RNDr. Pavel Rusý

Ústavní soud v senátu ve složení Zemánek, Šimíček a Suchánek v usnesení II. ÚS 114/14 posvětil vystavování otců platících výživné tíživé ekonomické situaci po poklesu nebo ztrátě příjmů. O této problematice jsem již napsal článek „JAK DORAZIT NEČASE? VÝŽIVNÝM“

Nyní tuto neradostnou perspektivu otců dovedl Ústavní soud k dokonalosti, když proti této zvůli soudů nezakročil. Nejde přitom o situaci, kdy se otec záměrně vyhýbá jak péči o dítě, tak placení výživného. Jde o příběh otce, který se o nezletilé děti sám téměř polovinou stará a který do poklesu svých příjmů hradil navíc výživné ve výši 50.000 Kč měsíčně.

Jaká je právní úprava a co říká judikatura

Právní úprava:

1. Výživné lze snížit i zpětně – § 923 odst. 1 a 2 o.z.
2. Spotřebované výživné se nevrací – § 923 odst. 2 o.z.
3. Výživné lze přiznat zpětně, a to nejdéle tři roky od zahájení řízení – § 922 odst. 1 o.z.
4. Předběžným opatřením lze uložit platit výživné v nezbytné míře – § 76 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
5. Předběžným opatřením lze uložit povinnost složit peněžitou částku do úschovy soudu – § 76 odst. 1 písm. d) o.s.ř.
6. Předběžným opatřením lze uložit povinnost nenakládat s určitými právy a věcmi – § 76 odst. 1 písm. e) o.s.ř.

Judikatura:

20 Cdo 4354/2009 – Nejvyšší soud došel k závěru, že:

„Nelze nařídit exekuci, pokud došlo ke změně exekučního titulu následným rozhodnutím soudu formou předběžného opatření o snížení výživného zpětně.“

Pokud se již otec dostal do tak tíživé situace, kdy na něj byla uvalena exekuce, teprve poté se dočkal ochrany soudu. Tím, že předběžným opatřením snížil výživné zpětně, čímž se exekuce měla zastavit. A této ochrany se domohl až u Nejvyššího soudu!

Tato věta z judikátu je poměrně zásadní. Vyplývá z ní jednak zákonnost snížení výživného předběžným opatřením, a to dokonce i zpětně (což má dopad na odstranění povinnosti doplacení dlužného výživného v původní výši). Dále z ní vyplývá, že exekuce na původní nárok, který byl vykonatelným předběžným opatřením změněn nebo zrušen, není již možná.

I. ÚS 1928/11 – Ústavní soud uvedl:

„Neoprávněný výkon rozhodnutí je způsobilý porušit základní práva povinného, typicky jeho právo vlastnit majetek a právo na soukromí, tj. práva chráněná čl. 11 a 10 Listiny, a samozřejmě též jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.“

„Je nutné mít na zřeteli nejen jeho (procesu výkonu rozhodnutí – pozn. autora) účel v podobě uspokojení oprávněného, ale též dotčené zájmy a práva povinného, a to s ohledem na nikoliv nepodstatné zásahy do jeho práv, včetně jeho základních práv, s výkonem rozhodnutí zpravidla spojené.“

Tato věta v podstatě říká, že vymáhání výživného v původní výši neodpovídající změněným poměrům výkonem rozhodnutí je zásahem do ústavních práv. Bohužel tato věta neříká, že pokud se otec rozhodne raději zadlužit a platit, aby se vyhnul mafiánským exekutorům, a výživné je mu následně zpětně sníženo, že by tímto došlo k zásahu do jeho ústavních práv. A to ačkoliv dopad je stejný.

Co je smyslem současné úpravy vyměřování výživného

Zákonná úprava umožňuje nastavit výši výživného podle provedeného dokazování nejen pro dobu po pravomocném (přesněji vykonatelném) rozhodnutí ve věci, ale i za předchozí období. Povinnému (tedy tomu, kdo platí) umožňuje nastavení odpovídající výše výživného od změny poměrů, nejdéle od podání návrhu na úpravu. Oprávněnému, tedy dítěti zastoupenému rodičem, ještě 3 roky před podání návrhu jako případné vyrovnání, aby nebylo nutné žádat o úpravu každý rok. Tím jsou zachována práva povinného a oprávněného vcelku správně a vyváženě.

