Louise Perryová

–

Když jsem na informace o klesající porodnosti narazila poprvé, byla jsem naprosto pevně přesvědčena, že to dokáži snadno vysvětlit. Problémem jistě bude, že se lidé odmítají chovat podle mých osobních politických preferencí. Coby konzervativní matka jsem předpokládala, že kdyby kultura naší společnosti byla více prorodinná – především směrem k matkám – porodnost by se rychle začala šplhat nahoru. Všechno to do sebe s mými ideologickými pozicemi krásně zapadalo. Jak velmi příhodné.

Postupně mi ale došlo, že takto se k otázce staví většina lidí, a data o porodnosti tak obvykle fungují jako svého druhu Rorschachův test. Podle konzervativců je na vině zhroucení sňatečnosti a rozmach feminismu. Progresivci podobně přesvědčeně viní špatně dostupné školky a líné otce, kterým se nechce do domácích prací. Zastánci dostupnosti bydlení vidí problém v drahém bydlení. Podle ekologů za to může klimatická krize a obavy s ní spojené. Každý má své vlastní vysvětlení podporující jeho vlastní, už dříve zformovaný politický kompas.

Lidé bez většího zájmu o politiku, s nimiž hovořím ve skutečném, off-line světě, nejčastěji nabízejí dvojí vysvětlení toho, proč dětí nemají více nebo dokonce vůbec: buď si stěžují na nákladnost, nebo nenašli ten správný protějšek.

Všechna předkládána vysvětlení trpí zásadními nedostatky.

Nejprve si musíme připomenout, že porodnost dosti prudce klesá skoro po celém světě. Přes polovinu všech států a teritorií na světě bylo už v roce 2021 pod hranicí reprodukce (ta se v podmínkách nízké úmrtnosti dětí obvykle udává 2,1), včetně spousty těch nepříliš bohatých. Jihovýchodní Asie a Střední i Jižní Amerika zaznamenávají obzvlášť dramatické propady a některé z nich dosahují ultra-nízkých hodnot, ještě velmi nedávno známých jen z nejbohatších částí severovýchodní Asie.

Leckoho by asi překvapilo, které země se propadly pod hranici reprodukce populace. Věděli jste třeba, že Írán je dnes zemí s nízkou porodností? Mezi lety 1980 a 2000 zaznamenala Islámská republika největší a nejrychlejší propad porodnosti, jaký kdy svět viděl. Mluvíme o zemi, kde musí ženy povinně nosit závoj a homosexualita je tvrdě potlačovaná, což představuje nemalý problém pro ty, kdo kladou vinu za nízké hodnoty na bedra feminismu a liberalismu.

Pro každé jednotlivé, ideologické vysvětlení se někde na světě najde přesvědčivý kontraargument. Jestliže se domníváte, že vysvětlením jsou drahé školky, pak musíte přijít s vysvětlením, proč štědrý skandinávský systém jeslí a školek nevyléčil nízkou porodnost. A v rozporu se stížnostmi feministek tráví američtí otcové více času péčí o děti a domácími pracemi než kdy předtím – zatímco porodnost dosahuje historických minim.

Svádět to na manželství je podobně problematické. Průměrný turecký pár se i dnes bere spolehlivě před třicátými narozeninami – přesto je porodnost v Turecku nižší v USA, což ukazuje, že se nejedná o rozhodující činitel. Ostatně označovat za příčinu nízké porodnosti stále rozšířenější nesezdanost je jako tvrdit, že lidé už tolik nejezdí na kolech, protože už si tolik nekupují kola. Pokud někdo nemá kolo, může být příčinou cenová nedostupnost nebo nějaká jiná zásadní překážka k jeho vlastnictví. Spíše je to ale proto, že koupit si kolo vyžaduje jistý objem peněz, času a úsilí – a v konečném hodnocení už lidem tolik na ježdění na kole nesejde dostatečně na to, aby tyto oběti učinili.

Leckdo má za to, že na poklesu mají jasnou a nezpochybnitelnou roli antikoncepce a potraty. Koneckonců oddělení sexu od rozmnožování je hlavním smyslem těchto výdobytků. Ani tady nemluví ale data kdovíjak jednoznačně. V Británii, která jako první prošla industrializací, začal pokles porodnosti už zkraje 19. století a ve 30. letech minulého století dokonce byla prolomena hranice reprodukce, celá desetiletí před rozšířením hormonální antikoncepce a legalizací potratů. Předchozí generace uměly kontrolovat svou porodnost, namísto antikoncepce a potratů však zpravidla prostřednictvím strategické abstinence.

