku a otázku souboje mezi třídami a pokus vytvořit jednotného socialistického člověka, který se nerozlišuje na muže a ženy a nerozlišuje se už podle ničeho, bude to jeden člověk. Tak stejný pokus zažíváme dneska, z těch amerických univerzit vychovaných, odkud to k nám směřuje, a kde je to dneska na souboji jakoby muži a ženy a na tom, že nic takového v reálu neexistuje, existovat nemá. Všichni lidé jsou stejní, každý se může rozhodnout pro svoji identitu, každý se může rozhodnout pro cokoliv a hlavně nemáme nic, co je nám vrozeno.

Já tvrdím, že to je neuvěřitelná pýcha před stvořením nebo před přírodou, to je vlastně jedno, jak to nazýváme, a že v tom se skrývá její největší nebezpečí, se kterým máme bojovat. Marek tady zmiňoval novelu Listiny, kterou by přece nikoho z nás před dvaceti, neřku-li padesáti lety, ani nenapadlo, že bychom měli se vůbec pokusit definovat, co to je manželství. Všichni jsme věděli, co to je manželství. Nikdo by neměl pochybnosti. Teď jako každý ví, co to je táta a nebudeme říkat, jako táta je nikdo, nebo co to je máma – tak jsme všichni věděli, co to manželství je. Najednou začínáme dospívat do takového stavu, kdy se říká, že to může být vlastně cokoliv. Když se ti lidi mají rádi, tak to může být manželství. Já si myslím, že to tak není. Když se lidi mají rádi, ať se jmenují jako „ti, co se mají rádi“. Pro mě za mě, to je naprosto jejich právo a nijak jim neberu, že se mají rádi. Ale nemůžu se pokoušet měnit pojem, který má nějaký historický význam a který něco obsahuje, něco popisuje, začít naplňovat úplně jinými významy. Respektive když se o to pokusím, tak je to strašně nebezpečné.

To je stejně tak – zase příběh, který známe poměrně dlouho, filozofie nejlepšího zájmu dítěte. S tím související OSPODy. Já jsem před dvaceti lety svedl velký souboj, tehdy ve sněmovně, se Špidlou a paní poslankyní Wolfovou a dalšími, že se nemají orgány sociálně právní ochrany dětí zřizovat, že to bude drahé, zbytečné a bude to zasahovat zbytečně do rodin. Tak jako klasicky vždycky ve všech těchto soubojích na jedné straně máte nějaké obecné popisy situace a do toho vám chodí ty a ti a vyprávějí strašidelné příběhy mučených dětiček a manželek a na základě toho, že je nezbytně nutné zřídit státní orgán. Já si myslím, že to nikdy historicky nefunguje a nechci sem vůbec sahat jednotlivým zaměstnancům OSPODů do svědomí, ale myslím si, že je to naprosto zbytečná instituce, která v těch skutečně krizových situacích málokdy zasáhnout dokáže a bohužel se zabývá mnohdy buď naprostými banalitami, nebo se nechává zatahovat do soubojů rodičů o děti, kde se jeden mstí druhému. Zas je to věc, kterou si myslím, že bychom se měli nad ní zamýšlet, jestli to vůbec takto má fungovat a jestli nakonec nedojdeme do toho norského modelu, kde už je to nezodpovědný stát.

Další poznámka, kterou bych chtěl mít. Jestli se zamýšlím nějakým způsobem nad fungováním rodiny ve společnosti a tím, co potřebuje. Já si dokonce ani nemyslím, že to je čas, který tady zmiňoval Marek. Podle mě, so to řídí každý sám a dávno v historii bývaly mnohé chvíle, kdy rodiče měli mnohem méně času na děti, než mají dnes. Mnohem méně, když přitom pracovali na poli nebo prostě byli na těch deseti, dvanáctihodinových směnách, nebo ti manželé byli vyjetí někde bůhví kde a vraceli se za nějaké tři měsíce. To známe ze starých časů, žádné, že by měli mraky času. To není základní problém, respektive to je na tom, jak si to lidé umí zorganizovat.

To co potřebují, aby byli hájení jako celek, jako celková jednotka, aby se přestalo pořád vést ten souboj, že každý je tady sám za sebe, každý musí být posuzován sám za sebe. To jsou podle mě ta nebezpečí, která stát přináší.

Vyprávěla mně jednou jedna známá, která žije na Novém Zélandu, jak se tam dostal k moci, respektive stal se premiérem, muž, který to myslel se ženami dobře a měl šest osob – šest žen, kterým manžel nevyplácel, nevyplácel jakoby to, co měl podle rozvodového soudu, to čemu se v České republice říká výživné. Říkal, napravíme to a zavedl, že to vyplácí stát. Do dvou let těch žen bylo 6 tisíc. To je prostě bohužel ten přesný efekt, který vždycky, vždycky nastane, že v okamžiku, kdy sebelepšími úmysly směřován, vymyslí nějaké náhradní státní plnění a dneska to známe u těch různých typů sociálních dávek, v některých krajích velmi intenzivně jak se pobírá, jak se neberou, jak spolu nežijí. Tohle všechno každý z vás asi z praxe ví. Jakmile něco si vezme na starosti stát, tak okamžitě míra zneužívání toho stoupne ne o procenta, ale o tisíce procent. A vždycky bychom se zase měli zamýšlet, kudy se máme vydat a jestli, když tedy chceme pomáhat, jestli to fakt nemá být individuální pomoc individuálních lidí nebo tím, že já jdu někde pomoct, nějaká nadace jde někde pomoct, ale nevytváří se z toho celostátní pravidla. Jakmile se ta celostátní pravidla vytvoří, tak je to nároková otázka, není to otázka pomoci, ale je to otázka nároku a okamžitě se ty nároky začínají zneužívat.

A poslední poznámka, snad jenom, když jsme vloni zakládali komisi pro rodinu v Poslanecké sněmovně, nebo znovu zakládali, já jsem tam původně nechtěl, protože jsem tam kdysi byl, jako v komisi pro rodinu, pak z toho udělali komisi pro rodinu a rovné příležitosti, tak jsem řekl, tam už být nechci, ale nikdo tam jiného dát nechtěl, tak jsem řekl dobře, půjdu. Pozvali jsme si z ministerstva práce a sociálních věcí, odpoledne tady paní náměstkyně má mluvit, co rodinné plány? A oni nám začali líčit, že, tedy snad, by mělo dojít k zvýšení toho rodinného příspěvku, o kterém se teď do nekonečna hádají, a pak, že nejdůležitější jsou mikrojesle ve státních úřadech a soukromých institucích a náhradní výživné. A my jsme na ně tak trochu koukali a říkali jsme: ani jeden z těch institutů nesměřuje pro podporu rodiny, ale směřuje jenom k těm cestám, které jsou fakticky protirodinné, respektive tu rodinu zpochybňují. Tak nám netvrďte, že to je součást rodinné politiky.

Opravdu bychom se měli zamýšlet vždycky nad tím, které kroky jsou nezbytnou, možná, státní intervencí v rámci sociální politiky. Ale co je skutečnou podporou rodiny, která směřuje k tomu, aby ta rodina existovala a fungovala. Děkuji. Děkuji za pozornost.