Mgr. Erika Olbertová

6. Výjimečné okamžiky a zázraky

„„Existují pouze dva způsoby, jak prožít život. Buď jednat tak, jako by nic nebylo zázrak, nebo tak, jako by zázračné bylo všechno.“

6.1 Kam ten čas tak rychle zmizel?

„Milá maminko, vím, že hrozně moc pracuješ, abys stihla být maminka i tatínek dohromady. Chci ti poděkovat a popřát ke Dni otců!

Pusu Elizabeth“

(Canfield a kol., 2007, s. 73)

Každý osamělý rodič prožívá svůj jedinečný příběh, ale všechny je spojuje naděje a útěcha. Role osamělého rodiče se zdá být někdy nezvládnutelná, ale myslím, že tato náročná povinnost s sebou přináší i okamžiky radostné a vítězné. Lidé, kteří se ocitli v situaci osamění ať už z důvodu rozvodu, ovdovění, díky vlastnímu rozhodnutí nebo zvratu osudu, určitě patří do výjimečného „klubu“ statečných lidí, kteří si radosti a strasti nesou rodičovským životem sami.

Existuje-li slovo, které by vystihlo život osamělého rodiče v jeho komplexnosti, pak by to mohlo být slovo hektický. Jeden rodič má příliš mnoho povinností a příliš málo času na jejich zvládnutí.

Paní Kateřina má tři děti. Vzpomíná na jeden konkrétní týden života, kdy jí připadalo, že snad ztratila i poslední zbytky zdravého rozumu. V týž den měla stihnout navštívit akce každého z nich. Vystoupení s mažoretkami, fotbalový zápas a gymnastický závod. Po rodinné poradě a naplánování rozvrhu šlo nakonec vše zvládnout ku spokojenosti dětí. Ovšem za cenu matčina emocionálního i fyzického vyčerpání. Přes týden bylo po práci potřeba zvládnout dvě schůzky ve škole, absolvovat další gymnastické závody, turnaj a trénink mažoretek. Po celém týdnu by na zotavení potřebovala ještě jeden víkend. Mnohokrát se ptala sama sebe, kdy bude mít aspoň chvilku klidu pro sebe? Zažila chvíle věčného spěchu a únavy a nevěděla, jak přežije další týden.

Dnes jsou děti velké, ona sedí ve ztichlém domě a žasne, jak ten čas uběhl rychle. Dny plné shonu má už dávno za sebou a přiznává, že se jí po nich strašně moc stýská. Nedávno se zúčastnila promoce své nejmladší dcery. Zaplavilo ji štěstí a dojetí. Byla v tu chvíli snad nejpyšnější mámou. V myšlenkách se vrátila ke každodennímu drilu, který jí tenkrát připadal vyčerpávající a nezvládnutelný. Vzpomněla si, jak kdysi běhala z jednoho kroužku na druhý a najednou jí to všechno připadalo jako krásné vzácné chvilky. Bývaly to dny skutečně nádherné, plné něhy a prostých radostí. Tohle jsou situace každého rodičovství, které vyváží všechen ten chaos, uchvátanost, nervozitu a vyčerpání. Život s dětmi nebývá jednoduchý, zvlášť když je na něj člověk sám. Přesto si dřív nebo později položí otázku: „Kam ten čas tak rychle zmizel?“ (Canfield a kol., 2007)

6.2 Milovat za dva

„Ti, kdo vnímají krásy Země, v sobě najdou dost sil zvládat po celý život všechno, co jim osud přinese.“

Pearl S. Bucková

„Snídali jsme a můj pětiletý vnuk se mě zeptal s plnou pusou: ,Jak je vlastně možný, že nemám tatínka?‘ Dřív nebo později tahle otázka musela přijít. Je až s podivem, jak v podobně důležitých situacích přestane člověku mozek fungovat. Hlavou mi proběhly staré vzpomínky, jak bylo těžké vychovat tři dcery bez pomoci jejich otce. Kolikrát si stěžovaly, že nemají normální rodinu a já se mohla uštvat a přetrhnout, abych jim ulehčila ,osud‘ dětí matky samoživitelky. S jejich otcem byl vztah napjatý už v době před rozvodem.

Občas jsme prožívaly hodně náročné chvilky – citově, duševně i fyzicky. Byly jsme čtyři dospívající ženy současně… Denně mi nad nimi krvácelo srdce a s pocitem viny jsem sváděla největší bitvu. Byla jsem to já, kdo od otce odešel.

