PhDr. Jozef Tinka, PhD.

–

V jednom se asi mnozí shodneme – na Slovensku je systém opatrovnického soudnictví nastaven na boj o nejlepšího rodiče, o hledání empatičtějšího z nich, o to, jak dítěti vzít jednoho z rodičů a postavit ho do role návštěvníka, který je pro vlastní dítě pouze jakousi atrakcí dvakrát do měsíce. Systém je nastaven na svěření dítěte. „Dítě není zvěř, proto se nemá svěřovat,“ myšlenka, kterou svého času na Radě vyslovil Bohuš Lenghardt. A udal tím směr, jakým jsme začali přemýšlet. Pokud jde všem jen o zájem dítěte, není přece možné, aby to dítě bylo systému ukradené! Všechny zákony a normy říkají, jak rozhodovat, aby stát vyřešil problémy rodičů. Zeptal se však někdy někdo, proč by dítě mělo být bez jednoho rodiče? Proč by mělo nést důsledky, pokud se rodiče začnou nenávidět nebo jen už nechtějí spolu žít? Uvědomil si někdo někdy, že vztah dvou dospělých lidí může zkrachovat, ale rodiči zůstanou navždy? Dítě nezajímá a nakonec ani nechápe, co rozdělilo otce a mámu. Potřebuje jediné – chránit své rodinné vazby. Jak říká nejzkušenější rodinná poradkyně, Ivetka Kačkovičová, členka prezidia Rady – to, co dítě potřebuje, jsou dobří rodiče, dobří příbuzní, dobří učitelé, dobří kamarádi dětí, dobří kamarádi rodičů a dobří lékaři. Přesně. Toto je vymezení zdravého sociálního prostředí. Nic víc ani není třeba.

V Radě roky hledáme modus operandi, jak změnit systém tak, aby se dítě vymanilo z područí rozhněvaných rodičů, různých těch odborníků na děti, psychologů, znalců, sociálních pracovníků, advokátů i soudců, aby se vyhnulo soupeření dospělých a aby se jeho život po rozpadu rodiny nezměnil v peklo.

Střídavá péče má logiku. Má dobré výsledky. Je to nejlepší řešení ze všech špatných, ale ani v tomto případě nejde o model, který by vycházel z vůle dítěte. Je spíše řešením pro rodiče. A to už nemluvím o nesmyslných výzkumech a debatách, že jestli je střídavka vhodná nebo nevhodná. Ani o tom, jaké absurdnosti přináší. Například že rodiče si předávají dítě se stopkami v rukách.

Ptáme se, kde je dítě? Kde je jeho zájem. Vždyť i v dobře fungující rodině se matka a otec nedělí o čas s dítětem, dítě jednou více inklinuje k matce, jindy se utíká k otci. Má tajnosti s otcem a jiné zase s mámou. Nemůže fungovat s vědomím, že zítra narukuje k jednomu a pak přijde na opušťák k druhému. Přitom ani tak nejde o jakoby dva domovy, ale možná právě o ta tajemství nebo jednoduše chuť být právě teď a právě s mámou, nebo s otcem. I když mu nějací cizí lidé určili, kde má kdy být.

Přišli jsme na to! Víme, jak změnit systém a jak vyfaulovat všechny odborníky na děti z jejich života. Nebude více třeba znalců, kolizních opatrovníků a jiných strýců a tet. Vyhlásíme trvalý mír!

Čerpali jsme z vlastních dlouholetých zkušeností, ze studia poznatků z jiných zemí, chodili jsme na konference, hodně četli, zkoumali, zkoušeli a inspirovali jsme se tam, kde něco podobného funguje – v Dánsku a v Chorvatsku.

Koncept vychází z četných diskusí členů prezídia Rady. Shrnul jsem je a předkládám jako námět na veřejnou diskusi. Členům Rady, rodičům, odborníkům na děti, každému, komu netečou – s odpuštěním – jedovaté sliny a chce nabídnout svůj nejlepší zájem přispět k dobru dětí. Všechny nápady, názory a podněty budeme soustřeďovat na adrese info@pravadeti.sk nebo v komentářích na naší sociální síti a zohledníme všechno dobré. Do konce roku chceme změnit svět dětí. Fakticky. Reálně. Jednou provždy.

Sedm vět, které změní svět dětí

Připravujeme návrh novely zákona o rodině, ve kterém stačí změnit pouhých sedm vět. Vyvolají dominový efekt a vynutí si celou řadu následných změn, které vygumují starou mysl systému a přinesou čerstvý větřík a naději, že dětem z rozdělených rodin budou všichni dospělí chránit dobré rodinné vztahy. Bez vítězů.

