Michaela Urbánková
Nedávno měl můj otec narozeniny. Bohužel už tu několik let není. Ale pokaždý si vzpomenu a zapálím svíčku. A vzpomínám na něj. V dobrém. Byl to skvělý člověk i táta. I když naše vztahy byly takové komplikované. Pro okolí ne, navenek bylo vše v pořádku. I když… možná jsme měli úplně normální standardní vztahy. Jak to mají jinde, těžko říct…
Byli jsme spolu neustále v opozici. On měl svou pravdu, já měla svou pravdu a ani jeden jsme nikdy nechtěli ustoupit. Dokázal mě neuvěřitelně vytočit. Mě, téměř nekonfliktní osobu. A dělalo mu to dokonce snad i radost. Pokaždé se mi smál, když viděl mou až nepříčetnost. Nikdo jiný tohle nedokázal a ani nedokáže, tím jsem si téměř jistá.
Vždycky jsem věděla, co chci, a šla jsem si za tím. Měla jsem svý názory a málokdy se mnou někdo hnul. I přes tehdy nízký věk. Malá holka bez zkušeností a ještě ke všemu v pubertě.
Kolikrát jsem měla sbalený věci, že odejdu, uteču, zmizím mu z očí. Ale nikdy jsem to neudělala. Neměla jsem kam jít a asi mi scházela i nutná dávka odvahy.
A pak najednou bum. Stačilo několik sekund, možná i jedna…
Když jsem šla poprvý na ARO, v duchu jsem se „modlila“, aby se spletli. Třeba ho špatně identifikovali. Přece tam nemůže ležet on, můj otec! Bohužel… nespletli. Ležel tam, v kómatu. Všude hadičky, trubičky, různě polepen a zafačován.
A pak bylo pozdě. Pozdě na všechno. Už jsem mu nikdy nestačila říct: „Hele tati, promiň. Jsem mladé tele, mám tě ráda!“
Proč jsem mu to vlastně nikdy neřekla? To teď nevím. Možná jsem si vždycky myslela, že se mu přece nic stát nemůže. Že je času fůru. Že my budeme žít věčně, ve zdraví a zdánlivé spokojenosti. Chyba! A budu se snažit, abych tuhle chybu už neopakovala. Budu dělat a říkat vše teď a tady. Už žádný odkládání na pak, později, či na nikdy…
Převzato z MICHAELAURBANKOVA.BLOG.IDNES.CZ
31. 12. 2013 at 13:19
Michaela alespoň tu možnost měla. Spousta dětí jí nemá …