Eva Petrová
–
Právo dítěte být slyšeno ve věcech, jež se ho týkají, a věnovat názorům dítěte patřičnou pozornost odpovídající jeho věku a úrovni, jak je zakotveno v Úmluvě o právech dítěte, není výslovně obsaženo v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Avšak s přihlédnutím k principu evolutivní interpretace Úmluvy, která je jednou ze tří klíčových součástí štrasburské soudní doktríny a která, ve zkratce, znamená, že Úmluva musí být vykládána ve světle dnešních podmínek, a Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) pak ve svém rozhodování nemůže nebýt ovlivněn skutečností, že vnitrostátní právo velké většiny členských států Rady Evropy se vyvíjí, dovozuje ESLP ve své judikatuře, že právo dítěte být slyšeno může být z Úmluvy odvozeno.
Dále ESLP ve své judikatuře reflektuje Pokyny Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem. Dle judikatury ESLP článek 8 Úmluvy obsahuje také procedurální závazky. Vnitrostátní rozhodovací proces musí být spravedlivý a umožnit všem zúčastněným se k věci plně vyjádřit; vnitrostátní soudy musí důkladně prozkoumat celou rodinnou situaci a učinit vyvážené a rozumné posouzení dotčených zájmů a přitom mít stále na paměti nalezení nejlepšího řešení pro dítě (Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. 7. 2010, § 139). Uvedené se týká i nezletilého dítěte. Podobně jako v rámci Úmluvy o právech dítěte, by i podle ESLP mělo být dítě slyšeno před soudem s ohledem na svůj věk a vyspělost. Judikatura ESLP nestanoví věkovou hranici, vždy záleží na konkrétních okolnostech případu. V tomto ohledu ESLP uznává, že je třeba brát v potaz preference dítěte samotného, které pochopitelně získávají na váze s jeho postupujícím věkem (Zouhar proti České republice, č. 18923/04, rozhodnutí ze dne 11. 1. 2005).
ESLP se opakovaně vyjádřil k právu dítěte být slyšeno, a to zejména v kontextu rozhodování o svěření dítěte do ústavní výchovy, do péče pouze jednoho z rodičů, o právu na styk s rodiči či v kontextu mezinárodních únosů dětí. K posuzování práva dítěte být slyšeno ESLP přistupuje nejčastěji v kontextu stížností rodičů na porušení článku 8 Úmluvy, který zaručuje právo na respektování rodinného a soukromého života, případně na poli článku 6 Úmluvy, který zaručuje právo na spravedlivý proces.
Ve věci Zouhar proti České republice (cit.výše) probíhal styk otce s dcerou v průběhu roku bez problémů s výjimkou letních prázdnin. Otec podal dva návrhy na výkon rozhodnutí. V prvním z nich se domáhal uložení pokuty matce za neuskutečněný styk v létě, kdy bylo dceři třináct let. V druhém z nich si stěžoval na neuskutečněný styk v roce, kdy bylo dceři patnáct let. Vnitrostátní soud oba návrhy zamítl, přičemž zejména uvedl, že dcera odmítá trávit s otcem určenou dobu v průběhu školních prázdnin, neboť každý z nich má vzhledem k rozdílným zájmům odlišnou představu o tom, jak tento čas trávit. Otec se s dcerou nedokázal na trávení volného času dohodnout. ESLP odůvodnění rozhodnutí vnitrostátního soudu akceptoval jako relevantní a dostatečné a konstatoval, že za takových okolností nelze státním orgánům vyčítat, že se neuchýlily k nějakým donucovacím opatřením, neboť ta by mohla být kontraproduktivní, když i sama dcera uvedla, že dává přednost dialogu před soudním řešením věci. V průběhu roku měl navíc otec možnost se s dcerou stýkat každý týden.
Ve věci Havelka a ostatní proti České republice (č. 23499/06, rozsudek ze dne 21. 6. 2007, § 62) byly děti svěřeny do ústavní výchovy z důvodu nedostatečné péče ze strany otce. ESLP byl znepokojen tím, že odebírané děti ve věku třinácti, dvanácti a jedenácti let nebyly soudy přímo vyslechnuty.