Podívala jsem se na to krásné dítě a zaplavila mě vděčnost za to, že ho mám. Byl tím nejkrásnějším dárečkem, jaký jsem za ta léta dřiny typické pro osamělou matku mohla dostat. Ačkoli jsem stejný úděl předala nejstarší dceři, z hloubi duše jsem si přála, aby moje děti zažily víc svobody a míň nejistot.

Pětileté dítě chce slyšet pravdu. Jak mu ale říct, že tatínek sedí ve vězení a narodil se v době, kdy maminka zažívala pubertální revoltu? Nemyslel by si, že je tu nějakým omylem? Ale žádné dítě není ,omyl‘, nikdy, bez ohledu na okolnosti!

A pak mi došlo, že se ptá na to, jestli není kazový, jestli ho máme rádi a záleží nám na něm. Odpověděla jsem: ,Teď zrovna sice nemáš tatínka, ale máš maminku, která tě miluje za dva.‘ Za dva jsem ještě jednou zopakovala, aby pochopil. ,A babička tě taky moc miluje, to už jsou dohromady tři, viď?‘

Uvědomila jsem si, že jsem celé ty roky trpěla pocitem viny naprosto zbytečně. Pochopila jsem, že jsem skutečně nemohla udělat víc. Děvčata se vyvedla mnohem lépe, než kdyby žila v rodině se dvěma rodiči, ale v prostředí plném hádek, strachu a trápení. Já je taky milovala za dva.“ (Canfield a kol., 2007, s. 56-57, upraveno)

6.3 „Není co odpouštět“ (případová studie)

„Neexistují žádné chyby, žádné shody okolností. Všechny události jsou požehnání, které je nám dáno, abychom se z něj učili.“

Elisabeth Kübler-Rosssová

Josef: 33 let, bydliště v Praze, 1 bratr (35 let, žije v České Lípě)

Matka: 57 let, 2 roky žije v Kolíně

Otec: asi 65 let (Josef neví přesně), žije v České Lípě

Důležitá osobnost: babička – matka mámy – „generál“, sehrála v životě významnou roli, zemřela před 5 lety

Jaké jsi měl dětství?

„Na dobu před desátým rokem si nepamatuji, tedy ve smyslu vztahu mých rodičů mezi sebou. Vždycky jsem to vnímal jako jejich vztah, ne jako mezi mnou a rodiči, až do doby rozvodu. Otec je podstatně starší než matka. Ta se vdávala natruc svojí mámě, aby získala nezávislost. Když mi byl rok, zemřel děda a babička se více zapojovala do rodinného života. Babičky jsem měl rozdělené na babičku malou, ale velkého generála a druhá babička byla sice velká vzrůstem, ale jako člověk byla malá. Brácha spadal pod babičku ,Malou‘ a já pod babičku ,Velkou‘. Rozdělovaly si nás na víkendy a my k nim jezdili na pravidelné návštěvy. Každý jsme měl svojí babičku…Babička velká nechodila ven, jen na zahradu. Bolívala ji hlava, tak nosívala šátek a mazala se čínskou mastí. S bráchou jsme se skoro vůbec nestřídali. Když jsme nejeli s našima na chalupu, tak jsme jeli k babičkám. Ani k dědovi jsem neměl úplně dobrý vztah, zemřel z rodiny jako první a mně to bylo jedno. Pak umřela velká babička, ale to nám otec ani nedal vědět. Jen nám pak připomínal, že se na nás ptala, když byla na smrtelné posteli.“

Vzpomínáš na dobu kolem rozvodu?

„Neuvědomuji si přesně, kdy otec přestal chodit domů spát, ale cca v 6 letech oficiálně oznámil, že má přítelkyni. Rozvod si pamatuji dobře, bylo mi 10 let. Rozvedli je přesně v den mých narozenin. Byl jsem rád, protože jsem doma viděl špatné věci. Otec neuměl pít a občas přišel domů opilý. A když mamka řešila nějaké věci, dal jí klidně facku. Špatně jsem to snášel. Opustil rodinu kvůli nějaké ženské, která je navíc podle mě šeredná jak noc. Otec řešil v době prázdnin alimenty, majetek, jenom peníze. Nás moc ne. Vysoudil co nejmenší alimenty, posílal 500 Kč na nás oba, což mu matka zase vracela. Platila za byt, který ani nebyl jeho. Dodnes si pamatuji velmi dobře, když jednou přišel domů, to už byli rozvedení a v bytě nebydlel, a řešil mezi dveřmi úplné kraviny, třeba jestli si může vzít šachy, když je nikdo nehraje. Jednou mi taky řekl: ,Koukáš na mě, jako kdybys mi chtěl vypíchnout oči‘ a já odpověděl, že to bych chtěl. Použil tu větu u soudu. Pamatuji si jako dítě, že v době kolem rozvodu nešel k facce daleko a to ve mně zůstalo doteď. Jinak se ale nic moc nedělo, ani jsem nezažil, že by na sebe s mámou házeli špínu.“

Jaký máš k tátovi vztah?

