Matt O’Connor

–

Autor je zakladatelem skupiny Otcové pro spravedlnost (Fathers4Justice)

Zavržení a odcizení rodiče je stále častější a znepokojivý prvek v mnoha případech, kterým se věnujeme.

Představuje dítě, které po rozchodu rodičů iracionálně bez legitimního důvodu odmítá jednoho rodiče (obvykle otce) a je charakterizováno mimořádně vyhýbavým nebo pohrdavým vztahem k rodiči.

Děti jsou odcizovány škodlivým chováním pečujícího rodiče, který se úmyslně a bezcitně pokouší odcizit dítě, aby upřel druhému rodiči kontakt s ním.

Otcové pro spravedlnost toto označují jako „rodičovskou pomstu“.

Dítě se obává, že bylo opuštěno jedním rodičem a dělá vše, co je v jeho silách, aby si udrželo lásku a péči zbývajícího rodiče.

To umožňuje týrajícímu rodiči, aby se zbavil své odpovědnosti a přenesl toto břemeno na malé a často hluboce zasažené děti.

Uvedené „názory a přání“ dětí berou orgány ochrany dětí a rodinné soudy v potaz od věku sedmi let a mnoho dětí je stavěno do nezáviděníhodné situace, kdy si v podstatě musí vybrat, se kterým rodičem budou žít.

V námi zpracovávaných případech děti vědí, že pokud řeknou, že chtějí vidět svého otce, tím znepokojí svou matku.

Nevyhnutelně proto odmítají svého otce.

V jednom nedávném případě matka navedla 8letou dívku, aby napsala otci nenávistný dopis. Přitom dívka otce ještě před několika měsíci měla velmi ráda. Užité výrazy byly zjevně z hlavy matky, nikoliv dítěte. Soud zareagoval odpovědí, že nemůže nic dělat a destruktivní kolotoč zavržení jel dál.

Poté, co jsme plnili srdce našich dětí láskou, narazíme na soudní systém, který povzbuzuje záštiplné rodiče, aby plnili dětská srdce nenávistí.

Nacházíme se v situaci, kdy nejen, že justice popírá samu skutečnost zavržení rodiče, ale konfliktní povaha neveřejných rodinných soudů vytvořila pro zavržení živnou půdu a to se proto šíří jako virus působící závažnou škodlivou emocionální a psychickou újmu tisícům dětí.

Manipulující rodiče nemají zábrany použít své děti jako lidské štíty a navíc jsou odměňováni bezplatnou právní pomocí a mohou beztrestně jednat s vědomím, že soudy nebudou vymáhat svá vlastní usnesení, čímž poskytnou pro zavržení druhého rodiče více času.

Nejhorší je, že rodiče, kteří na problém nastupujícího zavržení upozorňují, jsou za to často u soudu potrestáni.

Je vysoce nezodpovědným chováním soudů, právní ochrany dětí i našich politiků, že problém přehlížejí nebo popírají jeho existenci navzdory stále častějším důkazům o způsobené újmě a že se drží pevného přesvědčení, že děti rodiče neodmítají.

Nedávno mi řekl jeden psycholog, který se věnuje případům zavržení rodiče, že soudci o zavržení nechtějí slyšet, protože za „odborníky“ v rodinném právu považují sebe a nikoliv rodiče. Nejen, že tátové jsou u nižších soudů „likvidováni“ za to, že se o zavržení vůbec zmíní, ale odvolací soudy se těmito případy nechtějí zabývat kvůli vytížení veřejnými soudními případy.

I když zavržení rodiče není soudy oficiálně uznáváno, stále více se šíří.

V únoru 2017 výkonný ředitel Poradenské a podpůrné služby pro děti a rodinné soudy (Children and Family Court Advisory and Support Service – Cafcass) Anthony Douglas varoval před nebezpečím zavržení rodiče, když řekl, že toto zavržení je patrné v 80 % nejtěžších případů, které soudy projednávají.

Proto nyní chápeme, že právní ochrana dětí provádí pro své zaměstnance školení o zavržení rodiče.

15. března 2017 poslanec Simon Danczuk uspořádal první debatu o zavržení rodiče v parlamentu.

V jiných zemích, například v Kanadě a Spojených státech, byli aktivnější v přístupu k zavržení a používají překlenovací programy k obnovení vztahů mezi rodiči a dětmi, u nichž bylo zavržení zjištěno.

V Brazílii a Mexiku je odcizování dítěte trestným činem.

Po mnoho let byl výraz „zavržení rodiče“ považován za výmysl používaný rozvedenými a rozešlými táty, aby si zajistili kontakt se svými dětmi, a proto byl bez projednávání odmítán.

Nyní je třeba přistoupit k pojmu zavržení rodiče stejně, jako bychom to dělali s jakýmkoliv jiným druhem týrání dětí. Pokud byste viděli, jak matka pálí cigaretou své dítě, zastavili byste ji. Proč by se k závažnému duševnímu týrání mělo přistupovat jinak?

Odcizování rodiče, jako například bránění ve styku s dítětem, je týrání dětí a s týrajícím rodičem by se mělo nakládat odpovídajícím způsobem.

Teprve až bude pojem zavržení a odcizení rodiče společensky akceptován, můžeme dosáhnout změny a zajistit lepší život pro naše děti a rodiny.

Z anglického originálu „Why Parental Alienation IS child abuse“ přeložil Tomáš Jadlovský