Sylva Höhne a kol.
–
5.3 Vztahy a komunikace v rodině
Prvním vhledem do toho, jak v současné době funguje uspořádání péče mezi rodiči, je hodnocení samotného vztahu expartnerů. V době výzkumu „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“, charakterizovala třetina respondentů z rodin s převážnou péčí vztah s druhým rodičem jako dobrý či spíše dobrý, třetina se k danému postavila neutrálně, další třetina označila vztah za více či méně konfliktní (graf č. 5.4). Pro screeningový dotazník šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/ rozvodu?“ byla využita stejná otázka. Respondenti, kteří v dotazníku označili vztah s druhým rodičem jako neutrální, pak v individuálních rozhovorech uváděli, že k druhému rodiči – zejména kvůli jeho chování v období okolo rozchodu a/nebo během soudního procesu – ztratili respekt a pociťují k němu lhostejnost. Při převážné péči mohou vztah a respekt k druhému rodiči navíc komplikovat situace, když se rezidenční rodič postaví do role jediného rodiče a rozhoduje o dítěti sám nebo když nerezidenční rodič nejeví o dítě zájem a je nespolehlivý, co se týká podílu na péči či úhrad výživného a potřeb dítěte nad jeho rámec. V pozadí těchto problémů, zejména na straně nerezidenčního rodiče, bývají někdy i sociálněpatologické jevy, které byly příčinou nebo jedním z důvodů rozpadu rodiny.
Dle výpovědí respondentů šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ lze usuzovat, že jednoznačně nejlépe spolu vycházejí rodičovské dvojice, v nichž oba partneři shodně naznali, že jejich partnerský vztah se již vyčerpal a k rozchodu tak dospěli víceméně ve stejnou dobu. Dále pak ti, jimž se podařilo rozejít (i rozvést) dobře – tedy ohleduplně a férově jak vůči sobě navzájem, tak vůči dětem, po vzájemné domluvě bez použití konfliktních strategií v soudním řízení. Současně se jedná o rodiče, kteří se na sebe mohli spolehnout již před rozchodem a rozchod ani okolnosti, které nastaly po něm, jejich kooperaci na péči o dítě, vzájemnou důvěru a respekt jednoho vůči druhému v jeho rodičovské roli nenarušily. Dalším podstatným rysem je jejich hodnotová a názorová blízkost, zvláště pokud jde o otázky výchovy dětí. Tím nejdůležitějším faktorem pak je, že jejich sdílenou prioritou v jakémkoliv rozhodování je prospěch dítěte před vlastními osobními zájmy a snaha udržovat co možná nejlepší vztahy a komunikaci právě kvůli dítěti. K tomu některé respondenty přivedly vlastní zkušenosti z dopadů rozchodu jejich rodičů na ně samé či převážně odrazující zkušenosti s konfliktním jednáním rodičů a následnými negativními dopady na děti v jejich blízkém okolí (širší rodina, přátelé, kolegové v práci), případně rady a doporučení odborníků.
Z dat šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ nelze jednoznačně usoudit, zda doba uplynulá od rozchodu rány otupuje a vztahy rodičů se zlepšují. Poznatky z šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ naznačují, že jen pouhý běh času tato zranění nezhojí a vztahy mezi rodiči nezlepší. Podstatná je, ve zkratce řečeno, aktivní snaha obou rodičů se s rozchodem (jeho okolnostmi i průběhem) vyrovnat, vzájemně spolu vycházet a kooperovat na péči o děti podle nastavených dohod (bez ohledu na typ péče). V tom jim může pomoci právě zaměření se na potřeby dětí a jejich nadřazení vlastním, partikulárním zájmům či emocím. Postupem času (zpravidla v řádu let), pokud oba rodiče spolehlivě plní své závazky, podaří se obnovit důvěru a jejich vztahy se alespoň do jisté míry zklidní. Vyvíjí-li však snahu pouze jeden z rodičů, na zhojení ran a zlepšení vztahu to nestačí, naopak mohou přibývat další zklamání a vzájemné příkopy se prohlubovat.
„Nemyslím si, že bysme museli cejtit k sobě náklonnost nebo vřelost… Třeba to ani není možný a třeba to už ani nechce jeden nebo druhej. Myslím si, že by bylo strašně hezký, kdyby se někdy podařilo, že by ty děti zažily, že i tak můžou ty lidi [rodiče po rozchodu]… nevím, nějakým způsobem uznat toho druhýho, v nějakým respektu a úctě. A my jsme třeba byli schopný spolu fungovat na věcech, který jsou pro děti společně důležitý… Mě třeba mrzí, že (…) nemůžeme bejt společně, já nevím, na školní besídce dětský. Jo? Abysme tam stáli jako dva rodiče, který můžou tam bejt spolu, protože prostě oba chtějí prožívat s dítětem to něco, co je pro něj důležitý. Že to vlastně nejde, že prostě není možný bejt společně v jednom prostoru, že tam pořád je obrovský balík něčeho nevyřešenýho, co tam jako visí. Tak aby tam tohle nebylo, aby se vyčistil ten vzduch… nemusíme se objímat, nemusíme prostě říkat, jak se máme rádi, nemusíme chtít se vyhledávat a trávit spolu dovolený. Ale spíš, aby tam prostě nevisel ten binec, kterej tam furt visí. A vždycky samozřejmě v nějaký krizový situaci se objeví, že tam zase je. Ono se dlouho nic neděje a vypadá to jako, že je to všechno v pořádku, ale jakmile pak vznikne nějaká trošičku krizovější situace nebo konfliktnější, tak se ukáže, že tam prostě ten balík toho bordelu pořád je a že z něj vždycky začne něco vytejkat.“ (23 matka – společná péče praktikovaná jako střídavá péče)
Jako další poměrně důležitý faktor pro přijetí rozchodu, se zdá být spokojenost s vlastním osobním životem. Zatímco někoho naplňuje zlepšení kvality života po ukončení neuspokojivého partnerství, nabytá svoboda či určitý způsob života, pro někoho je její podmínkou spokojený partnerský vztah. Respondenty šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ byl nový spokojený partnerský vztah mnohdy zmiňován jako zásadní zlom ve vzájemných vztazích. A to ve dvou protichůdných směrech. Rodič, který jej navázal, začal být vůči expartnerovi vstřícnější (zpravidla ženy) a jejich vztahy se zlepšily – či naopak svou pozornost a podporu začal směrovat do nového partnerství, popřípadě rodiny (mnohdy muži), což mohlo vést k nižší časové i ekonomické investici do dětí z předchozího vztahu a ve svém důsledku ke zhoršení vzájemných vztahů s jejich rodičem. Pokud jeden z rodičů (i delší dobu po rozchodu) navázal nový vztah, mnohdy to na straně jeho expartnera, který v té době nový vztah neměl, spustilo žárlivost, přinejmenším dočasně oživilo nepříjemné pocity z rozchodu a více či méně negativně ovlivnilo jeho chování a komunikaci vůči nově zadanému expartnerovi.
V šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ dotázané matky s převážnou péčí v roli rezidenčního rodiče hodnotily vztah s otcem nejmladšího dítěte vůbec nejčastěji jako zcela špatný (21 %). Jako velmi komplikovaný vnímal vztah s matkou dítěte pouze každý desátý otec s převážnou péčí bez ohledu na to, zda s ním dítě žilo pouze některé dny v měsíci nebo po většinu dnů. Respondenti pečující o dítě či děti v podobné míře jako druhý rodič hodnotili vztahy častěji než předchozí skupina jako dobré (více než dvě pětiny), podobně jako v případě respondentů s převážnou péčí se však třetina přiklonila k neutrálnímu postoji, přibližně každý čtvrtý pak vnímal vztah s druhým rodičem jako problematický. Rovnoměrná péče klade na komunikaci i vztahy mezi rodiči mnohdy vyšší nároky než péče výlučná (Lehmann & Barvíková, 2023). Výše uvedené výpovědi respondentů jsou tedy poměrně překvapivé, neboť by bylo možné předpokládat, že vztahy rodičů jsou v této skupině nikoli mírně, ale výrazně harmoničtější než v rodinách s převážnou péčí. Zde se nabízí další argument pro posílení služeb párových a rodinných terapeutů, již by dokázali rodiče naučit lépe danou situaci zvládat a posílili tak pozitivní atmosféru nezbytnou pro zdárný vývoj dětí.
Rozpad rodiny a vztahy rodičů po rozchodu mohou ovlivnit i vztah rodičů s (nejmladším) dítětem. Respondenti z rodin s převážnou péčí považovali svůj vztah s (nejmladším) dítětem za dobrý o něco méně často než respondenti s rovnoměrnou péčí (73 % versus 79 %, graf č. 5.4). Ke vztahu dítěte s druhým rodičem však byli respondenti kritičtější. V rodinách s převážnou péčí jej za dobrý označily pouze dvě pětiny, mezi těmi s rovnoměrnou péčí se k tomuto přiklonily tři pětiny. Oproti rovnoměrné péči vztahy dětí a rodičů v převážné péči zatěžuje fakt, že rezidenční rodič musí obsáhnout všechny polohy a nároky rodičovství v jedné osobě a nerezidenční rodič má na budování vztahu s dítětem omezený čas, a to spíše v období volna bez zátěže každodenních povinností. Je tedy zřejmé, že ve vnímání vztahu s dítětem hraje roli, zda respondent s převážnou péčí byl v pozici rezidenčního či nerezidenčního rodiče. Ti, kteří s dítětem většinou bydleli, považovali svůj vztah s ním za dobrý výrazně častěji než ti, kteří ho vídali méně často (81 % rezidenčních matek, 74 % rezidenčních otců, ale pouze 57 % nerezidenčních otců). V případě vztahu dítěte s druhým rodičem sledujeme opačnou tendenci – pouze dvě pětiny rezidenčních respondentů (mužů i žen) jej označily za dobrý, mezi nerezidenčními otci byl stejného názoru každý druhý. Na vztahy mezi dětmi a rodiči může mít také vliv věk dětí, a to zejména období dospívání. Zatímco v obou kvalitativních šetřeních jsme právě z důvodu zhoršení vztahů a konfliktů mezi dospívajícími dětmi a rodiči zaznamenali i změny v péči, v šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ se vliv věku dítěte na vztahy rodičů s dětmi neukázal. V žádném z typů péče se tedy s rostoucím věkem (nejmladšího) dítěte kvalita vztahu respondenta, ale ani druhého rodiče s dítětem výrazně neměnila. Nabízí se tedy závěr, že jedním z hlavních faktorů, který má vliv na kvalitu vztahu rodičů s dětmi, je rozsah péče. Poznatky kvalitativních šetření nicméně naznačují další hlubší souvislosti. Mladí lidé v šetření „Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“ jako lepší hodnotili vztahy s těmi rodiči, z jejichž strany cítili upřímný zájem, empatii, respekt a pozornost i ve smyslu společně aktivně tráveného volného času, her a povídání si. V tomto bývají oproti nerezidenčním rodičům v jisté výhodě rodiče s rovnoměrnou péčí.
