Eva Decroix

–

1 Stručný nástin historického vývoje

Dějinná smyčka vnímání existence práva na rozvod se v naší době uzavírá. Na počátku bylo ve Starém zákoně stanoveno právo muže na ukončení svazku manželského zapuzením ženy bez omezení a podmínek. Vnímání manželství ve Starém zákoně úzce souviselo s postavením žen ve starověké patriarchální společnosti, ve kterých to byl muž, kdo byl pánem rodiny s plnými právy. Vztahu obou pohlaví se týká Genesis 3:16: „Ženě řekl: Velice  rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ Žena byla v manželství pod vládou muže a zpočátku se s mužem nemohla rozvést, což se později změnilo, neboť postupem času se rozdíly mezi mužem a ženou postupně vytrácely. Souviselo to zřejmě s přibližováním se ideálu monogamie. Rovněž se měnilo vnímání manželství a rozvodu vlivem společenských změn, vývoje zákonů a dalších faktorů. V Novém zákoně má již žena v manželství zajištěné rovné postavení s mužem, jak uvádí Evangelium podle Marka 10:6–9: „Od počátku stvoření je ale ‚Bůh učinil jako muže a ženu; proto člověk opustí svého otce i matku, přilne ke své manželce a ti dva budou jedno tělo‘. A tak už nejsou dva, ale jedno tělo. Co Bůh spojil, ať člověk nerozděluje.“ Katolická morálka udělala z rozvodu na dlouhá století společenské tabu. Dnes je obecnou morálkou rozvod vnímán jako osobní právo každého manžela. Z téměř bezpodmínečného práva muže na ukončení manželství stanoveného ve Starém zákoně se dostáváme k téměř neomezenému právu obou manželů na ukončení manželského svazku.

Je zajímavé, že už Chammurapiho zákoník (18.–17. stol. před n. l.) upravoval zákonnou úpravu rozvodu nebo spíše právního způsobu, jak rozloučit uzavřený sňatek. Lze tedy téměř s nadsázkou tvrdit, že rozvod je stejně starý jako právo samo. Chammurapiho zákoník umožňoval procesně poměrně jednoduchou formu rozvodu – zapuzení manželky manželem. Velmi obdobně řešil případné manželské neshody také antický Řím, jehož společnost byla založena na patriarchálním vnímání světa, ve kterém byla žena zcela podřízena moci svého muže. Dle Aristotela příroda dala muži dvojí nezbytné vybavení, aby jej osvobodila od ponižujících a nepříjemných prací: ženu a otroka. (3) Právo rozhodnout o ukončení manželského soužití tak zcela přirozeně patřilo manželovi, který mohl ženu „zapudit“. Toto právo však činilo situaci ženy poměrně nejistou, a proto byly stanoveny vážné důvody, pro které tak mohl manžel učinit – jednalo o nevěru, neplodnost, otravu nebo krádež klíčů od vinného sklípku. (4)

V klasickém Římě ovšem s rozvojem vzdělanosti a individualismu docházelo ke změně chápání manželského svazku a v letech 250 před n. l. již manželka nepodléhala nadvládě svého manžela (maritas potestas), volně disponovala svým majetek i během trvání manželství a zákon umožňoval rozvod jak zapuzením, tak vzájemnou dohodou.

Situace se zcela změnila po rozpadu Římské říše a nástupu křesťanství. Pokud Starý zákon umožňoval muži ukončit manželství předáním rozlukového listu ženě v případě, že muž nalezl na ženě cosi odporného, toto prostě pojaté právo muže na zapuzení své ženy se nestalo součástí Ježíšova učení. Nerozlučitelnost manželství a nemožnost nového sňatku po odloučení manželů se staly na dlouhá staletí základem křesťanské nauky a v rámci kanonického práva zcela zásadním způsobem formovaly v Evropě vnímání rozvodu. Křesťanská věrouka byla založena na monogamii manželství a manželství přikládala svátostnou povahu, která jej činila nerozlučitelným. (5) Kanonické právo mělo podstatný vliv na utváření evropské právní kultury jako celku a moc církve v oblasti úpravy podmínek uzavírání manželství, ale také jeho ukončení byla až do 16. století všeobecně uznávaná. Postavení ženy v manželství bylo v rámci kanonického práva zcela podřízené jejímu muži. (6)

