PhDr. Tomáš Novák

–

Zhruba v polovině minulého století si v amerických pojišťovnách povšimli, že na jejich klienty obvykle dopadají celé řetězce stresových životních událostí. Nemoci, úrazy, nejrůznější komplikace se jakoby sdružují. Ostatně i známé a zvučné české lidové rčení to potvrzuje slovy „na pokáleného i záchod spadne“. Po určité míře trampot se člověk stává méně odolným, nelze vyloučit ani existenci prvků tzv. naučené bezmocnosti (slabé vůle k obraně). To výrazně zvyšuje riziko psychického zhroucení. Ukázalo se, že stresem bývá každá změna a to jak kladná nebo dokonce vytoužená, tak i záporná, ba dokonce tragická.

U dospělých bývá v této souvislosti nejčastěji uváděna tabulka Holmese a Raheho. Co do závažnosti je v ní maximální stres dán smrtí partnera (100 bodů), rozvodem (73 bodů). Dále pro srovnání: Úmrtí blízkého členy rodiny (65) eventuálně vážný úraz nebo onemocnění (63 bodů), sňatek a ztráta zaměstnání (53 bodů), partnerské konflikty v manželství (50 bodů)… Mezi 30 – 20 body zátěže se pohybuje odchod dospělých dětí z domova, mimořádný nával práce v zaměstnání, nástup dětí do školy, konflikt s nadřízeným atd. Mezi relativní maličkosti patří např. vánoce a dovolená – 13 a 20 bodů. Když k oněm 13 + 20 komplexně přidáme setkání s příbuznými, změnu stravovacích zvyklostí, změnu denního rozvrhu, subjektivní pocit velkého finančního vydání za dárky a třeba partnerskou hádku s následným usmiřováním, přiblížíme se k hranici 300 bodů. A to jsme si na dárky ani nemuseli půjčovat, pod stromkem nebylo nutno děkovat nemilované tchýní za dárek, z něhož nemáme ve skutečnosti pražádnou radost, ba ani zvládat žlučníkové potíže.

Podle autorů hrozí závažná reakce, pokud nasbíráte v jednom roce 300 bodů a víc.

U vysokoškolských studentů tabulku po patřičném výzkumu korigoval v 80. letech minulého století De Meus, Jako nejzávažnější se jeví úmrtí manžela (manželky) 93 body, smrt příslušníka rodiny 87 bodů, žalářování 85 bodů, rozvod 80 bodů, smrt přítele 78 bodů, rozchod s partnerem 77 bodů atd.

Na obdobném principu byla zhruba o deset let později připravena tabulka u žáků základní školy podle M. Stoppardové.

• Úmrtí rodiče 100 bodů
• Rozvod rodičů 73 bodů
• Rozchod rodičů 65 bodů
• Časté služební cesty rodiče 65 bodů
• Vlastní nemoc či zranění 53 bodů
• Nový sňatek rodiče 50 bodů
• Rodič propuštěn ze zaměstnání 47 bodů
• Usmíření rodičů 45 bodů
• Matka jde do zaměstnání 45 bodů
• Změna zdravotního stavu člena rodiny 44 bodů
• Těhotenství matky, potíže ve škole, narození sourozence, nový učitel či třída, změna finančního stavu rodiny 39 bodů
• Nová neobvyklá činnost 36 bodů
• Změna četnosti setkávání se sourozenci 35 bodů
• Obavy z násilí ve škole 31bodů
• Je okraden o osobní věci 30 bodů
• Změna úkolů v domácnosti, starší sourozenec odchází z domu, starosti se staršímu rodiči, nedokonalé výkony na nichž dítěti záleží – vždy 29 bodů
• Přestěhování 26 bodů
• Získání nebo ztráta zvířete 25 bodů
• Změna osobních návyků, neshody s učitelem 24 bodů
• Stěhování, obdobně i příchod do nové školy 20 bodů

V bodovém rozsahu od 16 do 19 bodů nacházíme: změna hracích návyků, prázdniny s rodinou, změna přítele, pobyt na letním táboře, změna spacích návyků, výrazně více či výrazně méně rodinných setkání než bylo dříve obvyklé, změna ve stravovacích návycích (vše 15 bodů), změna v četnosti sledování TV (13 bodů), narozeninová oslava 12 a potrestání za lež 11 bodů.

