Eva Decroix
–
5.8 Východiska reformy rozvodového práva
Hledání možných cest k úpravě rozvodového práva bez stanovení základních myšlenkových koncepcí, které musí být respektovány, definování zájmů, které musí být v zachovány v centru pozornosti a bez stanovení limitů, jež právní řád nebo společnost vyžaduje pro akceptovatelnost a funkčnost nové právní úpravy, jsou pouhou dialektikou bez reálného dopadu. Poté, co byly v předcházející části práce představeny a rozebrány různé možnosti přístupu k reformním snahám rozvodového práva, se v této části práce pokusíme věnovat pojmům, které reformní myšlenky rámcují. Vnímáme-li úvahy o úpravě rozvodového práva jako cestu, následující pojmy představují do určité míry cíl, kam má tato právní cesta vést, přičemž současně vylučují některé slepé cesty a limity možných změn.
5.8.1 Liberalizace pojmu manželství – sociologicky i právně?
Manželství jako pojem, ale i společenská instituce prošlo ve 20. století zásadním vývojem. Tradiční rodina, o které bylo možno u nás mluvit jako o převažujícím způsobu rodinného života ještě v 60. až 80. letech, je na ústupu (433). Kořeny k pochopení tohoto vývoje je na prvním místě nutné hledat v sociologii. V důsledku průmyslové revoluce rodina přestala být ekonomickou jednotkou, ženy se začaly emancipovat a došlo ke změnám ve vztazích mezi manželem a manželkou směrem ke zrovnoprávnění žen. Aspirace vstoupit do manželství nebo jej udržet již není založena na touze po bezpečnosti nebo ekonomickém zázemí a do popředí vstupuje funkce emocionální. Manželství, které stojí pouze na emocích a na dohodě mezi partnery je zranitelné a neudržitelné současně. Křehkost, zranitelnost, dočasnost jsou hlavní charakteristiky dnešních vztahů. (434) Tento stav je výsledkem střetu společnosti založené na tradičním vnímání rodiny a společnosti moderních společenských trendů. Realizace ženy mimo rodinu, její seberealizace, ekonomická soběstačnost a také společensky uznaná sexualita, kterou přinesla antikoncepce, mění celkové perspektivy rodinného života. Pokud v tradiční (patriarchální) společnosti byla rodina především ekonomickou jednotkou a manželství bylo pojímáno jako instituce navždy, nyní je manželství vnímáno jako rovnocenný vztah dvou jedinců a výsledek vzájemného svobodného rozhodnutí, založený na lásce a sdílení hodnot.
Vztah postavený na lásce je z definice vnímán jako dočasný a křehký. Jakkoliv je ale emocionální rovina v popředí, nejedná se již o pojetí romantické lásky 19. století, která je jediná a na celý život. Láska jako iniciátor vztahu je v jeho průběhu postupně nahrazována uspokojením. Vzniká tak to, co nazval sociolog Anthony Giddens tzv. čistým vztahem, který je ideálním modelem lidského partnerství v dnešního době a je založen na nevázanosti a nezávislosti, trvá, dokud jeho účastníkům přináší uspokojení. Sociolog Bauman používá ve své knize Tekutá modernita pojem „kapesní vztah“, který je po ruce, kdykoliv je potřeba a není nutné do něj investovat ani sliby, ani city. (435)
Hodnota manželství nicméně ve společnosti neklesá. Znakem toho může být i poměrně vysoký poměr znovu uzavřených manželství. Pro tento fenomén se ujalo označení „sériová monogamie“ a jeho pozitivním dopadem je mimo jiné zvyšování porodnosti, neboť i druhá manželství často zakládají rodiny. Jako hlavní výzva dnešní společnosti a mladé generace se jeví schopnost skloubit potřebu vlastní autonomie a trvalého vztahu nebo také jinak řečeno sebenaplnění jak srze práci, tak skrze rodinu. (436)
