Martin Petiška

–

Když je manželka začala bít, připadal si její manžel velice trapně a nevěděl, co by měl dělat.
Začala je bít nenápadně.
Jednou večeřel s manželkou a náhle manželka napřáhla ruku a udeřila ho vší silou do tváře.
Nehádali se o ničem, dokonce nehovořili, mlčky jedli a náhle dostal takovou ránu, až v první chvíli nemohl pochopit, co se stalo.
Ne, to nebyla facka.
Kdepak.
Byla to rána do tváře, rána ze vší síly, rána sevřenou pěstí, taková rána, o jaké by ani nepředpokládal, že by mu ji manželka mohla dát.
Mlčel a díval se na manželku.
„Co je?“ řekl a polkl, mel ještě plnou pusu jídla, když ho udeřila.
Mlčela.
Vstala a odešla do kuchyně.
Slyšel, jak se v kuchyni zamyká.
„Co je?“ zaklepal užasle na dveře.
Ještě že tu nebyl syn, ještě že on tohle neviděl.
Slyšel, jak pustila vodu a jak ve dřezu chrastí nádobí, – stejně mě neslyší, když teče voda, uvažoval a vrátil se ke stolu.
Pak šel do koupelny a díval se na tvář.
Mel na ní velikou rudou skvrnu.
A po tváři mu stékal pramínek krve, manželka měla na prste čínský prstýnek s malým motýlkem, který jí koupil kdysi k zásnubám a motýlí křídla mu roztrhla kůži na tváři.
Setřel si krev.
Díval se do zrcadla, tiše, tiše, užasle, díval se dlouho do svých užaslých očí. ONA MNE UDEŘILA.
PROČ?
Druhý den ráno manželka plakala a omlouvala se mu, říkala, že neví, co ji to napadlo a ať jí odpustí.
Když se druhý den vrátil v noci z práce, našel užaslého syna, devítiletého, ležel v postýlce a plakal.
„Co se stalo?“
„Mlátila.“
„Kdo?“
Ukázala na dveře manželčina pokoje.
Byly zamčené.
„Mlátila mě. Mlátila.“
„Co jsi udělal?“
„Nic.“
„Něco jsi musel udělat.“
Jen co to vyslovil, vzpomněl si na včerejší večeři. Co jsem včera udělal já?
Zaklepal na manželčiny dveře.
Mlčely. Mlčení dveří bylo ohlušivé.
„Spíš?“
„Dejte – mi – všichni – pokoj,“ promluvily dveře. Promluvily podivným hlasem, jako by nemluvila manželka, jako by za dveřmi jejího pokoje byl někdo jiný, kdo se pokouší napodobit manželčin hlas…
„Co se stalo?“
„Nic.“
„Něco se přece stalo…“
„Nic…“
Syn se na něj tázavě podíval.
Mel provinilý výraz, zmateně provinilý, připouštěl si, že něco asi udělal, jenže si neuvědomoval, jakou má vinu.
Cítil vinu a nevěděl za co.
Cítil vinu, že neví, za co má cítit vinu…
„Hrál jsem si s vláčkem a ona přišla a začala mne mlátit.“
Natáhl k otci ruce.
Byly plné modřin.
Vysoukal si pyžamko.
Na těle měl podlitiny.
„Mlátila mě a pak do mě ještě párkrát kopla,“ povzdechlo si dítě.
„Kopla?“
„Jo.“
Posadil se k synovi na postýlku.
„Tloukla mě i do hlavy.“
„Kam?“
Dítě si poklepalo na různá místa hlavičky.
„No,“ řekl otec, „pár pohlavků.“
„To nebylo pár pohlavků.“
Otec rozpačitě mlčel, nejlepší bude, uvažoval, když od toho odvedu řeč…
„Chceš, abych ti povídal pohádku?“
„Radši už budu spát,“ vzdychl syn, „jenom u mě sed a drž mě za ruku, jo?“
„Fajn.“
Posadil se k synovi a držel ho za ruku, čekal, dokud syn neusnul.
Pak zaklepal na manželčiny dveře.
„Co se tady dělo?“
Ozval se výkřik, zvířecí výkřik, až ho zamrazilo, a tak radši šel do svého pokoje. Nepocítil nejmenší chuť zaklepat na dveře znovu. Ve dveřích jeho pokoje nebyl klíč, nemohl se zamknout. Přisunul před dveře pokoje skříň, aby k němu manželka nemohla vtrhnout, až usne a dlouho sedel a díval se do tmy za oknem.