Graf č. 5.4 Vztahy mezi rodiči a dětmi dle současného uspořádání péče (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
K rozvíjení blízkosti s dítětem jim sdílení většího počtu všedních dní i víkendu poskytuje více příležitostí. V této souvislosti také nelze opomenout podstatný fakt, že část nerezidenčních rodičů o děti a kontakt s nimi nejeví zájem a u některých jsou jejich rodičovské kompetence sníženy v důsledku životního stylu a sociálněpatologických jevů v jejich chování (např. závislosti, kriminalita). Do vztahů dětí s rodiči zasahují rovněž případné konflikty mezi rodiči. Ty jsou, jak již bylo zmíněno i v předchozím textu, častější u převážné péče. Vnímá-li dítě jednoho rodiče jako oběť druhého, ukazuje se, že mívá tendenci mu stranit vůči druhému a cítit k němu větší blízkost. A zatímco dítě, které je víceméně rovnoměrně v kontaktu s oběma rodiči, má více příležitostí činit si na rodiče svůj názor na základě vlastních zkušeností s nimi, dítě v převážné péči spíše převezme náhled rezidenč-ního rodiče na toho druhého. Respondenti hodnotili většinou své otce jako ty, kteří činí komunikaci mezi rodiči složitější, vztahy konfliktnější, zatímco matky se spíše snaží o ústupky. Nejvíce negativ-ního hodnocení se v tomto směru dostávalo nerezidenčním otcům s převážnou péčí, zatímco u otců s rovnoměrnou péčí jejich hodnocení vyznívalo mnohem příznivěji. Stává-li se dítě poslíčkem, který vyřizuje vzkazy jednoho rodiče druhému, či vyjednává-li za rodiče řešení, nezřídka se s tím či oním dostává do konfliktu a vztah s tímto rodičem se problematizuje. Dětem vztah s rodičem někdy komplikuje i jejich jistá povahová či fyzická podobnost s druhým rodičem – rodiče, který na něj nevraží, tato podobnost dráždí a dává to dítěti najevo. Do hodnocení vztahů s rodiči mladými lidmi se promítaly i jejich vztahy s případnými novými protějšky rodičů. Neustálá přítomnost nového partnera ve společném čase rodiče s dítětem překážela tomu, aby mělo potřebnou míru pozornosti rodiče, tedy prostor zažívat blízkost a jeho projevy náklonnosti. Negativní vztah s partnerem matky či otce (respektive nového partnera vůči nim) je od tohoto rodiče, bez ohledu na typ péče, mnohdy vzdaloval (pocit dítěte, že není vítáno). Některé však pociťovaly bližší vztah s partnerem svého rodiče než s oním rodičem – to platilo zejména v případě těch dětí v rovnoměrné péči, jimž se věnoval partner rodiče více než tento rodič sám. Někteří respondenti tak získali dojem, že rodič o to, aby měl podíl na jejich péči, usiloval spíše proto, aby ublížil druhému rodiči než ze zájmu o ně.
Není překvapením, že hodnocení vztahu respondenta s druhým rodičem se v šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ pozitivně odráží v tom, jakým způsobem řeší případné spory a do jaké míry jsou do nich zapojeny děti. Z dat šetření je však rovněž jasně prokazatelné, že míra konfliktu mezi rodiči se výrazně odráží i ve vztahu respondenta s (nejmladším) dítětem (graf č. 5.5). Čím jsou spory rodičů vyhrocenější, tím méně často označil respondent svůj vztah s dítětem za dobrý. Je zajímavé si povšimnout, že při podobné míře výskytu konfliktních situací, kterým je dítě přítomno, hodnotí rodiče pečující o děti se svým expartnerem víceméně stejným dílem častěji než ti s převážnou péčí svůj vztah s dítětem jako dobrý. Výjimku představují rodiny s častými konflikty za přítomnosti dítěte. V těchto případech vnímali respondenti z rodin s převážnou péčí jejich dopad na vztah s dítětem mírněji než ti s rovnoměrnou péčí.
Graf č. 5.5 Vztah respondenta s (nejmladším) dítětem podle míry konfliktu mezi rodiči za přítomnosti dětí dle současného uspořádání péče (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Obě kvalitativní šetření zachytila, že rodičů se dotýkají těžkosti v komunikaci a vztazích dítěte s druhým rodičem. Platí to zvláště když děti u druhého rodiče narážejí na stejné povahové rysy, kvůli kterým se s ním dostávali do konfliktu sami, a když je jádrem problému necitlivé chování druhého rodiče vůči dítěti. Rodiče se tak mnohdy dítěti snaží pomoci pochopit chování druhého rodiče a radí mu, jak s ním své záležitosti komunikovat. Pokud s druhým rodičem vycházejí, snaží se mu nastínit potřeby dítěte. Jsou-li jejich vztahy napjaté, u starších dětí se zdráhají do konfliktu mezi dítětem a rodičem vstupovat a řešení nechávají spíše na dětech. Z výpovědí mladých lidí, kteří se v dospívání dostávali do konfliktu s rodičem konfliktní, dominantní povahy, se mnohdy dozvídáme, že si osvojili sebezáchovnou strategii vyhýbat se konfliktům a ustupovat, s níž později narážejí ve svých dalších vztazích, včetně partnerských. To, že v různých situacích volili či volí zdánlivě snazší cestu (aby rodiči/druhému neublížili, nedotkli se ho, vyhnuli se konfliktu s ním), zaznívá ve výpovědích mladých lidí se zkušeností rozpadu rodiny často. Jednají tak na úkor svých potřeb a přání, což přispívá k jejich těžkostem a nespokojenosti (např. bydlí u rodiče, kterého litují, namísto s tím, s kterým by žít chtěli).