Podle německého sociologa Ulricha Becka se dnešní společnost definuje širokým spektrem rodinných a nerodinných forem. Toto ale dle českého sociologa Petra Fučíka nepovede k zániku ani oslabení manželství. Uzavření manželství už není společensky nevyhnutelné ani ekonomicky nezbytné. (437, 438) Hodnota manželství ve společnosti ale zůstává i nadále vysoká. Z průzkumů také vyplývá, že česká společnost prochází podobným společenským vývojem jako některé okolní státy a v mnoha ohledech se postupně přibližuje společnostem západním. Od devadesátých let je opouštěn tradiční model muže živitele, rodičovství je častěji považováno za omezující svobodu jedince, postoje k pracující matce dítěte se výrazně liberalizují, rozvod je legitimním způsobem ukončení manželského svazku. (439)
Z pohledu právní teorie lze výše uvedený vývoj označit změnou sociální normy, kdy chování skupiny jednotlivců je natolik rozšířené, že nastavuje nové sociální pravidlo. Pokud byl na začátku 20. století rozvod zákonem dovolen, jeho vnímání ve společnosti bylo založeno na výjimečnosti takového institutu a na trvalosti a nevyřčené a stále podvědomé nerozlučitelnosti manželství. Obdobně můžeme uvést, že odchod ženy z manželství z důvodu jiného mimomanželského vztahu byl v minulosti buď právně nemožný, půjdeme-li v historii hodně hluboko, nebo společensky neakceptovatelný. Dnes jsou to převážně ženy, které iniciují rozvod. Ukončení manželství rozvodem bylo vnímáno jako společenské selhání a tomu odpovídal nejen právní, ale i společenský požadavek na zjištění důvodů a viníka takového selhání. Dnes je rozvod vnímám jako výkon subjektivního práva nesetrvávat proti své vůli ve společenství. Tento společenský vývoj proběhl nezávisle na právním řádu, jenž se postupně, ale většinou až následně vyvíjel a upravoval dle platné sociální normy.
Vysvětlení tohoto jevu souvisí s existencí dvou na sobě přímo nezávislých, ale vzájemně propojených normativních systémů. Systému morálky a systému práva. Jejich souvztažnost ale nelze ignorovat, stejně jako nelze ignorovat sociální souvislosti fungování práva ve společnosti. Naopak moderní jurisprudence se snaží právo situovat do rámce sociální reality a konfrontovat ho se sociologickými pohledy, včetně vztahu práva a jiných sociálních norem, včetně morálních. (440) Vedle morálního a právního normativního systému je ale nutné ještě zmínit zvykový normativní rámec, který určuje, jaké chování je v dané společnosti běžné.
Vývoj sociální normy v oblasti manželství se postupně vyvíjel především na této zvykové úrovni. Zákon totiž v oblasti rodinného práva vedle základního právního referenčního rámce ponechával poměrně velký prostor pro realizaci autonomie rodiny a výkon subjektivních individuálních práv v jejím rámci. Velká část chování členů rodiny se tak v čase neposouvala na přímce od zákonnosti či morálky, ale běžnosti a zvyklosti. Ilustrovat to můžeme na příkladu pracující ženy-matky. Zákon umožňuje ženám pracovat již mnoho desítek let, přesto dlouho nebylo zvykem, aby ženy pracovaly na plný úvazek a věnovaly se plně své kariéře. Postupné rozšíření tohoto zvyku ve společnosti s sebou přináší změny dalších sociálních norem.
Sociologie práva si pokládá otázku, jaká je role práva v nastavování těchto sociálních mechanismů a řízení společenského života. Na straně jedné se v tomto smyslu uplatňuje teorie minimálního státu spojeného s liberálním přístupem a důrazem na svobodu jednotlivce, na straně druhé stojí systémové plánování a zasahování státu do všech oblastí sociálního života. Role práva v oblasti realizace společenských změn tak může být buď konzervativní, kdy se právo snaží probíhající společenské změny regulovat a brzdit, nebo iniciační, kdy naopak právo sociální realitu samo vytváří. Pokud má být ale právo efektivní, musí umně vyvažovat jak požadavek a realitu společenské situace, tak sociálně-právní inženýring působení na společnost.
Vzhledem k oblasti rodinného práva, která je z principu oblastí navýsost konzervativní, představuje právo především soubor vzorců chování a hodnot, které náleží ve společnosti zachovat, která jsou považována za žádoucí a hodné následování.