Výjimku z nerozlučitelnosti manželství mohl udělit pouze papež. Hovoříme-li ale o rozvodu, pak ve smyslu kanonického práva bylo rozvodem míněno pouze oprávnění dané manželům mít oddělené bydliště a být osvobozeni od manželských povinností, manželství však trvalo formálně i nadále a nové manželství tak nebylo možné uzavřít. Výjimku představovala aplikace tzv. pavlovské výsady, která umožňovala rozluku manželství, pokud jeden z manželů přestoupil ke křesťanství a druhý manžel ohrožoval jeho náboženský život. Rozluka byla také možná, jestliže manželé v manželství dosud spolu neobcovali. Nerozlučitelnost manželství byla dále obcházena prohlášením manželství za neplatné, a to z příčin, které byly vykládány široce, především s ohledem na výši finančních prostředků složených církvi za účelem vedení kanonického procesu. (7)

Mimo jiné také nemožnost rozvodu vedla k založení protestanských církví a církve anglikánské Jindřichem VIII., který si tak umožnil rozvod se svou první ženou Kateřinou Aragonskou. Protestantismus důsledně odmítl katolickou konstrukci manželství jako svátosti a vyslovil se proti jakémukoliv omezování manželství jako čistě vnějšího, tělesného a společenského svazku muže a ženy.

Katolická církev však na svých zásadách setrvala. Kanonickému manželskému právu se poté dostalo jeho konečné podoby na tridentském koncilu. Na jeho zasedání, které trvalo po celý rok 1563, bylo manželské právo upraveno formou dvou dekretů, nazývaných Matrimonii perpetuum a Tametsi. Tyto dekrety ustanovily formu uzavírání manželství v různých obměnách platnou do dnešního dne, tedy veřejný sňatek za přítomnosti dvou svědků, předem ohlášený oddávajícím. Současně byla dekrety formulována teze nerozlučitelnosti manželství slovy „Co bůh spojil, člověk nerozděluj“. Striktní katolické zásady však koncem osmnáctého století v  osvícenecké době“ začaly narážet na myšlenkový proud přinášející uvolňování svobody vyznání a svědomí.

1.1 Vývoj právní úpravy rozvodu na českém území

Velmi konkrétním dopadem společenské i právní změny ve společnosti na českém území byl manželský patent vydaný císařem Josefem II. roku 1783, kterým byla příslušnost ve věcech manželských přenesena z církve na státní soudy. Současně bylo manželství definováno jako občanská smlouva. (8,9,10) Všeobecný zákoník občanský, vydaný dne 1. června 1811 jako císařský patent č. 946 Sb. z. s., (11,12,13) definuje manželství jako občanský svazek muže a ženy a potvrzuje tak opuštění kanonického chápání manželství. Manželství je založeno manželskou smlouvou, ale dohoda nemohla být základem pro rozluku manželství. (14,15) Nicméně byl zachován tzv. konfesní princip, kdy manželství bylo upraveno odlišně dle náboženského vyznání manželů a připuštěna byla rozlučitelnost manželství pouze nekatolických manželství. (16) Nutno ovšem poznamenat, že úprava nepřinesla oproti stávajícímu stavu nic revolučního a v mnoha ohledech byla pouze převzata dosavadní praxe vycházející právě z práva kanonického. (17) Všeobecný občanský zákoník činí manželství nezrušitelným v případě shodné vůle obou manželů manželství ukončit, ale rozlišuje tři druhy zrušení manželství: prohlášení manželství za neplatné, rozluku a rozvod. (18)

Neplatnost manželství (matrimonium nullum) mohl vyslovit soud z moci úřední nebo na návrh, a to z důvodu naplnění některé z překážek k uzavření manželství. Na okraj lze konstatovat, že poukázání na překážku bylo způsobem, jak obejít formální nemožnost zániku manželství rozvodem, a bylo nadužíváno ale také zneužíváno, umožňovalo-li to postavení či prostředky manžela-žadatele.

Rozluka byla možná jen pro nekatolíky. (19) Po rozluce, kterou lze přirovnat k dnešnímu rozvodu, neměli manželé vůči sobě žádné povinnosti a každý z manželů mohl uzavřít nové manželství.