Ve věci M. a M. proti Chorvatsku (č. 10161/13, rozsudek ze dne 3. 9. 2015) se jednalo o případ sporu o péči o dítě, včetně tvrzení o zneužívání dítěte otcem. O návrhu matky na svěření dítěte do péče bylo rozhodováno více než čtyři roky. Stěžovatelky, matka s dcerou, tvrdily, že chorvatské orgány porušily článek 8 Úmluvy tím, že nezajistily odebrání dítěte z péče otce a nezamezily dalšímu domácímu násilí.Několik odborníků se shodlo, že dívka je traumatizovaným dítětem. Dívka před soudními znalci, psychology a rovněž na policii vypověděla, že chce žít se svojí matkou. Uváděla, že se začala sebepoškozovat, protože jí nebylo umožněno žít se svojí matkou, což by jí udělalo šťastnou.
ESLP ve svém odůvodnění rozsudku uvedl, že každý jednotlivec má právo svobodně se rozhodnout, jak si zařídí svůj soukromý a rodinný život. Článek 8 Úmluvy chrání právo na seberealizaci, ať už ve formě osobního rozvoje nebo z pohledu práva založit a rozvíjet vztahy s jinými lidmi, přičemž pojem osobní autonomie je důležitou základní zásadou (Fernandéz Martínez proti Španělsku, č. 56030/07, rozsudek velkého senátu ze dne 12. 6. 2014, § 126). Toto právo na osobní autonomii v případě dospělých znamená právo rozhodnout se, jak vést svůj vlastní život za předpokladu, že neoprávněně nezasahuje do práv a svobod druhých. V případě dětí má jiný rozsah. Dětem chybí plná autonomie dospělých, nicméně preambule k Opčnímu protokolu k Úmluvě o právech dítěte, zavádějící postup předkládání oznámení, potvrdila postavení dítěte jako právního subjektu. Tato ohraničená autonomie se postupně zvětšuje s vyvíjející se zralostí dítěte a je vykonávána prostřednictvím jejich práva na informace o věci, která se jich týká, a práva být slyšeno. ESLP odkázal na článek 12 Úmluvy o právech dítěte, dle které dítě, které je schopno formulovat své názory, má právo je svobodně vyjadřovat v záležitostech, které se ho dotýkají, a má jim být věnována odpovídající pozornost.
V případě dospělých, kteří jsou ve sporu o děti, ESLP zkoumá, zda je rozhodovací proces spravedlivý. V případech péče o děti je třeba se zabývat otázkou, zda byli rodiče dostatečně zapojeni do rozhodovacího procesu. S ohledem na článek 12 Úmluvy o právech dítěte ESLP shledal, že stejné úvahy platí mutatis mutandis v jakémkoli soudním řízení týkajícím se práv dítěte. Zejména je třeba zkoumat, zda v takových případech bylo dítě, které je schopno utvořit si vlastní názor, dostatečně zapojeno do rozhodovacího procesu, pokud mu nebyla poskytnuta možnost být vyslechnuto, a vyjádřit tak své názory.
V projednávané věci řízení o svěření dítěte do péče matky trvalo více než čtyři roky. Sama tato skutečnost značí, že Chorvatsko nesplnilo své pozitivní závazky urychleně vyřizovat záležitosti týkající se dětí. Tento případ navíc vyzýval k větší rychlosti v rozhodování, neboť se týkal dítěte traumatizovaného konflikty rodičů, které velmi duševně trpělo, což vyvrcholilo sebepoškozujícím chováním. Zdá se však, že vnitrostátní soudy si nebyly vědomy naléhavosti situace a skutečnosti, že zdlouhavé řízení zhoršuje situaci dítěte. ESLP zejména vyjádřil znepokojení nad tím, že ačkoli řízení trvalo více než čtyři roky, dítě nebylo ani jednou vyslechnuto soudem, a nebyla mu tak poskytnuta možnost vyjádřit své stanovisko k otázce, se kterým z rodičů chce žít. Odvolací soud sice požádal soud prvního stupně o posouzení, zda je dítě schopno porozumět významu řízení, a pokud ano, aby mu bylo umožněno vyjádřit svůj názor, ačkoli ve skutečnosti nic nenaznačovalo tomu, že dítě, kterému v té době bylo dvanáct let, nebylo schopno formulovat své názory a vyjádřit je. V každém případě od té doby uplynul rok a půl, aniž by byly pokyny odvolacího soudu naplněny. A to ani poté, co se dívka začala sebepoškozovat.