Otázkou, která se ovšem nadále pokládá, je jak má právo reagovat na vývoj manželství ve společnosti. Předně bych se při hledání odpovědi na tuto otázku pokusila definovat, v jakých ohledech se dnes může rozcházet vnímání jednotlivých aspektů souvisejících s manželstvím mezi zákonodárcem a společností. Právo dnes, a to shodně v celé Evropě akceptuje, že manželství není nerozlučitelný svazek. Naopak určitou tenzi mezi společenským požadavkem a právním řádem lze vnímat v procesu, který je za účelem zániku manželství rozvodem zákonem stanoven. Silně individualisticky naladěná společnost jej může považovat za příliš složitý a neflexibilní. Tyto tendence se projevují v právních řádech západní Evropy, které rozvodový proces postupně liberalizují a posilují společnou vůli manželů. I v tomto ohledu ale dochází k pnutí mezi funkcí práva, která spočívá v nastavování referenčního rámce, který definuje a chrání hodnoty vlastní danému systému a funkcí práva, která umožňuje právu být nositelem sociální změny.
Toto pnutí mezi liberální společností a konzervativním nastavením rodinného práva se právního pojetí manželství aktuálně nedotýká jen v oblasti podmínek rozvodu. Velmi patrně se projevuje také v souvislosti se společenským požadavkem, aby manželství bylo definováno jako svazek dvou osob bez ohledu na jejich pohlaví. Ani tento trend není výlučně vlastní České republice a v mnoha západních zemích již manželství pro všechny bylo uzákoněno. Dle nyní dostupných průzkumů veřejného mínění je větší část společnosti tomuto vývoji nakloněna. (441) Manželství jako právní a společenská instituce je nyní předmětem sociokulturní změny, přičemž jsou diskutovány a rozporovány jak dosavadní podmínky jeho uzavření, tak podmínky jeho ukončení. Pro některé je vývoj této sociální normy výsledkem individualizace a legitimního zrovnoprávnění, pro některé dochází k rozmělnění definičních hranic tohoto pojmu a jeho samotnému ohrožení. Diskuze o těchto společenských otázkách bývá zastánci různých názorových proudů někdy označována jako „kulturní válka“, a byť tento termín osobně považuji za nevhodný, neboť je inherentně negativní, odkazuje na to, s jakou mírou intenzity a někdy i negativity jsou probíhající společenské změny někdy přijímány.
Na reformy v oblasti rodinného práva je ale možné pohlížet i jiným prizmatem. Anders Agell má za to, že je-li pro zákonodárce manželství důležitou institucí, pak by měl nastavit takové podmínky pro jeho ukončení rozvodem, které nebudou preventivní překážkou pro některé páry při jeho uzavření. (442)
5.8.2 Limity veřejného pořádku
Veřejný pořádek je neurčitým právním pojmem, jehož obsah je proměnlivý na základě společenského konsensu. Veřejný pořádek zahrnuje souhrn pravidel nebo zásad chování, na kterých společnost trvá a které jsou podstatné pro zajištění klidného a bezporuchového chodu společnosti. Veřejný pořádek je součástí práva veřejného, když je ale jeho nerespektování znakem skutkové podstaty přestupku, jedná se i o termín práva soukromého. Nejvyšší soud uvedl, že je třeba pojem veřejný pořádek vykládat v kontextu práva soukromého a práva veřejného samostatně a zároveň i v rámci soukromého práva samého je nutné k výkladu pojmu veřejný pořádek přistoupit specificky ve vztahu k jednotlivým soukromoprávním institutům, protože občanský zákoník ani důvodová zpráva neobsahují jednotnou definici tohoto pojmu. (443) Civilisticky nahlíženo můžeme veřejný pořádek vyložit jakožto stav věcí vylučující či omezující nebezpečí veřejné poruchy, tzn. poruchy způsobilé ohrozit kohokoli. (444) Jednání, ať již smluvní, nebo volní, které překračuje normy určené veřejným pořádkem, je vnímáno jako nežádoucí a jako takové je sankcionováno. (445) Občanský zákoník, který s termínem veřejného pořádku pracuje v několika ustanoveních, jej také koncipuje jako překážku smluvní autonomie. (446) Jednání, které narušuje veřejný pořádek, je stiženo absolutní neplatností, ke které soud musí přihlédnout i bez návrhu. Jedná se tedy o právní normu sui generis, jejíž obsah není určen a jeho hranice na základě zákonných norem určuje soud.