Jaká by to hanba byla, aby žena muže bila…
Tahle slova staré písničky, písničky, jejíž slova neslyšel už tak dlouho, se mu náhle vybavila.
Jsem doma. Jsem doma a dávám si ke dveřím pokoje skříň.
Jsem doma a bojím se. Co se to děje. Co se to jenom děje. Co se to s náma děje…
Manželka začala pít, nezdálo se mu přitom, že její projevy jsou projevem opilého člověka. Ale kdo ví. Pila tajně, pila sama. Pít sám, to je ten nejhorší způsob, jak pít, člověk nehledá radost u vína s přáteli, hledá už jenom otupělost, která by se mu stala přítelem… Jednou vzal láhev vína, kterou našel schovanou mezi její kosmetikou, a vylil ji.Druhý den bylo z manželky cítit víno ještě silněji než jindy, o vylité láhvi nemluvila, jenže v její kosmetice už další láhev nenašel. Zřejmě si své pití schovávala někde jinde. Lépe…
Měl bych se s někým poradit.
Manželce je sice přes čtyřicet, jenomže klimakterium se přece nemusí projevovat tím, že manželka zabije svého manžela a své dítě.
Vzpomínal, co všechno zaslechl od lidí, kteří měli manželky ve věku jeho ženy.
Nebylo to nic, co by se hodilo, aby mu před spaním navodilo dobrou náladu.
Otevřel si láhev whisky a pil.
Tuhle láhev opatroval kolik měsíců, pil z ní vlastně jenom tehdy, když k němu přišel na návštěvu jeho šéf.
Jeho šéf, boháč, majitel velké stavební firmy se rozváděl a mel ve zvyku k němu občas zajít. Vždycky byl už hodně opilý, a tak si dával jenom malou skleničku, tvrdil, že kdyby si dal ještě jednu, mohl by na zpáteční cestě do něčeho v autě narazit, zabít se a manželka by měla všechen majetek, o který se s ním soudí.
„Ne, že by mi vadilo, kdybych do něčeho vletěl a rozmlátil se, mě to tady fakt nebaví, jenom bych jí nechtěl nechat všechen majetek bez boje.“
Otec se nedivil, že šéfova manželka má deprese a léčí se, a soudí se.
Šéf byl muž, který si nepotrpěl na manželskou věrnost a jeho žena byla nejžárlivější ženou, jakou otec znal.
Teď si otevřel láhev whisky, kterou jindy pil jenom se šéfem, sedel u postýlky stlučeného dítěte a pil.
Vzpomínal na šéfova úsloví.
„Každá správná manželka zemře ve čtyřiceti,“ řekl jednou šéf.
Otec vzpomínal, jak se jeho manželka rozplakala po oslavě svých pětadvacátých narozenin.
To už byli pár let svoji.
Když odešla tchyně a švagr s rodinou, kteří s nimi slavili, rozplakala se a nebyla k utišení.
„Co ti je?“
„Nic.“
„Co ti je?‘
„Nevšímej si mě.“
Ale jak si nevšímat manželky, která pláče a pláče, divoce hlasitě vzlyká a nemá důvod.
„Něco ti musí být, když pláčeš… “
„Já… “ přistoupila k němu a objala jo, tiskla se k němu, jako by chtěla celým povrchem těla prolnout do jeho těla, vtisknout se do něj, splynout s ním, „já jsem stará… “
Pár let nemohli mít děti.
Chodila po různých ordinacích, navštěvovala léčitele, zkoušela to i to, – kdyby měla dítě, říkal si, všechno by se změnilo.
Když jí bylo třicet měla zase záchvaty pláče a stěžovala si, jak je stará.
„Ve třiceti končí ženě život,“ řekla mu jednou dokonce v noci, ležela vedle něj a velkýma lesklýma očima se dívala do stropu.
„Neblázni.“
Mlčela.
Spala?
Kdyby měla dítě, jenom kdyby měla dítě, uvažoval, pak by se jistě všechno změnilo.
A pak se jí narodil syn.
Dost pozdě, všechny její spolužačky a kamarádky měly aspoň jedno dítě, jenom ona ne.