Evropské země s nejpřísnějšími protipotratovými zákony patří mezi ty s nejnižší porodností. Na Maltě, kde je umělé přerušení těhotenství dovoleno pouze v případě ohrožení života matky, rodí ženy v průměru jediné dítě a v Polsku se po další zostřením podmínek potratů v roce 2020 už tak nízká porodnost propadla ještě níže. Zdá se tak, že jakmile není k mání možnost potratu, lidé (ženy) namísto rození většího počtu dětí mnohem spíš mění své sexuální chování.

Dobře, co tedy ještě zbývá? Dostupnost bydlení může skutečně mít jistý měřitelný dopad. Jedna mezinárodní studie rozebírala data z období 1870-2012 se závěrem, že 10 % nárůst ceny bydlení odpovídá poklesu porodnosti o 0,01 až 0,03. To skutečně není zrovna dech beroucí číslo a výkyvy cen bydlení není úplně jednoduché statisticky oddělit od jiných činitelů spjatých s industrializací a urbanizací, také spojených s klesající porodností.

Ani tvrzení, že mladí si dnes nemohou dovolit mít děti, neobstojí sebemenší přezkum. Ano, řada mladých lidí nedosáhne na životní úroveň svých rodičů, v Británii poměrně často, v Americe výrazně méně, což může vyvolávat pocit nedostatku.

Striktně podle čísel a dat se však současným lidem žije nesrovnatelně lépe než drtivé většině jejich předků, i po započtení nafouknutých nákladů na bydlení. Ještě počátkem 70. let, kdy se britská porodnost ještě držela nad hranicí 2,1, nevlastnilo 34 % Britů pračku, 9 % netekla doma teplá voda a 11,5 % chodilo na venkovní záchod. To celé v době před masovým rozšířením plenek na jedno použití.

Mezi lety 1911 a 2011 se počet obyvatel Anglie a Walesu zdvojnásobil, zatímco počet obytných místností ztrojnásobil, obydlí tedy jsou znatelně méně přeplněná než kdysi. Moderní lidé si možná nepřipadají jako boháči, ale naše schopnost zajistit dětem teplo, jídlo a čistotu nebyla nikdy garantována bezpečněji.

V poslední době se stále častěji přetřásá ještě jedna linka, např. v nedávném článku Johna Burn-Murdocha pro Financial Times. Upozorňuje v něm na „ohrožení populace ve vaší kapse“, tedy chytré telefony. Podle všeho existuje jistá míra souvislosti mezi rozšířením telefonů a poklesem porodnosti, což by se dalo snad vysvětlit přílišným užíváním a z toho plynoucí izolací.

Není vyloučeno, že chytré telefony, televize a další zábavní technologie hrají svou úlohu při dalším urychlování poklesu porodnosti – zpracována byla dosti přesvědčivá data ze zemí jako Brazílie, Malawi nebo Čína. Obecnější trend je ale mnohem staršího data než vynález televize, nemluvě už vůbec o chytrých telefonech. Porodnost v Americe se začala snižovat už před 200 lety a pod hranici nahrazení se dostala roku 1972, což nelze vysvětlit technickými inovacemi 21. století.

Pravdou tak je, že nevíme, co se skutečně děje, a zcela jistě nemůžeme říct ani to, kdy a kde se tento propad zastaví. Tato nejistota by nás měla znepokojovat. Jak podotknul slovinsko-americký analytik Samo Burja v našem loňském rozhovoru, je to podobné, jako bychom měřili stále vyšší teploty, ale netušili nic o příčinné souvislosti s emisemi skleníkových plynů. Člověk samozřejmě je mnohem obtížnější subjekt než klima a společenské vědy bohužel nejsou v nejlepší kondici: upějí pod tíhou moderních politických myšlenek, které ale nacházení pravdy spíše brzdí.

Ať už se děje cokoliv, něco mi říká, že to šikovně nezapadá do škatulek žádné z vlivných politických ideologií. Až – nebo pokud – tedy budeme mít odpověď, nejspíš nám bude připadat divná, překvapivá a dost možná i nevítaná.

Úvaha Nigela Farage vyšla na jeho FB stránce 2. června 2026. Překlad převzat ze serveru Délský potápěč