Vedle pojmu veřejného pořádku jako obecného pojmu a regulativu ještě existují pojmy morálka, veřejná morálka, mravnost a dobré mravy. Jsou vzájemně propojeny? Nepřímo ano, ale v případě práva a morálky se jedná o samostatné normativní systémy, které se odlišují nejen kvantitativně (tedy okruhem vztahů, jež jsou předmětem jejich regulace), ale také (a zejména) kvalitativně. Neplatí tvrzení, že právo je minimem morálky, není však správná ani představa, že se právo a morálka v určitém rozsahu prolínají, protože upravují lidské jednání paralelně, z jiných pozic a jiným způsobem. (447) Zásadní odlišnost morálky od práva se projevuje především v existenci subjektivního prvku, s nímž morálka počítá, a tím je svědomí. Svědomí lze vymezit jako úsudek praktického rozumu, který se týká morality určitého vlastního jednání. Svědomí má a poměřuje jím své jednání každý člověk. Svědomí je v morálce základním kritériem závaznosti lidského jednání. Svědomí je bezprostřední a subjektivní normou lidského jednání, a je-li jisté (tj. bez pochybností), je vždy závazné. (448) A i když právní řád může jen ukládat povinnosti a případně sankcionovat jejich neplnění, jedná se o normativy přicházející k člověku zvenku, zatímco morálka a v ní obsažené svědomí působí na člověka zevnitř a vede ho k hodnocení vlastního jednání, případně změně takového jednání bez působení dalších vnějších vlivů. Vnitřní morálku je poté ještě možné postavit vedle pojmu veřejné morálky jako veřejného mínění rozhodné části slušné společnosti o tom, co je nebo není veřejně pohoršlivé, aniž by to ale muselo být někomu na újmu.
V případě veřejné morálky je kladen důraz na veřejný či obecný zájem na morální kulturnosti lidského společenství. (449) Pojem mravnost je zakotvený v Listině základních práv a svobod jako korektiv pro možné omezení některých ústavních práv, konkrétně právo shromažďovací, právo na svobodu náboženství nebo právo na svobodu projevu. (450) Dobré mravy jsou tradičním korektivem soukromoprávního jednání. Jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. (451) Soukromé právo pojmy veřejný pořádek i dobré mravy používá dlouhodobě a občanský zákoník výslovně stanoví, že zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. (452) Termín dobré mravy je použit např. v rámci úpravy manželského práva, a to ve vazbě na slušnost. Pojem veřejného pořádku a výhrady k veřejnému pořádku zná také mezinárodní právo soukromé. Výhradu veřejného pořádku je možné použít proti ustanovení zahraničního právního řádu, jestliže by se účinky tohoto použití zjevně příčily veřejnému pořádku. Zákon o mezinárodním právu soukromém sice také nedefinuje obsah veřejného pořádku, ale důvodová zpráva odkazuje na znění zákona z roku 1963, v němž bylo upřesněno, že tento pojem obnáší zásady společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat. (453) Z judikatury Ústavního soudu lze vyvodit, že výhrada veřejného pořádku má být uplatněna vždy při rozporu účinků zahraničního faktoru se základním právem či svobodou. (454)
Relativita veřejného pořádku v čase je dána tím, že obsah základních hodnot, na kterých je potřeba trvat, se mění v čase. Malachta v tomto ohledu uvádí vývoj vnímání veřejného pořádku na příkladu Francie a rozvodového práva: až do roku 1975 byl v rozporu s francouzským veřejným pořádkem například rozvod dohodou, do roku 2013 byl v rozporu s mezinárodním francouzským veřejným pořádkem sňatek osob stejného pohlaví. Obsah mezinárodního veřejného pořádku se vyvíjí společně s národní legislativou. (455)
Jaký má ale pojem veřejný pořádek obsah a kontury v platné právní české a francouzské úpravě? V českém soukromém právu představuje kogentní hranici autonomie vůle. Soukromé osoby se nemohou dohodnout takovým způsobem, který by byl v rozporu s veřejným pořádkem či dobrými mravy. Strany nemohou nakládat ale ani se svým statusovým právem. Francouzský občanský zákoník zakazuje ujednání, která by byla v rozporu s veřejným pořádkem (ordre public). (456) Nejvyšší soud pojem veřejný pořádek v oblasti rodinného práva chápe jako korektiv autonomie vůle rodičů, když povinnost zohledňovat jako přední hledisko zájem dítěte je třeba vztáhnout také k samotným rodičům, a nikoliv jen státním orgánům. (457) V souvislosti s tímto judikátem lze tvrdit, že nedílnou součástí nebo jedním z kritérií, jak vykládat obsah veřejného pořádku, je požadavek na ochranu slabší strany, (458) když tento požadavek lze vnímat jako jednu ze základních zásad soukromého práva. Mezi klíčovými instituty ovládajícími rodinné právo poté Králíčková uvádí také zákaz zneužití práva, zákaz působení bezdůvodné újmy, zákaz výkladu a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy, ochranu poctivého jednání a dobré víry. (459)
S ohledem na cíle této práce se poté nabízí otázka, zda veřejný pořádek představuje překážku pro reformu rozvodového práva. Případně, zda jsou principy zahrnuté v pojmu veřejného pořádku souladné se zavedením notářského rozvodu.
Z výše uvedeného vyplývá, že veřejný pořádek je proměnný v čase. Jedná se o právní koncept vycházející z právního řádu a reflektující jeho základní zásady a principy. Právní řád je také z principu proměnný, a to na základě vývoje společnosti a její proměny. Spolu s vývojem společnosti a dobou se také může měnit pojem mravnosti a veřejné morálky. V oblasti rozvodu lze bezesporu tvrdit, že jsme svědky této proměny veřejné morálky. Zatímco před několika desítkami let byly rozvody buď zcela nemožné právně, nebo poté po dlouhou dobu ve společnosti odsuzované a ostudné, dnes již rozvádějící se nebo již rozvedení manželé ani děti z rozvedených rodin tomuto společenskému tlaku vystaveni nejsou.
Pokud se vyvíjí společnost a morálka a právo na tento vývoj reaguje, pak nelze jednoznačně tvrdit, že změna právního řádu reflektující tento vývoj byla či měla být a priori v rozporu s veřejným pořádkem. Současně by ale taková změna neměla přinést takové rozkolísání právního řádu, aby ohrozila či zcela popřela základní zásady a principy, na kterých soukromé právo stojí. Jakákoliv změna v oblasti rozvodové legislativy by se neměla negativně dotknout základních práv a svobod rodinných příslušníků rozvádějících se manželů, ale naopak by je měla podpořit a posílit. Neměla by být popřena zásada nutné ochrany slabší strany, kterou je v případech rozvodů především nezletilé dítě.
Francouzská první úprava notářského rozvodu ale představuje pro český veřejný pořádek ještě jednu výzvu a otázku. Francouzský notářský rozvod je totiž založen na právu manželů se na rozvodu dohodnout. I čeští notáři by rádi zavedli rozvod, v rámci kterého bude rozvod založen na rozvodové dohodě sepsané formou veřejné listiny. Nicméně rozvod je změnou v právním postavení člověka. Je s ohledem na § 1 OZ možné a přípustné, aby taková změna byla založena na smluvním ujednání, když toto základní ustanovení soukromého práva vylučuje ujednání o statusovém právu? Samozřejmě i v tomto ohledu platí, že i znění tohoto ustanovení záleží na vůli zákonodárce, zákon nebo právní úpravu je možné změnit. Otázkou ovšem je, zda je to v tomto případě nutné či zda by v případě zavedení do právního řádu rozvodu založeného ne na rozhodnutí oránu veřejné moci, ale na smluvní vůli stran bylo možné takovou úpravu považovat za zákonnou výjimku ze základní zásady kogentnosti občanského zákoníku nebo zda by bylo nutné tuto výjimku doplnit i do předmětného ustanovení.
Osobně se domnívám, že de lege ferenda zásada neumožňující smluvní ujednání může být doplněna o speciální výjimku umožňující rozvod na základě dohody, bude-li taková výjimka souladná s veřejným pořádkem, tedy základními právy účastníků rozvodu a ochranou slabší strany rozvodu, tedy dítěte.
Na možnost zavedení smluvního rozvodu se poté lze podívat optikou veřejného pořádku i z opačného úhlu. Radvanová uvádí, že historicky a společensky nejosvědčenějším prostředkem prevence sporů a tím i jejich minimalizace je dohoda, pro kterou má demokratické soukromé právo vytvářet nejširší společenský a právní prostor. (460)
Z výše uvedeného vyplývá, že veřejný pořádek představuje spíše než limit pro úvahy o reformě rozvodového práva rámec, ve kterém by takové úvahy měly být vedeny.
(433) RADVANOVÁ, Senta. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. Beckova edice právní instituty. V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-578-7, s.5.
(434) NOVÁKOVÁ, Veronika. Manželství, nebo kapesní vztah? Současné trendy v partnerských vztazích v populárně psychologických příručkách. Bakalářská
práce, Brno 2014. Vedoucí práce: Mgr. Lenka Slepičková, Ph.D.
(435) BAUMAN, Zygmunt. Tekutá modernita. Přeložil Lubomír DROŽĎ. Praha: Portál, 2020. ISBN 978-80-262-1602-5.
(436) NEZBEDA, Ondřej. Tekutá láska. O křehkosti lidských pout, recenze knihy Zygmunta Baumana. Respekt 14. 7. 2013. [online] [cit.-2024-02-20]. Dostupné
z: https://www.respekt.cz/tydenik/2013/29/laska-v-tekutem-svete
(437) FUČÍK, Petr. Rozvod a změny reprodukčních strategií. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 168 s. studie. ISBN 978-80-210-6093-7. doi:10.5817/CZ.MUNI.M210-6093-2013.
(438) KRAMULOVÁ, Dana. Proč se Češi rozvádějí?. Praha 2015, Portál. [online] [cit. 2024-02-20]. Dostupné z: https://nakladatelstvi.portal.cz/casopisy/psychologie-dnes/87546/proc-se-cesi-rozvadeji-
(439) POLESNÁ, Helena. Hodnotové orientace české populace z pohledu druhého demografického přechodu P. Výstup z konference konané na Vysoké škole ekonomické. Praha RELIK 2014. Reprodukce lidského kapitálu vzájemné vazby a souvislosti. 24. – 25. listopadu 2014. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://relik.vse.cz/2014/sbornik/download/pdf/28-Polesna-Helena-paper.pdf
(440) VEČEŘA, Miloš a URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. ISBN 978-80-7380-321-6.
(441) ŠRAJBROVÁ, Markéta. Podpora manželství homosexuálů roste. Nejkonzervativnější jsou muži nad 45 let. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/podpora-manzelstvi-homosexualu-roste-nejkonzervativnejsi-jso/r~5e20284e1a5b11e992d50cc47ab5f122/
(442) BOELE-WOELKI, K. ed. Common Core and Better Law in European Family Law. Intersentia, Antwerp-Oxford, 2005 in Marianne Roth, Future divorce law – two types of divorce, s.60.
(443) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016
(444) TELEC, Ivo. Poctivost a důvěra, dobrá víra, dobré mravy, veřejná morálka a veřejný pořádek. Právní rozhledy, 2011, č. 1, s. 5
(445) Ustanovení § 47 zákona č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich
(446) Mimo jiné § 1 odst 2, § 19 odst 2 nebo § 588 OZ.
(447) HANDLAR, Jiří, Několik poznámek ke vztahu práva a morálky v kontextu mravních dimenzí občanského práva, Tradice a inovace v občanském právu. Sborník příspěvků z konference konané na Právnické fakultě Masarykovy Univerzity dne 25. září 2007, s 135
(448) Tamtéž, s 134
(449) TELEC, Ivo. Poctivost a důvěra, dobrá víra, dobré mravy, veřejná morálka a veřejný pořádek. Právní rozhledy, 2011, č. 1, s. 4
(450) § 16, 17 a 19 Ústavní zákon, ze dne 9. ledna 1991, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky
(451) Usnesení Nejvyššího soudu z 23. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1371/2007
(452) § 1 odst. 2 OZ
(453) BŘÍZA, Petr, BŘICHÁČEK, Tomáš. § 4 Výhrada veřejného pořádku. In: BŘÍZA, Petr, BŘICHÁČEK, Tomáš, FIŠEROVÁ, Zuzana, HORÁK, Pavel, PTÁČEK, Lubomír, SVOBODA, Jiří. Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 23.
(454) Tamtéž, s. 26.
(455) MALACHTA, Radovan. Tři účinky francouzské koncepce výhrady veřejného pořádku (effet atténué, effet réflexe, ordre public de proximité) – relevance pro českou právní doktrínu a praxi? Časopis pro právní vědu a praxi, 2023, č. 3, s. 591.
(456) § 6 CC.
(457) Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1371/2007
(458) MELZER, Filip. Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2013, č. 7, s. 253-260.
(459) KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2013, č. 23-24, s. 801-813
(460) RADVANOVÁ, Senta. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. Beckova edice právní instituty. V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-578-7, s.5.
Okomentovat