A teď má dítě, dítě tady leží a on ho jednou rukou drží za malou zpocenou tlapku a druhou rukou drží skleničku s whisky, kterou dosud pil jenom se šéfem.
Komu bych o tom mel říct? A mám o tom vůbec někomu říkat…
I čisté prádlo se má prát doma, říkávala kdysi jeho moudrá tetička.
Možná jí jenom povolily nervy, po tom, co přišla o práci, je zase celé dny doma a asi ji to ubíjí. A přitom, uvažoval, do synových tří let s ním byla stejně sama doma a nic se nedělo, byla docela jiná. Jako by nyní manželka byla někým jiným, když tak popíjel a dumal, napadlo mu, že to vypadá, jako by tu starou sladkou vílu někdo vydlabal a použil slupku z jejího těla jako masku, jako převlek, do kterého si vlezl a nahradil ji, ne, tohle UŽ NEBYLA ONA.
Její oči nebyly její oči.
Jako by si někdo nasadil její hlavu jako masku, někdo cizí, někdo lstivý a díval se na něj otvory po jejích očích…
Někdo nepochopitelný.
Někdo nemocný.
Druhý den zavedl na syna řeč a ptal, se provedl, že mu nasekala.
Naschvál jí takhle vyšel vstříc, i když syn měl na těle modřiny a radoval se, že nemají tělocvik, aby kamarádi viděli jeho modré tělo.
„Pár jsem mu jich vrazila,“ řekla manželka.
„Proč?“
„Nechci se o tom bavit.“
„Neměla bys ho tlouct do obličeje,“ řekl, byl nedostudovaný medik, přerušil studia, aby ji mohl živit, „víš tady je,“ ukázal si na obličeji trojúhelník, „triangulum mortis, trojúhelník smrti, tam je moc nebezpečné někoho udeřit.“
„Tluču ho jenom do masitých částí,“ řekla manželka a vstala, vešla do svého pokoje, zamkla se.
Jaká by to hanba byla, kdyby žena muže bila…
Ne, uvažoval, když sám dosnídával, radši o tom nikomu říkat nebudu, každému přece někdy povolí nervy.
Druhý den šel po večeři po schodech do přízemí a potkal manželku, vystupovala po schodech nahoru.
Na to, co se stalo, nezapomněl nikdy.
Tenhle okamžik se mu v příštích letech vracíval ve snech.
Manželka jej začala tlouct oběma pěstmi do obličeje, bila jej zuřivě, cítil, jak mu praskají brýle a mimoděk pevně sevřel víčka, cítil bolest na všech částech obličeje a nové a nové rány, které mu bušily do obličeje, smýkl sebou a popadl manželku za ruce, odvlekl ji do koupelny, vecpal ji pod sprchu a pustil na ni studenou sprchu, držel ji v šatech ve vaně a nechal na ni dopadat ledový proud vody, zklidnila se, její tvář dostala zarputilý výraz, pustil ji, viděl ji rozmazanou, když mu roztloukla brýle, opatrně ji sledoval, aby se kryl, kdyby se na něj opět vrhla, jenomže manželka kolem něj přešla, mlčky, jako ledová socha a vyšla po schodech nahoru, slyšel, jak se zamyká ve svém pokoji, pomalu se vracel na schodiště a snažil se šátravě vyhledat na šerém schodišti zbytky brýlí.
Jaká by to hanba byla, kdyby žena muže bila…
„Já to viděl.“
Vzhlédl.
Syn stál na konci schodiště a díval se soucitně na otce.
„Co jsi viděl?“
„Jak tě bije jako mě, nevěřil jsi mi.“
Otec našel jedno sklíčko brýlí zasazené do obroučky a nožičku, váhal, jestli si má pul brýlí nasadit, uvědomoval si, jak bude před synem s polovinou brýlí vypadat směšně.
Chtěl vidět, jak se bude syn tvářit.
A tak si nasadil polovinu brýlí.
Sešel do koupelny a podíval se na sebe.
Druhá nožička od brýlí mu zůstala na tváři, zčásti ji přidržovaly vousy, zčásti se mu zaryla do tváře.
„Je blázen?“
Syn stál naproti otci a pozoroval, jak se snaží opatrně vyndat nožičku brýlí, kterou mel zaraženou do tváře.
Otec mlčel.
„Je blázen,“ řeklo dítě.