Tomu odpovídá i úprava v občanském soudním řádu, který poskytuje praktické nástroje na zajištění těchto práv oprávněného i povinného, a to v § 76 odst. 1 písm. a) 1d) a 1e), tedy uložení hradit výživné v míře nezbytné, uložení povinnosti složit peněžní částku do úschovy soudu, případně uložit matce, aby s částí výživného nenakládala, tedy je nespotřebovávala.

Postup soudu, kdyby chránil práva oprávněného i povinného

V okamžiku podání návrhu na stanovení nebo změnu výživného může soud zajistit ochranu práv oprávněného i povinného zatímní úpravou – uložením povinnosti platit výživné v míře nezbytné, aby nebyla ohrožena výživa dítěte. Zejména ve spojitosti s tím, že zákon umožňuje doplacení výživného zpětně (ale nikoliv už vrácení spotřebovaného výživného), je zcela v souladu s duchem zákona (a ochranou ústavních práv povinného), aby v okamžiku, kdy adekvátní výše výživného není postavena najisto, kdy bude teprve probíhat dokazování pro stanovení přiměřené výše výživného, tuto dobu soud vyřešil rovněž právě nařízením povinnosti hradit výživné v míře nezbytné, případně nařídil oprávněné osobě část výživného nespotřebovávat nebo dokonce uložit do soudní úschovy. Po ukončení dokazování pak práva a povinnosti zpětně srovnal. Tj. ochrana práv oprávněného by byla zajištěna rozhodnutím ve věci.

Pokud už by měl soud za to, že by povinný po dokazování ve věci nesplnil zpětně svou vyživovací povinnost (pokud by zatímně upravil výživné na míru nezbytnou), má možnost dle § 76 odst. 1 písm. d) uložit povinnost povinnému skládat finance průběžně do soudní úschovy, čímž dosáhne jak ochrany práv povinného vrácením peněz z úschovy, pokud výživné sníží, tak zajištění peněz pro uspokojení později přiznaných práv oprávněnému. Jednoznačně tedy existuje právní postup, poměrně srozumitelný a logický, který zajistí ochranu práv obou stran, zajistí proporcionalitu po rozhodnutí ve věci i zpětně a tím naplnění ústavních práv všech účastníků.

Jak to funguje v soudní praxi

Pokud ale při návrhu na snížení výživného není předběžným opatřením nařízeno hradit výživné pouze v míře nezbytné, případně není nařízeno oprávněné osobě část výživného nespotřebovávat, nebo povinnému hradit část výživného do soudní úschovy, pak je ochrana práv povinného pro případ snížení výživného rozhodnutím ve věci zcela znemožněna. Přitom zajištění ochrany ústavního práva povinného vlastnit majetek, případně práva na soukromí a rodinný život a soudní ochranu jsou dostatečné důvody pro prokázání potřeby zatímní úpravy poměrů, o ohrožení výkonu rozhodnutí nemluvě.

Je s podivem, že tento vyvážený přístup ke straně povinné i oprávněné je soudům zcela cizí, že výrazně preferují práva oprávněného a anulují právo povinného tím, že se nejprve musí zbavit veškerých úspor, movitých věcí, občas i střechy nad hlavou, dostat se pod tlak exekutorů, aby se vůbec mohl pokusit obhájit zbytek svých práv.

Jak se k věci postavil II. senát Ústavního soudu

II. senát Ústavního soudu v citovaném nálezu II. ÚS 114/14 schválil toto drancování otců (přesněji povinných). V nálezu sice uvádí, že otci poklesl příjem na 52 tis. Kč měsíčně, ale už se neobtěžoval uvést, že hrazené výživné dle napadených rozhodnutí činilo 50 tis. Kč měsíčně (na více dětí včetně čtyř zletilých studujících). Zároveň otec osobně pečoval o dvě nezletilé děti téměř ve stejném rozsahu jako jejich pracující a vysokoškolsky vzdělaná matka. A tento stav trval více než rok a půl a trvá nadále, neboť o návrhu na snížení dosud nebylo pravomocně rozhodnuto a ani není nařízeno jednání (návrh podán v březnu 2013).

Nezrušením rozhodnutí obecných soudů posvětil Ústavní soud znemožnění toho, aby toto právo povinného hradit výživné v míře přiměřené jeho příjmům a životní úrovni bylo naplněno.

