Pamela Stuart-Mills Hoch, Robert Hoch
–
Nyní některé zkušenosti z praxe
Chci se s vámi v krátkém vymezeném čase podělit o poznatky, které jsem nabyla za více let své práce. Považuji je za zvláště důležité.
1) Mladší děti plnily funkci určitého mostu k dětem starším. Od roku 1991 jsem řešila několik stovek reintegračních procesů buď jen začatých, nebo úspěšných, a opakovaně jsem zjišťovala, že rozdělení sourozenců nemusí být negativem, nýbrž pozitivem. V případech odcizení těžkého stupně to byl pravidelně klíčový faktor, umožňující normalizaci vztahů mezi sourozenci a rodičem. Obracím se na profesionály, aby tuto možnost a priori neodmítali.
2) Můj druhý poznatek má pracovní název „zavřená brána“. Věc hned vysvětlím. V případech odcizení těžkého stupně můžete přemýšlet o různých přístupech, ale všechny vaše snahy mohou být odsouzeny k nezdaru. Proč? Děti, které trpí odcizením těžkého stupně, se mohou emočně uzavřít, uzamknout, když budou vědět, že nakonec se stejně vrátí k programujícímu rodiči. Pokud dětem nebude řečeno, rozhodně, jasně a jednoznačně a zvláště osobou v autoritativním postavení, že se vracet nebudou, že zahájený proces je nezvratný a že tedy budou muset mít vztah s „nenáviděným“ rodičem, pak se děti prostě „uzavřou“ a budou pokračovat v dosavadních postojích. Děti tak dovedou přežívat po dlouhou dobu, zejména děti starší jedenácti let. Jestliže tedy soud nařídí, že děti stráví letní měsíce se zavrženým rodičem, a řekne přitom, že v září se děti vrátí k programujícímu rodiči, může pak proběhnout celé léto a z reintegrace nebude vůbec nic. Je-li však dětem řečeno, že jde o nový začátek, že proces záleží na jejich chování a spoluúčasti na vybudování jejich vztahu se zavrženým rodičem, pak je zde značná šance na úspěch.
3) Všechny dosavadní zkušenosti nás vedly k tomu, že jsme rezidenční zařízení Rachel House – což je samostatná část našeho reintegračního centra – zařídili co nejpohodlněji. Má to být pohodové a bezpečné místo, kde děti a rodiče mohou obnovit své původní láskyplné vztahy. Místo, které je dobře chráněno před různým rušením zvenku (soudní obsílky, novináři, detektivové a zvědové programujícího rodiče, přestrojení za prodavače, opraváře, výzkumníky apod.).
4) Role, kterou sehrála Carolina v reintegračním procesu u mých dětí, vytvořila předpoklady pro funkce či činnosti těch našich spolupracovníků, které dnes nazýváme „facilitátory“. Jsou to jednotlivci, nikoli nutně z oboru duševního zdraví, avšak dobře vyškolení. Ti jsou rodině na začátku reintegrace k dispozici od rána do večera. Poskytují účastníkům podporu a napomáhají interakci, o níž jsem se zmiňovala.
5) Vyjádřím se nyní k „dopisu na rozloučenou“, což se někdy uvádí jako „řešení“ k „uzavření“ některých „nemožných“ případů. Naléhavě žádám odborníky mezi vámi, aby toto řešení zavrženým rodičům nedoporučovali. Mám teď tu výhodu, že mám zpětné vazby od odcizených dětí, které jsou nyní dospělé, a všechny mluví stejně. Má starší dcera mi řekla: „Mami, kdybys mně napsala takový dopis, nikdy bych nesebrala odvahu zvednout telefon a zavolat ti. Tvé stálé a neměnné poselství bylo, že mě máš ráda bez dalších podmínek. Vždy jsem v hloubi svého srdce věděla, že mne vezmeš zpět, ať dělám, co dělám. Bez ohledu na to, co bys vlastně v takovém dopise řekla, pociťovala bych, že se ke mně navždy obracíš zády.“
Poselství je jasné. Koncepce „dopisu na rozloučenou“ je vynález nás dospělých pro naše pohodlí, pro ty, kteří preferujeme urovnaná zakončení. Také pro ty profesionály, kteří selžou, vyčerpáni těmito těžkými případy, a chtěli by vidět „čisté“ zakončení z právních důvodů. Avšak bez ohledu na to, co si my dospělí můžeme myslet o svých slovech v dopisu na rozloučenou, bez ohledu na to, kolik námitek do něj vložíme, dítě nahlíží na dopis jako na další důkaz, že jsme je opustili, tedy právě to, co mu je stále tvrdí programující rodič. Dítěti tak zavíráme dveře k sobě, bez ohledu na to, jak se snažíme přesvědčit sami sebe o opaku. Naléhavě vás žádám, abyste znovu zvážili tuto drastickou volbu, která je z hlediska dítěte dlouhodobá. Nedělejte to!