„Ne, není blázen,“ řekl tiše, aby se zastal matky.
„Udělal jsi jí něco?“ zeptalo se dítě.
„Ne,“ řekl otec a ze všech sil se snažil najít vysvětlení, „pokud vím, tak jsem jí nic neudělal.“
„Já taky ne,“ řeklo dítě bezradně.
Chvíli mlčeli.
„Mám spolužáka a tomu umřela maminka,“ řeklo konečně dítě, „někdo má štěstí.“
Otec mlčel.
Ohlušivě.
Chtěl zažít aspoň jednu hezkou chvíli, a když už ji nemohl zažít v přítomnosti, rozhodl se, že ji zažije v minulosti. Rozhodl se, že si zalistuje ve starých fotografiích, v minulých vteřinách. Vytáhl z knihovny jedno z alb, před lety, dokud u nich ještě byl klid a veliký úsměv, si s manželkou koupili fotoaparát a snažili se co nejvíc vteřin, tech krásných vteřin, rozplývajících se a propadajících se do tmy, zachytit, uchovat si je pro sebe, pro své dítě, aby se na ně jednou mohlo dívat. Listoval alby a nechápal, z obrázků, na kterých byli dříve oni, šťastná, usmívající se rodina, byly vystříhány jeho podoby, byly vystříhány i podoby jejich syna, celé tlusté album bylo plné skoro jenom podobizen jeho manželky, stála na skále na pobřeží, mávala v plavkách na mořském břehu, usmívala se na zahradě – na místech, kdy u ní na snímcích byl dříve on nebo syn, zbyly jenom odstřižené kousky světa, manželka byla obklopena samotami, jenom na několika snímcích zůstali neodstřiženi on a syn – a i tam nebylo možné pro toho, kdo by je neznal, rozeznat, že to jsou oni. Byli propíchání špendlíkem tak, že jejich podoby byly zcela nejasné, jako by vedle manželky nebyli oni, jakoby vedle ní zela v poničeném papíře spousta průhledů do neznámého světa, do světa, do kterého jim tak nepochopitelně unikala. Kdo ví, uvažoval, když se díval na zmrzačené obrázky, snad je v tom jakási podvědomá nenávist, jako by nám chtěla ubližovat nějakou pomatenou magií, neuměl si představit, že by tolikrát zabodával špendlík do podoby někoho – a proč by to dělal například do podoby manželky, do podoby někoho, koho měl stále na dně srdce rád?
Druhý den se poradil s přáteli, jedním lékařem a jedním právníkem, právník mu radil, ať si podá okamžitě žádost o rozvod.
Pokud bude mít na tváři stopy krve, má jít na policii a týrání nahlásit.
„Pořád se mluví o tom, jak muži bijí ženy, nevěřil bys, co manželů mlátí jejich manželky, – je to celá epidemie, každou chvíli se se mnou přijde někdo radit jako teď ty. Hod bábu přes palubu. Celý svět je plný nádherných mladých holek a ty si budeš doma pěstovat staré pometlo, které do tebe buší.“
„Je mi hloupý někam jít a říct, že mě mlátí manželka.“
„Jo, to je blbý,“ souhlasil právník.
„Myslíš, že jí mám taky pár vrazit?“
„Teda tohle to neporadím, protože pak ona připochoduje na strážnici a budeš v maléru. Tuhle jizvu na tváři máš od tech rozmlácenejch brejlí? Nevěděl jsem, že ses oženil s divokou medvědicí.“
„Co dělají ti otloukaní manželé, co k tobě chodí?“
„Utíkají. Rozvádí se a… Mlčí. Mlčí. A proto se neví, co se se ženskými děje. Každý se bojí o tom promluvit, aby se mu někdo nesmál. Divil by ses, co se s ženskejma – kromě musulmanských žen – děje – kdo ví, jestli už nějakejch devadesát procent ženskejch v našem městě nemlátí svoje manžely.“
„Přeháníš, vole.“
„Tak ne devadesát. Devětavosumdesát.“
Když se vracel večer od přítele advokáta, město mlčelo.
O jistých věcech se mlčí, protože ti, kterých se týkají, se stydí promluvit.
Jaká je někdy třeba odvaha k tomu pojmenovat pravdu.
Představoval si, že za těmi osvětlenými okny sídliště žijí muži, zmatení muži, kteří jsou v tuto chvíli biti svými ženami.
