Stridavka.cz

–

Dnes třicetiletá novinářka Marie Barvínková byla jedním z prvních dětí, které u nás měly střídavou péči – už od roku 2001. O své zkušenosti se před několika dny podělila s internetovým magazínem pro děti Kvído. Z rozhovoru vyjímáme:

V čem byla střídavka fajn a v čem naopak?

Osobně si myslím, že mi to dalo do života něco, co se hodí i teď: že nejsem fixovaná na místa a věci. Rychle se adaptuju. A umím se fakt rychle sbalit. (Smích.) Někdy to byla samozřejmě otrava, ale přijde mi to jako malá daň za to, že jsem tak mohla mít blízký vztah s oběma rodiči. Asi by to šlo i bez toho, ale já si neumím představit, že bych tátu viděla třeba jen občas na víkend a někdo si za rohem už klepal na hodinky.

Takže kromě „stěhování“ vlastně jenom pozitiva?

No, vlastně asi jo.

Ty přesuny jste prožívala hůř vy, nebo rodiče?

Jak kdy. Když to někdy nevycházelo přesně na 14 dní, tak jsme to posunuli. Když jsem si pro něco potřebovala skočit do druhého bytu nebo se chtěla vidět s druhým rodičem, taky to šlo. V nejhorší nejnesnesitelnější pubertě mě to určitě někdy štvalo dost, takže to pak jistě štvalo i je. Ale vždycky jsme se nějak domluvili. To bylo asi nejdůležitější. Zpětně mi došlo, co všechno museli naši řešit společně – výchovu, kapesné, spoustu praktických věci. A myslím, že to vždycky zvládli se ctí.

Bylo by vaše dospívání jiné, kdybyste nevyrůstala ve střídavce?

Asi bych si hůř hledala cestu k tátovi, potažmo k jeho části rodiny. A nevyzkoušela bych si bydlení v různých částech Prahy – naši se totiž za tu dobu oba několikrát stěhovali. Bydlela jsem na Praze 5, v Nuslích, v centru, v Libni… Takže jsem „domov“ nikdy neměla spjatý s nějakým místem, spíš s rodinou. A ta byla tam i tam.