Sylva Höhne a kol.
–
5.4 Uspořádání péče o děti v každodenní praxi
V případě vyostřených konfliktů, sporů či neshod může v rodinách po rozchodu rodičovského páru docházet i k vyhroceným situacím, kdy jeden brání, třeba i navzdory soudnímu rozhodnutí, druhému v kontaktu s dítětem. Extrémním případem jsou situace, kdy spolu rodiče nejsou v kontaktu vůbec. Jak bylo uvedeno výše v podkapitole 5.1, bylo tomu tak v 16 % rodin s převážnou a ve 3 % rodin s rovnoměrnou péčí. Jedním ze základních hledisek pro to, jak uspořádat péči o děti po rozchodu rodičů, je vedle jejich možnosti a schopnosti spolu komunikovat a sdílet rodičovské povinnosti i radosti rovněž vzdálenost jejich bydlišť. Blízkost bydlišť obou rodičů umožňuje zjednodušení každodenního fungování a lepší spolupráci při zvládání nároků všedních dní i výjimečných situací.
„Tím, že jsme v jednom městě, navíc ještě od sebe vzdáleni asi půl kilometru, takže když, já nevím, zpozdí se vlak z [název města], řeknu – ‚jé, nestíhám vyzvedávat dceru, můžeš ji vyzvednout?‘ Tak prostě její máma tam přiběhne a vyzvedne ji, anebo to stejný jako naopak. Takže si v tomhle můžeme jakoby pomoct.“ (07 otec – víceméně rovnoměrná péče nesezdaných)
„Já mám třeba kamarády, kterým se rodiče rozvedli. (…) A třeba to vyřešili tak, že si ten druhej našel byt ve stejný ulici. A to podle mě je strašný zjednodušení, jak pro to fungování těch dvou rodin, tak pro to dítě, že přesně, kdybych si něco zapomněla, tak si pro to prostě dojdu ten den. A takhle já, když jsem něco zapomněla, tak buď prostě si to naši museli někde v rámci práce předat, anebo to znamenalo jet přes půlku [název velkoměsta], anebo to znamenalo 14 dní počkat.“ (45 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)
Je-li vzdálenost bydlišť rodičů příliš velká, není víceméně rovnoměrná péče doporučována (53), neboť přináší komplikace v podobě dlouhého a pro dítě i rodiče náročného cestování.
R: Když se máma ani táta neodstěhovali [do jiného města], tak od sebe bydleli asi půl hodiny MHD, pak se přestěhoval táta, tak se to protáhlo asi na hodinu, pak se odstěhovala máma, tak jako asi necelý dvě hodiny.
T: (…) Jak dlouho jste jezdila do školy, dejme tomu, v osmé třídě?
R: Když jsem jezdila od táty, tak jsem jezdila zhruba hodinu, když jsem jezdila od mámy, tak jsem jezdila zhruba hodinu a půl, hodinu a tři čtvrtě, něco mezi tím.
T: Takže jste strávila až tři hodiny a půl na cestě během jednoho dne… Byly to přímé spoje?
R: Ne, ne, přestupovala jsem, většinou to byly tři přestupy z obou stran. (…) Někdy to bylo náročný vzhledem k tomu, že od mamky musím vstávat dřív. A já, jak mám tréninky později, tak přijíždím domů třeba v jedenáct a v šest zase musím odcházet od mamky.
T: Nedokážu si představit, kdy jste se učila, kdy jste to stíhala?
R: No, většinou jsem se učila, že jsem mezi školou a tréninkem buď šla vlastně do klubovny, co máme na tréninku, nebo jsem šla někam do kavárny si sednout, anebo pak ve vlaku ráno, když jsem třeba psala druhej den písemku, tak jsem si to spíš ve vlaku četla ráno (…)
T: Měla ta nutnost přejíždění vliv na to, jaké kroužky jste dělala nebo čemu jste se věnovala?