Navrhované věty v zákoně představují principy, které se musí přetransformovat do právní řeči a do norem. Základ je přemýšlet tváří k dítěti, ne tváří k rodičům. Diskutujme jen o tom, jak to vidí dítě, ne co dokážou rodiče. Rodič musí. I dítě musí, ale pouze to, aby neztratilo vazby s rodičem.

Věta první

„PRVOŘADÝM ZÁJMEM SPOLEČNOSTI JE CHRÁNIT DOBRÉ RODINNÉ VZTAHY DÍTĚTE.“

Zákon o rodině obsahuje v první části základní zásady, na kterých je postaven. V čl. 3 se říká, že „Rodičovství je společností mimořádně uznávaným posláním ženy a muže. Společnost uznává, že pro všestranný a harmonický vývoj dítěte je nejvhodnější stabilní prostředí rodiny tvořené otcem a matkou dítěte.“A my doplňujeme: „a proto prvořadým zájmem společnosti je chránit dobré rodinné vztahy dítěte.“ Je to v souladu s poslední větou tohoto článku, ve které se říká: „Společnost poskytuje rodičovství nejen svou ochranu, ale i potřebnou péči, zejména hmotnou podporou rodičů a pomocí při výkonu rodičovských práv a povinností.“

Věta druhá

„PŘI POSUZOVÁNÍ A URČOVÁNÍ NEJLEPŠÍHO ZÁJMU DÍTĚTE JE NUTNO ZJIŠŤOVAT, JAKÉ JSOU RELEVANTNÍ PRVKY POSOUZENÍ NEJLEPŠÍHO ZÁJMU DÍTĚTE ZA ÚČELEM ROZHODNUTÍ O KONKRÉTNÍM OPATŘENÍ, DÁT JIM KONKRÉTNÍ OBSAH A PŘIŘADIT KAŽDÉMU Z NICH VÁHU VE VZTAHU K OSTATNÍM, A SOUČASNĚ ZABEZPEČIT PRÁVNÍ ZÁRUKY A ŘÁDNOU APLIKACI PRÁVA.“

Základní zásady zákona o rodině uvádějí devět kritérií nejlepšího zájmu dítěte. Problém je v tom, že každý rozsudek se opírá o výrok „v zájmu dítěte“, přičemž je to něco jako Colombova žena – v každé části známého detektivního seriálu se o ní mluví, ale nikdy ji nikdo neviděl. Smysl našeho návrhu vychází z Úmluvy o právech dítěte a sleduje princip, že soud musí testovat každé kritérium nejlepšího zájmu dítěte zvlášť, dát každému přiměřenou váhu ve srovnání s ostatními, čili posoudit zájem dítěte komplexně a dát právní záruky (vymahatelnost práva), že se život dítěte bude dále odvíjet podle těchto kritérií. Proto navrhujeme čl. I zákona rozšířit o tuto větu.

Věta třetí

„V PŘÍPADĚ, ŽE JDE O MANŽELSTVÍ RODIČŮ NEZLETILÉHO DÍTĚTE, SOUČÁSTÍ NÁVRHU MUSÍ BÝT RODIČOVSKÁ DOHODA O USPOŘÁDÁNÍ RODINNÝCH VZTAHŮ MEZI RODIČI A DÍTĚTEM PO ROZVODU.“

V ustanovení § 23 odst. 2 zákona o rodině se mluví o rozvodu v případě, že se manželský svazek obnovit nedá. Zapomnělo se na děti. Rodiče soud rozvede, ale děti se nerozvádějí! Už v tomto okamžiku musí být dáno, že nedílnou součástí manželství s dětmi jsou i děti. Co s nimi? Soud musí mít povinnost zajistit, aby zůstaly rodinné vazby děti zachovány. O to jde dětem. Staré myšlenkové vzorce sice vyplaví známou teorii o domácím násilí, o neemaptickém rodiči a podobně. Pokud je to tak, není to problém civilního soudu, ale trestního řízení. Pokud je důvod oddělit dítě od rodiče nebo dokonce rodiči zakázat styk, pak to není otázka pro civilní soud. Takže o tomto tématu se nebavme v rovině rozvodů a přesuňme ji k policistům státním zástupcům.

Nové znění § 23 odst. 1 by pak bylo: „Soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, pokud jsou vztahy mezi manžely tak vážně narušené a trvale rozvrácené, že manželství nemůže plnit svůj účel a od manželů nelze očekávat obnovení manželského soužití. V případě, že jde o manželství rodičů nezletilého dítěte, součástí návrhu musí být rodičovská dohoda o uspořádání rodinných vztahů mezi rodiči a dítětem po rozvodu.“

Věta čtvrtá

„POSTUPOVAT ZPŮSOBEM, ABY SE CHRÁNILY RODINNÉ VAZBY DĚTÍ.“

V druhém odstavci téhož ustanovení zákona se hovoří o příčinách rozvodu. Ale opět se nemluví o dětech. Žena nebo muž si mohou být například nevěrní a nedokáží překousnout takovou zradu a jdou od sebe. Je to však důvod k přetrhání rodinných vazeb dítěte? Je to důkaz, že rodič – zrádce nemá k dětem hezký vztah, že není pro děti důležitý? Soud musí chránit rodinné vazby dítěte.