„… já jsem měla i období, kdy jsem skoro vždycky, co jsme přišly od táty, tak jsem brečela, protože právě zase nějak jsme se pohádali nebo tak. Takže… a mamka mě vždycky poslouchala a poradila mi, ale zároveň nikdy fakt neřekla nic špatnýho o tom tátovi, že se divím, ale… (smích) Vždycky mě nechala se vypovídat, což mně hodně pomáhá. (…) Když to ze sebe dostanu, tak zase můžu dál jakoby. (…) Částečně se [otec] trochu uklidnil, ale částečně jsem se spíš naučila, jak se tomu vyhejbat a jak s ním jednat, aniž bych ho jakoby takhle tak vyprovokovala k tomu nebo… no. (03 dcera – nejdříve neformální rovnoměrná péče, později výlučná péče matky)
„Vím, že starší syn si teďka trošku stěžoval… že mu příde, že ho táta jako shazuje, když mu něco vytýká, on je takovej silnější, jako není žádnej hubeňour. A on si z něj jako trošku dělá srandu, nebo takový jako… A myslím si, že mu jako chce sdělit správnou věc, ale nemyslím si, že mu jí sděluje správně, jo? Já třeba vím, že když se do tohodle jako vložím já a já mu to napíšu, tak to nebude mít úplně ten správnej dopad… prostě fungujeme spolu už na jiné té úrovni a je to jako výtka. Tak se snažím vždycky vést jako toho syna, aby si s ním jako promluvil on a jakým směrem… aby spolu prostě komunikovali oni víc. (…) Do toho jejich vztahu táta – syn, se snažím radši nevstupovat.“ (34 matka – střídavá péče)
Zaměřme se nyní blíže na vztah mezi rodiči. Ten je po rozchodu utvářen zejména vzájemnou komunikací, již lze charakterizovat jednak frekvencí, jednak kvalitou. Podle vztahových odborníků není možné nekomunikovat, respektive i nepřítomnost interakce je způsob komunikace, který odráží a zároveň ovlivňuje kvalitu vztahu. Aby znesváření rodiče po rozchodu zvládli při vzájemné komunikaci udržet emoce pod kontrolou a její zaměření na dítě a jeho zájmy, doporučují jim vnímat se jako obchodní partnery nebo týmové kolegy spolupracující na projektu, který je pro ně smysluplný a důležitý. Radí jim zachovávat stejnou zdvořilost jako při významných pracovních jednáních, vyjadřovat se stručně, jasně, čistě informativně a zůstávat pouze na úrovni faktů (bez emocí). Vyhnout se obviňování. Držet se tématu a soustředit se na to, co je důležité pro jejich dítě (Buscho, 2020; Ballnik, 2012; Pemová & Ptáček, 2020). Dle výpovědí respondentů šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ nejfunkčnější komunikace skutečně bývá u rodičů, kteří mají jako společnou prioritu nadřazení zájmů dítěte nad své vlastní a chovat se k sobě slušně vnímají jako svou povinnost vůči němu. Pokud tomu tak není u obou a tuto snahu vyvíjí jen jeden, z jeho strany zaznívaly výroky jako například „ukřižovat své ego“, „kousat se do ruky“, charakterizující jeho úsilí potlačit své vzedmuté emoce v reakci na jednání druhého rodiče. Někomu pomáhalo pochopení, že expartnerovo jednání je momentálně to nejlepší, jakého je ve své současné situaci a při svých stávajících možnostech schopen.
„… když jsme ty věci řešili ohledně rozchodu, tak jsme řekli – jde nám o to, aby dcera to zvládla a měla ty nejlepší podmínky – a doteďka tak, když všechno řešíme a domlouváme, funguje. (…) Myslím, že i to, že… jsme primárně řešili dceru, tak umožnilo, že teďka máme velice dobrý vztahy, jsme v kontaktu a ten rozchod proběhl vlastně nejjednodušeji a nejmírněji, jak mohl…“ (07 otec – víceméně rovnoměrná péče nesezdaných)
„… je to založený na tom, že se k sobě chováme pěkně a jsme schopný se domluvit. Moc nevím, jestli to může fungovat, když to tak není. (13 matka – víceméně rovnoměrná péče nesezdaných)
„… s jeho tátou, musím zaklepat, úplně fantastickej vztah. Teď to klape, jak nikdy předtím to neklapalo. My jsme se nehádali, my jsme neměli nějaké konflikty, my jsme se sobě vyhýbali spíš. Ale malému jsme byli vždycky stoprocentní rodiče, před ním jsme si nikdy nic ošklivého neřekli, ani teď… protože naše povinnost je prostě chovat se pěkně… prostě je to naše povinnost vůči němu, takže nikdy bysme si nehojili nic přes dítě, nic podobného, na to jsme snad oba dva dost schopní rodiče.“ (32 matka – nebyli sezdáni, syn od rozchodu střídá domácnosti rodičů, jak sám chce)
„… my jsme se ve finále teďka už v posledních letech vždycky na všem dohodli, i když to bylo náročný a člověk musel se kolikrát opravdu kousat doslova do ruky, aby něco neřekl, protože by to nemělo vůbec smysl, takže invektivy nechat bejt a nechat odrazit od sebe (…) Někdy z toho páru bejvalýho někdo má potřebu občas říct něco ošklivýho, aby se do tebe trefil, ale když to necháš bez odezvy, tak v podstatě potom to podstatný se vyřeší a domluví.“ (03 matka – nejdříve výlučná péče, později střídavá péče)
Komunikaci usnadňuje též blízkost hodnot, názorů na výchovu a představ o potřebách dítěte, respekt vůči druhému jako rodiči i vůči jeho místu v životě dítěte, spolehlivost v dodržování dohod, zkušenost, že druhý na péči o dítě a v řešení jeho záležitostí ochotně kooperuje, a zmíněná faktická komunikace bez výčitek, obviňování a osobních útoků, zejména dokážou-li ji udržovat oba. Opačné projevy ji naopak blokují.
„On byl i hnusnej potom do těch esemesek na mě a já jsem mu něco řekla jako faktickýho a on mi odepsal, dej si deset dřepů‘ a takový prostě, úplně mimo mísu. Takže jako diskuse nula a já za všechno můžu, když to shrnu.“ (10 matka – výlučná péče)
Zaznamenali jsme i pozitivní účinky pandemie, respektive nároků na domácí výuku dětí v období lockdownu a online výuky. Kvůli jejímu zajištění a potřebě podpory dítěte, aby v těchto podmínkách dostálo svým školním povinnostem, rodiče museli začít více komunikovat, koordinovat své kroky a kooperovat. Kvůli strachu o dítě ho dokázali například začít společně doprovázet na lékařská vyšetření.