R: Měla. Měla jsem tréninky, když jsem dělala předchozí sport, tak jsem měla trénink každej den, a měla jsem je odpoledne. A máma byla hodně proti, abych na ty tréninky chodila, protože pak jsem přijížděla pozdě domů a neměla jsem se kdy učit a pak se to odráželo vlastně na škole. Jenomže táta zase, pro něj je ten sport důležitej, protože taky sportoval, takže mě nutil chodit na ty tréninky a kvůli tomu se taky hádali. (24 dcera – střídavá péče)
S velkou vzdáleností mezi bydlišti rodičů může být spojeno i to, že dítě musí navštěvovat dvě školy zároveň, pendlováním je vytrhováno ze skupin přátel a vrstevníků, dopady to může mít i na jeho volnočasové aktivity apod. (Trávníček, 2015). Na základě výzkumu „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ lze říci, že hledisko vzdálenosti je ve způsobu podílu rodičů na péči o dítě bráno v potaz. Obecně jsou jak v případě převážné, tak rovnoměrné péče bydliště rodičů ve většině případů vzdálena do 20 km (74 % u převážné, 89 % u rovnoměrné péče; graf č. 5.12). Děti v rovnoměrné péči rodičů musejí při cestě mezi nimi nejčastěji překonat vzdálenost 2 až 5 km (32 %), u dětí, které tráví více času s jedním rodičem, nelze jednoznačně říci, že by z hlediska vzdálenosti mezi rodiči byl nějaký, byť částečně převažující model. Toto platí i při kontrole věku (nejmladšího) dítěte. Není tedy potvrzeno, že mladší děti by měly prostorově k oběma rodičům blíže. Vzhledem k tomu, že vzdálenost mezi domovy rodičů není většinou příliš velká, byly spíše ojedinělé i případy, kdy respondenti uvedli, že dítě či děti navštěvovaly v důsledku rozchodu rodičů současně dvě základní/mateřské školy. Zajímavé je, že tuto zkušenost měly častěji rodiny, kde dítě bylo v převážné péči jednoho z rodičů (12 %, versus 8 % v rovnoměrné). Tato praxe se u těchto rodin nelišila ani při kontrole vzdálenosti bydlišť, tedy nebyla častější v těch rodinách, kde rodiče bydleli od sebe dál. Obecně se docházka do dvou škol odborníky nedoporučuje (viz podkap. 4.1). Pokud k ní dochází, není podle šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ tato situace dlouhodobá. Příkladem je rodina, kde poté, co se rodiče shodli na kompromisní rovnoměrné péči, jelikož matka požadovala změnu z letité převážné péče otce na její, dítě několik měsíců střídalo docházku do dvou škol po třech týdnech do té doby, než v tom nadále pokračovat odmítlo a prosadilo si návrat do převážné péče otce (postrádalo kamarády, své pravidelné volnočasové aktivity v místě bydliště otce, nevyhovovalo mu rychlejší tempo výuky, složení třídy a charakter druhé školy – malá „rodinná“ škola na maloměstě vs. velká škola ve velkém městě). Dle informací z praxe (pracovníci OSPOD, psychologové apod.) je souběžná návštěva dvou škol při rovnoměrné péči spíše raritou (54), většina námi oslovených odborníků se s ní vůbec nesetkává. Ti, kteří takový případ ve své dosavadní praxi zaznamenali, shodně uváděli, že obvykle neměla dlouhého trvání, neboť dítě, podobně jako v příběhu našeho respondenta, jejími nároky příliš trpělo. V jedné rodině dítě přechodně docházelo do dvou mateřských škol. Důvodem bylo, že matka se po rozchodu připravovala na návrat do místa svého původního bydliště a jezdila kvůli tomu na delší návštěvy k rodičům. Dítě, které bylo v posledním, pro předškoláky „povinném“ ročníku mateřské školy, si brávala s sebou. Proto bylo třeba umožnit mu docházku do mateřské školy i tam.
Respondenti šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“, kteří o souběžné docházce dětí do dvou škol byť jen uvažovali, se na rozdíl od těch, kteří tuto možnost vůbec nebrali v úvahu, častěji se svým expartnerem neshodli na výchově jako takové (69 % versus 52 %). Pro rodiny s převážnou péčí je rovněž častější situace, kdy dítě muselo v souvislosti s rozpadem rodiny měnit alespoň jednou školu (20 % v rodinách s převážnou versus 13 % s rovnoměrnou péčí). To je však třeba nahlížet i v kontextu toho, že se po rozchodu může měnit bydliště dítěte. Školu muselo v souvislosti s rozpadem rodiny měnit pouze 12 % dětí v rodinách, kde byla v době výzkumu praktikována převážná péče matky (respondentky) a ta se v souvislosti s rozpadem rodiny nemusela stěhovat z původního rodinného bydliště. V rodinách, kde ke stěhování matky došlo, měnilo školu 24 % dětí.