Dále ESLP uvedl, že dle judikatury chorvatských soudů v situacích, kdy oba rodiče jsou schopni se o dítě postarat a dítě je vzhledem ke svému věku a vyspělosti schopno vytvořit si a vyjádřit své názory, jeho přání ohledně toho, se kterým rodičem chce žít, mají být respektována. Tomu ESLP přisvědčil, jinak by pravidlo, dle kterého má být k názoru dítěte náležitě přihlédnuto, postrádalo smysl. V daném případě dívka vyjádřila silné přání žít se svojí matkou, nadto rodiče žili ve stejném městě a dívka by po svěření dítěte do péče matky nemusela měnit prostředí, včetně školy, kterou navštěvovala. Současně dívce, kterou znalci hodnotili jako výbornou studentku s nadprůměrným intelektem, bylo v době zahájení řízení o svěření do péče matky devět a půl roku, řízení trvalo více než čtyři roky, takže dorostla do věku třinácti a půl let. Jen stěží lze uplatnit argumentaci, že by vzhledem k věku a vyspělosti nebyla schopna vytvořit si své vlastní názory a formulovat je.
ESLP tak dospěl k závěru, že nerespektování přání dítěte, pokud jde o otázku, se kterým z rodičů chce žít, představovalo za okolností daného případu porušení práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Případ Mandet proti Francii (č. 30955/12, rozsudek ze dne 14. 1. 2016) se týkal zrušení uznání otcovství ze strany manžela matky dítěte provedeného na základě žádosti domnělého biologického otce, avšak proti přání dítěte. ESLP byl toho názoru, že na rozdíl od věci M. a M. proti Chorvatsku nelze tvrdit, že vnitrostátní orgány neudělaly to, co od nich bylo možné očekávat z hlediska zapojení dítěte do rozhodovacího procesu. Právo dítěte na to, aby byl v řízení vyslechnut jeho názor, zkoumal dovolací soud, přičemž dospěl k závěru, že toto právo bylo respektováno. Zdůraznil zejména, že dítě bylo o řízení vyrozuměno a vědělo, že otcovství bylo zpochybněno, o čemž svědčí i to, že zaslalo prvostupňovému soudu několik dopisů, ve kterých vyjádřilo přání, aby jeho jméno nebylo změněno a aby byl jeho příbuzenský poměr s manželem matky dítěte zachován.
ESLP rovněž podotkl, že vnitrostátní soudy správně považovaly nejlepší zájem dítěte za středobod svých úvah a neopomněly přiznat tomuto zájmu rozhodující význam. Na tom nic nemění ani skutečnost, že shledaly, že nejlepší zájem dítěte nespočívá v tom, čeho se ono samo domáhá – tedy v zachování pouta již vzniklého a zachování citové stability rodiny, ve které se nachází – ale ve zjištění pravdy o jeho skutečném původu a určení příbuzenského vztahu odpovídajícího skutečnosti. Konečně Soud uznal, že řízení a rozhodnutí v projednávané věci mohly způsobit v soukromém a rodinném životě dítěte potíže, zvláště proto, že jej tyto události zasáhly v době dětství a dospívání. Zároveň však dodal, že vnitrostátní soudy ponechaly výkon rodičovské odpovědnosti jeho matce a že jejich rozhodnutí nebránila tomu, aby žil ve své původní rodině. Dítě pak v této rodině skutečně vyrůstalo až do dosažení zletilosti. ESLP dospěl k závěru, že ve vztahu k dítěti nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.