Rozvod sice musel být manželům, a to i katolického vyznání, povolen, jestliže se dohodli na rozvodu i podmínkách, ale rozvodem od stolu a lože nezanikalo  manželství, ale došlo pouze k zániku dvou manželských povinností, a to povinnosti společného bydlení a povinnosti tělesného styku. Jednalo se tedy vskutku jen o rozvod od stolu a lože, ne o rozvod jako způsob zániku manželství jako takového. (20)

Velice pokrokově vyznívají povinné „farářovy přátelské domluvy“, které představují obdobu dnešní povinné snahy soudu o smír mezi manžely. (21) Je příznačné, že tehdejší zákonodárce svěřil právě faráři povinnost připomenout manželům váhu slibu manželského a shledal právě osobu faráře jako nejlépe vhodnou k osobní „edukaci“ manželů, když jinak občanský zákoník považoval manželství za smlouvu a odklonil se tak od kanonického pojetí manželství jako svátosti. Již od tolerančního patentu z roku 1781 byly k rozhodování manželských sporů příslušné pouze státní soudy a byla zrušena veškerá církevní jurisdikce v manželských sporech, která trvala od 10. století. (22) Předrozvodové jednání za povinné účasti faráře poté působí jako relikvie této původní výlučné církevní jurisdikce. Ustanovení je ale zajímavé také detailní úpravou jednání vedoucího k dohodě o rozvodu. Zákoník nepoužívá termín rozvod dohodou, ale „rozvod ve srozumění” a „rozvod bez srozumění“. Rozvoduchtiví manželé byli povinni nejméně třikrát se k faráři dostavit. Pokud jejich úmysl rozvést se trvá i poté a oba jsou s rozvodem srozuměni, farář vystaví písemné vysvědčení dokládající úmysl a srozumění s rozvodem. Řízení o rozvodu „ve srozumění“ bylo zahájeno společnou žádostí u soudu, doloženou vysvědčením faráře. U soudního řízení byla vyžadována osobní účast manželů. Manželé před soudem potvrdili, že jsou srozuměni se svým rozvodem „i s podmínkami zřetelem ku jmění a výživě“. Soud po ověření tohoto srozumění „má bez dalšího šetření žádaný rozvod povoliti“. Soud „bez srozumění“ byl podán soudu společně s potřebnými důkazy a vysvědčením faráře a soud věc z úřední moci vyšetřil a rozhodl o ní. Vzhledem k tomu, že do rozhodnutí soudu o rozvodu byli manželé povinni sdílet stůl i lože, zákon připouštěl, aby soud v řízeních o rozvodech sporných umožnil „ohrožené straně (…) oddělené slušné bydliště“.

Soud však mohl vynést rozvod pouze v případě naplnění zákonných důvodů. Jednalo se v zásadě o situace, kdy se jeden z manželů vážně provinil a ohrozil tak majetek, život nebo čest rodiny. (23)

Vývoj rodinného práva v 19. století byl poznamenán ústupky státu ve prospěch církve, jež vyvrcholily podpisem papežského konkordátu, který byl následován císařským patentem č. 185 ze dne 8. 10. 1856. Pro katolíky znamenal konkordát návrat ke středověkému právu manželskému v jeho původní středověké podobě. V řízení platila zásada oficiality a formální procesní pravdy, řízení bylo vedeno latinsky. Teprve zákon z 25. 5. 1868 obnovil platnost manželského práva občanského pro katolíky. V roce 1870 byl konkordát zrušen papežem úplně.

Je zajímavostí, že prvním návrhem zákona po rozpadu Rakouska-Uherska, který byl předložen po vzniku první republiky Národnímu shromáždění, byl zákon následně nazvaný rozlukový. (24) K tehdy stále ještě jedinému způsobu zrušení manželství rozvodem, který byl jen odlukou od stolu a lože, umožnil rozluku pro všechna manželství, tedy i pro manželství katolická, a to s poukazem na utrpení, která musí snášet členové nefunkčních manželství. Pro rozluku zákon stanovil devět důvodů. Mezi jinými se zde objevuje hluboký rozvrat manželství, při kterém na manželích nelze spravedlivě požadovat, aby setrvali v manželském společenství. (25) Jediným rozlukovým důvodem, pro který byl nutný souhlas obou manželů, byl nepřekonatelný odpor, který byl považován za zvláštní druh rozvratu manželství. (26)