Z pozoruhodných vyjádření tohoto senátu uvádím:

„Ústavní soud kvalifikovaný zásah do základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), popř. by mu v pozici žalovaného nebylo umožněno využít adekvátních prostředků na obranu vůči uplatněnému nároku…. Taková situace však nenastala.“

Pokud soud rozhoduje takovým způsobem, že předem svým rozhodnutím fakticky vyloučí naplnění uplatněného zákonného práva, pak tedy ústavní právo otce porušeno není? Jaký je faktický rozdíl mezi tím, když soud o věci nejedná, a tím, když o věci jedná takovým způsobem, že svým rozhodováním v průběhu řízení znemožní naplnění práva, i kdyby toto právo nakonec otci přiznal?

„Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem.“

Toto už je na hranici absolutní neznalosti zákonné úpravy. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na předběžné opatření o snížení výživného nebo o stanovení výživného v míře nezbytné je rozhodnutím, které do práva povinného účastníka zasahuje konečným způsobem (díky nevracení spotřebovaného výživného). Naopak do práva oprávněného by nařízení takového předběžného opatření nezasáhlo konečným způsobem a proporcionalita práv by mohla být zajištěna rozhodnutím ve věci (díky možnosti nařídit doplatit výživné až 3 roky zpětně před podání návrhu).

„Otec neprokázal důvodnost obavy o soudní výkon rozhodnutí.“ „Otec …. neosvědčil existenci hmotně právního nároku.“ „Dále pak vzhledem k tomu, že výsledkem řízení ve věci samé (řízení o snížení výživného) nemůže v žádném případě být soudní rozhodnutí (tzn. exekuční titul), v němž by otec byl v postavení oprávněného (tzn. toho, jemuž exekuční titul přiznává nějaké právo), již z tohoto důvodu nepřipadá v úvahu, aby ve vztahu k řízení o snížení výživného došlo z pohledu otce k ohrožení možného soudního výkonu rozhodnutí.“

Tato vyjádření soudu jsou opřena o fakt, že za hmotně právní nárok je považováno právo matky inkasovat výživné, ale za hmotně právní nárok soud nepovažuje snížení této povinnosti na straně povinného. Právo obdržet peníze je tedy hmotně právním nárokem, ale právo nevydat peníze hmotně právním nárokem podle úvahy soudu není. Tím pádem neexistuje ani výkon rozhodnutí, takže nemá co být ohroženo. Tím, že se spotřebované výživné ze zákona nevrací, pak nemůže být otci v konečném rozhodnutí přiznáno právo vrácení těchto peněz. Velmi zajímavá konstrukce.

Ovšem pokud by soud předběžným opatřením nařídil složení části výživného do soudní úschovy, pak by takové právo na vydání těchto prostředků vzniknout mohlo, ale to by muselo být nejprve předběžným opatřením nařízeno, že se část výživného do soudní úschovy bude posílat, ale nařízení předběžného opatření není možné, protože v té době neexistuje hmotně právní nárok na výplatu nějaké částky, protože spotřebované výživné se nevrací. Podmínkou existence hmotněprávního nároku je nařízení takové předběžné úpravy, ale podmínkou nařízení předběžného opatření je existence hmotně právního nároku. Je to dostatečně srozumitelné?

V době, kdy většina běžných lidí žije lidově řečeno z ruky do huby, kdy neradostné vyhlídky předestírané politiky ohledně finanční situace budoucích důchodců opodstatňují vytváření finančních rezerv na stáří, v době, kdy přijít o práci je otázkou hodiny a nalézt novou otázkou měsíců, je výše uvedený přístup soudů, umožňující výživným dostávat převážně otce do finančních problémů a nutící je rozpouštět těžce uspořené peníze na stáří, projevem arogance soudní moci, jakési výlučné kasty se zajištěnými pracovními místy a jistým platovým postupem vůči lidem, z jejichž daní jsou placeni.

Pokud se zrovna vy potýkáte aktuálně s poklesem příjmu a neúměrným výživným a máte chuť pokusit se tuto soudní praxi zvrátit, napište stručně svůj příběh na e-mail: VYZIVNE@STRIDAVKA.CZ a můžeme se pokusit o malou revoluci v přístupu soudů ke změně výživného.