Ve věci Mustafa a Armaga Akin proti Turecku ( č. 4694/03, rozsudek ze dne 6. 4. 2010) ESLP konstatoval porušení práva na respektování rodinného života v případě, kdy po rozvodu rodičů byly jejich dvě děti svěřeny každé do péče jednoho z nich, přičemž v určitých obdobích roku si měli rozvedení rodiče děti vyměnit. Takové uspořádání prakticky bránilo kontaktům mezi sourozenci navzájem. ESLP konstatoval, že soudy se vůbec nesnažily získat stanovisko dětí, stejně tak nezaložily svá rozhodnutí na znaleckém posudku, ačkoli byly informovány o tom, že rozdělení dětem způsobuje psychické problémy.
Ve věci C. proti Finsku (č. 18249/02, rozsudek ze dne 9. 5. 2006) byly po smrti matky děti ve věku dvanáct a čtrnáct let svěřeny do péče nové partnerky matky. Stížnost k ESLP podal otec dětí. Prvostupňový a odvolací soud svěřil děti do péče otce navzdory přáním dětí, které chtěly zůstat ve svém stávajícím domově. Soudy konstatovaly, že děti byly ovlivněny názorem nové partnerky jejich zesnulé matky a že názor dětí není rozhodující pro určení jejich nejlepšího zájmu. Nejvyšší soud však rozhodnutí zrušil a děti svěřil do péče nové partnerky matky. Nejvyšší soud považoval přání dětí zůstat ve společnosti nové partnerky jejich matky za rozhodující, a to s odkazem na finskou legislativu, která bránila výkonu rozhodnutí proti vůli dětí starším dvanácti let s tím, že názor dětí v tomto věku je třeba vzít v potaz. ESLP uvedl, že jistě existují případy, kdy by mohlo být kontraproduktivní a pro dítě škodlivé pokusit se vynutit si, aby se dítě přizpůsobilo situaci, kterou z nějakých důvodů bojkotuje. Soudy všech stupňů se navíc shodly v tom, že názor dětí byl konzistentní a silný. Důvody uváděné Nejvyšším soudem tak byly relevantní. Nicméně Nejvyšší soud své rozhodnutí založil čistě na přáních dětí, aniž by vážil práva otce dětí, nadto tak učinil bez konání jednání, na kterém by dal účastníkům řízení možnost se k věci vyjádřit, a bez znaleckého posudku, který by zkoumal, zda by dětem byla způsobena větší újma jejich svěřením do péče otce, či nové partnerky matky, přičemž svěření do péče nové partnerky matky by jejich kontakt s otcem znemožnil (otec žil ve Švýcarsku, děti ve Finsku). Otec tak mohl nabýt dojmu, že nové partnerce matky bylo umožněno s názorem dětí manipulovat a soudní systém mu znemožnil výkon jeho rodičovské role. Vnitrostátní soudy mají k názoru dětí přihlížet a ve svém rozhodnutí je musí zohlednit, nikoliv však bez dalšího plně respektovat. Došlo tak k porušení článku 8 Úmluvy.
Pokud jde o zjišťování názoru dítěte v návratovém řízení dle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen „Haagská úmluva“), ESLP např. ve věci Raw a ostatní proti Francii (č. 10131/11, rozsudek ze dne 7. 3. 2013, § 94) poznamenal, že i když musí být stanovisko dětí při postupu dle Haagské úmluvy a nařízení Brusel IIa bráno v potaz, jejich námitky nejsou nevyhnutně dostačující pro zamezení návratu.
Ve věci Gajtani proti Švýcarsku (č. 43730/07, rozsudek ze dne 9. 9. 2014) ESLP uvedl, že v případech navrácení dětí musejí být požadavky článku 8 Úmluvy vykládány v souladu s Úmluvou o právech dítěte, ve které se státy zavázaly k názoru dítěte přihlížet. Samotné odmítnutí návratu dítětem ovšem nezbytně nezakládá překážku jeho navrácení. Haagská úmluva dětem nedává možnost svobodně si vybrat zemi, ve které budou žít.