„Usuzuji, že bych k němu měl mít spíš blíže, když jsem navštěvoval jeho matku, ale nemám. Otec nikdy neměl moc trpělivosti, a tak často sahal po výchovném pohlavku. Z toho vyplývaly moje reakce při učení, bylo to depresivní, bál jsem se ho už dopředu. Matka říkala, že kdybychom nebyli my dva s bráchou, už dávno by s otcem nebyla. Brával nás na lyžařské výcviky se svou novou přítelkyní, která si ho prostě dokázala omotat kolem prstu. Matka nepoužívala ženské zbraně, čímž je otec ovlivnitelný. Pokud žena ví, jak na něj, dostane z něho všechno. Bratr z něj hodně podědil, má dokonce hodně podobnou partnerku jako otec. Otec jezdí taxíkem, takže se mi ho v Lípě podařilo několikrát zavolat. To byla naše jediná šance ke komunikaci. Ještě před dvěma roky mi volal na narozeniny a na Vánoce a vždycky říkal, že se musíme sejít. Jednou jsme se zase potkali v taxíku a tak jsme šli spolu na panáka do hospody. Moc jsme si toho neřekli. Jen mi utkvělo, jak se mi po 18 letech snažil vysvětlit, že na rozvodu má vinu nejen on, ale i moje máma. Před dvěma roky jsem mu přestal brát telefony, tak přestal volat. Došlo mu, že už nechci poslouchat plané sliby, že se uvidíme. Veškeré informace o mně se dozvídá přes bráchu, se kterým je v kontaktu. Brácha celé dětství trpěl, že se mu budou kluci smát, že nemá tátu.“

Jak se o vás po rozvodu staral?

„Sporadicky jsme se stýkali, i když soudně jsme měli nařízeno, že za ním musíme jezdit jedenkrát za 14 dnů. Nevzpomínám si přesně, ale myslím, že jsme tam moc nejezdili. Otec vyženil dceru a ještě pak měl další dceru s novou partnerkou. Moc se mi tam nechtělo, vždycky jsem si tam připadal navíc. Nějaký čas jsem navštěvoval babičku ,Velkou‘, ale to pak úplně vymizelo. Otec se rádoby snažil na Vánoce péči vynahradit, jenže nám dával samé nefunkční věci, které vůbec nebyly vybírané s citem.“

Jaký vztah máš s mámou?

„Myslím, že jsem na ní dost závislý. Je vlastně jediná, kdo mi zůstal. Sourozenecká nenávist přešla do osobní nenávisti. Bráchu nerespektuju a přestal jsem si ho vážit, protože nedrží svoje slovo a nechá se příšerně ovlivňovat svojí ženou. Nemá svoje názory, jen ty její. A o to jsem na matku tvrdší, jsem na ni dost náročný. Mám na ni stejné nároky jako sám na sebe. Bratr se sesypal, že nemá tátu, tak jsem ve třinácti přebral v rodině roli otce já, nahradil jsem vůdčí osobu. Někdo musel rozhodovat. Když jsem dospěl, zůstalo mi to a nikdy jsem se této odpovědnosti nezbavil. Mám v sobě přemíru reality, pro mě má každý problém řešení.“

To ti muselo vzít dětství, nebo ne?

„Jak to poznám? Nevím. Matka si pak prošla dalšími vztahy, ona neumí být sama a i sama to o sobě tvrdí. Je zářný případ domácí slepice – o někoho se musí starat a pečovat. Ale vždycky si našla nějakého ,grázlíka‘. Vdala se podruhé, jenže měla stejný problém, takže se nakonec vdala i potřetí. Třetí rozvod dořešila teprve nedávno. V současné době žije s pánem, se kterým jsem ji seznámil já. Měl těžký život. Je vyléčený alkoholik, ale zůstává otázkou, jestli vyléčený opravdu je. Měl z alkoholu hodně vážné zdravotní problémy, kvůli kterým dokonce dva měsíce ležel v nemocnici. Díky tomuto pánovi jsem si uvědomil, že uteklo cca 30 let a matka se vrátila na úplný začátek. Když si uvědomí, jak na něj, budou myslím oba šťastní. Jenže matka je nepoučitelná a nenechá lidi dýchat. Bohužel díky jejím životním neúspěchům jsem si jí přestal vážit, musel jsem za ni často lepit průšvihy. To je to nejhorší. Normálně s ní nejsem schopný mluvit, protože během pěti minut jsem z ní vytočený.“

Říkal jsi někdy někomu táto?