„… že do školy má mít tohle, do školy má mít tamto, pracovaly děti z domu, u každýho měla svůj počítač, svůj notebook a mohla si komunikovat s kamarádama, s kterýma se neviděla. A my jsme zároveň byli donucený víc spolu komunikovat, víc si dopisovat a říkat si, co prostě se má zlepšit. Předtím jsme si dali jednu zprávu, dlouhej e-mail za tejden (…) A teď jak byl covid, tak jsme vlastně od začátku začali chodit spolu k těm doktorům, když měla nějaký problémy zdravotní, oba jsme tam chtěli být. Začli jsme spolu víc komunikovat, nejenom maily.“ (33 otec – rovnoměrná péče nesezdaných)
Rodiče mající (nejmladší) dítě v rovnoměrné péči byli v posledních třech měsících před konáním šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ s komunikací s druhým rodičem častěji spokojení než ti, jejichž dítě bylo v převážné péči jednoho z nich. Téměř dvě třetiny rodičů s rovnoměrnou péčí komunikovaly tak často, jak bylo třeba, v rodinách s převážnou péčí tímto způsobem kontakt charakterizoval pouze každý druhý. (50) Ostatní rodiny se bez rozdílu z hlediska typu péče rozdělily na dvě stejně početné skupiny. Do první skupiny patřili ti, kteří se domnívali, že komunikace mezi expartnery byla častější, než by bylo třeba (16 %), 6 % byla tato frekvence dokonce na obtíž. Druhou skupinu tvořili ti, kteří by chtěli být v kontaktu s druhým rodičem častěji (16 %). Do vnímání komunikace, jak je podle respondenta adekvátní potřebám dítěte i jeho samého, se promítá též míra konfliktu mezi rodiči, do něhož je dítě vtaženo. V rodinách, kde k podobným konfliktům téměř nedochází, spolu rodiče podle respondenta komunikují tak často, jak je potřeba (72 % s převážnou a 79 % s rovnoměrnou péčí). Tam, kde rodiče byli ve sporu poměrně často, je komunikace hodnocena jako adekvátní pouze ve zhruba dvou pětinách případů (44 %, resp. 43 %). V konfliktních rodinách je interakce rodičů hodnocena častěji jako nedostatečná, tedy dochází k ní méně často, než by bylo třeba (29 % s převážnou, resp. 32 % s rovnoměrnou péčí). Výjimkou však nejsou ani případy, kdy je komunikace dle respondenta častější, než situace vyžaduje, a on to vnímá jako obtěžující (12 % s převážnou, resp. 14 % s rovnoměrnou péčí). Respondenti šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ vnímali jako obtěžující zejména útočné a obviňující projevy druhého rodiče. Někteří pociťovali silný stres, jakmile druhému rodiči stáli tváří v tvář, slyšeli jeho hlas apod. Čím méně se s druhým rodičem do kontaktu dostávali, tím byli raději. Pokud tedy respondenti dotazníkového šetření frekvenci komunikace s druhým rodičem označili za nadměrnou, mohlo se jednat i o tyto případy.
„… už jsem si taky zvykla, že prostě můžou přijít bomby i do e-mailu… Jeden čas jsem měla období, že jsem se bála otevřít jeho e-mail, co tam zase bude, že když se řešily tady ty soudní věci a tady tohle, tak to bylo fakt nepříjemný hodně. Teď už to zase není… ale v podstatě čím míň komunikujeme, tím to je lepší samozřejmě.“ (34 matka – střídavá péče)
„Pokud mi telefonovala, ještě když mi telefonovala, a mluvila nesmysly třeba minutu, tak já jsem ten telefon nechal položený a prostě ona stejně mluvila další dvě minuty a urážela, nadávala mi, neptala se, nezajímala se o dceru…“ (41 otec – střídavá péče praktikovaná jako výlučná péče otce, kontakt s matkou zcela utnul)
Někteří si naopak stěžovali na averzi druhého rodiče vůči nim. A vyjadřovali svoji frustraci, že se kontaktu s nimi vyhýbá a odmítá zachovávat elementární slušnost ve vzájemném kontaktu či že jejich expartner má jejich kontakt v aplikacích mobilního telefonu blokován, takže se s ním ani v případě akutní potřeby nemohou spojit jinak než e-mailem, na který zareaguje až po několika hodinách.
V rodinách s převážnou péčí docházelo mnohdy k tomu, že spolu rodiče z různých důvodů nebyli v kontaktu vůbec (16 %, versus 3 % s rovnoměrnou péčí). V této situaci byly tyto rodiny v průměru 54 měsíců. Nejčastěji bylo důvodem pro přerušení či ukončení kontaktu s druhým rodičem to, že s ním respondent ve styku být nechce a/nebo kontakt nevyhledává druhý rodič (pouze případy převážné péče; graf č. 5.6).
Graf č. 5.6 Důvody, proč spolu rodiče s převážnou péčí jednoho z nich nekomunikují (v %)
Pozn.: Respondenti mohli vybrat více důvodů, součet proto nedává 100 %.
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Ojedinělé nejsou ani situace, kdy rodiče nevědí, jak s tím druhým případně komunikaci navázat. V 7 % rodin s převážnou péčí, kde spolu rodiče vůbec nekomunikují, jsou důvodem různé patologie, například závislost na návykových látkách, gamblerství, domácí násilí, výkon trestu. Případů, kdy spolu rodiče vůbec nejsou v kontaktu, přibývá s věkem (nejmladšího) dítěte v rodinách s převážnou péčí (51), v těch s rovnoměrnou není tento trend znát. Rodiče spolu nekomunikují v každé desáté rodině s převážnou péčí o dítě mladší 12 let, ale téměř v každé čtvrté s dítětem starším. Pokusy respondentů šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ komunikaci s rodičem, který ji odmítá, ozdravit s pomocí terapie či mediace selhaly. Nespolupracující rodič setkání s odborníkem buď odmítl, nebo nemělo dopad (viz kap. 9).