Pokud přejdeme excesy doby protektorátní, dalším z důležitých milníků v historii českého rodinného práva je období po roce 1948. Během tehdejší „právnické dvouletky“ byl v rámci česko-polské komise připraven návrh zákona o právu rodinném, který byl publikován pod číslem 265/1949 Sb. Tím došlo k vyčlenění rodinného práva z občanského zákoníku. Byly provedeny změny, jistě poplatné době, ale v mnohém ohledu pozitivní. Byla definitivně zrušena patriarchální moc nad dětmi, která byla nahrazena mocí rodičovskou, došlo ke zrovnoprávnění manželů, (27) bylo zavedeno majetkové společenství manželů a byly zrovnoprávněny děti manželské a nemanželské. Zjevný a poplatný době byl také zájem zákonodárce postavit rodinu a její fungování pod kontrolu státu. Zákon vycházel ze zásady, že rodina jako součást společnosti a pevný článek lidově demokratického zřízení není záležitostí soukromou, nýbrž má významnou společenskou funkci a poslání; především mělo jít o to, aby rodina posilovala společenské zřízení a zabezpečovala socialistickou výchovu dětí. (28) Zákon zakotvil obligatorní občanský sňatek.

Otázka ukončení manželství byla značně zjednodušena a nově byl rozvod pojat jako zrušení manželství soudem proti dřívějšímu rozvodu od stolu a lože. Byla tak opuštěna původní dichotomie mezi rozlukou a rozvodem. Rozvod byl nicméně zákonodárcem a režimem vnímám jako selhání závazků nejenom vůči rodině, ale především vůči společnosti, zcela tak byl odmítnut koncept manželství jako smluvního vztahu a konsensuálního rozvodu. (29) Rozvod byl vysloven, jestliže mezi manžely nastal z důležitých důvodů hluboký a trvalý rozvrat. Soud zjišťoval vinu na rozpadu manželství. Rozvod byl otevřen všem bez výjimky. V původním znění z roku 1948 zákon ale neumožňoval vyslovení rozvodu, pokud s ním nesouhlasil manžel, který na rozvratu manželství nenesl vinu, a dále bylo-li by to proti zájmům nezletilých. Již v roce 1955 (30) však bylo toto omezení zrušeno. V praxi se totiž ukázalo, že zákazem rozvodu nebylo zabráněno faktickému rozpadu takového manželství a rozchodu manželů a byla pouze vytvořena umělá překážka k novému sňatku. Novela umožnila rozvod manželství i proti vůli manžela, který rozpad manželství nezpůsobil, a to ve výjimečných případech, vyžadoval-li to zájem společnosti a za podmínky, že manželé spolu nežili již po dlouhou dobu.

Zákonem č. 46/1959 Sb., došlo ke sjednocení soudního řízení ve věci rozhodování o rozvodu a rozhodování o právech a povinnostech k dětem. Výrok o právech a povinnostech rodičů k dětem po rozvodu byl součástí rozsudku o rozvodu. Hluboký a trvalý rozpad manželství jako důvod rozvodu byl zachován, avšak bylo upuštěno od výroku o vině. (31) Bylo zavedeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů, avšak toto společně s majetkovými vztahy mezi manžely bylo přesunuto do občanského zákoníku. (32)

Pojetí rodinného práva jako nástroje k posílení „socialistické společnosti“ bylo potvrzeno zákonem o rodině č. 94/1963 Sb. (33) Podmínky zrušení manželství rozvodem byly dle zákona rodině následující: a) kvalifikovaný rozvrat vztahů mezi manžely, tedy rozvrat vážný, přičemž se zkoumá jak intenzita, tak délka trvání rozvratu, b) rozvrat, v jehož důsledku manželství nemůže plnit svůj společenský význam. Zákon o rodině byl nadále zcela odmítavý vůči dohodě manželů o rozvodu. (34) Jako pozitivní lze vnímat zrušení zkoumání viny při rozvodu, jakkoliv byla zachována povinnost soudu zkoumat příčiny rozvratu manželství a ověřit, zda manželství již skutečně nemůže plnit svůj společenský význam. (35)

Zákon o rodině zakonzervoval úpravu rodinného práva na více než třicet let. Rozvodové právo nedoznalo v tomto období zásadních změn. Přesto se již od osmdesátých let diskutovala možnost změny rozvodového práva jak po stránce hmotněprávní, tak po stránce procesní, probírala se i varianta rozvodu dohodou. Zvláštní okolnosti v devadesátých letech způsobily, že k novele zákona o rodině došlo až v roce 1998. Zákonem č. 234/1995 Sb. byl mezitím pouze obnoven církevní sňatek.