Graf č. 5.12 Vzdálenost bydlišť rodičů podle současného uspořádání péče (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Součástí i příležitostí pro komunikaci a kooperaci mezi rodiči po rozchodu je místo a způsob předání dítěte. U 13 % rodin s převážnou a 18 % s rovnoměrnou péčí přechází dítě mezi domovy rodičů samo. Roli v tom, jak si dítě rodiče předávají, hraje mimo jiné vzdálenost jejich bydliště. Čím je kratší, tím častěji je dítě schopné přecházet mezi oběma domácnostmi samo (do 5 km se každé páté v převážné péči a každé čtvrté v rovnoměrné péči přemisťuje samo, u větší vzdálenosti je to zhruba každé desáté). Je nasnadě, že tento model má přímou souvislost s věkem dítěte a týká se většinou dětí ve věku od 12 do 18 let (ve 27 % v rodinách s převážnou a 35 % s rovnoměrnou péčí se dítě přemisťuje samo). Za ideální způsob je možné považovat předání dítěte přímo v domácnosti rodičů. Podmínkou je však taková míra komunikace, že setkání rodičů v prostoru jednoho z nich, který je také částečným domovem dítěte, bude bezkonfliktní a pro dítě bezpečné. Takový postup volí zhruba každý třetí rodičovský pár a nezáleží přitom na typu péče. Podobně jsou zastoupeny ty případy, kdy si dítě rodiče předávají na ulici v místě bydliště. Dalším modelem, který se však nejeví podle dat našeho šetření jako příliš rozšířený, je předání dítěte skrze školskou instituci, tedy ráno dítě s věcmi přivede jeden rodič a druhý ho pak odpoledne vyzvedne. Tento způsob je mírně častější v rodinách s rovnoměrnou péčí (7 % proti 3 % u převážné péče). V ostatních rodinách nejsou místo či způsob předání pevně dané a mění se dle okolností.
R: „Vůbec spolu nemluvíme… nebo nescházíme se rozhodně nikde. A i to předávání… Když já je doprovodím ráno do školy a on si je má vyzvednout, tak si je vyzvedne z té školy. Ta starší, ta už nemá družinu, takže ta prostě jde sem, ke mně domů. A on vyzvedne ve škole Viktorku a pak vyzvedne tady u mě Věrušku, ale já u toho nejsem. (…) Pokud je má na víkend, tak potom mi je doveze. Ale to se taky nemusíme vidět. On jenom mi zavolá, že jsou na cestě a pak prostě… buď se vidíme, nebo se nevidíme, že je tam jen vypustí…“
T: „A když se vidíte, jaká je většinou atmosféra při tom předávání?“
R: „Já mám pocit, on je vždycky takovej – už aby byl pryč. (…) A já třeba mám často tendenci o něčem mluvit. Ono je to furt stejný. Já o něčem chci mluvit a on má tendenci zdrhat.“ (05 matka – výlučná péče)
V kvalitativních šetřeních jsme se setkali i s předáváním prostřednictvím domácnosti prarodičů, aby se rodiče nemuseli setkat.
„… když se táta odstěhoval do toho baráku, tak na nás vždycky čekal u dědy. Takže jsme vždycky sbalily věci, šly jsme k dědovi, a buď už tam byl, nebo jsme tam na něj počkaly.“ (03 dcera – nejdříve neformální rovnoměrná péče, později výlučná péče matky)
Místo předání dítěte jedním rodičem tomu druhému ovlivňuje i to, jakým způsobem si rodiče předávají mezi sebou informace. Dochází-li k předání přímo v domácnosti či před bytem/domem, stává se o něco méně často, že je dítě mezi rodiči poslem. U přibližně poloviny rodin s převážnou i rovnoměrnou péčí se toto neděje nikdy, u zhruba čtvrtiny zřídka, u další pak alespoň občas (graf č. 5.13). Pokud je dítě „předáno“ skrz mateřskou, základní školu nebo obdobné zařízení péče nebo je dítě již schopné přejít do domova druhého rodiče samo, pak v téměř dvou třetinách rodin s převážnou péčí spolu rodiče komunikují právě přes něho, dvě pětiny občas, či dokonce často. V rodinách s rovnoměrnou péčí se vliv způsobu předání dítěte na četnost situace, kdy je dítě mezi rodiči poslíčkem, statisticky neprojevil.
