Martin Ludvík

RNDr. Pavel Rusý

–

„Soud nebude ukládat pokuty v případě, kdy děti samy vyjadřují nechuť setkávat se s rodičem nebo mají své soukromé aktivity v době plánovaného styku s ním.“

Pan advokát odpovídal na otázku:

Kdy soud neuloží pokutu? (jako postup v situaci, kdy je styk s dítětem upraven soudně a jeden z rodičů jej nedodržuje)

Soud nebude ukládat pokuty v případě, kdy osoba, které je dítě svěřeno do péče, prokáže, že styku s druhým z rodičů evidentně nebrání – děti jsou opravdu často nemocné nebo samy vyjadřují nechuť setkávat se s rodičem nebo mají své soukromé aktivity v době plánovaného styku s ním.

Na úvod se omlouvám za nekorektnost z pohledu pohlaví, ale níže řečené často platí i opačně, kdy se do role mařícího styk postaví otec.

Ponechme stranou, že pan advokát má značně zkreslené představy o soudním rozhodování, z čehož se usvědčuje hned v úvodu článku. Zde tvrdí: „Obecně platí, že rodiče mají ve vztahu k výchově a péči o dítě stejná práva. Výsledek řízení o úpravu péče o dítě není založen například na pohlaví rodiče apod., kdy v současné době lze pozorovat v rozhodovací praxi značný posun od dřívějších „automatických úprav péče soudem“, kdy dítě bylo prakticky vždy svěřeno do péče matky, ale soudy jsou více nakloněny zejména realizaci střídavé péče ze strany obou rodičů.“

Tyto utopické nesmysly pak vyvolávají v otcích naprosto nedůvodnou důvěru v nestrannost soudního rozhodování nezávisle na pohlaví, což vede k prozření otců a pochopení zvrácenosti opatrovnického soudnictví až v situaci, kdy je pozdě. I v situaci, kdy mají zájem pečovat o dítě oba rodiče, a tento svůj náhled na optimální uspořádání si neochvějně hájí až k rozhodnutí poslední instance (krajské soudy), odolají soustavnému tlaku OSPODů, soudů a někdy i vlastních advokátů na vzdání se cíle podílet se na péči o dítě, i tak nadále převažuje rozhodování soudů o svěření dítěte do péče pouze jednoho rodiče, a to většinou do péče matky.

Taková tvrzení pana advokáta pak zbytečně znervózňují maminky, které se pak obávají, že se jim nepodaří prosadit svěření dítěte do své výlučné péče. Přitom mamince stačí se střídavou péčí nesouhlasit a naházet na otce řádný nános hnoje, z něhož si soud vybere důvod pro své rozhodnutí.

Pan advokát se mýlí i v tom, že soud neuloží pokutu za nedodržení styku, pokud se prokáže, že pečující rodič ve styku evidentně nebrání. Tohle zejména po bránících maminkách nikdo nechce, naopak, je na poškozovaném rodiči, aby prokázal, že pečující rodič ve styku brání. Ale ani to nestačí, i když poškozený rodič prokáže, že pečující rodič brání ve styku, ani tehdy k pokutě nemusí dojít. Jednak proto, že soud takové důkazy ignoruje, případně konstatuje, že by pokuta mohla pečujícího rodiče finančně poškodit, což není v zájmu dítěte, nebo, a to je nejzákeřnější, místo pokuty pečujícímu rodiči soud nařídí tzv. návykový režim formou asistovaných styků. A tím celý proces vyloučení druhého rodiče ze života dítěte dokoná.

Na počátku takového odcizování vždy stojí nechuť pečujícího rodiče podporovat vztah dítěte ke druhému rodiči, pak občasná nemoc, kroužky a zájmy (proč plánuje pečující rodič kroužky dítěti do doby, kdy má upraven styk s druhým rodičem?), po určité době odcizování již i nechuť dítěte jít k nějakému pro něj už skoro cizímu člověku, často podpořeno přímým i nepřímým ovlivňováním dítěte. Postačuje opravdu hodně málo, aby dítě pochopilo, čím se pečujícímu rodiči zavděčí, čím si získá jeho pozornost a ocenění.

Právě proto by jedním z nejdůležitějších hledisek pro svěřování dětí do péče měla být aktivní podpora vztahu dítěte ke druhému rodiči. Absence takového nastavení rodiče je totiž zdroj drtivé většiny maření styků a zavrhování druhého rodiče.

Realizace styku by měla být do značné míry nedotknutelná, jako pravidla docházky do školy, jízdy na červenou apod. Ani zde není dítěti pokládán dotaz, zda se mu chce do školy nebo ne, zda se tam nudí nebo ho prudí učitelka angličtiny, zda se mu chce čekat na zelenou apod. Úprava styku je závazná nejen pro rodiče, ale i pro dítě, a světe div se, i pro OSPODy a soudy. A není úlohou OSPODů a soudů přemýšlet, jestli se rozsudek má nebo nemá dodržovat. Legitimním důvodem nedodržení rozsudku je pouze dohoda rodičů nebo reálné ohrožení zdraví a života dítěte. Pokud styk nevyhovuje, má rodič postupovat zákonnou cestou, tedy návrhem na změnu, v případě naléhavosti na předběžnou úpravu, a nikoliv svévolně styk mařit.

Opravdu by bylo zajímavé, jak by se maminka, která obhajuje nedodržování rozsudku o styku tím, že dítě si to nepřeje, že se u otce nudí, neshodne se s jeho partnerkou a podobné žvásty, stavěla k rozhodnutí 12leté slečny, že se nudí u maminky, vadí jí její nový manžel a že se tedy stěhuje ke svému 30letému příteli, který ji nenutí chodit do školy každý den a může u něj gamesit přes půlnoc. Vždyť zájem dítěte je hlediskem předním a zásadním vodítkem pro hledání zájmu dítěte je jeho přání. A u 12letého dítěte (ale i mladšího) je dítěti přiznávána schopnost přijmout informace, vytvořit si názor a ten sdělit. Jen aby nám z dětí nevyrostli vyčůraní oportunističtí spratci, kteří paralyzují jakékoliv naše výchovné působení svým „přáním“ a nezačali vychovávat oni nás. Současný přístup soudů k tomuto výsledku nevyhnutelně vede.

V této anketě můžete hlasovat pro největší žblebt do neděle 19. února 2023. Každý má pouze jeden hlas. Připomínáme, že podrobnější komentáře k jednotlivým výrokům publikujeme po týdnu, vždy ve čtvrtek  (přehled všech najdete zde).