Novela zákona o rodině byla přijata zákonem č. 91/1998 Sb. a přinesla několik zásadních úprav rodinného práva, a to především v oblasti zvýšení ochrany nezletilých dětí. (36) I nadále zůstalo důležité, jaký má vliv hluboký rozvrat na možnost plnění společenského účelu manželství. Tedy, i když bylo prokázáno, že vzájemné vztahy mezi manžely jsou vážně rozvráceny, avšak současně manželství může ještě plnit svůj společenský účel, měl soud návrh na rozvod zamítnout, neboť lehkomyslný poměr k manželství by byl v rozporu se zájmem společnosti. (37) V oblasti rozvodu lze obecně konstatovat, že došlo k takovým úpravám, které se snaží zajistit efektivní a rychlé vyřešení rozvodové situace. Mimo jiné bylo vloženo ustanovení, podle kterého nemůže být manželství rozvedeno do doby, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. V rozvodovém řízení bylo možné zohlednit dohodu rozvádějících se manželů. Současně ale byla v rámci potřeby vyvážit vzájemně si odporující zájmy zavedena tzv. tvrdostní klauzule, jež omezovala právo domáhat se rozvodu. Bezpodílové vlastnictví bylo nahrazeno společným jměním manželů.

„Manželské právo“ bylo poté znovu zásadně a nepřímo dotčeno až zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, umožňujícím osobám stejného pohlaví vstupovat do registrovaného partnerství. Manželství osobám stejného pohlaví nebylo dosud umožněno.

Rodinné právo bylo znovu včleněno do občanského zákoníku až občanským zákoníkem přijatým v zákoně č. 89/2012 Sb., dosud platným.

(3) LECA, A., Introduction historique au droit de la famille, LexisNexis SA 2017, s.7 a 8.

(4) LECA, A., Introduction historique au droit de la famille, LexisNexis SA 2017, s.15.

(5) RADVANOVÁ, Senta. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. Beckovy právnické učebnice. Praha: C.H. Beck, 1999. ISBN 80-7179-182-2.

(6) MALÝ, Karel. České právo v minulosti. Praha: Orac, 1995. ISBN 80-85903-01-6, s. 75.

(7) KLABOUCH, Jiří. Manželství a rodina v minulosti. Populární právnická knihovna. Praha: Orbis, 1962, s. 68.

(8) VESELÁ, Renata. Vývoj rodinného práva do roku 1938. Právnické sešity. Brno: Masarykova univerzita, 1993.

(9) Práce se nevěnuje rozdílnostem právní úpravy na celém českém území, ale pouze zásadním právním krokům, které ovlivnily následný vývoj práva. Nejsou  zohledněny speciální právní úpravy platné pro Židy nebo na uherském území.

(10) Patent byl vydán dne 16. 1. 1783 a publikován pod č. 117/1783 J.G.S. Dokument je archivován a volně dostupný v původní verzi. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?apm=0&aid=jgs&datum=10030003&zoo

(11) Všeobecný zákoník občanský (německy Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, zkratka ABGB), v české právní praxi označovaný jako obecný zákoník občanský (ve zkratce o. z. o.)

(12) V účinnost vstoupil dne 1. ledna 1812. Platil pro všechny země habsburské monarchie, s výjimkou Uher a v českých zemích platil až do roku 1950, v části věnující se pracovnímu právu dokonce až do 1. ledna 1966. V Rakousku platí s určitými modifikacemi dodnes.

(13) MŇUKOVÁ, K., Civilní a církevní forma manželství v 19. a 20. století. Brno, 2011. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce doc. PhDr. Helena Krmíčková, Dr.

(14) ŠMÍD, Ondřej a Renáta ŠÍNOVÁ. Rozvod manželství. Praha: Leges, 2013. Teoretik. ISBN 978-80-87576-66-3, s. 22.

(15) Ustanovení § 44: „Rodinné poměry zakládají se smlouvou manželskou. V manželské smlouvě dvě osoby různého pohlaví projevují podle zákona svoji vůli, že budou žíti v nerozlučném společenství, děti ploditi, je vychovávati a poskytovati si vzájemnou pomoc.“

(16) Tamtéž, s. 20.

(17) VESELÁ, R., SCHELLE, K. In: VESELÁ, Renata. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-48-3, s. 70.