Představil si, co by mu řekl jeho šéf, kdyby se svěřil.
Jak by se mu smáli přátelé v práci.
Přátelé, které možná bijí také jejich ženy… A ti, které ženy bijí, by se mu asi smáli nejhlasitěji…
Nechtělo se mu domů.
Mel bych přijít domů, abych se zastal syna, napadlo ho, místo toho zabočil do restaurace, ve které sedával a hrál kulečník léta jeho přítel, klinický psycholog.
Přítel zrovna dohrál, seděl u stolečku a pil kdovíkolikátou kávu.
Vypověděl mu své trápení.
Přítel mlčel a tágem poklepával o stůl.
„Dát jí do huby,“ řekl.
„Radíš?“
„Poradil bych ti, kdybysme žili v právním státě,“ řekl psycholog, „jenomže žijeme ve státě, kde si musíš nechat dát přes hubu, pokud nechceš být zavřenej, že jsi na útočníka nebyl dost vlídnej.“
„Ona je blázen?“
„Blázen je široký pojem,“ řekl psycholog. „Řekněme, že není normální.“
„Mohl bys ji vyšetřit?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Protože ke mně nepřijde.“
„Mám čekat, až mne zabije…?“
„Přesně tak, musíš čekat, až tě zabije,“ řekl těžkým jazykem psycholog a udeřil tágem do stolku, „pak ji zavřou a pokud nedostane od pana prezidenta milost, tak bude pykat za to, že tě zabila.“
„Takže se nemůžu bránit?“
„Mě taky fackovala jedna holka,“ řekl psycholog, „jenomže tu jsem si nevzal, a tak jsem ji pustil k vodě. Ovšem musím uznat, že měla důvod, proč mě mlátit, já na jejím místě bych se mlátil taky. Já jí zahejbal. A jak. Zahejbal jsi ty tý svý klimakteriálce?“
„Ne.“
„Když bude mít zase záchvat, tak to nahlaš na pohotovosti a nech ji odvízt do blázince.“
„Jo, to bude divadlo, až ji budou ječící v noční košili honit po ulici..“
„Nevyšiluj, to se už tak nedělá. Vrazejí do ní injekci a bude jako ovečka…“
Když přicházel k domu, ještě se svítilo v kuchyni. Naschvál chodil kolem domu, dokud okna v okolních domech nezhasla a dokud nezhaslo i kuchyňské okno.
Pak vešel.
Bál se.
Dům byl tichý a nepřátelský.
Toto už nebyl domov jako před několika dny. Ticho kolem něj nebylo ticho domova, bylo to nepřátelské ticho.
Lstivé ticho…
Potměšilé ticho.
Rozhodl se nerozsvítit.
Šel po chodbě tiše, v ponožkách, rozhodl se jít co nejtišeji, rychle se zavřít ve svém pokoji a přirazit skříň přede dveře…
Když přecházel kolem dveří do kuchyně, ucítil, že omdlévá a zároveň si při svém pádu uvědomoval nesnesitelnou bolest vzadu v hlavě.
Dopadl na zem.
Slyšel v poloomámeném stavu rychlé krůčky po schodišti, cupitání chodbou, pak otočení klíčem v manželčině pokoji.
Pomalu mu docházelo, že ho manželka udeřila vší silou do hlavy, zezadu, zřejmě tu na něj celou tu dobu čekala, skrytá ve tmě.
proč?
PROČ?
Přidržoval se dřezu, vstal.
Pustil si na hlavu vodu, nesnesitelná bolest v hlavě nepolevovala.
Tolik z medicíny ještě věděl, že se by měl hned jít dát prohlédnout, kolik lidí po podobných úderech do hlavy, po otřesech mozku, umírá…
Ale náhle ucítil velikou lhostejnost.
A únavu, nesmírnou únavu.
Došel se ještě podívat na syna.
Ležel v posteli jako vosková loutka.
ZABILA HO.
Položil synovi dlaň na čelo, bylo teplé, dítě oddychovalo zhluboka a ve spánku rychle pohybovalo očima pod zavřenými víčky.
Jaká by to hanba byla, kdyby žena muže bila…
Doplížil se do svého pokoje, došátral, přidržoval se vrávoravě zábradlí, padl na postel a hodiny ležel a díval se do zdi.