Míra odolnosti proti stresu je u každého dítěte alespoň v nuancích jiná. Pokud je dítě během roku vystaveno méně než 150 stresovým bodům, nemusí to hrát roli. 150-300 bodů za rok je již velká míra stresu, alespoň přechodné poruchy lze za této konstelace očekávat. Nad 300 „stresových“ bodů naznačuje, že intenzivní poruchy jsou dosti pravděpodobné. Stoppardová poukazuje na fakt, že se děti učí z postojů a činů rodičů. Proto by kontakt s dětmi neměl být negativně ovlivňován starostmi o budoucnost ani starostmi s minulostí. Děti jsou vnímavé a ledaco vnímají ještě hůře, než odpovídá realitě.

Žebříčky životních událostí s potenciálními „trestnými body“ psychické kondice jsou oceňovány jak pro přehlednost a jasnou výmluvnost, tak také pro nabídku komplexního přístupu. Nejde namátkou jen o vliv přestěhování, ale i o změnu zaměstnání nebo školy, denního rozvrhu, rekreačních aktivit, stravování, prostory v bytě navíc nebo naopak atd. Výhrady se zaměřují na nedostatečné zhodnocení kontextu. Je rozdíl, zda zemře blízký člověk ve věku třiceti let, třeba rodič malých dětí nebo má-li zesnulý 90 let, svůj život považuje za naplněný a třicetiletí jsou jeho vnukové. Otázky postihující kontext jsou velmi důležité i v rámci trojice nejzávažnějších dětských stresů spojených s odchodem rodiče. Při povrchním pohledu je rozdíl mezi úmrtím rodiče (100 bodů) a rozvodem rodičů (73) přiměřený. Vždyť rozvodem „přestáváme být manžely, ale zůstáváme rodiči. Úmrtí a rozvod nelze co do dopadu srovnávat. Skutečnost je ale přece jen složitější. Úmrtí rodiče i při přísném hodnocení postihuje zhruba stejně rodiny, jež žily před dnem D spokojeně i nespokojeně. Rozvod mívá jednoznačně zápornou anamnézu a nemusí být jen tečkou, ale i stvrzením a gradací konfliktů a zklamání.

Úmrtí vede obvykle k semknutí rodiny a ke snaze postiženému dítěti pomoci. V případě rozvodu se spíše setkáváme s dozvuky „války Roseových“ a snahy získat dítě na jednu ze dvou nebo dokonce více soupeřících stran.

Postavení prarodičů po úmrtí rodiče je jasně dané. Jsou jakýmisi zástupci rodiče a alespoň částečně na ně přechází autorita zemřelého. Po rozvodu byli prarodiče ze strany toho z rodičů, který neměl ve své péči dítě, donedávna v podstatě bezprávnými osobami. I když novelizace Zákona o rodině i jim přiřkla právo na kontakt s dítětem a nabídla i možnost vymáhání takového kontaktu, v praxi se tak často neděje.

Jev vzpomínkového optimismu se ve vztahu k zemřelým blízkým osobám, rozvíjí v plném rozsahu. Platí „o mrtvých jen dobře“ a lidská paměť se tomu přizpůsobuje. Různé stupně rozvoje traumatu zavrženého rodiče lze naopak s jistou nadsázkou a zjednodušením nazvat jevem vzpomínkového pesimismu.

„Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého“ čteme dokonce poměrně často jako motto na úmrtních oznámeních. Někteří američtí matrimoniologové do vývojové křivky typického rodinného života zakreslují mj. první sňatek, rozvod a po té druhý sňatek. V našich podmínkách takové pojetí normality rozvodů doposud přece jen nezlidovělo.