Nové znění § 23 odst. 2 zákona by v tomto případě znělo: „Soud zjišťuje příčiny, které vedly k vážnému rozvratu vztahů mezi manžely, a při rozhodování o rozvodu k nim přihlíží. Soud při rozhodování o rozvodu vždy přihlédne k zájmu nezletilých dětí a postupuje způsobem, aby chránil rodinné vazby dětí.“

Věta pátá

„V ROZHODNUTÍ, KTERÝM SE ROZVÁDÍ MANŽELSTVÍ RODIČŮ NEZLETILÉHO DÍTĚTE, SOUD UPRAVÍ VÝKON PRÁV A POVINNOSTÍ MEZI RODIČI A DĚTMI NA ZÁKLADĚ RODIČOVSKÉ DOHODY (PLÁNU). JESTLIŽE TAKOVÁ DOHODA NENÍ, SOUD UPRAVÍ VÝKON PRÁV A POVINNOSTÍ NA ZÁKLADĚ TOHOTO ZÁKONA ZPŮSOBEM, ABY DÍTĚTI ZŮSTALY ZACHOVÁNY PŮVODNÍ RODINNÉ VAZBY, POKUD NEJSOU DŮVODY HODNÉ ZVLÁŠTNÍHO ZŘETELE, KTERÉ BY VYŽADOVALY JINOU ÚPRAVU.“

Ustanovení § 24 je pro život dítěte klíčové. Mluví o svěření dítěte jednomu z rodičů nebo o střídavé péči, která je však s podmínkou. Často účelově uplatňovanou. Navrhujeme celý paragraf vypustit a nahradit tzv. sdílenou nebo společnou péčí, vymezenou rodičovskou dohodou (plánem). Podstata bude v tom, že soud nebude přemýšlet, komu dá dítě, ale určí režim, v jakém bude fungovat rodina s rodiči žijícími odděleně. Důležitým prvkem bude vždy vůle dítěte. Vycházeje z toho, že dítě i v normálně fungující rodině je jednou více nakloněno matce, jindy tci, že ne s každým a vždy tráví přesně vymezený čas. Dítě musí mít možnost volby, ke kterému rodiči se kdy přikloní. Bez strachu, že ten druhý bude žárlit, nebo že se musí strachovat dát najevo city k jednomu rodiči před druhým. Jasně, vzniká otázka, jak se to nastaví, aby měl každý rodič právní záruky řádného výkonu práva. Jednoduše – určí se minimální doba, po kterou musí být dítě s každým rodičem. Protože dítě nemá pouze práva, ale i povinnosti. Podle současného zákona je dítě povinné projevovat rodičům přiměřenou úctu a respektovat je (§ 43 odst. 2 zákona) a spolupracovat s nimi v zájmu péče o něj a jeho výchovu (§ 43 odst. 3 zákona). Na to se dnes zapomíná. V kontextu této povinnosti by dítě prokazatelně muselo alespoň 40 % času trávit s každým rodičem. V jakém režimu, to by už bylo na vůli dítěte a možnostech rodičů. Těch čtyřicet procent je například každý víkend s pátkem. Nebo jinak. Možností je celá škála.

A ještě k důvodům hodným zvláštního zřetele – jde o případy špatného zacházení s dítětem. Ale to už by, jak jsem zmiňoval, byla věc orgánů činných v trestním řízení. Soud by měl v takovém případě přerušit civilní řízení a vyčkat na výsledek. Všechny ostatní specifika, jako vzdálenost mezi bydlišti rodičů a podobně, musí řešit rodičovský plán.

Pak by nové ustanovení § 24 mělo v prvním odstavci znění: „V rozhodnutí, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, soud upraví výkon práv a povinností mezi rodiči a dítětem na základě rodičovské dohody (plánu). Jestliže taková dohoda není, soud upraví výkon práv a povinností na základě tohoto zákona způsobem, aby dítěti zůstaly zachovány původní rodinné vazby, pokud nejsou důvody hodné zvláštního zřetele, které by vyžadovaly jinou úpravu.“

Věta šestá

„KAŽDÝ RODIČ, U KTERÉHO JE DÍTĚ V PÉČI, JE POVINEN NEPRODLENĚ INFORMOVAT DRUHÉ RODIČE O ZÁVAŽNÝCH SKUTEČNOSTECH, KTERÉ NASTALY, JINAK JE POVINEN ZACHOVÁVAT KONTINUÁLNÍ KOMUNIKACI S DRUHÝM RODIČEM A MEZI NÍM A DÍTĚTEM.“

Problémem jsou informace o dítěti. Současný zákon neurčuje přímou povinnost informovat, pouze dává možnost si vysoudit takové právo. Absolutní nesmysl. Každý rodič má právo na veškeré informace o svém dítěti, a to dokonce i tehdy, když má styk zakázán. Bez informací, bez komunikace neexistuje žádný vztah, neexistuje možnost efektivně se podílet na výchově dítěte. Proto jsme přesvědčeni, že informace musí být přirozenou povinností, a zákon by měl řešit pouze to, pokud je povinný rodič neposkytuje.