(18) ABGB ve svém ustanovení § 93 stanoví následující “Manželům není nikterak dovoleno, aby zrušili o své újmě manželský svazek, třebas by byli mezi sebou o tom za jedno; nechť již tvrdí neplatnost manželství, nebo chtějí provésti rozluku manželství neb i jen rozvod od stolu a lože.“

(19) Ustanovení § 111 ABGB.

(20) Ustanovení § 103 ABGB.

(21) Na základě ustanovení 104 ABGB „Manželé mají nejdříve své rozhodnutí k rozvodu svému faráři s pohnutkami oznámit. Farář je povinen připomenouti manželům při sňatku vzájemně učiněný slavnostní slib a důtklivě na srdce jim vložiti škodlivé následky rozvodu. Tyto domluvy musí býti po třikráte v různý čas opakovány. Byly-li bez účinku, musí farář dáti stranám písemné vysvědčení, že setrvávají při své žádosti, aby byli rozvedeni, ač jim třikráte bylo domlouváno.”

(22) VESELÁ, Renata. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-48-3, s. 83.

(23) Ust. § 109 ABGB. „Byl-li žalovaný uznán vinným cizoložství nebo zločinu; jestliže zlomyslně opustil žalujícího manžela nebo vedl nepořádný život, čímž značná část jmění žalujícího manžela nebo dobré mravy rodiny byly vystaveny nebezpečenství; rovněž životu nebo zdraví nebezpečné úklady; kruté nakládání nebo podle postavení osob velmi citelné, opětované ubližování; trvalá, s nebezpečenstvím nákazy spojená tělesná vada.“

(24) Národní shromáždění československé 1918–1920, tisk 298, část č. 1. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t0298_01.html

(25) VESELÁ, R., Vznik Československé republiky a novelizace Rodinného práva, Právnická Fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/historie/vesela.pdf

(26) SVOBODA, E. Rodinné právo Československé. Praha, Československý kompas, 1946, s. 47.

(27) Čl. 1 odst. 2 Ústavy 9. května 1948 stanovil, že muži a ženy mají stejné postavení v rodině, ve společnosti a stejný přístup ke vzdělání, ke všem povoláním, úřadům i hodnostem.

(28) Z projevu ministra spravedlnosti dr. Čepičky, který pronesl dne 7. 12. 949 na 37. schůzi Národního shromáždění. – čerpáno z: VESELÁ, Renata. Vybrané historické zdroje současného rodinného práva. Monografie (Key Publishing). Ostrava: Key Publishing, 2013. ISBN 978-80-7418-189-4., s. 108.

(29) BELOVSKÝ, P. Rodinné právo. In: BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel a ŠIMÍČEK, Vojtěch. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. ISBN 978-80-210-4844-7, s. 463-477.

(30) Zákonné opatření č. 61/1955 Sb., o změně předpisů rozvodu.

(31) Dle ustanovení 24 ZOR: „Soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jsou-li vztahy mezi manžely tak vážně rozvráceny, že manželství nemůže plnit svůj společenský účel. ( …)“

(32) HRUŠÁKOVÁ, Milana a KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo. 2., opr. a dopl. vyd. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno: Masarykova univerzita, 2001. ISBN 80-7239-104-6.

(33) Dle ustanovení 23, zákona č. 94/1963 Sb. „(1) Státní orgány ve spolupráci se společenskými organizacemi a všemi občany jsou povinny napomáhat upevňování manželství a rodiny, zejména tím, že předcházejí příčinám, které by mohly vést k narušování pevnosti a trvalosti vztahů v manželství a v rodině. (2) Lehkomyslný poměr k manželství je v rozporu se zájmem společnosti. Proto lze ke zrušení manželství rozvodem přistoupit jen ve společensky odůvodněných případech.“

(34) ČEŠKA, Zdeněk; RADVANOVÁ, Senta a PLANKOVÁ, Olga. Československé rodinné právo. Učebnice (Panorama). Praha: Panorama, 1985, s. 119.

(35) ŠMÍD, Ondřej a Renáta ŠÍNOVÁ. Rozvod manželství. Praha: Leges, 2013. Teoretik. ISBN 978-80-87576-66-3, s. 33.

(36) HRUŠÁKOVÁ, Milana a KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo. 2., opr. a dopl. vyd. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno: Masarykova univerzita, 2001. ISBN 80-7239-104-6, s. 1.

(37) Ustanovení § 23 odst. 2 ZOR.

Pokračování každé úterý a čtvrtek / JÍT NA ZAČÁTEK