Rozvod rodičů může v případech předchozího extrémního soužití otce a matky přinášet dítku i určitá pozitiva. To ve smyslu obnovení klidu a pohody. Určitá pozitiva může přinést i úmrtí rodiče. Pokus o alespoň cvičné a krátkodobé přeznačkování tragické situace je běžnou součástí krizové intervence i po úmrtí blízkých lidí. Opakovaně jsem se v této souvislosti setkal s věcným, rozhodně ne cynickým oceněním zlepšení prostorové situace v bytě. Zejména pak získání vlastního pokoje je dětmi oceňováno.

Pojem smrt si dítě obvykle začíná uvědomovat někdy po třetím roce života. V té době již má smysl s ním hovořit o blízkých zesnulých, ukázat mu jejich fotografie, eventuálně i to, co udělali. Namátkou „tuhle jabloň zasadil tvůj dědeček…“ V té době je již možno vzít dítě na hřbitov a pověřit je drobnými rituálními úkony, např. zapálením svíčky. Přiměřeně věku lze též dítko již informovat i o rozvodu rodičů. Ale pozor, pro takovou informaci není žádná doba vhodná. J. S. Wallerstein na základě rozsáhlého výzkumu poukazuje při sdělení o rozvodu dítěti ve věku 3-5 let na riziko regrese v chování, zhoršení udržování čistoty, zhoršení spánkového režimu, objevení se separační úzkosti – strachu odloučit se od pečující osoby, na výrazné změny nálad a objevení se strachu z opuštění. Takové reakce se zdají být výraznější než reakce na úmrtí rodiče.

Jedna podobnost je důležitá. Dítě je v obou zde probíraných případech konce rodičovského soužití poměrně vztahovačné. Snadno obviňuje sebe sama. Bez problémů může uvěřit, že se rodiče rozvedli, protože zlobilo. Obdobně je lze snadno pouhým nepromyšleným opakováním výroku přesvědčit, že toho či onoho ze svých blízkých „přivedl do hrobu“. Coby umravňujícího výroku před ním neužíváme ani tvrzení „já z tebe budu mít smrt“ atd. včetně výrazně mírnějšího „já se z tebe zblázním“.

V souhrnu lze říci, že sám fakt neúplné rodiny nepředstavuje sám o sobě kriminogenní ani sociálně disharmonický inkubátor. Neví se, jak zapůsobí. Jednotlivé typy neúplné rodiny se ve svém působení na dítě velice liší. Nezvládnutý traumatický dopad na dítě obvykle nemá v dlouhodobém kontextu samo trauma. Podstatnější je to, co je s ním spojeno, co se na něj nabaluje a ovlivňuje kontext života. Pokud by někdo chtěl učinit výše zmíněné situace pro dítě co nejtěžší, pak se mu nabízí dva mimořádně nebezpečné postupy – popouzení dítěte proti jednomu nebo druhému rodiči a obviňování dítěte z toho, co se stalo. Styl popouzení je čtenářům dostatečně znám. U obviňování jde o fráze typu: „Kdybys byl býval hodnější (víc poslouchal, lépe se učil, neodmlouval), tak se to stát nemuselo.“ Potom dle situace stačí dodat „a tatínek nemusel od nás odejít, rozumí se buď „za tou ženskou a cizími dětmi“ nebo „na hřbitov“. Dospělý něco obdobně nehorázného plácne. Pro dítě je to ale sdělení vysoké závažnosti s přetrvávajícím dopadem.

Představa, že jakýsi sadista-pedofil úmyslně dělá situaci dítěte co nejtěžší, se běžnému člověku příčí. Přitom jak popuzení proti rodiči tak, i rádoby výchovné zneužívání strachu ze zavinění smrti blízké osoby není v našich podmínkách nijak řídkým jevem. Na základě klinického odhadu předpokládám zhruba 10% výskyt oněch negativních jevů.

Závěry

Popouzení dítěte proti některému z jeho rodičů obdobně jako jeho obviňování z podílu na rozvodu rodičů nebo dokonce na úmrtí některého z rodičů patří k naprosto negativním jevům.

Pokud chceme objektivně hodnotit jakýkoliv disharmonický projev dítěte od banálního okusování nehtů až po závažnou trestnou činnost, je nutno přihlížet i k tomu, co prožilo předtím.

Převzato z webových stránek PhDr. Tomáše Nováka