Pokud spolu rodiče komunikují ohledně záležitostí, které se týkají jejich společného nejmladšího dítěte, nelze říci, že by jednoznačně převažovala jedna forma (graf č. 5.7). I z tohoto úhlu pohledu je zřejmé, že rodiče s rovnoměrnou péčí spolu hovoří častěji než ti s péčí převážnou, neboť u každého vybraného způsobu je u nich nižší podíl těch, kteří ho v posledních třech měsících vůbec nepoužili, i těch, kteří ho použili méně často než dvakrát až třikrát za měsíc. Rodiče s rovnoměrnou péčí spolu za poslední tři měsíce udržovali kontakt všemi třemi způsoby alespoň jednou v 88 %, ti s převážnou péčí pak využili všechny tři nabízené způsoby v 77 %. V denním kontaktu alespoň nějakým způsobem spolu bylo jen minimálně rodičů (9 % s převážnou, 5 % s rovnoměrnou). Každý přibližně třetí rodičovský pár s převážnou péčí se v posledních třech měsících osobně setkal alespoň jednou týdně, každý čtvrtý však maximálně jednou za měsíc, 11 % se pak tváří v tvář vůbec nestýkalo. V rodinách s rovnoměrnou péčí se alespoň jednou týdně osobně setkal každý druhý pár, přibližně každý třetí se pak viděl dvakrát či třikrát za měsíc. Na základě poznatků z šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ předpokládáme, že většina těchto osobních kontaktů tváří v tvář proběhla během předání dítěte. Schůzky rodičů v nepřítomnosti dítěte kvůli řešení jeho záležitostí jsou spíše výjimečné. Mezi rodiči s převážnou péčí byla ve stejné míře zastoupena písemná a hlasová komunikace – jednu a/nebo druhou využívaly více než dvě pětiny z nich minimálně jednou týdně. Ještě běžnější byl tento způsob kontaktu mezi rodiči s rovnoměrnou péčí, kdy spolu písemně a/nebo hlasově komunikovaly alespoň jednou týdně téměř tři pětiny.
Graf č. 5.7 Způsob komunikace rodičů podle současného uspořádání péče (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Z výpovědí kvalitativního výzkumu „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ plyne, že převaha písemné komunikace bývá častá v období zjitřených emocí po rozchodu. Zejména v této fázi může být komunikace tváří v tvář či po telefonu pro mnohé ještě příliš náročná. Písemná komunikace dlouhodobě převažuje u rodičů, jimž je vzájemný kontakt nepříjemný nebo mezi nimi dochází ke konfliktům a panuje mezi nimi nedůvěra – mnozí si proto vzájemnou korespondenci ukládají pro případ, že by ji bylo potřeba využít v další komunikaci s druhým rodičem (např. doložit úmluvu, na kterou druhý zapomněl či ji nedodržel) nebo aby ji mohli použít jako důkaz v případě soudního sporu či jednání s institucemi. Písemná komunikace může mít potenciál konflikt jak rozdmýchávat (když je napsané příjemcem pochopeno odlišně, než pisatel zamýšlel), tak tlumit (pokud pisatel nereaguje impulzivně hned ve své první emoci a své sdělení formuluje s odstupem neutrálně a s respektem vůči druhému). Pro svůj potenciál konflikt tlumit a udržet jednání rodičů v mezích slušnosti bývá rodičům po rozchodu doporučována i vztahovými odborníky (Buscho, 2020). Další faktor, který má nepochybně vliv na její hojné využívání i v případě, že mezi rodiči konflikt není a komunikace mezi nimi funguje, je její pohodlnost, pružnost a cenová dostupnost v souvislosti s technologiemi, kterými disponují chytré telefony. Pro běžnou komunikaci, operativní domluvu, sdílení zážitků a fotek ji využívají také rodiny, kde je komunikace mezi rodiči velmi funkční – stejně jako úplné rodiny bývají v kontaktu a ve spojení přes rodinnou skupinu (dítě a oba rodiče) na některé z chatovacích aplikací.
„Máme i společnej chat, kam [dcera] píše, co se jí třeba ve škole stalo.“ (07 otec – víceméně rovnoměrná péče nesezdaných)
Stěžejním tématem komunikace mezi rodiči před i po rozchodu by měly být každodenní záležitosti, které se týkají dětí. Příkladem mohou být školní povinnosti, volnočasové aktivity (např. jejich výběr, doprovod na ně), zdraví (např. aktuální stav, potřeba preventivních prohlídek) či nákup oblečení, školních či sportovních pomůcek. Míra, jakou se o dítě starali v době, kdy o rozchodu ještě neuvažovali, může být jedním z hlavních kritérií pro rozdělení současné péče mezi oba rodiče. Byl-li respondentem muž, který měl v době výzkumu (nejmladší) dítě ve své převážné péči, pak v polovině případů zastával názor, že se dříve na péči a výchově podíleli oba rodiče zhruba stejně, každý čtvrtý uvedl, že tyto povinnosti spočívaly zejména na něm, každý pátý je přisuzoval zejména matce (graf č. 5.8). To je v kontrastu s tím, jak vypovídali muži, jejichž (nejmladší) dítě bylo v době výzkumu v převážné péči matky a oni sami byli nerezidenčním rodičem, tedy tím, u koho dítě trávilo méně času. Dvě pětiny těchto mužů vnímaly podíl obou rodičů na péči o děti před rozchodem jako rovnocenný, každý druhý však přiznal větší roli matce. Ženy, které byly v době výzkumu hlavními pečujícími, svoji dominantní roli v oblasti péče spatřovaly ve více než třech čtvrtinách již před partnerskou krizí.
Graf č. 5.8 Zabezpečení každodenní péče o děti před partnerskou krizí podle současného uspořádání péče a pohlaví respondenta (v %)
Pozn.: Rodiny, kde byla respondentem matka a dítě bylo v převážné péči otce, nebyly pro nízký počet (N = 27) zahrnuty.
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Podobně významněji nazíraly svoji roli i ženy, jejichž dítě bylo v době výzkumu v rovnoměrné péči obou rodičů, významnější podíl přisuzuje otci jen necelá třetina z nich. Naproti tomu dotázaní otcové s rovnoměrnou péčí o dítě/děti se ve více než polovině výpovědí přikláněli ke stejnému podílu obou rodičů na péči již před partnerskou krizí, pouze jedna třetina přisoudila výraznější roli svému protějšku. Souhrnně lze říci, že ženy obecně přisuzují samy sobě větší roli v péči o děti již v době před partnerskou krizí, a to bez ohledu na typ současné péče, muži se v tomto ohledu vnímají častěji rovnocenně se svými expartnerkami, nebo jim dokonce přisuzují větší podíl než sami sobě. Intenzivní péči rodičů potřebují zejména děti předškolního a mladšího školního věku. Věk (nejmladšího) dítěte v době rozchodu však neměl významný vliv na zpětnou reflexi respondentů, kdo byl před partnerskou krizí v rodinách hlavním pečujícím.