Otřes mozku?
Smrt?
Žiji s bláznem, byla poslední myšlenka, kterou měl, než se propadl do spánku.
Druhý den zašel na sociální úřad.
Hranatá hubená žena, asi padesátiletá, seděla u stolu a dívala se na něj pichlavýma očima.
Jsou takové pohledy, jako by ten, kdo se dívá, zarážel do toho, na koho se dívá, špendlíky.
„No, už jsem vás čekala,“ zarazila žena do otce špendlík.
„Čekala?“
„Tady,“ ukázala žena na počítač, „už vám ostatně píšu předvolání.“
„Tak už o tom víte?“
„To se neutají,“ řekla žena a významně si přehlédla otce od paty k hlavě a zase nazpátek, jako by na něm hledala nějaké tajné znamení.
„Co se neutají?“
„Vaše paní tady už byla,“ řekla úřednice, „prý ji bijete a bijete ji před dítětem a bijete i dítě.“
Mlčel.
„Že se nestydíte, před dítětem. To jste notorik nebo co?“
Mlčel. Žasl.
„Tuhle,“ úřednice vzala do ruky papír, zřejmě výpověď mé ženy, napadlo ho, „píše, že jste ji v noci tak udeřil do hlavy, až myslela, že ji chcete zabít…“
Mlčel…
„Ale to ona udeřila mě,“ řekl konečně.
„Vás?“
V jejím hlase ucítil takové pohrdání a takovou nedůvěru, až pochopil, že nemá cenu vysvětlovat dál.
A přece to zkusil.
„Bije nás už dlouho, mě i syna… “
A zase mlčel.
„Podívejte se,“ zabodla do něj úřednice další špendlík, „měl byste jít na psychiatrické vyšetření.“
„Proč?“
„Vaše žena mi to řekla,“ hledala úřednice špendlíky,„já osobně proti homosexuálům nic nemám, jsou to konečně taky lidi, jenomže abyste tloukl manželku a zneužíval syna…“
„???“
„Informovaly jsme příslušná místa. Nedělejme z toho tragédii,“ pokračovala, „půjdete na léčení. Když se nebudete bránit, odborníci vám pomohou.“
„???“
„No, prostě to ve vás zase propuklo,“ pokračovala žena, „vaše manželka nám řekla, jak se k ní chováte a jak se chováte k synovi. Naštěstí v téhle zemi platí zákony. Vím, že jste před svatbou žil s tím,“ vyslovila to s hmatatelným despektem, „svým přítelem a že jste měl několik poměrů s různými pány…“
„Nikdy jsem se „o pány“ nezajímal,“ vyjekl překvapeně.
„Vy asi nevíte, co je to mravní poškozování mládeže a zneužívání dětí – i když se jedná o vaše vlastní dítě…“
Měl jenom tolik síly, že se otočil a pomalu vycházel ze dveří.
„Stud vám nepomůže,“ vystřelila za ním úřednice poslední špendlík, „ tady je třeba abyste se zamyslel nad tím, co děláte. Vaše manželka nám přinesla snímky vašeho zmláceného dítěte, velice brzy vám bude odebráno. Už o tom sepisuji hlášení. Měl byste se stydět, takhle tlouct vlastní dítě, vždyť je chudáček samá modřina… “
Zastavil se, udiveně se díval na úřednici.
„Prostě byste se měl léčit. Jestliže začnete rozbíjet zařízení vašeho bytu, jako jste to dělal minule – “
„Cože?“
„Jestliže rozbíjíte zařízení vašeho bytu, pak sám uznáte, že nejste psychicky v pořádku. Že jste „na pány“ to není trestné – bohužel -“ neodpustila si úřednice do něj vrazit další špendlík, „ale demolovat vlastní byt…“
Ani se nerozloučil a vyšel ze dveří.
Když přišel domů, seděla manželka na zemi na chodbě, měla na sobě roztrhané šaty a dívala se do zdi.
„Cos to o mně napovídala?“ zeptal se.
„Nic,“ řekla a odešla do svého pokoje a zamkla se.
Dítě, jak slyšelo cvaknutí zámku, odemklo dveře koupelny.
„Je pryč? Je zamknutá?“
„Je,“ řekl.
Dítě si blaženě vydechlo.
„Prima, tati.“
Mlčel.
„Zahrajeme si dámu?“ zeptalo se dítě.
