PhDr. Jana Šilhavá

„Tak jako strom vyrůstá z kořenů, první lidská zkušenost se formuje v rodině. V rodině zapouštíme kořeny, vyrůstáme, jsme součástí košaté koruny lidských vztahů a učíme se být součástí společenství…“ píše se ve zprávě, která avizuje Týden pro rodinu. Již podesáté se v týdnu kolem Mezinárodního dne rodiny 15. května v celé ČR pořádají nejrůznější programy na podporu rodiny, tentokrát s mottem Hledáme své kořeny.

Rodinné kořeny jsou úzce svázány s místem, s půdou, s určitými předměty, ale hlavně s lidmi a s jejich příběhy. Je to pevný bod našeho bytí, ze kterého čerpáme sílu do dalšího života. Když jsou kořeny narušené, má to dalekosáhlé důsledky. Když totiž nemáme být na co hrdí, nevážíme si toho „našeho“, nedokážeme si vážit ani jiných hodnot.

Nositelé tradic

Člověk, který ví, odkud vzešel, si váží toho, co dělali jeho předkové, pokračuje v jejich práci, má pevné rodinné kořeny. Možná vás napadá otázka: A co když není snadné vybudovat si sounáležitost se svými předky? Jestli se něčím závažným provinili, není dobré to zamlčovat. Měli bychom o nich mluvit pravdu. Někdy je dlouhá cesta k přijetí našich předků takových, jací byli. Je ale všeobecně známé, že úcta k předkům umožňuje dobrý život v přítomnosti.

Proto bychom měli znát svou rodinnou historii a předávat dětem rodinné tradice. Pokud z nějakého důvodu před minulostí utíkáme, utíkáme sami před sebou. A my přece nežijeme jenom sami pro sebe, jsme součástí většího celku. Tak, jako národ by měl znát svou historii a své tradice, měla by ji znát i rodina.

Mnozí z nás se nemohou opřít o rodný dům, o sounáležitost s půdou vlastněnou po generace. Největší hodnoty však nejsou v materiálních věcech, i když ty jistě mají podpůrnou funkci. Poklad skrývají lidská srdce. Nositelem rodinných tradic byli odjakživa senioři. Jejich úkol je v tomto ohledu nezastupitelný. A děti tak rády naslouchají příběhům z mládí svých babiček a dědečků. Sama vnoučata je vybízejí, aby vyprávěli, jak to tehdy bylo. Není to jen obyčejné povídání pro vyplnění volného času. Příběhy jsou součástí rodinné historie.

Slovo „tradiční“ je dnes často vyslovováno s negativním nádechem, jakoby se jednalo o něco starého a nepotřebného. Stejně jako zdánlivě nejsou potřební senioři. Zkušenosti ukazují, že děti potřebují příběhy prarodičů a pěstování tradic, tak se totiž budují pevné rodiny.

Kniha předků

Ke sdílení můžeme využít například prakticky zaměřený pracovní list Pojďme si povídat o svých předcích, který připravila paní Drahomíra Tesařová z brněnského magistrátu. Ke stažení na stránkách ASOCIACE CENTER PRO RODINU.

Výborným nápadem, jak zachytit tradice a historii rodiny, je vést si rodinnou kroniku. V jedné rodině si dokonce založili knihu, kterou nazvali Kniha předků. Obsahuje příběhy, fotografie a mnoho dalších informací o každém z členů rodiny. Příběhy ukazují jejich odvahu, čest nebo jiné dobré rysy. Děti, které o svých prarodičích nebo praprarodičích vědí, mohou lépe pochopit, že z nich vlastně pocházejí a jejich kvality se mohou stát součástí i jejich života. Ve výroční den pak můžeme třeba upéct dort a uspořádat malou oslavu na počest narozenin našeho předka. Při té příležitosti si můžeme pokaždé přečíst příběhy nebo vzpomínky, které jsme zapsali o jeho životě a charakteru. Děti rády příběhy poslouchají, protože jsou svým způsobem i o nich.

Ztracené vzpomínky

„Co by byl náš život bez vzpomínek, co by byl,“ napsal básník Jaroslav Seifert. Když je člověk mladý, vzpomínky rodičů ho moc nezajímají. Potom založí vlastní rodinu, má plné ruce práce a zase rodiče neposlouchá a neslyší, co mu sdělují. Pak ale jednou přijde doba, kdy děti vyletí z hnízda, a my třeba přijdeme k nějakým věcem a přemýšlíme, odkud jsou, kde se v rodině vzaly, jak rodina přišla třeba k tomuhle obrazu, kdo jej maloval apod. A najednou zjistíme, že už nemáme koho se zeptat…

Převzato z webu MANŽELSTVÍ.CZ