Eva Decroix
–
1.2 Vývoj právní úpravy rozvodu ve Francii
Jakkoliv byl vliv katolické církve a jí prosazovaného kanonického práva mocný, veřejné mínění ve Francii od nepaměti akceptovalo, že manželský svazek není věčný. Alespoň ne ten královský. Již za dob Jindřicha IV. byla na francouzském dvoře běžná anulace manželství se souhlasem královny, umožňující nový sňatek krále, ať již z důvodů mileneckých, nebo státních. Pevnou součástí francouzských královských rodin byly i milenky králů, které měly u dvora veřejně přiznaný statut a vedle něj také často vlastní zámek, belvedér nebo alespoň šlechtický titul pro sebe a své děti. Jistě nejznámější je markýza de Pompadour, oficiální metresa Ludvíka XV. Ale nutno ovšem přiznat, že tato manželská volnost platila pouze na královském dvoře. Pro prostý lid tu platilo bezvýhradně pravidlo tridentského koncilu „Co bůh spojil, člověk nerozděluj“.
Společenská změna přišla až s nástupem osvícenců v 18. století, mezi nimiž nelze opomenout především francouzské zástupce, jako byli Charles Louis Montesquieu a Voltaire (vlastním jménem François Marie Arouet), kteří ve jménu kultu rozumu hlásali „přirozená práva člověka“, a odsuzovali klerikalismus a mocnářství. Podle Montesquieua „nic nepodpoří tolik vzájemnou náklonnost jako právo rozvodu: muž a žena jsou vedeni k trpělivému snášení denních útrap, když ví, že jen na nich záleží, zda je ukončí“. Voltaire ve svém Slovníku trefně glosuje termín rozvod: „Rozvod je přibližně stejného data jako sňatek. (38,39) I když možná si myslím, že sňatek je o několik týdnů starší, tedy když se vezme, že po týdnu se manželé hádají, po měsíci poperou a rozchází se tak po šesti týdnech společné domácnosti.“ (40) Rozvod byl pro osvícence přirozeným, nezadatelným právem člověka, nikterak nesouvisejícím s křesťanskou vírou a ještě méně církví.
Francouzská revoluce tyto ideje posvětila a Ústavou ze dne 3. 9. 1791 bylo manželství definováno jako občanská smlouva a přestalo být „božským privilegiem“. (41) Na to navázala úvaha, je-li manželství smlouva, kterou manželé uzavírají z vlastní vůle, musí být také možné z vlastní vůle smlouvu ukončit. Zákon z 20. 9. 1792 proklamuje ve své úvodní části, že „oprávnění rozvést se vyplývá z osobní svobody každého a nerozlučitelný svazek manželský by představoval zbavení této svobody“ a rozvod poprvé ve francouzské historii legalizuje.
Byly povoleny tři druhy rozvodů: rozvod po vzájemné dohodě z důvodu nepřekonatelných rozporů, rozvod z důvodu nepřekonatelného odporu (nesmiřitelnost povah) alespoň jednoho z manželů a rozvod ze zákonných důvodů. (42) V roce 1803 se rozvádělo 6 % manželství. Zákon však byl podroben ze strany společnosti tvrdé kritice. Anarchie a přílišná rozvodová svoboda byly odsouzeny ve jménu potřeby nastolit po revoluci pevný řád a posílit autoritu státu, otce a manžela.
Občanský zákoník z roku 1804 i přesto oprávnění rozvést se zachovává, ale omezuje výkon tohoto práva. Kromě rozvodu se vzájemným souhlasem je umožněn rozvod jen v taxativně zákonem vyjmenovaných případech, kterými jsou: nevěra, odsouzení k tělesnému nebo jinému trestu, vážné trápení nebo urážky. (43)
Napoleon se příprav občanského zákoníku aktivně účastnil a osobně byl příznivcem nerozlučitelnosti manželství, dle něj měl být rozvod povolen pouze ve vymezených případech. Výsledkem jeho aktivní účasti na přípravných pracích návrhu občanského zákoníku byl právě rozvod se vzájemným souhlasem, neboť pro Napoleona bylo podstatné umožnit manželovi, kterého podvádí manželka, rozvést se a neztratit čest. Napoleon proto trval na tom, aby zákoník obsahoval povinnost soudu rozvést manželství, jehož rozvod byl mezi manželi dohodnut, bez zkoumání příčin rozvodu. Nesporný rozvod byl uzákoněn, avšak jeho podmínky byly drakonické. Kromě toho, že manželovi muselo být v okamžiku rozvodu více než 25 let a manželce méně než 45 let, muselo manželství trvat alespoň dva roky, avšak ne více než dvacet let, manželé museli obdržet souhlas všech žijících předků (ust. 278 CC z roku 1804), uzavřít písemnou dohodu o péči dětí, bydlišti ženy a jejím výživném v případě potřeby, povinnost darovat okamžitě dětem, které se narodily z manželství, polovinu majetku. (44) Před vyslovením rozvodu se museli manželé zúčastnit čtyř smírčích jednání, což činilo rozvodové řízení velice vleklé.
Po porážce Napoleona u Waterloo Francie zamítla vše osvícenské a vrátila se k tradicionalismu. Zákonem ze dne 8. května 1816, nazvaném podle svého předkladatele poslance Louis-Gabriel de Bonald, byl rozvod, který byl vnímán jako „revoluční jed“, zcela zakázán. Toto úplné zrušení rozvodu však vedlo ke kritice ze strany veřejnosti. Poslanec Alfred Naquet od roku 1876 předložil postupně tři návrhy zákona umožňujícího rozvod. Teprve až po změně režimu a instalaci třetí republiky byl dne 27. července 1884 přijat zákon nazvaný podle předkladatele zákon „Naquet“, který umožnil rozvod v případě, že jsou konstatována následující provinění: nevěra, odsouzení k tělesnému nebo hanebnému trestu, prostopášnost nebo jiný výstřelek, závažné trápení nebo urážky. Jde o takové skutečnosti, které představovaly porušení manželských povinností a činily další udržení vztahu manželského nemožným. Je zajímavostí, že zákon představoval silný sociálně-kulturní šok v řadách soudců a po jeho vyhlášení došlo k masivnímu odchodu soudců z funkcí. I přesto zůstal tento zákon, pouze s minimálními úpravami, platnou úpravou na velice dlouhou dobu. Postupně se ovšem pojetí rozvodu jako sankce za provinění ukázalo neudržitelné. (45)
Další zásadní úpravu rozvodu přinesl až zákon z roku 1975, (46) přijatý na základě návrhu zákona významného civilisty Jeana Carbonniera. (47,48) Snahou tehdejšího francouzského zákonodárce bylo liberalizovat a dedramatizovat rozvod a zajistit, aby následky rozvodu byly upraveny nejpozději při vyhlášení rozvodového rozsudku. Reforma umožňovala vyslovit čtyři typy rozvodu: rozvod po vzájemné dohodě (divorce par consentement mutuel), rozvod ke společnému návrhu manželů (divorce sur requete conjointe), rozvod na návrh jednoho manžela a přijatý druhým (divorce demandé par un epoux et accepté par l autre), rozvod pro rozvrat soužití (divorce pour rupture de la vie commune) a rozvod pro zavinění (divorce pour faute). (49)
Rozvod ke společnému návrhu manželů ukládal soudu rozvést manželství bez zkoumání příčin rozvratu manželství, pokud byl návrh podán manžely společně spolu s dohodami řešícími důsledky rozvodu, avšak nejpozději po uplynutí prvních šesti měsíců manželství. Úprava předpokládala, že soud ověří žádost s každým z manželů samostatně a poté je pozve společně. Poté soud předvolá advokáta nebo advokáty manželů. Pokud manželé na svém záměru rozvést se trvají, soud je poučí, že jejich žádost musí být předložena soudu znovu po uplynutí smírčí lhůty tří měsíců. Pokud žádost nebude předložena soudu znovu do šesti měsíců po uplynutí smírné tří měsíční lhůty, ztrácí společná žádost účinky. Soud manželství rozvede, pokud nabude přesvědčení, že vůle obou z manželů je opravdová a že oba vyslovili svůj souhlas svobodně. V rozsudku o rozvodu soud současně schválí dohodu upravující následky rozvodu. Soud je oprávněn schválení dohody a vyslovení rozvodu odmítnout, pokud dojde k závěru, že dohoda nechrání dostatečným způsobem zájmy dětí nebo jednoho z manželů.
Rozvod navržený jedním z manželů a přijatý druhým byl považován za podtyp rozvodu ke společnému návrhu manželů, neboť i v tomto případě je rozvod založený na shodné vůli manželů se rozvést. Iniciativu k podání návrhu na rozvod měl v tomto případě jen jeden z manželů, avšak k vyhovění návrhu byl nutný následný souhlas druhého manžela. Manželé museli učinit písemné shodné prohlášení (double aveu) ohledně rozpadu jejich manželství. (50) Pokud jeden z manželů požádá o rozvod a vyloží souhrn skutečností, které činí zachování společného soužití nesnesitelným a druhý manžel potvrdí tyto skutečnosti před soudem, soud vysloví rozvod, aniž by se musel vyslovit o tom, kým byly skutečnosti zaviněny. Takto vyslovený rozvod má účinky rozvodu se společným zaviněním manželů. Jeho dosažení bylo navíc procedurálně rychlejší než rozvod na společnou žádost manželů. Pokud ale druhý z manželů nepotvrdí skutečnosti, uváděné navrhovatelem, soud návrh na rozvod zamítne. V takovém případě by bylo nutné zahájit nové řízení o rozvodu jiného typu.
Rozvod pro rozvrat soužití byl novinkou a bylo možné jej vyslovit, pokud spolu manželé nežili jako manželé déle než šest let nebo pokud byly mentální schopnosti jednoho z manželů tak vážně omezeny po dobu delší než šest let, že společné soužití již nepřipadalo v úvahu. Manžel navrhovatel však v tomto případě nesl veškeré náklady rozvodu a ve svém návrhu musel předložit a zdůvodnit, jak bude vykonávat své povinnosti vůči manželovi a dětem. Souhlas druhého manžela nebyl v rámci tohoto typu řízení vyžadován a řízení umožňovalo jednostranný rozvod bez souhlasu druhého manžela. Současně ale byla ustanovena klauzule výjimečné tvrdosti aplikovatelná a bránící rozvodu, pokud druhý manžel doložil, že rozvod by měl pro něj, především vzhledem k věku a délce trvání manželství, nebo pro jeho děti, materiální nebo morální důsledky výjimečné tvrdosti (závažnosti).
Rozvod pro zavinění, tedy až dosud platný jediný rozvodový důvod, byl zachován pro případy domácího násilí, opakované nevěry, alkoholismu a jiné situace, které představovaly pochybení jednoho z manželů vůči rodině či manželským povinnostem. (51) Jako právní důvod rozvodu byla umožněna také provinění sdílená (torts partagé). Vyslovení zavinění mělo především dopady v oblasti finanční, neboť vinnému manželovi nemohla být přiznána kompenzační pohledávka při vypořádání společného jmění a často hradil náklady soudního rozvodového řízení. (52)
Dalším krokem francouzského zákonodárce ke zjednodušení rozvodového řízení a snížení spornosti řízení bylo přijetí zákona o rozvodu č. 2004-439 ze dne 26. května 2004, který vstoupil v platnost dne 1. 1. 2005. Přijetí zákona předcházely práce odborné komise, které vyústily v předání zprávy o možných způsobech novelizace rodinného práva Ministerstvu spravedlnosti s názvem Návrh práva adaptovaného na skutečnost a na očekávání naší doby. (53) Tato zpráva cituje profesorku občanského práva Françoise Dekeuwer-Défossez, dle které je nepochybné, že francouzská zákonná úprava se svými čtyřmi typy rozvodů je jednou z nejsložitějších v Evropské unii. Dekeuwer-Défossez kvituje, že novela se pokouší o racionalizaci jednotlivých typů řízení, mimo jiné úpravou společného procesního „kmene“ umožňujícího přechody mezi jednotlivými typy rozvodu. Novela byla považována za opatrnou, ale technicky velmi zdařilou. (54) Občanský zákoník ve znění novely z roku 2004 upravil typy rozvodu následovně:
a) Rozvod po vzájemné dohodě (divorce par consentement mutuel). Rozvod, v jehož rámci se manželé shodnou jak na principu rozvodu, tak na jeho důsledcích, již znala předchozí právní úprava. Jednalo se o rozvod ke společnému návrhu manželů, který se nyní přejmenoval a byly upraveny jeho podmínky. Řízení se v tomto typu rozvodu nyní zjednodušuje procesně, neboť manželství může být rozvedeno po prvním soudním stání. Soudce v rámci jednání schválí dohodu manželů o úpravě poměrů dětí a úpravě vypořádání společného jmění manželů. Pouze má-li soudce k obsahu dohody námitky, jednání odročí za účelem projednání upravené dohody. Zákon současně ruší podmínku, dle které bylo podmínkou pro vyslovení rozvodu na základě dohody šest měsíců trvání manželství.
b) Rozvod akceptovaný (divorce accepté/ divorce pour acceptation du principe de la rupture du marriage). Manželé se shodnou na principu rozvodu, ale co se týče důsledků rozvodu, přenechávají rozhodnutí soudu. Procesně je tento typ rozvodu zahájen na návrh jednoho z manželů nebo na návrh společný, kterým manželé prohlašují, že jsou zajedno v tom, že se chtějí rozvést, aniž by byly zkoumány skutečnosti, které k rozvratu manželství vedly. Pokud je tento návrh podán jedním z manželů a druhý k návrhu přistoupí, je nutné poznamenat, že toto přistoupení není možné vzít zpět (ust. 233 CC). Vzhledem k závažnosti následků tohoto právního úkonu zákon vyžaduje, aby manžel, který přistupuje, byl zastoupen advokátem.
c) Rozvod pro definitivní narušení manželského pouta (divorce pour altération définitive du lien conjugal). Tento typ nahrazuje původní rozvod pro rozvrat soužití (divorce pour rupture de la vie commune) a soud může manželství rozvést na základě této úpravy, pokud spolu manželé fakticky nežijí více než dva roky namísto původních šesti let.
d) Rozvod pro zavinění (divorce pour faute). Tento typ řízení vychází z úpravy předešlé a může být vysloven v případě vážného nebo opakovaného porušování manželských povinností. Tento typ řízení by však měl být veden jen v případě mimořádně závažných jednání některého z manželů vzhledem k tomu, že ostatní typy řízení jsou méně konfliktní a pro rozvádějící se manžele méně náročné.
Právní úprava z roku 2004 již nepřevzala tzv. tvrdostní klauzuli z ust. 240 CC. Předkladatelé zákona to odůvodnili skutečností, že tato klauzule není v praxi aplikována, byť je často navrhována manželem, který s rozvodem nesouhlasí. Její zrušení odpovídá potřebě přizpůsobit se sociologickému vývoji francouzské společnosti. V katolickém a tradičním prostředí Francie byla tato klauzule často navrhována manželem, který s rozvodem nesouhlasil z důvodů náboženských, neboť manželství pojímal jako nerozlučitelné, tedy jako svátost.
Snahu zákonodárce favorizovat nesporný rozvod dokládá možnost přechodu mezi jednotlivými typy rozvodů, které dříve byly procesně hermeticky uzavřené. Přechod k méně spornému rozvodu je umožněn kdykoli za řízení a manželé mohou kdykoli během rozvodového řízení požádat soud, aby vynesl rozsudek o rozvodu se vzájemným souhlasem, předloží-li dohodu upravující následky rozvodu.
Reformní „rozvodově-liberalizační“ úsilí francouzského zákonodárce bylo zakončeno dvěma zásadními novelami v letech 2016 a 2019. Zákon č. 2016–1547 ze dne 18. 11. 2016, o modernizaci soudnictví XXI. století, předložený ministryní spravedlnosti Christianou Taubirou, je uvozen následující citací: „Soudní úprava 21. století musí být blízká občanům, přizpůsobena potřebám občanů, jednoduchá a moderní. (55,56) Tyto zájmy vyžadují reformovat strukturu, organizaci a statut soudnictví.“ Tento zákon se dotkl téměř všech oblastí soudnictví a klade si za cíl přiblížit justici občanům, učinit ji účinnější a více ochranitelskou k zájmům občana. (57)
Doposud existující typy rozvodů byly zachovány a byly doplněny o jeden samostatný typ, kdy rozvod není vysloven, ale „manželé se mohou vzájemně domluvit na jejich rozvodu soukromou listinou, opatřenou podpisy advokátů, založenou v notářském rejstříku“. Sekce občanského zákoníku věnovaná až dosud rozvodu po vzájemné dohodě je nyní rozdělena na dvě podsekce s tituly: 1) Rozvod po vzájemné dohodě soukromou listinou, opatřenou podpisy advokátů, založenou v notářském rejstříku a 2) Soudní rozvod po vzájemné dohodě.
Je zřejmé, že legislativní zkratka „Rozvod po vzájemné dohodě soukromou listinou, opatřenou podpisy advokátů, založenou v notářském rejstříku“ jako označení nového typu rozvodu se příliš nepodařila a samotný titul je zbytečně popisný. Právníci praktici používají pro tento typ rozvodu termín „mimosoudní rozvod“ (divorce extrajudiciaire). Také dosud známý rozvod po vzájemné dohodě byl přejmenován, když do názvu bylo doplněn přívlastek „soudní“. V dalším výkladu této práce jsou používány termíny „soudní nesporný rozvod“ pro označení typu rozvodu upraveného v ust. 230 a 232 (ust. 231 bylo vypuštěn) a „mimosoudní nesporný rozvod“ pro typ rozvodu upraveného v ustanoveních 229-1 až 229-4 občanského zákoníku. Současně je třeba poznamenat, že někteří autoři tento posledně jmenovaný typ rozvodu označují také jako rozvod smluvní. (58)
Úprava hmotněprávních podmínek mimosoudního nesporného rozvodu je rozdělena v občanském zákoníku do čtyř ustanovení (229-1 až 229-4), přičemž ust. 229-1 obsahuje pozitivní podmínky tohoto typu rozvodu (pravidlo), článek 229-2 obsahuje negativní podmínky (výjimku z pravidla), ust. 229-3 stanoví závazný obsah „rozvodové dohody“ a ust. 229-4 upravuje podmínky vzniku a podpisu „rozvodové dohody“. (59)
Procesní pravidla pro výše uvedené typy rozvodů se reformou v roce 2004 sjednotila. Samostatně byl upraven pouze rozvod po vzájemné dohodě v obou jeho variantách (soudní i mimosoudní). Procesní úprava tzv. sporných typů rozvodů (divorces contentieux) byla orientována snahou zákonodárce pacifikovat proces. Tato snaha se projevila v rozdělení řízení na dvě samostatné etapy, etapu předběžnou a vlastní soudní řízení.
Ve snaze řízení o sporných rozvodech dále zjednodušit a urychlit zákonodárce zákonem č. 2019-222 z 23. března 2019, o plánování 2018–2022 a reformě soudnictví, existenci dvou etap řízení zrušil, etapy sloučil a nastavil některá nová pravidla rozvodového řízení. (60,61) Reforma byla předmětem jak virulentní kritiky, tak smířlivějšího postoje ze strany odborné právnické veřejnosti. (62,63)
Komentátoři si také všímají „legislativní inflace“ v oblasti francouzského rodinného práva od začátku nového milénia, (64) kterou vnímají negativně, neboť jedna změna následuje druhou, aniž by byl ponechán dostatečný prostor na zhodnocení dopadu.
(38) Francouzský originál: „Rien ne contribue plus à l’attachement mutuel que la faculté du divorce: un mari et une femme sont portés à soutenir patiemment les peines domestiques, sachant qu’ils sont maîtres de les faire finir.“
(39) MENANT Sylvain. Littérature par alphabet. Le Dictionnaire philosophique de Voltaire. Paris, Champion – Slatkine, 1994.
(40) Francouzský originál: „Le divorce est probablement de la même date à peu près que le mariage. Je crois pourtant que le mariage est de quelques semaines plus ancien ; c’est-à-dire qu’on se querella avec sa femme au bout de quinze jours, qu’on la battit au bout d’un mois, et qu’on s’en sépara après six semaines de cohabitation.“
(41) Historie francouzské rozvodové legislativy. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: https://www.gouvernement.fr/partage/9375-le-divorce-est-retabli-en-france
(42) Šílenství, odsouzení k potupnému nebo ostudnému trestu, zločinné, zlé nakládání či těžké urážení, zřejmá mravní zpustlost, opuštění manžela bez podání zprávy po dobu dvou let, emigrace.
(43) Nevěra jako rozvodový důvod byl nicméně upraven tak, že manželka mohla o rozvod z důvodu nevěry manžela požádat pouze tehdy, pokud manžel „držel svou konkubínu ve společném domě“ (čl. 229). Manželka ale naopak mohla být za nevěru trestně stíhána a odsouzena k polepšovně na dobu 3 měsíců až 2 let (čl. 298).
(44) Je pikantní, že Napoleon ustanovení § 277, které umožňovalo rozvod se vzájemným souhlasem (divorce par consentement mutuel), nemohl využít pro svůj vlastní občanský rozvod s Josephine právě z důvodů nastavených věkových omezení. Josephině v době rozpadu manželství již bylo 46 let. Jejich manželství bylo nakonec prohlášeno od počátku za neplatné.
(45) EGEA, V. Droit de la famille, Manuels, Lexis Nexis, 4. vydání, 2022, s. 127
(46) Zákon ze dne 10. 7. 1975, publikovaný pod č. 75–617, o reformě rozvodu. Zákon vstoupil v platnost od 1. 1. 1976.
(47) Jean Carbonnier, (20. dubna 1908 v Libourne – 28. října 2003 v Paříži) byl významný francouzský právník, profesor soukromého práva a specialista na občanské právo. Francouzská právnická obec mu často přezdívá „Doyen Carbonnier“ (Děkan Carbonnier) s odkazem na pozici, kterou zastával na univerzitě v Poitiers v letech 1950 až 1954. Tato přezdívka ale současně vyjadřuje uznání právnické obce jeho práci a přínosu, který v oblasti občanského práva zanechal. Jeho knihy v oblasti občanského práva se staly a zůstávají referencí. Kniha Pojednání o rodinném právu (Traité de droit civil), kterou napsal během svého působení na Univerzitě Pantheon – Assas je dodnes základem pro všechny studenty a odborníky v oblasti občanského práva. Carbonnier byl v šedesátých letech minulého století také autorem mnoha návrhů zákonů v oblasti občanského a rodinného práva – v oblasti opatrovnictví a nesvéprávnosti zletilých, (1963 Tutelle et Administration légale; 1968, Incapables majeurs), v oblasti manželského majetkového práva (1965, Régimes matrimoniaux), rodičovské odpovědnosti (1970, Autorité parentale), určování rodičovství (1972, Filliation), rozvodů (1975, Divorce), dědictví (2001,Sucessions)
(48) Více k tématu např: CARBONNIER, J. La question du divorce. Dalloz 1975, s. 115.
(49) Všechny překlady z francouzského jazyka uvedené v této práci je nutné považovat za volné, nikoliv úřední. Současně je nutné poznamenat, že česká právní literatura překládá francouzské právní pojmy v oblasti rozvodů nejednotně. Tato práce se přiklonila k používání nejnovějšího překladu, vyplývajícího z disertační práce Mrázka (MRÁZEK, Miroslav. Rozvod v českém a francouzském právu. Praha, 2017. Dizertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce doc. JUDr. Michaela Hendrychová – Zuklínová, CSc.) Odlišnou verzi překladů francouzských právních pojmů používá Elischer (ELISCHER, D.: Nová právní úprava rozvodu ve Francii; Právní fórum 7/2005, str. 260). Lze se tak setkat s překladem termínu „le divorce poure faute“ jako „rozvod pro zavinění“ i „rozvod pro provinění“. „Le divorce par consentement mutuel“ je překládán jako „rozvod po vzájemné dohodě“, případně jako „rozvod po vzájemném souhlasu“, „le divorce sur demande conjointe des époux“ je překládán jako „rozvod ke společnému návrhu manželů nebo „rozvod na základě společné žádosti“
(50) FENOUILLET, D. Droit de la famille. Dalloz, 3. vydání, s. 96.
(51) Další důvody uvedeny in COURBE, P. Droit de la famille. Armand Collin 1997, s. 141.
(52) MRÁZEK, Miroslav. Rozvod v českém a francouzském právu. Praha, 2017. Dizertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce doc. JUDr. Michaela Hendrychová – Zuklínová, CSc, s. 92.
(53) DEKEUWER-DÉFOSSEZ, Françoise, Rénover le droit de la famille : propositions pour un droit adapté aux réalités et aux aspirations de notre temps : rapport au Garde des sceaux, ministre de la justice, 1. 7. 1999, dostupný na https://www.vie-publique.fr/rapport/25791-renover-le-droit-de-la-famille-propositions-pour-un-droit-adapte (cit 20. 2. 2024)
(54) MRÁZEK, Miroslav. Rozvod v českém a francouzském právu. Praha, 2017. Dizertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce doc. JUDr. Michaela Hendrychová – Zuklínová, CSc, s. 94.
(56) Ministryně již má na účtu legislativních úspěchů také ve své době velmi kontroverzní zákon o manželství pro všechny, kterým bylo ve Francii umožněno manželství také homosexuálním párům.
(57) Rozvodové řízení a novelizace příslušných ustanovení občanského zákoníku je obsažena v ust. § 50 tohoto zákona a jsou jím novelizována ustanovení občanského zákoníku § 229 až § 298.
(58) Themeexpress, Divorce: Les procédures, Dossier Pratique. Editions Francis Lefebvre 2020, ISBN 978 2 36893 528 6.
(59) Je zajímavé poznamenat, že občanský zákoník neobsahuje speciální termín pro dohodu uzavřenou mezi manžely a používá pouze termín „convention“- v překladu dohoda. Pro účely této práce a za účelem lepší orientace ve výkladu budeme používat nenormativní termín „rozvodová dohoda“.
(60) Zákon byl doplněn prováděcí vyhláškou č. 2019–1380 ze dne 17. prosince 2019.
(61) Účinnost zákona původně nastavená na 1. září 2020 byla v důsledku epidemie COVID-19 odložena rozhodnutím parlamentní komise ze dne 11. 5. 2020 na 1. ledna 2021. Důvodem je mimo jiné nutnost pro soudní systém zprovoznit některá technologická řešení navržená reformou.
(62) CASEY Jerome, Réforme de la procédure des divorces contentieux: le décret, Commentaire du décret n 2019–1380 du 17 décembre 2019 relatif a la procedure applicable aux divorces contentieux, AJ Famille, č. 1, leden 2020
(63) THOURET, Sylvain. Les mesures provisoires dans la nouvelle procédure de divorce. AJ Famille, č. 1, leden 2020.
(64) CASEY, Jerome, Réforme de la procédure des divorces contentieux: simplifier pour mieux juger, vraiment? AJ Famille 2019. Dalloz, s. 239.
Okomentovat