To však neznamená, že je zavržený rodič ochráněn před truchlením z bolestné ztráty, které čelí. Zjistila jsem, že popis procesu truchlení podle Kübler-Rossové mi velmi pomohl, když jsem se vyrovnávala s dlouhodobou ztrátou svých dvou starších dětí. Výsledkem mého truchlení bylo, že když se ke mně dcera vrátila, má psychika se už rozloučila s jedenáctiletou dívenkou, kterou jsem znala dříve. Vůbec jsem se proto neobávala naprosté cizinky, kterou se stala, a byla jsem připravena začít znovu, bez roztrpčení ze ztráty minulosti, která pro nás byla nenávratně promarněná. Stačilo mi těšit se z toho, čím a kým se stala, i z toho, co nás jako matku a dceru čeká do budoucna.
6) Ještě jedna zkušenost: za 12 let své práce jsem se nesetkala s klinickým (nebo jen vyprávěným) důkazem, který by potvrzoval domněnku, že silně programující rodič se někdy změní. Muži a ženy v této profilové kategorii se zásadně nemění. Nenávist k druhému rodiči zůstává neoslabena o 12, 15 i 20 let později, někdy se ještě více upevní. Očekávat, že se tito lidé změní, je vysoce nerealistické. Změna bývá opravdu vzácná.
7) Ještě jiný podobný klam: „Necháme-li věci tak, jak jsou, v klidu, dětem postupně vše dojde, až dospějí.“ Ve stovkách rodin, které jsem sledovala během mnoha let, jsem nezjistila vůbec nic, co by mohlo sloužit jako důkaz, že se tak stane, zejména u dětí odcizených v mladším věku (méně než 11 let). Existují určité posuny v postojích, kterými se nyní zabýváme. Dochází k nim, ale podle mých zkušeností to jsou výjimky, nikoliv pravidlo. Na jeden takový případ, kdy se vztah mezi rodičem a dítětem úspěšně obnoví, mohu jmenovat desítky případů, kdy se tak nestalo.
8) Moje mladší děti neměly žádný styk s jejich programujícím otcem po dobu deseti let. Přesto neexistuje důvod říci: „Aha, děti byly prostě odcizeny na opačnou stranu.“ Není tomu tak. Vždy jsem zahrnovala jeho osobu a tradice jeho rodiny do našich životů. Například když se děti ve škole zabývaly kreslením rodokmenu, povzbuzovala jsem je, aby vyplnily všechno, co věděly o rodině svého otce. Řekla jsem jim všechny příběhy, které jsem si pamatovala o poměrech, z níž vzešel jejich otec a jeho rodina. Když se k nám vrátila starší dcera, mladší dcery toho o otci alespoň v některých důležitých směrech věděly dokonce víc, než ona, která přišla od něj! Učila jsem děti o otcově náboženství a jeho rituálech a také o všem, co se musí podle příkazů tohoto náboženství dodržovat. Zahrnula jsem sváteční dny jeho náboženství do našeho domácího kalendáře. Postupně jsem se naučila oddělovat jeho zraňující aktivity a činy od otcovských kořenů, které reprezentoval a které děti měly znát. Naučila jsem se oddělit vlastní smutek a bolest od toho, co děti potřebovaly. Prováděla jsem to průběžně a bolest se z mého srdce časem vytratila také – což byl nečekaný bonus.
Takže i když děti svého otce neviděly téměř deset let, nelze říci, že vše, co s ním souviselo, bylo „odříznuto“ drastickým způsobem, o němž se zmiňují někteří odborníci. Moje dvě mladší děti, jimž je nyní 19 a 20 let, samy od sebe otce vyhledaly a znovu si s ním vybudovaly vztahy podle svých představ. Mohu s hrdostí říci, že všechny tři děti mají nyní láskyplný vztah s oběma rodiči. Vyžádalo si to deset let života, ale stojí to za námahu. I přes všechny své zážitky nemám nejmenší pochybnost, že děti potřebují oba rodiče a chtějí je milovat. Jen ve velmi řídkých případech – těch nejzhoubnějších – toho nelze dosáhnout ani při dlouhodobé snaze. Klíčovou podmínkou úspěchu je, že dítě musí být vnitřně dosti silné, s integrovanou osobností, která by překonala negativismus rodiče programátora a mířila dále či výš.
Přeložil PhDr. Eduard Bakalář, CSc.
Okomentovat