Dle článku 13 Haagské úmluvy vnitrostátní orgány mohou, avšak nemusejí na základě nesouhlasu dítěte odmítnout nařídit jeho navrácení. Dle ESLP je především na vnitrostátních orgánech, aby posoudily, zda je v jednotlivých případech třeba názor dítěte zohlednit; k tomu mají určitý prostor pro uvážení. V projednávaném případě ESLP nepovažoval závěr odvolacího soudu o nedostatečné vyspělosti dítěte a následné nerespektování jeho nesouhlasu s navrácením za nerozumný či svévolný. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo navíc dle ESLP dostatečně odůvodněno. ESLP rovněž souhlasil s odvolacím soudem, že výslech dítěte, které pravděpodobně trpělo pocitem povinnosti loajality k matce, nebylo před touto instancí nutné opakovat.
Ve věci Rouiller proti Švýcarsku (č. 3592/08, rozsudek ze dne 22. 7. 2014) ESLP rozhodl, že nařízením návratu dětí podle Haagské úmluvy nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, přestože děti, především starší dcera, které bylo již 14 let, vyjádřily přání v nové zemi zůstat. V tomto případě čtrnáctileté dítě uvedlo, že si přeje zůstat ve Švýcarsku, kde se dobře integrovalo, našlo si nové přátele a má dobré školní výsledky. Vyjádřilo obavy z návratu do Francie, kde by muselo začít navštěvovat novou školu, v níž nikoho nezná. ESLP shledal, že vnitrostátní soudy vzaly jeho názor náležitě v potaz. Jejich závěry, že Haagská úmluva dětem nedává možnost svobodně si vybrat zemi, ve které budou žít, nejsou dle ESLP svévolné nebo nerozumné. Postoj dítěte v projednávané věci nezakládá výjimku z povinnosti návratu podle článku 13 Haagské úmluvy. Navíc vnitrostátní soudy dostatečně podrobně odůvodnily svá rozhodnutí. K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.
V případě Blaga proti Rumunsku (č. 54443/10, rozsudek ze dne 1. 7. 2014) vnitrostátní soudy založily svá rozhodnutí o nenavrácení dětí z Rumunska do USA na názoru dětí, které návrat jednoznačně odmítly. ESLP aproboval, že vnitrostátní soud děti vyslechl přímo, bez účasti rodičů nebo dalších příbuzných, a poté, co absolvovaly sezení u psychologa. Dále ESLP kladně hodnotil, že vnitrostátní soud odůvodnil, proč si myslel, že děti byly dostatečně vyspělé na to, aby sdělily svůj názor, a proč tedy mezi dětmi nerozlišoval, ačkoli byly různého věku – nejstaršímu dítěti bylo v době výslechu dvanáct let, dalším dvěma dětem deset let. ESLP konstatoval, že názor dítěte sice hraje roli při rozhodování, zda nařídit návrat či nikoli, nicméně je nutné vzít v úvahu i další okolnosti. Vnitrostátní orgány neprovedly dostatečný přezkum spravedlivé rovnováhy mezi zájmy dětí a opuštěného otce. Nadto vůbec neřešily, zda a jak by se děti adaptovaly v USA a zda by se s nimi mohla vrátit jejich matka. Došlo tak k porušení článku 8 Úmluvy.
Limity práva dítěte participovat na řízení, které se ho bezprostředně dotýká
Dle názoru ESLP právo dítěte na slyšení a na účast při jednání soudu nemůže být absolutní. Vždy je třeba přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte, což je obecný princip vyplývající z judikatury ESLP, dle které ve sporech týkajících se dětí je základním principem, kterým se ESLP řídí, nejlepší zájem dítěte. V konkrétním případě se může stát, že názor dítěte zjišťován nebude a dítěti nebude umožněno, aby se účastnilo jednání. Takový postup bude zpravidla odůvodněn velmi nízkým věkem dítěte nebo předmětem řízení.