Vzhledem k tomu, že většina rodičů bydlí po rozchodu v nepříliš velké vzdálenosti od sebe, naskýtá se otázka, zda se dítě může během pobytu u jednoho rodiče zastavit v bydlišti toho druhého. Jedná se například o situace, kdy potřebuje nějaké oblečení, hračku či pomůcku do školy nebo na volnoča-sové aktivity nebo chce i během této doby být v kontaktu s druhým rodičem. Takové případy jsou běžnější v rodinách s rovnoměrnou péčí, kdy tuto možnost mají téměř dvě třetiny dětí, u převážné péče tento režim naráží častěji na větší vzdálenost či špatnou dopravu mezi bydlišti rodičů (17 % versus 10 % u rovnoměrné péče; graf č. 5.14). Pozitivní je, že v obou typech péče jsou situace, kdy si takové návštěvy jeden či oba rodiče nepřejí, spíše ojedinělé. Podobně je tomu též u jiného způsobu komunikace (telefonickém, online apod.). V naprosté většině a opět o něco častěji v případě rovnoměrné péče spolu respondent a jeho (nejmladší) dítě mohou komunikovat i tehdy, je-li v péči druhého rodiče (graf č. 5.14).
Graf č. 5.13 Předávání vzkazů mezi rodiči prostřednictvím dítěte podle místa předání dítěte a současného uspořádání péče (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Graf č. 5.14 Možnost kontaktu respondenta s (nejmladším) dítětem v době, kdy je v péči druhého rodiče, podle současného uspořádání péče (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Kontakt dítěte s rodičem během pobytu u toho druhého je však úzce spjatý s tím, jaké vztahy panují mezi rodiči. Čím jsou horší, tím častěji se vyskytuje situace, kdy si kontakt či komunikaci dítěte s druhým rodičem během pobytu v té době rezidenční rodič nepřeje. Roli v osobním kontaktu pak hraje podle výpovědí respondentů i větší vzdálenost či složitá doprava (graf č. 5.15).
Graf č. 5.15 Možnost kontaktu respondenta s (nejmladším) dítětem v době, kdy je v péči druhého rodiče, podle současného uspořádání péče a hodnocení vztahu respondenta s druhým rodičem (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
To, zda je možné, aby dítě bylo v kontaktu s respondentem v době, kdy je u druhého rodiče, má úzkou souvislost nejen s charakterem vztahu mezi rodiči, ale odráží se to i v tom, zda spolu rodiče komunikují nepřímo přes dítě. Ve více než každé druhé rodině, bez rozdílu typu péče, se tam, kde respondent může v dané době zůstat v kontaktu s dítětem, stává, že si rodiče posílají vzkazy, informace přes děti. Ve více než každé čtvrté rodině se to děje občas či často (graf č. 5.16). Pokud komunikace mezi dítětem a respondentem v době péče druhého rodiče neprobíhá, pak je dítě v roli poslíčka dokonce ve vyšším podílu rodin, tedy často v 17 % rodin s převážnou péčí a 23 % rodin s rovnoměrnou péčí.