„Ne, to mě nikdy ani nenapadlo. Byl jsem asi dost nedůvěřivý. A nikdy jsem si ani nedokázal představit, že bych někdy já mohl vychovávat dítě. To přišlo až s věkem a těším se na to. Jaký budu táta já?…“

A chyběl ti skutečný otec?

„Ani ne. Nežil jsem ve zmatku, nepotřeboval jsem mužský vzor. Všechno jsem měl jasně dáno, u sebe v hlavě. A všechno přicházelo časem samo. Nikdo mi neradil, jak se mají věci dělat, učil a naučil jsem se to sám. Asi mě táta naučil jezdit na kole, bral nás na lyže, ale nepamatuji si, že by mi tam bylo s tátou dobře. Pamatuji si, že mě za chyby trestal, což ve mně zůstalo. Jednou mi hůlkou vyhodil sanici. Objektivně ale musím říct, že jsem nebyl mlácené dítě. Nedostal jsem pro výchovný účinek, ale proto, že je otec nervák. Bylo mi tak sedm osm let a vzpomínám, jak nás učil intonaci při čtení. Když jsem třeba neudělal poklesem hlasu tečku, tak byl z toho bez sebe a v afektu mi předváděl, v čem je rozdíl. Nepřinášel mi pohodu a klid, ale jen nervozitu.“

Odpustil jsi mu?

„Není co odpouštět. Byl jsem rád, že spolu nežijeme.“

Změnil sis příjmení po dědovi, proč?

„Matka nejčastěji střídala vlasy a jméno. Po druhém rozvodu uvažovala o tom, že si vrátí svoje rodné příjmení. Pořád jsme řešili, že bychom se jmenovali zase všichni stejně. Mimo to, že mě otec zplodil, s ním nemám nic společného, takže jsem chtěl jméno, které pro mě něco bude znamenat.“

Děkuji ti za věnování času a sdělení svých zkušeností a vzpomínek.

V mnoha případech dochází k odcizení, protože dítě chová k rodiči nenávist, která potlačí dřívější lásku. Dochází k tzv. nevyřešeným vztahům, neboť děti se nevyrovnají se svými city a spíše je odsunou do pozadí. Josef se však se situací vyrovnal až překvapivě snadno. Myslím si, že dokázal své pocity zpracovat a hněv nechal odplout. Odchod otce byl pro něho vysvobozením. Josef se vloni oženil s přítelkyní, se kterou žil už dlouhou dobu. To svědčí o tom, že je navzdory nepříliš šťastnému dětství schopen udržovat kvalitní láskyplný vztah. Zatím je bezdětný, ovšem právě tady hrozí podle doktora Warshaka (2003) do budoucna jisté riziko.

Muž, který nedokáže ocenit význam otce ve svém životě a uznat ztrátu, kterou utrpěl tím, že otce ve svém životě neměl, si nedokáže jasně uvědomit vlastní důležitost v životě svých dětí. Muž, který neudržuje kontakt s otcem a širší rodinou, ochuzuje životy svých dětí o dědečka a svou manželku o podporu, kterou by jí širší rodina mohla poskytovat. A v neposlední řadě je také možné, že pokud přece jen potlačuje vlastní city, může se chovat méně citově jak ke svým dětem, tak ke své ženě.

Nejsmutnější následky pak přicházejí, pokud se rodič nikdy neomluví za kruté jednání a ani nevysloví lítost nad ztracenými lety. Někdy se vztah prostě už obnovit nepodaří. Nikdo neví, proč tomu tak je, ale je vyšší pravděpodobnost, že manželství dítěte, jehož rodiče se rozvedli, bude také rozvedeno. A u zavržení jednoho z rodičů se tato pravděpodobnost ještě zvyšuje. Samy už totiž zažily situaci, kdy dříve milovaného člověka začaly považovat za postradatelného. Avšak dospělí, kteří zavržení překonali a naučili se zvládat překážky ve vztahu, budou cítit větší závazek vůči své rodině a pravděpodobně svatební slib nikdy nezruší.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST