Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

–

Notáři by rádi řešili jednoduché rozvody místo soudů. Návrh by měl ulevit justici i manželům, kteří nejsou ve sporu a jsou schopni se domluvit. S dohodou o majetku i o výchově dětí by nemuseli k soudu.

Dnes o tomto návrhu diskutovala parlamentní Stálá komise pro rodinu a rovné příležitosti. A reprezentantům státu se moc nelíbil. Rádi by, aby stát odrazoval lidi od rozvodu i tím, že se kvůli němu budou muset soudit.

Myslím, že existují lepší možnosti, jak bránit unáhleným rozvodům. V zákoně máme podmínku alespoň šestiměsíčního odloučení manželů, v některých zemích je tato lhůta i několikaletá. Jinde (například v Ruské federaci) existuje naopak „lhůta na vychladnutí“ po podání žádosti o rozvod, po jejímž uplynutí musí žadatelé znovu potvrdit, že na rozvodu trvají. Ostatně při rychlosti našich soudů zde takové lhůty na vychladnutí máme neoficiálně také… Kromě toho by jistě bylo možné mnohem více využívat nařízení mediace či psychologické pomoci s cílem urovnat vztahy a manželství zachovat.

Dokonce si říkám, zda soudní obstrukce nemohou odrazovat spíše než od rozvodu naopak od vstupu do manželství. Jít do tohoto svazku s vidinou, že v případě rozchodu (zapříčiněného třeba jen druhou stranou) se budu muset soudit, není příliš lákavá představa. Soužití „na psí knížku“ je v tomto výrazně jednodušší a to si mnozí uvědomují.

Jako zcela zásadní však vidím argument, že stát by měl do rodinných vztahů zasahovat co nejméně a pouze v závažných případech. A pokud jsou rodiče schopni se domluvit, je to žádoucí situace zejména z pohledu dětí. Naopak nutnost soudit se vzbuzuje v lidech negativní emoce, vyostřuje jejich vztahy, soud staví rodiče v jednací síní doslova i obrazně proti sobě. Tato situace přímo vybízí k házení špíny jeden na druhého, aby každý získal u soudu nějakou výhodu. Šance na dohodu se tím vzdaluje. Je třeba zmínit i to, jak rády se některé soudkyně a sociální pracovnice přehrabují v mnohdy citlivých osobních údajích rodičů, jako jsou jejich majetkové, příjmové, ale i intimní poměry…

Rozvádějící se rodiče jsou tak obrovským způsobem diskriminování proti těm žijícím spolu (i v nesezdaných párech). U těch druhých nikdo neřeší, zda vynaloží na dítě deset nebo dvacet tisíc korun měsíčně či kdo bude s dítětem o víkendu, pokud se na tom rodiče shodnou. Dohodu těch prvních ale musí přezkoumávat soudce a vkládá do ní často své vlastní představy o „zájmu nezletilého“. Dítěte, které na rozdíl od rodičů nevychovává a většinou ho ani nikdy neviděl.

Osobně jsem byl nedávno svědkem „respektu“ soudu k dohodě rodičů v jednom řízení. Rodiče zde předložili pracně dojednanou dohodu o péči, kterou však soudkyně šmahem odmítla. A to jen proto, že obsahovala asymetrickou úpravu péče na relativně krátké období (po nástupu dítěte na jinou školu), která soudkyni připadala nestandardní. Výsledkem bylo odložení rozhodnutí o celého půl roku. Teprve pak upravenou dohodu schválila ve „standardní“ podobě (tedy na jakou je zvyklá), neopomenula však zároveň změnit i rodiči domluvenou výši výživného. Takže nakonec si tatínek a maminka navzájem posílají každý měsíc tam a zpátky 6000 Kč namísto domluvených 5000 Kč. Bez tohoto zásahu státní moci do dohody rodičů by byl zájem dítěte zcela jistě zásadně ohrožen!

Poslanci opakovaně vytýkali návrhu na zjednodušení rozvodových procedur i to, že je v ekonomickém zájmu notářů. Samozřejmě, že ano. Nikomu ale nevadilo, že současná, mnohem složitější agenda je naopak v ekonomickém zájmu soudkyň, sociálních pracovnic a rodinných advokátů. Ti všichni žijí z toho, že stát nutí i rodiče, kteří jsou schopni se dohodnout, aby se soudili. Nejhorší jsou ovšem škody, které tím vznikají na vztazích v rodinách. Ty jsou penězi nevyčíslitelné.