Pamela Stuart-Mills Hoch, Robert Hoch
–
Jaké je řešení?
Na začátku devadesátých let jsem poměrně rychle zjistila, že žádné neexistuje. Kromě Gardnera a Clawara a Rivlina neexistovala skoro žádná literatura o SZR. Tím méně byl k dispozici konkrétní text, který by mě provázel přes minová pole situací, v nichž jsem se musela vyrovnávat s odmítáním a nenávistí svých dětí a tyto jejich reakce překonávat. Bohužel, za uplynulých dvanáct let se změnilo jen málo a to je důvod, proč tady oba stojíme jako spoluzakladatelé Nadace Rachel. Bylo to tak, že jsem stále čekala, až „někdo jiný“ zareaguje na tuto výzvu a dodá nám programy, o nichž jsem věděla, že byly a jsou velmi potřebné. Nakonec to nikdo jiný neudělal, a tak jsme tady tedy my s našim skromným začátkem.
Ještě než se vrátím ke svému příběhu, dovolte mi, abych zdůraznila, že případy, z nichž cituji, jsou pouze případy vysokého stupně odcizení a zavržení, tak jak je definuje dr. Gardner. Nebudu hovořit o případech mírného nebo středního odcizení a zavržení. Budu referovat pouze o těžkých případech SZR, jež provází nějaká forma psychopatologie u programujícího rodiče a kde je současně zavržený rodič dobrým a milujícím rodičem, který neudělal prakticky nic, čím by si zasloužil nenávist a odmítání od svých dětí. Samozřejmě, žádný rodič není dokonalý, takže zde použiji výraz Marthy Wakenshawové „docela dobré rodičovství“ jako užitečné základní měřítko.
Soud nakonec vyhověl mé žádosti a v roce 1991 nařídil, aby se ke mně dvě mladší děti vrátily. Dvě starší děti byly zpracovány a odcizeny tak, že jim již nebylo pomoci a byly ponechány jejich otci. Když jsem dvě mladší děti „převzala“, neměla jsem kam jít. Nemohla jsem je vzít domů. Jejich chování bylo téměř nezvladatelné. Ztratila jsem poslední stopy rodičovské autority. Výchovné metody a dovednosti, které jsem svého času užívala jako normální milující matka, byly nyní k ničemu.
Ocitla jsem se v útulku pro týrané ženy – v žádném případě to není ideální místo, ale jediné, kde nás přijali. Zkušenosti, které jsme tam během šestitýdenního pobytu získali, a zkušenosti z minulých dvanácti let s mými dětmi a se stovkami jiných rodin, se staly základem programů Nadace Rachel.
Jedním z klíčových poznatků, který zde chci zdůraznit, je, že během reintegračního procesu s mými dětmi nebyla použita žádná tradiční terapie. Velmi mě povzbudil přístup supervidujícího psychiatra, který řekl: „Vaše děti nepotřebují mě, psychiatra, potřebují rodičovskou terapii.“ Ujistil mě svou podporou a zajištěním právní garance pro potřeby soudu. Terapie v tradičním smyslu pro děti těžce postižené SZR prostě nefunguje. Byl to můj rodičovský instinkt, mé učitelské vzdělání a trénink, pomoc dvou velmi praktických sociálních pracovníků a neúnavný advokát, co přispělo k tomu, že jsme do procesu reintegrace vykročili správným směrem.
Chtěla bych upozornit na to, že během soudního sporu, který předcházel konečnému rozsudku, soud vyzkoušel všechna tradiční řešení – individuální terapii, skupinovou rodinnou terapii, psychiatrickou péči, umístění v dětských domovech, oddělení sourozenců. Vše z uvedených postupů se minulo účinkem. Nakonec soud použil zákonná opatření nutná ke změně a vyňal děti z vlivu programujícího rodiče, v tomto případě otce, úplně.
Jaké řešení má k dispozici Nadace Rachel?
Přiznám se, že to není nic převratného, žádná nová terapeutická metodologie, zhodnocovací procedury, analýzy, žádné komplikované nálepky (kategorie), vytříbené teorie! Vážení, jde o: úklid, nákup potravin, hraní her, návštěvu kina, hry v parku, čtení příběhů, pečení bábovek, kombinování náplně pro pizzu, malování a sochání, pozorování rybek v akváriu, koupi kotěte, dlouhé procházky v přírodě se psem. To jsou jednoduché každodenní činnosti, jejichž prostřednictvím se mi podařilo obnovit v mých dětech lásku. Tyto praktické činnosti se ukázaly být správným lékem, proti vše zachvacujícímu viru, zvanému SZR. Od začátku až do konce procesu jsme nikdy nebyli v terapeutově ordinaci, ale měli jsme odtud možnost pomoci.
Metody, které jsme používali, jsou tedy převzaté ze spektra různých terapeutických a vzdělávacích modelů. Je to např. koncepce terapie „zaplavením“ („flooding therapy“), která se užívá pro některé fobie, např. pro fobii z pavouků, nebo také některé techniky užívané v poradenství, chceme-li klienta vymanit z vlivu kultu. Také jsme užívali vzdělávací prvky. Vždy jsem pevně věřila v sílu informací a v dětskou žízeň po praktických informacích, neboť pocházím z učitelské rodiny a sama jsem učitelka. Náš důraz nebyl a není na „Jak se dnes cítíš?“, ale na „Co dnes budeme (ještě) dělat?“
Přeložil PhDr. Eduard Bakalář, CSc.
Okomentovat