Limity pro výslech dítěte se ESLP zabýval např. ve věci Sahin proti Německu (č. 30943/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. 7. 2003), ve které pětileté dítě nebylo soudem přímo vyslechnuto, a soud se spolehl na odborné vyjádření znalkyně, že by to nebylo vhodné. Psycholožka po několika setkáních s dítětem, matkou i otcem dospěla k závěru, že nebylo v zájmu dítěte stýkat se s otcem, pokud by se rodiče předtím nepokusili vyřešit svoje spory přijatelným způsobem. Vysvětila, že výslech dítěte by představoval riziko (předvídala silnou emoční reakci dítěte), které nemohlo být vyloučeno ani přijetím speciálních opatření na jednání soudu. ESLP uvedl, že by bylo příliš odvážné tvrdit, že soudy jsou vždy povinné vyslechnout dítě, pokud jde o styk rodiče s dítětem. Měl tudíž za to, že vnitrostátní soud, který neprovedl výslech dítěte, a dítěti tak nebyly položeny přímé otázky na jeho vztah k otci, nepřekročil svou míru uvážení, když se opřel o závěry psycholožky, která soudní výslech dítěte nedoporučila.
Závěr
Z uvedených příkladů z judikatury ESLP vyplývá povinnost vnitrostátních orgánů přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte. Posouzení kvality rozhodovacího procesu vyžaduje, aby ESLP zkoumal, zda vnitrostátní orgány své závěry založily na dostatečné důkazní bázi a zda dotčení účastníci, včetně dětí, měli možnost vyjádřit své názory.
Příspěvek z konference „Zjišťování názoru dítěte v soudní praxi“ konané 17. – 18. 5. 2017
12. 2. 2020 at 22:00
Pobídka dementním rodičům zmanipulovat dítě, kdo lépe manipuluje, vyhrává spor. Chudáci děti. Zejména ve vazbě na to, že děti se zásadně vyslýchají v doprovodu matky a po dostatečně dlouhém působení předběžného vyloučení otce z péče.
13. 2. 2020 at 10:26
Přesně tak, galimatyáš a volnost zlovůle. Manipulací k sobeckému vítězství, alespoň u prvních soudů a pak dlouhá cesta k nápravě s nejasným výsledkem. To vše pod zástěrku nejlepšího zájmu…, nikde jsem nenalezl hájení péče rodiče snažícího se o nekonfliktní dolmluvu. To asi nejlepší zájem není.
13. 2. 2020 at 13:59
jj, „nazor ditete“ bez slusneho prozkoumani z ceho takovy „nazor“ prameni – to je cesta do pekel. A soudci ani ospod pracovnici NEJSOU schopni ani kvalifikovani tohle prozkoumavat. Sotva se vynoril jeden rozsudek ktery mohl nastavit nejak system (nemanipulujte deti, nepomuze vam to …) – vice zde https://stridavka.cz/pripad-alexie-11-vyustil-v-masivni-medialni-kritiku-opatrovnickeho-rozsudku-krajskeho-soudu-v-brne/ , je podobny postoj ve velkem valcovany soudy mistnimi i eslp masivnim priklonem k rozhodujicimu „nazoru ditete“, cim dal tim u mensich deti, namisto (bohuzel i driv ohybaneho jak bambus) „zajmu ditete“.
Tady se mi to opravdu zda jako opet silny tlak anti-SP lobby. Vidi, ze SP dobre funguje, ze uz prestava byt obhajitelny argument postylky, batuzku, zmateni … No tak to prehodime na deti. Vidite, nechteji to. Ne, ani to nezkusime, prece vidite, nechteji to :-). NEKTERE to mozna chteji, ale tyhle to nechteji. PROC? No to nevime. Asi kdyby se otec choval lepe, chtely by to, ne?… a hajzle mas to 🙂