Graf č. 5.9 Komunikace mezi rodiči ohledně běžných záležitostí dítěte a péče podle současného uspořádání péče a věku nejmladšího dítěte (v %)
Pozn.: Respondenti hodnotili komunikaci s expartnerem na sedmibodové škále. Pro přehlednost analýzy byly kategorie sloučeny do uvedených tří.
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
V posledních třech měsících před výzkumem spolu o běžných záležitostech dítěte komunikovalo devět z deseti rodičů z rodin s převážnou péčí a 96 % s rovnoměrnou péčí. Běžné záležitosti dítěte byly předmětem konverzace mezi rodiči nejčastěji v mladším školním věku (nejmladšího) dítěte (7 až 11 let). V těchto případech se snažilo tyto otázky řešit společně s druhým rodičem 93 % respondentů z rodin s převážnou péčí a 98 % s rovnoměrnou péčí. Spolu se zvyšujícím se věkem (nejmladšího) dítěte se v rodinách s převážnou péčí snižuje míra nesouhlasu, či dokonce konfliktu v komunikaci o jeho běžných záležitostech (graf č. 5.9). Starší děti řeší pravděpodobně řadu věcí s rodiči již samy. To souvisí i s tím, že v rodinách se staršími dětmi došlo k rozchodu rodičů již před delší dobou a řada běžných záležitostí ohledně dítěte již byla nastavena či vyřešena. V rodinách s převážnou péčí, kde došlo k rozchodu rodičů již v období let 2003 až 2009, tak tři čtvrtiny rodičů hodnotily komunikaci jako bezkonfliktní, v rodinách, kde byl rozchod nedávný, to byl pouze každý druhý. V případě rovnoměrné péče věk (nejmladšího) dítěte nemá na míru konfliktu žádný vliv, to znamená, že i v mladším věku se tři pětiny rodičů dokázaly v posledních třech měsících domluvit na běžných záležitostech bez velkých problémů.
Podobně je tomu v otázkách faktického rozdělení péče mezi rodiče. V rodinách s převážnou péčí se s rostoucím věkem (nejmladšího) dítěte podíl rodičů, kteří tyto rozhovory z posledních tří měsíců považují za konfliktní, snižuje (graf č. 5.9). U rovnoměrné péče je podíl bezkonfliktních rozhovorů na věku (nejmladšího) dítěte statisticky nezávislý. Ve schopnosti se s expartnerem domluvit na rozdělení péče a praktických každodenních věcech hraje roli i výše vzdělání. U obou typů péče platí, že pokud má alespoň jeden z rodičů vysokoškolské vzdělání, vzájemná domluva se v porovnání s ostatními v daném období častěji obešla bez větších konfliktů.
O kvalitě vztahu mezi rodiči po rozchodu částečně vypovídá jejich schopnost spolu komunikovat i o jiných tématech, než je výchova a péče o děti. Jedná se například o konverzaci o práci, přátelích, o širší rodině. V každé páté rodině, a to bez rozdílu typu péče o (nejmladší) dítě, spolu expartneři takto nikdy nehovoří. Zhruba každý třetí připustil, že o těchto tématech hovoří zřídka, podobně zastoupeni byli ti, kteří takovou konverzaci označili za občasnou. Často nebo velmi často komunikuje s expartnerem o běžných tématech jen přibližně 15 % respondentů. Předpoklad, že čas, jenž uplynul od rozchodu, obrousí hrany a bývalí partneři spolu budou schopni hovořit i o tématech, jež se netýkají společných dětí, se nepotvrdil. Na uvedenou harmonizaci vztahů mezi expartnery nemá nijak významný vliv ani vzdělání. Pouze v rodinách s převážnou péčí jednoho z rodičů se spolu s vyšším vzděláním u obou partnerů zvyšuje také podíl těch párů, které spolu hovoří o obecných věcech často či velmi často (oba se základním vzděláním – 16 %, oba vysokoškoláci – 23 %). Dle výsledků šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ se komunikace a vztahy rodičů mohou časem zlepšit, pokud na obou stranách ustane boj a užívání neférových strategií, začne se dařit kooperace na zajištění potřeb dětí a péče, posílí se vzájemná důvěra a oslabí potřeba se před druhým chránit.
T: „Rozešli jste se před pěti lety (…) Asi tři roky fungujete v nějakým stabilním režimu. Jak dlouho už je, jak říkáte, víceméně klid?“
R: „Asi poslední dva roky, plus mínus.“
T: „A když se teď s maminkou vašich dětí vidíte, jak se u toho cítíte v porovnání s tou dřívější dobou?“
R: „No, s tou dřívější dobou to bylo… jak kdybyste vzala do ruky chřestýše a věděla, že chřestí a že když vás kousne, tak to bude znamenat smrt. A dneska se cítím jenom nepříjemně. Nevyhledávám setkání, přítomnost, ale ani se mu nevyhejbám a ani nemám potřebu se nějak chránit v tomhle směru. Ale pořád tam je prostě… je mi to nepříjemnej člověk. (…) Nemám zájem s ní navazovat jakejkoliv jinej kontakt než takovej ten fakticky věcnej, jako co děti potřebujou, jestli je něco trápí nebo nechtějí…“ (06 otec – střídavá péče)
Pokud se rodičům navíc podaří se s rozpadem vztahu a rodiny vyrovnat a se svým životem po rozchodu jsou spokojenější, než bývali v partnerství, jejich vztah a komunikace se časem může posunout až do kamarádské roviny.
„… rozhodně mluvíme i úplně absolutně o všem. Samozřejmě na začátku vždycky je to nějaká organizační věc okolo Tomáše, ale potom se to přelije do nějaké konverzace, kde byl, co dělal, s kým byl, naši přátelé, co dělají na jeho straně, naši přátelé na mojí straně, takže rozhodně to není na bázi nějaké takové – ‚Vyzvedneš dítě v pět.‘ – ‚Vyzvednu, ahoj, čau.‘“ (32 matka – nebyli sezdáni, syn od rozchodu střídá domácnosti rodičů, jak sám chce)
Pro vývoj dítěte je velmi důležité, aby se rodiče shodli na způsobu jeho výchovy. Dostává tak od obou jasné hranice a pravidla, jež pak formují jeho další psychický a sociální vývoj. Pokud pro dítě v obou rodičovských domácnostech platí podobná pravidla, dítě se snáze vyrovnává s přechody mezi oběma světy. Zapojuje-li se do péče o dítě i nový partner, mnohdy rovněž on vnáší do pravidel a dříve zaběhlých zvyklostí svůj vliv.
