Noemi Matějková
Vedle nemorální kontrastnosti v rychlosti vymahatelnosti styků s dítětem a vymahatelnosti výživného upozorňuje pan Miroslav také na absurdní situace, kdy matka poruší rozhodnutí soudu, soud ji po čase donutí zaplatit pokutu, ale otci zvedne výživné, protože nelze dopustit, aby celou situací trpělo dítě.
„Když já přestanu platit výživný, tak do 3 měsíců mám exekuci na plat a podobně. Když ona přestane předávat dítě, tak se to bude někde půl roku válet, pak jí daj´ napomenutí nebo pár tisíc pokuty a obvykle tomu otci ještě zvednou výživný, protože se řekne, že nemůže trpět dítě, když matka musí platit pokutu. Takže to jsou absurdní situace, kdy matka opravdu dostala pokutu, soud ji přinutil splácet 500 měsíčně a zvýšil výživné o 400 manželovi, takže si tu pokutu vlastně sám zaplatil. Ta vymožitelnost je tam strašně nízká. Navíc i z toho psychologickýho pohledu a z těch studií vyplývá, že ti rodiče jsou na tom víc zainteresovaný.“
Pan Miroslav si je dobře vědom také rizik takové výchovy. Dítě se může snadno naučit situace využívat ve svůj prospěch jako by vycítilo soutěživost rodičů.
„To dítě se může naučit těma rodičema manipulovat. I to tříletý dítě se naučí rychle využívat celý tý situace v tom smyslu, tohle jsme si museli taky s Michalem… když něco není tak, jak chce, i nějaká drobnost, tak on řekne… A nechci s tebou bejt, já chci bejt u maminky. On to neříká proto, že by nějak zatoužil po mamince, ale ví, že jsou to ty páky, že vy se mu musíte de facto nějakým způsobem podbízet, ale zase nemůžete přistoupit na všechno.“
Výhoda jejich konkrétního vztahu plyne z náhledu manželky na situaci, ví, že popouzet syna proti otci je pro dítě devastující.
„Naštěstí jsme v tomhle s manželkou rozumný. Ale nějaká soutěživost rodičů tam je… My ho v tom vychováváme, říkáme maminka a tatínek se poslouchá… A i to tříletý dítě se v tom naučí chodit úplně kosmickou rychlostí, pozná, co se od něj očekává.“
Pan Miroslav vidí obtížnou situaci svojí manželky a zároveň si cení její schopnosti celou situaci zvládnout s ohledem na dítě.
„… v ní se to psychologicky strašně vaří. Ona to dítě má ráda, ona je na něj až chorobně fixovaná. Vidí, že dítě je šťastný i s tím tatínkem a tímhle očkování… že by tomu dítěti ubližovala… Takže když ho dává mně, tak nemůže říct tak tady ho máš“, nebo nezavolat, nedomluvit se…“
„…v tomhle manželku oceňuju, že se nesnížila k tomu, to některý ženský dělaj‘, že začnou to dítě popouzet, že ho začnou vočkovat, začnou před tím předáním ho nějak negativně motivovat, začnou to celý shazovat… za tohle jí určitě patří dík, že jako ještě jsme nesklouzli do tý nejhorší sorty, kdy ti rodiče při tom boji o dítě jsou schopný sáhnout k čemukoli. Nám oběma o ten zájem toho dítěte jde a teď to je třeba nějak vyřešit trvale, byť naše názory jsou odlišný.“
Tři a půl roku staré děti opravdu žijí přítomností, jejich jednání je hodně situační.
„Ony se v tom ty děti moc nepitvaj, a proč tady není maminka, co jsi udělal mamince a co maminka udělala tobě, proč nejste spolu. Žije tou přítomností, teď jsem s tatínkem, to je hurá, to je super.“
Střídavá péče podle pana Miroslava může mít pro dítě výhody. Když se zaměří oba rodiče na dítě, věnují se mu tak s plným nasazením. Zároveň ale vnímá bič „vnějšího posuzovatele“.
„…paradoxně v tomhle má to dítě ten život mnohem bohatší a pokud to nevezme špatnej směr, tak si myslím že ta střídavá péče může být, pokud se odstraní ten faktor toho soupeření, protože vy víte, že na vás za půl roku budou dělat posudek…“
Pan Miroslav je i za stávající situace přesvědčený, že nejlepší pro jejich syna by byla úplná rodina, ale to by se museli snažit dohodnout oba. V případě, že by to nebylo možné, existuje tu zákonná možnost nařízení mediace.
„Naše manželství se nerozpadlo za situace, kdy by si jeden našel milenku jako třeba pan Topolánek, Paroubek… Manželka to bere jako obtěžování, pokud se o tom někde zmíním, že tohle nepokládám za uzavřenou kapitolu, loučit se za těchto okolností, že to není s ohledem na to dítě nejlepší. Dobrý by bylo řešit to za pomoci mediátorů, psychologů, manželský poradny, ještě prostě tyhle věci vyřešit, ale tohle je ze strany manželky údajně vyřešená záležitost. Třeba po x letech se naše cesty můžou zase potkat, ale to dost pochybuju, zas takovej snílek nejsem.“
Řešení porozvodové situace u nás vnímá podobně jako jiní takto „zasažení“ otcové. Nic se nevyřeší radikálními výroky některých skupin otců, ale bude se jednat o dlouhodobou společenskou transformaci. Z úst pana Miroslava znívá tam i údiv nad nepoučitelností našich institucí ve vztahu k funkčnímu německému „cochemskému modelu.“
„Jen je těžký to prosadit, ten systém na to není připravenej. Soudy vám nepomůžou, pro ty jste jen obtěžující, nikdo nemá zájem, aby to skončilo rychle… že by se s váma aktivně snažil spolupracovat a někdo k tý situaci přispěl, vy jste jen případ, jen číslo, který oni rychle přehrajou na někoho jinýho, ať si tam s tím hlavu lámou oni.“
Příběh pana Miroslava je zarámován absurditou, kterou musí vynaložit otec, aby získal jistotu, že mu nebude bráněno ve styku s jeho dítětem. Rozhodně existují otcové, kteří o své děti nestojí, dávají přednost jiným aktivitám. Pak existují rovněž otcové, kteří mají psychické i jiné problémy, které je fakticky vylučující z možnosti podílet se na výchově jejich dětí. Pan Miroslav ale nespadá ani do jedné z těchto skupin, má zájem o pokračování vztahu k synovi a přesto musí vyvíjet maximální úsilí, aby dosáhl jen padesátiprocentního podílu na výchově. A že se jedná o rovnost relativní jasně vyjeví manželčin „týden“ trvající od neděle do příštího úterý, jeho ovšem od úterý do neděle. Zároveň je vystaven drobnohledu sociálky zkoumající jeho kuchařské umění i komínky v skříních. U ženy se taková situace přepokládá automaticky. I v takové situaci si umí udržet optimismus, víru v dobrý konec a nadhled.
Převzato z webu Spravedlnost dětem
Okomentovat