Ano, proč bychom si nezahráli dámu, uvažoval otec, nejlépe je prý všechny potíže před dětmi bagatelizovat.
Dítě přineslo hru a rozkládalo po šachovnici figurky.
„Tloukla mě.“
Mlčel.
Dá se mi říkat mnoho věcí, jenomže že jsem „na pány“, – jak tomu říká ta úřednice – teda to mi nikdy nikdo neřekl.
Vzpomněl si, jak mu naopak manželka vyčítala lásky, které měl, než ji poznal, jak ho podezírala z nevěry, i když zcela zbytečně, jak jednou dokonce přestala na dva dny s ním mluvit – nechápal proč – a potom mu vysvětlila, že si dobře všimla, jak se díval na nějakou dívku v autobuse, kterým jeli k jejím rodičům na venkov, – jak ji očima „hltal“, – obviňovala ho několikrát, že ji podvádí s tou i s tou, tehdy bral její žárlivost jako důkaz zájmu a lásky a teď…
„Zamkneme se?“ ptal se syn.
Ptal se věcně.
V tom hlase nebyla ani stopa po nějakém údivu, děti si rychle zvykají i na nepřirozené věci a berou je jako přirozené.
„Asi ano,“ řekl otec. „Asi to bude lepší.“
Zamkli se v pokoji u syna a hráli dámu.
Z horního manželčina pokoje se ozývaly rány.
„Půjdu tam,“ rozhodl otec.
„Nechoď,“ zaprosil syn.
Chvíli se rozmýšlel.
Pak zaslechl bouchnutí dveří a manželčiny kroky, přebíhala zahradou.
„Je pryč,“ vydechl syn šťastně.
Vyšel nahoru do manželčina pokoje a užasl. Nábytek byl pokácený, nechápal, kde ta útlá víla vzala v sobě sílu, aby překotila skříně. Dvě židle byly rozlámané. Obrazy strhané ze stěn a probodané nůžkami, v jedné malbě dosud vězely nůžky… Peřina byla také rozstřižená a peří vířilo pokojem, jak přecházel po koberci, jako by v pokoji náhle začalo sněžit.
Stál bezradně uprostřed závěje peří.
„Ona je blázen,“ řeklo dítě.
Stálo za ním a nevypadalo ani příliš překvapeně. Jsou matky, které své děti už nedokáží ničím překvapit.
„Je blázen,“ opakovalo dítě.
Věcně.
Jako by říkalo, že venku je noc.
Mlčel.
A pak se ozval telefon.
„Podívejte, sousede,“ promluvil rozvážný hlas starého muže z vedlejší vilky, „já nevím, co se u vás děje, jenom je tady vaše manželka, má roztrhané šaty a je úplně na dně, prý jste ji moc zmlátil a prý jste zdemoloval byt. Chtěla, aby si od nás mohla zavolat na policii. Prý už byla na sociálním úřadě a tam jí řekli, abyste si to ujasnil, že bude lepší, když půjdete na léčení. Já nevím, co mezi vámi je a nezajímá mě to, jenom vám chci říct, že já za nic nemůžu… , když mě prosila, aby si mohla od nás zavolat na policii, tak jsem ji nechal a tak u vás za chvíli bude policie…“
Otec toho muže znal.
Potkával se s ním ve filatelistickém kroužku a pravidelně si s ním povídal a měnil známky.
Muž byl rozpačitý.
Jistě manželce také nevěří, utěšoval se otec, jenomže když k němu přiběhne…
Já, uvažoval otec, já bych taky nechal jeho manželku od nás zatelefonovat.
„Co je?“
Syn stál vedle otce se široce rozevřenýma očima.
Díval se zděšeně –
Pak skočil otci do náruče a tiskl se k němu.
„Co je?“
Otec zavěsil sluchátko.
Nevěděl, co by sousedovi řekl.
„Co je?“ opakoval syn potřetí.
„Přijede policie,“ řekl otec.
„Odvezou ji?“ řekl syn. S nadějí, s radostnou nadějí…
Otec mlčel.
Dlouho mlčel.
Celé jedno nekonečno mlčel.
„Ne,“ řekl pak a přitiskl k sobě syna,„myslím, že odvezou mě.“

Převzato z autorovy knihy povídek “Tatínku, má ďábel oči jako maminka?”