„… máme třeba domluvený limity na obrazovky, počítač, telefon. Máme předběžně domluvenou večerku, abysme trochu fungovali tak nějak jednotně. A když se občas něco vyskytne, tak si napíšeme e-mail… co třeba jsme řešili, že ten starší… Furt je nachlazenej a furt se řeší, jestli má zůstat doma nebo jít do školy. (…) A tyhle věci třeba řešíme každej úplně jinak, protože oni fungujou na nějakejch bylinkovejch sirupech a pošlou ho do školy a já zase nemám problém ho nechat den doma…“ (34 matka – střídavá péče)
Je poměrně znepokojivé, že ve 13 % rodin s převážnou péčí o výchově dítěte spolu jeho rodiče vůbec nehovoří. (52) V rodinách s rovnoměrnou péčí je tomu pouze v 6 %. Věk (nejmladšího) dítěte nemá na podíl rodičů, kteří výchovu vzájemně vůbec nekonzultují či nekoordinují, překvapivě žádný vliv. To lze interpretovat tak, že i v adolescentním věku dětí je či by měla dle rodičů být otázka výchovy stále aktuální. Bez ohledu na to, kolik času děti tráví u jednotlivého rodiče, se na jejich výchově zcela shodne pouze necelá třetina. Určité problémy, ale nakonec schopnost se na otázkách týkajících se výchovy dítěte či dětí shodnout, připouští v rodinách s převážnou péčí 45 % a v rodinách s rovnoměrnou péčí 55 % respondentů. O výchově spolu hovoří, ale vůbec se na ní neshoduje 12 %, respektive 9 % rodičů.
V otázkách týkajících se v době výzkumu aktuálních diskusí rodičů ohledně výchovy dětí se odráží i míra, s jakou byli schopni řešit tuto oblast v době, kdy spolu rodiče ještě žili. Bez významných rozdílů podle v současné době praktikovaného typu péče nedošlo v této oblasti k žádným změnám ve třech pětinách rodin, ostatní se rozdělily na dvě přibližně stejně početné skupiny, kdy u jedné došlo ke snížení míry konsenzu, u druhé naopak ke zvýšení. Ti, kteří nyní praktikují převážnou péči jednoho z rodičů a dokázali se na daných otázkách shodnout již před partnerskou krizí, se téměř ve dvou třetinách případů dohodli i v době výzkumu (graf č. 5.10). Na druhou stranu se po rozchodu zvýšil podíl těch, kteří shodu dříve našli, nyní ji ale hledají s obtížemi či ji nenacházejí (36 %). Podobně ti, kteří připouštěli nějaké problémy již v době společného soužití, je ve více než třech pětinách měli i v době šetření. Každý pátý mající určité potíže dohodnout se během společného soužití vývoj v této oblasti hodnotil naopak kladně. Velmi podobně je tomu i v rodinách praktikujících v současné době rovnoměrnou péči. Ti, kteří se dříve shodli v otázkách výchovy, se ve více než dvou pětinách nyní v přístupu rozcházejí, každý čtvrtý mající však dříve odlišné názory v dané oblasti se nyní přiklání k vyšší míře konsenzu. U obou skupin rodičů podle typu současného rozdělení péče platí, že pokud měli závažnější problémy v oblasti výchovy dětí v době společného života, je tomu stejně i nyní (graf č. 5.10).
Graf č. 5.10 Shoda na výchově dětí před rozchodem a v současnosti podle současného uspořádání péče (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Podíváme-li se na neshody mezi rodiči obecněji, koreluje současná míra schopnosti přistupovat k výchově dětí jednotně s mírou konfliktů týkajících se obecných principů péče a výživy bezpro-středně po rozchodu (viz tabulka č. 3.3). Pokud byl rozchod s ohledem na zájmy dítěte relativně poklidný, bez větších konfliktů, pak se i více rodičů v době výzkumu shodovalo na výchově. Byl-li rozchod doprovázen velkými konflikty, pak se zdá, že se je doposud nepodařilo překonat a rodiče se na výchově shodli s problémy, či dokonce společnou řeč vůbec nenašli (graf č. 5.11). Vzdělání rodičů nehraje příliš zásadní roli. Lze pouze říci, že na výchově se dokážou bez komplikací sjednotit nejčastěji rodiče vysokoškoláci s dítětem v rovnoměrné péči (44 %), naopak toto téma vůbec neřeší častěji rodiče se základním vzděláním s dítětem v péči jednoho z nich (25 %).
Graf č. 5.11 Shoda rodičů na výchově dětí podle míry konfliktu v době rozchodu podle současného uspořádání péče (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
(50) Jak bylo v předchozím textu již nastíněno, komunikace rodičů s převážnou péčí bývá častěji zatížena hlubšími vzájemnými spory, nerezidenční rodič nezřídka bývá nedobrovolně v postavení rodiče druhé kategorie, rezidenční rodič se někdy potýká s nedostatečným zájmem druhého rodiče o dítě a častěji se nemůže spolehnout na jeho pomoc s výchovu a úhradou jeho potřeb.
(51) Se vzrůstající samostatností dětí rodiče nacházejí méně důvodů spolu vstupovat do kontaktu. Současně kontakt dospívajících dětí s nerezidenčním rodičem řídne, a pokud je vztah narušen, ještě více oslabuje („Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“, „Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“).
(52) Tento podíl by pravděpodobně byl ještě vyšší, pokud by do výběrového šetření byli zařazeni i rodiče, kteří jsou s dítětem v kontaktu méně často než jedenkrát do měsíce nebo vůbec.
Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.
Okomentovat