Graf č. 5.16 Předávání vzkazů mezi rodiči přes dítě podle možnosti komunikace dítěte s respondentem v době, kdy je u druhého rodiče, a podle současného uspořádání péče (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Dopustíme-li se v rozmanitosti životních příběhů jistého zjednodušení, v datech kvalitativního šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ se ukazovaly tři základní skupiny rodin. V té první, bez rozdílu, zda se jednalo o sezdané či nesezdané soužití, byl partnerský vztah poměrně bouřlivý, ani na samém počátku soužití mnohdy nebyl založen na (oboustranně) hlubokém, naplňujícím citu (spíše na náhlém, nečekaném těhotenství, fyzické přitažlivosti či pragmatických důvodech, jako je například nenaplněná touha po rodičovství). V pozadí konfliktů se v chování minimálně jednoho z rodičů mnohdy vyskytovaly sociálněpatologické jevy jako například závislost, potíže najít či udržet si dlouhodobě zaměstnání, vážné finanční obtíže a exekuce. Pro partnera, u něhož byly tyto problémy dominantní, byla charakteristická značná nespolehlivost a impulzivní jednání. Tyto problémy vyústily v rozchod či k němu významně přispěly. Rodič, který nebyl nositelem těchto problémů a současně zajišťoval každodenní péči o dítě, častěji to byla žena, pak s jistou samozřejmostí očekával, že dítě zůstane v jeho převážné péči. Ze strany druhého rodiče v tomto ohledu zpravidla nenarazil na odpor. Pokud (by) narazil, soud (by) pravděpodobně podpořil převážnou péči právě toho rodiče, jenž péči o dítě dosud převážně zastával. Rezidenční rodič se někdy snažil dítě před kontaktem s tímto rodičem, který vyhodnotil jako nevhodný, chránit, a proto mu bránil. Nerezidenční rodič naopak po rozchodu mnohdy vůbec nejevil o dítě zájem či v tomto směru nebyl příliš aktivní. I pro tyto důvody část těchto rodičů okolo rozchodu nebyla a případně ani dodnes není v kontaktu nebo jen velmi omezeně. Problémy, které předcházely rozpadu rodiny, se často odrážely i v následné každodenní realitě – žádné či jen nepravidelné úhrady výživného, výživné nepokrývající potřeby dítěte, omezený nebo žádný kontakt nerezidenčního rodiče s dítětem a rezidenčním rodičem. Ještě dodejme, že pro tuto skupinu je typické spíše nižší, nematuritní vzdělání, tradiční postoje ohledně role muže a ženy v rodině, zajištění péče o děti a preference převážné péče po rozchodu. Při řešení problémů pro tuto skupinu není typické vyhledávání odborných služeb typu psycholog/terapeut, mediátor, advokát ani informací o rodičovství po rozchodu či doporučení pro rozcházející se rodiče ohledně naplnění potřeb dětí.
Pro druhou skupinu, rovněž bez rozdílu, zda soužití bylo formalizováno sňatkem, je charakteristické, že jeden či oba partneři po jisté době soužití začali ve vztahu pociťovat nespokojenost či nenaplnění. Mohly případně proběhnout i určité pokusy o řešení této nespokojenosti a záchranu vztahu také s využitím psychoterapie. Po určité době partneři dospěli do fáze, že se dohodli, že své partnerství ukončí. Této dohodě mohlo předcházet, že jeden z nich rozchod navrhoval a druhý po kratší či delší době jeho návrh akceptoval poté, co se s myšlenkou rozpadu rodiny vypořádal. Už nějakou dobu před rozchodem mohli vést v podstatě paralelní osobní životy, minimalizovat společný rodinný život a každý trávit volný čas s dětmi sám. Na podmínkách rozchodu, nastavení péče o děti a úhradě jejich potřeb se spolu dohodli s využitím odborné pomoci či bez. Předtím jeden či oba pravděpodobně vyhledávali informace o tom, co děti v době okolo rozchodu a po něm potřebují, mohli kvůli tomu i navštívit psychologa, a dokázali se shodnout na tom, že je pro ně nejdůležitější, aby děti byly spokojené a rozchod na ně měl co nejmenší dopad. Tudíž že ve všech ohledech během rozchodu i po něm upřednostní zájmy dětí nad svými. Nestalo se tedy mezi nimi nic, co by nepřekonatelně poškodilo jejich vztahy do budoucna či mělo výrazně negativní dopad na to, jak jeden smýšlí o druhém. Jako model péče pravděpodobně zvolili rovnoměrnou péči, popřípadě převážnou péči s tím, že druhý rodič zůstane nedílnou součástí života dítěte. Jestliže se soudili, soudu nejspíše předložili dohodu, kterou schválil. Pokud jsou mezi nimi rozmíšky, snaží se je řešit spíše bez přítomnosti dětí a předcházet tomu, aby děti byly do jejich konfliktů vtaženy. Na záležitostech týkajících se dětí spolupracují, vzájemně se o tom podstatném informují. V nejlepším možném případě jejich současný vztah i komunikace mohou být až kamarádské povahy. Pro tuto skupinu je charakteristické spíše střední a vyšší vzdělání, podobné životní hodnoty a představy o výchově dětí. Dítě má pro tyto rodiče významnou hodnotu, rádi s ním tráví čas, pravděpodobně už před rozchodem se na péči o děti podíleli víceméně rovnoměrně a jeden druhého si cenili jako dobrého rodiče.
