5 Možné podoby reformy českého rozvodového práva

Diskuze o reformě rozvodového řízení je vedena posledních několik let. Jakkoliv je matérie rodinného práva navýsost konzervativní doménou, i tato oblast práva je schopna se vyvíjet společně s potřebami rodin. Tato diskuze je na jedné straně motivována společenským požadavkem na větší rychlost a pružnost celého procesu rozvodového uspořádání. Na straně druhé ze strany odborníků zaznívají požadavky na větší akcent na nespornost celého procesu a smírného porozvodové uspořádání. V diskuzi se zrcadlí i aktuální situace poměrně vysokého zatížení soudů a s ním související délka řízení. Napříč diskuzí o případné reformě rozvodového řízení zaznívají však vždy dvě základní ideová východiska – na straně jedné sílící individualismus ve společnosti, která považuje právo řešit rodinnou situaci rozvodem za své individuální právo, do jehož výkonu by stát měl zasahovat minimálně, a na straně druhé nejlepší zájem dítěte jako přednostní hledisko veškerých procesů.

Rozvodový proces v této části práce vnímám široce jako celý právní proces stvrzující po právní stránce rozpad společné domácnosti. Běžný rozvodový proces tak zahrnuje nebo může zahrnovat de facto i de iure řízení čtyři, byť ne všechna se musí realizovat ve formě samostatného soudního řízení:

soudní řízení opatrovnické řešící otázku úpravy poměrů o nezletilé děti rozvádějících se manželů
soudní řízení o výživném na rozvedeného manžela
soudní řízení o vypořádání společného jmění manželů
soudní řízení o rozvodu manželství

Nevyhnutelná jsou v případě rozvádějících se manželů rodičů soudní řízení opatrovnická o úpravě poměrů k nezletilým dětem a soudní řízení o rozvodu. (404, 405) Otázky výživného i otázky vypořádání společného jmění manželů lze řešit bez soudní ingerence, je-li na těchto otázkách společná shodná vůle rozvádějících se manželů. Tato společná shodná vůle je ale sama o sobě nedostatečná pro vyřešení otázek opatrovnických nebo statusových rozvodových, veřejný pořádek a s ním související statusová povaha manželství vyžadují rozhodnutí státního orgánu. Některé návrhy řešení, mezi nimi i novela zákona předložená Poslanecké sněmovně, považují vstup soudního aparátu do některých otázek v rámci rozvodového procesu za nadbytečný a považují za nutné posílit roli společné vůle manželů v rozvodovém procesu na úkor soudní ingerence. (406) Současně ale také zaznívá veřejná debata o možnosti přenesení soudní pravomoci k vyslovení rozvodu na jiný kompetentní orgán. (407) A někteří autoři mají za to, že zjednodušení soudního řízení v rámci rozvodového procesu by bylo nejvhodnějším řešením. (408) Každá z možných naznačených reformních úvah rozvodového práva má samozřejmě drobně odlišná koncepční východiska, přináší některé výhody, ale také může snižovat ochranu některých účastníků. V této části práce bych proto ráda předložila de lege ferenda úvahy nad možným vývojem rozvodového práva, tak aby v souladu se zvolenou vědeckou otázkou této práce bylo možné nejenom odpovědět na tuto otázku, ale také navrhnout odpovídající zákonodárné řešení.

Možné varianty vývoje rozvodového práva jsou i v této části práce zkoumány a zvažovány s důrazem na situace, ve kterých existuje společná vůle rozvádějících se manželů k rozvodu a současně se předpokládá alespoň ochota rozvádějících se manželů, rodičů nezletilých dětí, hledat společné řešení následků rozvodu. Kapitola se tedy věnuje především případné reformě rozvodu tzv. nesporného.

5.1 Úprava poměrů nezletilých dětí bez soudního schválení

Novela občanského zákoníku předložená (opakovaně) k projednání Poslanecké sněmovně umožňuje upravit poměry nezletilých dětí rozvádějících se rodičů písemnou dohodou rodičů bez další intervence soudu nebo jiných institucí. (409) Jedinou formální podmínkou platnosti takové dohody je její písemná forma a ověřený podpis. Podmínky materiální platnosti a povinné náležitosti dohody o úpravě poměrů zákon speciálně neupravuje a novela tento stav nemění. (410)

Návrh se opírá především o následující důvody. Požadavek plošného soudního přezkumu opatrovnických dohod je dle navrhovatelů nadbytečný a soud má do rodičovských (a rodinných) vztahů zasahovat, jen když dojde k jejich selhání nebo k ohrožení dítěte. Důvěra vložená v rodiče a jejich schopnost se dohodnout na úpravě poměrů nezletilého dítěte posiluje jejich rodičovskou odpovědnost a také vůli a možnost ke smírnému řešení situace. Dle důvodové zprávy návrhu zákona je obecně vnímáno opatrovnické řízení především jako jakási pomyslná „rozbuška“ pro další konflikty.

Ve prospěch novely svědčí dle jejích navrhovatelů také aspekt časový, neboť opatrovnické řízení celý proces právního a faktického rozchodu a rozvodu „zdržuje“ o tři měsíce. (411) A konečně jako podporující argument této změny zaznívá také údajná potřeba narovnat právní situaci rodičovských párů sezdaných a nesezdaných při jejich rozchodu, když více než polovina dětí se rodí mimo manželství. Tento poslední argument považuji za zajímavý, neboť musím podotknout, že tendence dávat dětem narozeným z manželství rodičů stejná práva jako dětem rodičů nesezdaných představuje menší historický zvrat v rodinném právu, které několik desítek let postupně narovnávalo práva dětem narozeným mimo manželství. Nyní se naopak zdá, že pro rozcházející se rodiče i jejich dítě je skutečnost, že rodiče nejsou manželé, určitou výhodou, neboť nemusí „před soud“ a bylo by inspirující dát stejnou výhodu i rodičům sezdaným a jejich dětem. (412) S tímto argumentem se nemohu plně ztotožnit, neboť právě volbou statusového manželského poměru rodiče učinili volbu, že jejich dětem bude poskytnut ochranný rámec z tohoto statusu pramenící. Na straně druhé se zcela ztotožňuji s tím, že není žádný důvod stejný ochranný rámec opatrovnického řízení neposkytnout i dětem narozeným nesezdaným párům. Zachovala bych tedy dosud platnou právní a snad i společenskou tendenci, dle které se požadovaný právní standard ochrany odvíjel od těch, které právní „status“ mají, než naopak zaváděla tendenci, že za účelem zrovnoprávnění se bude snižovat standard a právní rámec vyplývající ze statusového stavu, ať již na straně manžela, nebo dítěte manželů.

Jako stěžejní pro další analýzu ale vnímám především tezi předloženou důvodovou zprávou, dle které plošný soudní přezkum opatrovnických dohod není žádoucí. Pravomoc soudu k rozhodování opatrovnických sporů je dána historicky a pramení ze dvou ideových východisek, přičemž je pravda, že minimálně některá se zdají být překonána. Na straně jedné se jedná o historickou potřebu státu regulovat počty a průběh rozvodů za účelem minimalizace celkového nápadu těchto řízení. Jedná se zde o projev státem deklarované ochrany rodiny, v níž byl historicky rozvod vnímán jako rušivý prvek, potenciálně nebezpečný pro rodinu i pro společnost. Soudní pravomoc ve smyslu soudní kontroly byla proto žádoucí. Na straně druhé se jedná o potřebu státu poskytnout formou soudního opatrovnického řízení dostatečnou ochranu potřeb a zájmů nezletilého dítěte rozvádějících se manželů.

Se zastánci předložené novely se shoduji v tom, že opatrovnické řízení nelze dnes hájit a používat jako instrument k omezení rozvodovosti českých rodin. Neznamená to rezignaci státu na ochranu rodiny nebo rezignaci na pomoc rodinám v krizových situacích, ale za tímto účelem máme k dispozici vhodnější nástroje, jako jsou rodinné terapie či mediace. Rozšiřování těchto mimosoudních a smírčích instrumentů nemusí vést nutně k záchraně manželského pouta, jejich účelem je však záchrana rodinných pout i v době porozvodové – tedy hledání a nalezení takového řešení, které napomůže zachování vztahů mezi rozvádějícími se rodiči a umožní výkon rodičovské odpovědnosti v zájmu dítěte. Je však také nutné konstatovat, že tyto instrumenty nefungují zcela odděleně od soudního řízení, neboť je to soud, který rodičům neschopným, ale ochotným dohodu nalézt doporučí a případně nařídí mediaci a rodičům neschopným a neochotným dohodu i jen hledat doporučí rodinnou terapii, neboť bez ochoty a vůle nebude fungovat žádný opatrovnický rozsudek.

Tento postupný vývoj zahrnující začleňování mimosoudních řešení do opatrovnického řízení a spolupráci více či méně úzkou s pomáhajícími profesemi se však zdá více navázán na druhé ideové východisko, na němž stojí existence opatrovnického řízení v rámci rozvodového procesu – nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko těch řízení, která mají nebo mohou mít dopad na život dítěte. Současně se ale tedy nabízí otázka, zda je opatrovnické řízení nejlépe uzpůsobeno potřebě ochrany dítěte jakožto subjektu bez plné právní způsobilosti, jež je přímo dotčen rozvodovým řízením, neboť vývoj mimosoudních řízení umožňuje i jinou optiku. Šířeji se nabízí také otázka, zda dítě v okamžiku rozvodu rodičů potřebuje ochranu, resp. plošnou ochranu. Tedy zda všechny nezletilé děti rozvádějících se manželů musí v okamžiku rozvodu manželů být předmětem kontroly státu. Představuje rozvod opravdu automaticky situaci, kdy se zájem rodiče dostává do konfliktu se zájmy dětí a rodiče ztrácejí schopnost vykonávat svou rodičovskou autoritu plně?

Opatrovnické řízení je ale současně také příležitostí pro nezletilé dítě být účastníkem procesu, který určuje jeho další životní podmínky a který dává dítěti možnost a právo zasáhnout do běhu věcí. Pokud přijmeme postulát navrhovatelů této změny zákona, že rodiče mají mít plnou autonomii uzavřít formou soukromé listiny dohodu o úpravě poměrů nezletilých dětí, stává se dítě pouhým předmětem daného ujednání. Výkon jeho participačních práv je de facto i de iure znemožněn. V případě, že se o záležitostech dítěte rozhoduje v rámci opatrovnického soudního řízení, má dítě právo být nepřímým účastníkem procesu a má právo se vyjádřit, ať již přímo, nebo prostřednictvím svého zástupce. Kdo má být zástupcem dítěte v rámci opatrovnického řízení o určení poměrů dítěte po rozvodu je také otázkou. Rodiče jsou jeho zákonnými zástupci před rozvodem i po něm. A během? Tímto se dostávám k úvaze, zda je nutné, aby jmenování kolizního opatrovníka dítěti v opatrovnickém řízení bylo automatické. Je totiž možné se také domnívat a zastávat názor, že kolizní opatrovník by měl být jmenován pouze tehdy, když je doložen reálný střet zájmů rodičů a dítěte. Opatrovnické řízení určující poměry nezletilého dítěte pro dobu před rozvodem či po rozvodu nemusí být z principu vnímáno a pojímáno jako místo střetu zájmů dítěte a jeho rodičů nebo jednoho z nich, ale především jako prostor pro realizaci participačních práv dítěte a společného hledání takového řešení, které bude v nejlepším zájmu dítěte.

Ve prospěch zrušení opatrovnického řízení v případě, že rodiče uzavřeli dohodu o úpravě poměrů nezletilých dětí, zaznívají v odborné debatě argumenty a hesla typu „dítě před soud nepatří“. S nimi se nelze v jejich strohé údernosti než ztotožnit, ale současně je nutné doplnit, že jakkoliv dítě před soud nepatří, nesmí mu být upíráno právo na soudní ochranu a výkon jeho participačních práv. Smyslem opatrovnických řízení není „vodit“ děti před soud z nějakého rozmaru a za účelem působení újmy dítěti. Smyslem opatrovnického řízení je dát dítěti možnost vyjádřit se k úpravě jeho poměrů, má-li o to zájem.

V návrhu zákona, který umožňuje dohodou rodičů zcela nahradit opatrovnické řízení, zcela postrádám mechanismus, který by dítěti nespokojenému se zněním dohody a úpravou jeho práv umožňoval výkon jeho participačních práv, tedy mechanismus, který by dítěti umožňoval nejen být informován, ale také sdělit svůj názor. Lze namítnout, že dohoda bude předložena soudu, který je příslušný k rozhodování o rozvodu manželů-rodičů a fórum pro realizaci participačních práv dítěte existuje. Nicméně dle navržené úpravy měl rozvodový soud pouze provést kontrolu formálních náležitostí dohody o úpravě poměrů a v případě, že by měl jakékoliv pochybnosti týkající se úpravy poměrů nezletilých dětí, předloží dohodu opatrovnickému soudu k provedení dokazování. Vzhledem k tomu, že rozvodový soudce není oprávněn provádět dokazování k věci jiné než přímo rozvodu, jen těžko si lze představit, že by k obsahu dohody vyslýchal nezletilého. Ostatně toto není ani žádoucí, neboť soudci pracující s nezletilými dětmi se dlouhodobě v této oblasti vzdělávají a je zájem na to, aby výslech prováděli oni. Rozvodový soudce ale jen obtížně z obsahu dohody může zjistit, zda práva dítěte jsou respektována nebo zda dohoda odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte, jak co do úpravy poměrů, tak co se otázky výživného týče. Dítě navíc není ani vedlejším účastníkem rozvodového řízení, tedy ani v případě řádného zastoupení nemůže uzavřenou dohodu napadnout.

Novelou zákona navržený soudní přezkum opatrovnické dohody rozvodovým soudem je řešení myslitelné. Nicméně skýtá následující slabá místa. Předně je nutné stanovit, jaký rozsah přezkumu by v takovém případě rozvodovému soudu náležel. Na jedné straně se může jednat o přezkum čistě formálních náležitostí opatrovnické dohody, na straně druhé se může jednat o přezkum věcný, zaměřený mimo jiné na to, zda je dohoda souladná s nejlepším zájmem dítěte. Věcný přezkum ale není možný bez oprávnění soudu opřít jej o provedené dokazování. Proto, aby toto řešení bylo efektivní, je nutné, aby rozvodový soud měl v rámci výkonu této pravomoci právo provádět dokazování, ať již se jedná o rámcové zjištění majetkové situace rodičů za účelem ověření výše výživného, nebo o zjištění názoru dítěte za účelem ověření správnosti nastavených poměrů dítěte. Zajišťování výslechu dítěte je přitom oblastí vyžadující speciální znalosti a kompetence soudce. Opatrovničtí soudci se v tomto ohledu vzdělávají. Bez doplnění obdobného vzdělání by vedení výslechu nezletilého rozvodovým soudem mohlo být náročné pro všechny zúčastněné.

Jakýkoliv soudní přezkum opatrovnické dohody má ještě jeden neméně důležitý aspekt ovlivňující obsah dohody a výsledek jednání mezi stranami a tím je autorita soudu. Ze sněmovního semináře o výše uvedené novele zákona zazněla od jednoho z řečníků poznámka, že soud má soudit, ne schvalovat. Doplnila bych, že soud má soudit, pokud není schopen schvalovat. Skutečnost, že soud svou autoritou, vážností a zkušenostmi funguje jako nejlepší mediátor, znají mnozí praktici. Současně ale soudce jako jediný ze všech právnických profesí a institucí intervenujících na různých stranách v rozvodových řízeních má zákonné i tradiční právo požadovat pravdu a také sdělovat svůj předběžný právní názor účastníkům. Tato oprávnění mají často nedocenitelnou smírčí moc. Jako advokátka rodinného práva nemám oprávnění ověřovat tvrzení klienta. Nemám ani donucovací prostředky (naštěstí) k tomu, abych klienta přiměla k tvrzení pravdivých a úplných skutečností. Skutečnost, že klientova tvrzení budou následně podrobena dokazování soudem, ovšem funguje jako nejlepší donucovací prostředek ke spolupráci s protistranou i motivace ke smírnému řešení situace. Zkušený soudce po provedení základních důkazních listinných návrhů a výpovědí účastníků je schopen velmi rychle „číst“ situaci v rodině, upozornit na nedostatky dohody a motivovat strany k jejich odstranění. Je samozřejmě na rozhodnutí stran, zda budou naslouchat názoru a doporučení soudce a uzavřou dohodu dle doporučení nebo setrvají na svých stanoviscích. Argument, že vedení opatrovnického řízení zbavuje rodiče odpovědnosti za řešení jejich rodinné situace se mi proto zdá poměrně zkratkovitý, neboť rodičům dosud není nikterak bráněno, aby svou odpovědnost splnili uzavřením dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí před zahájením soudního řízení. Jejich plná odpovědnost se velmi přirozeně projevuje také v opatrovnickém řízení, neboť v kterémkoliv okamžiku v jeho průběhu je možné uzavřít dohodu, a to právě někdy díky pomoci a podpoře soudce. Konečně je také možné zmínit, že dohody, k jejichž uzavření dojde po provedení dokazování, mohou být kvalitnější a vytvářejí pevnější rámec důvěry, neboť jsou založeny, co se výživného týče, na prověřených faktech a žádná ze stran se neobává úskoku z druhé strany.

Dohoda o úpravě poměrů nezletilých dětí může být uzavřena jak před samotným zahájením opatrovnického soudního řízení, tak v jejím průběhu. Zatímco na první typ dohody nemá autorita soudce zdánlivě žádný vliv, druhý typ dohody uzavřený během opatrovnického řízení je často přímo dílem soudce. Zdánlivost nezávislosti prvního typu dohody uzavřené před zahájením soudního řízení spočívá v tom, že strany jsou ochotny k jednání o dohodě či k určitým ústupkům právě s ohledem a výhledem na nevyhnutelný budoucí přezkum této dohody a majetkových poměrů obou stran soudem. Pasivní vliv autority soudu dle mého názoru napomáhá k dosažení určitého nemalého procenta dohod. Aktivní výkon této autority během soudního řízení o schválení předložené dohody nebo vedoucí k jejímu uzavření napomáhá poté k existenci kvalitnějších a stabilnějších dohod o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu před rozvodem a po rozvodu rodičů.

(404) Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé dle § 466 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

(405) Řízení o rozvodu dle § 383 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních

(406) Sněmovní tisk č. 40, zákon, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. [online]. [cit.
2024-02-09]. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=9&CT=40&CT1=0

(407) Notářská komora o notářských rozvodech: [online]. [cit. 2024-02-09]. Dostupné z: https://www.nkcr.cz/vasi-notari/detail/239_540-rozvod-u-notare

(408) KRÁLÍČKOVÁ, Z., KORNEL, M. Liberalizace právní úpravy rozvodu manželství a její limity. Právní rozhledy, Nakladatelství C.H. Beck, 2022, s. 1210-6410.

(409) Sněmovní tisk č. 40 obsahuje také úpravu jiných otázek souvisejících s výživným a soudními poplatky, tyto změny nejsou předmětem rozboru v tomto článku.

(411) Tisk byl v minulém volebním období předložen již opakovaně, jednou jako vládní návrh zákona, poté s drobnou úpravou jako návrh poslanecký.

(412) Detailní rozbor důvodové zprávy a polemiku s argumenty v ní uvedenými lze naleznout v již dva roky staré úvaze. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/zruseni-soudniho-prezkumu-dohod-o-uprave-pomeru-krok-kupredu-nebo-preslap-zakonodarce-111614.html?mail

(403) Ustanovení čl. 1186 CPC.

POKRAČOVÁNÍ / JÍT NA ZAČÁTEK