Nový text ustanovení § 24 odst. 2 by pak zněl takto: „Každý rodič, u kterého je dítě v péči, je povinen neprodleně informovat druhého rodiče o závažných skutečnostech, které nastaly, jinak je povinen zachovávat kontinuální komunikaci s druhým rodičem a mezi ním a dítětem.“

Věta sedmá

„RODIČE NEZLETILÉHO DÍTĚTE, KTEŘÍ SPOLU NEŽIJÍ, JSOU POVINNI CHRÁNIT RODINNÉ VAZBY DÍTĚTE. V ZÁJMU TOHO UZAVŘOU RODIČOVSKOU DOHODU O USPOŘÁDÁNÍ RODINNÝCH VZTAHŮ MEZI RODIČI A DÍTĚTEM.“

Snad nejcitlivějším místem rodinných vztahů dítěte jsou rodiče, kteří nejsou oddáni. Buď spolu bydlí, nebo jde o mimomanželský vztah nebo o náhodnou známost, nebo také o vypočítavost mít dítě sám pro sebe. Opět se zde ztrácí dítě! A úplně. Netřeba to nijak rozebírat, protože každý má buď osobní zkušenosti, nebo něco podobného zná ze svého bezprostředního okolí. Tomuto je třeba udělat zásadní konec! Dítě má právo na oba rodiče, a proto má právo od první chvíle života rozvíjet své rodinné vazby. Ať se narodí záletníkovi, rodičům „bez papíru“ nebo do jiné situace, vždy s rodným listem musí přijít i rodičovská dohoda (plán)! Pouze a jen toto je v zájmu dítěte. (S výjimkou trestních případů, jak jsem uvedl již výše.) Proto se soud nesmí spoléhat pouze na rodiče, ale musí mít pravomoc jednat i bez návrhu.

V tomto kontextu by § 36 v odst. 1 zněl potom takto: „Rodiče nezletilého dítěte, kteří spolu nežijí, jsou povinni chránit rodinné vazby dítěte. V zájmu toho uzavřou rodičovskou dohodu o uspořádání rodinných vztahů mezi rodiči a dítětem. Pokud je to nutné v zájmu nezletilého dítěte a pokud to vyžadují poměry v rodině, může soud upravit styk dítěte i s blízkými osobami. Ustanovení § 24, § 25 a 26 se použijí přiměřeně.“

Návrh neřeší každý detail v rodinných vztazích. Měl by přinést úpravu několika zákonů a předpisy, které stanoví další podrobnosti. Hlavní misí je však změna paradigmatu při rozhodování o dětech. Pokud mají být děti prvořadé, pak je nelze vynechat při přemýšlení, jak řešit konflikty končící rozpadem rodiny. Znamená to vždy a za všech okolností začít otázkou, jak zachovat rodinné vazby dítěte. Ne na hodinu – dvě, či na sudý víkend, ale v kontinuitě tak, aby emoční potřeba dítěte byla nasycena dostatečně pro jeho zdravý vývoj. A nesmíme přitom zapomínat, že dítě má i povinnosti. A, jak tvrdí psycholožka Katarína Haidová „dítě má právo na takového rodiče, jakého má.“ Určitě tím nemyslela ponechat dítě napospas tyranovi/tyrance nebo zanedbávání, ale stav, kdy si všichni kolem myslí, jak je rodič špatný, a přitom má dítě k němu zdravé citové vazby. Vztahy nejsou fyzikální či chemická reakce, která se dá předpokládat, vztahy jsou jedinečné. Proto neexistuje žádný vzorec na dobré vztahy, musíme odmítat sociální inženýrství a matematické programování fungování rodiny. Chceme dát dětem z rozpadlých rodin svobodu! Svobodu rozhodovat se samo o tom, s kým a kdy chce být. Svoboda má však dvě dimenze – druhou její dimenzí je zodpovědnost. Dítě musím učit i povinnostem. V daném případě tomu, že musí být i s druhým rodičem. Zdravé vztahy v rodině přinesou zdravé dospělé a zdraví dospělí vytvoří zdravou společnost.

Převzato ze stránek Rady pre práva dietaťa – Slovenská republika, přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.