Pro třetí skupinu, též bez ohledu na to, zda šlo původně o nesezdaný nebo sezdaný pár, je podstatné, že ukončení vztahu, který pro jednoho či oba mohl být alespoň po určitou dobu naplňující a zásadní nebo přinejmenším funkční, a samotný rozchod nebo vyjednávání okolo rozchodu provázel konflikt a/nebo zraňující jednání jednoho vůči druhému. Důvodem rozchodu tedy mohla být nevěra, která druhého zranila, ponížila a ukončila vztah, v jehož pokračování stále spatřoval smysl. Případně mu mohla předcházet delší krize a intenzivní konflikty, v nichž partneři vůči sobě pozbyli respektu. Mohli využít služeb k překonání krize a pokusu o záchranu partnerství. Mohli využít služeb v souvislosti s řešením záležitostí rozchodu a nastavení péče a úhrady výživy a dalších potřeb dětí. Mohli též vyhledávat informace a kontakt s odborníky ohledně potřeb dětí a doporučení pro rodiče v situaci rozpadu rodiny. V optimistické variantě mohli na základě těchto informací, spolupráce s odborníky, negativních příkladů z okolí a svých hodnot v zájmu dětí dospět k dohodě na rovnoměrné či převážné péči. Mohli omezit komunikaci pouze na nejnutnější míru a vyhýbat se osobním setkáním. Pokud oba plnili své závazky vůči dětem, hojili svá zranění, mohly se případně po čase jejich vztahy postupně začít zlepšovat a i jejich komunikace uvolňovat. V pesimistické variantě k dohodě nedospěli, jeden či druhý mohl začít používat neférové strategie s podporou advokátů orientovaných na výhru v soud-ním sporu bez zřetele k zájmům dětí, každopádně se rozhořel soudní boj, který mohl být ukončen po prvním rozhodnutí soudu či odvoláními a novými soudními návrhy pokračovat mnoho let. Do této skupiny patřili především rodiče s vyšším a středním vzděláním, ale i nižším. U pesimistické varianty rodiče mnohdy zastávali jiné životní hodnoty a lišily se jejich názory na výchovu dětí. Mnohdy si jeden z rodičovského páru přál smírný rozchod a kooperaci s druhým v záležitostech dětí, ale tento ideál nemohl sám naplnit.
(53) Jako problematické se nicméně jeví, že rodič, který chce rovnoměrnou péči vyloučit anebo má v úmyslu podstatně omezit možnost druhého rodiče podílet se na výchově dítěte, či jej dokonce zamýšlí z jeho života prakticky vymazat, toho reálně může dosáhnout tak, že se s dítětem odstěhuje na tak vzdálené místo, že navštěvovat jednu školu ani zachovat osobní kontakt druhého rodiče s dítětem nebude možné. Pravidelné (dvou)týdenní dojíždění za dítětem na delší vzdálenost totiž pak nemusí být realizovatelné jak prakticky, tak finančně. U odborné veřejnosti se pro toto počínání rodiče ujal pojem „vnitrostátní únos“. Zákon rodičům neukládá povinnost zachovat dosavadní bydliště, aby bylo možné střídavou péči praktikovat (Trávníček, 2015).
(54) Navzdory přímé veřejné výzvě se nám do výzkumu „Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“ žádný mladý člověk s touto zkušeností nepřihlásil.
Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.
Okomentovat