Eva Decroix
–
7.5 Pravomoc notáře v řízení o rozvodu
Pokud se pokusíme tyto možné cesty propojit s tématem notářských rozvodů, nastiňují se nám následující právní možnosti. Manželé předkládají notáři dohodu o rozvodu a splňují další zákonem stanovené podmínky, notář účinek této dohody po kontrole zákonem stanovených podmínek potvrzuje zápisem do veřejné, zákonem stanovené evidence. Rozvod je založen na smluvní vůli manželů, ale účinek dohody je podmíněn „registrací“. Tento princip je velmi obdobný principu sňatečného obřadu, během kterého je pro vznik manželství konstitutivní také společně projevená vůle snoubenců, orgán veřejné moci je pouze příjemcem takto projevené společné vůle a za zákonem stanovených podmínek ji promítne do státem vedeného registru a založí tím změnu statusového stavu snoubenců na manžele. Posílení smluvní roviny manželství na úkor manželství jako instituce je samozřejmě z etického a společenského pohledu poměrně výrazně progresivní krok, který nemusí mít jednoznačnou podporu.
Na straně druhé je možné analogicky k řízení o pozůstalostech pověřit notáře jako soudního komisaře výkonem některých úkonů v civilním řízení. V případě rozvodu by se jednalo o ověření zákonem stanovených podmínek rozvodu, a to případně i prostřednictvím předvolání účastníků k jednání v notářské kanceláři. V případě jejich splnění může mít notář oprávnění vyslovit rozvod formou usnesení, v případě opačném notář návrh zamítne. Účastníkům zůstává zachováno právo odvolat se k soudu.
Domnívám se, že obě řešení jsou z čistě teoretického a právně systematického hlediska možná. Notář jako příjemce vůle účastníků, odpovědný za promítnutí této vůle do veřejného registru, stejně jako notář, pověřený výkonem stanovených pravomocí v oblasti občanského práva, nejsou ani v jednom případě instituty antisystémové nebo zcela cizí českému občanskému právu. Dovolím si tvrdit, že ani v jednom případu se nejeví jako příhodná ani námitka rozporu s veřejným pořádkem nebo nepřiměřený posun v oblasti jistoty a stability právního postavení osob, neboť dosavadní zapojení notářů do sepisování veřejných listin činí notářský stav plně důvěryhodný pro výkon pravomocí v oblasti manželství.
7.6 Podmínky notářského rozvodu
Nicméně výše uvedený rozbor byl zjednodušující v tom ohledu, že v něm nebyly zohledněny podmínky, jejichž splnění musí předcházet vyslovení rozvodu. Pozitivní právo stanoví dvě základní hmotněprávní podmínky pro vyslovení rozvodu. Jako základní podmínka je stanoven kvalifikovaný rozvrat manželství a v případě, že rozvádějící manželé mají nezletilé děti, je to úprava poměrů nezletilých dětí pro dobu před rozvodem a po něm. V případě tzv. nesporného rozvodu, tedy rozvodu bez zkoumání příčin rozvratu manželství, je dále nutné doložit, že manželství trvalo alespoň jeden rok a manželé spolu alespoň šest měsíců nesdílí společnou domácnost. Podmínkou pro vyslovení nesporného rozvodu je také předložení dohody o vypořádání společného jmění manželů a úprava otázky bydlení manželů pro dobu po rozvodu. Otázkou, která se ve vztahu k notářským rozvodům pokládá, je, zda jsou notáři schopni zajistit ověření těchto podmínek.
Co se týče prokázání kvalifikovaného rozvratu manželství, je nutné podtrhnout, že v rámci nyní diskutované reformy rozvodového práva dospěli odborníci z právní obce k názoru, že v případě shodných tvrzení manželů stran rozvratu jejich manželství, a nemá-li soud pochybnost o pravdivosti a plnosti takových tvrzení, je možné takové shodné tvrzení považovat za dostatečné pro prokázání této podmínky. V případě notářského rozvodu je poté možné si představit, že notář splnění této podmínky založí na písemných prohlášeních, případně doplněných osobní výpovědí obou manželů. Ověření podmínky doložené soukromými listinami, stejně jako výslech, tedy osvědčení právního jednání, není pro notářskou praxi nijak výjimečným úkonem. Uložení ověření splnění těchto podmínek notáři se nezdá být problematické.
Co se týče úpravy poměrů nezletilých, mohou nastat dvě situace. Notáři může být předložena dohoda uzavřená rozvádějícími se manželi, rodiči nezletilého dítěte, upravující poměry nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu. Má notář schopnost a možnost ověřit soulad takové dohody s nejlepším zájmem dítěte? Má notář provádět dokazování ohledně příjmové a majetkové situace rodičů? Je notář schopen zajistit splnění participačních práv dítěte? Má notář odpovídající profesní kvalifikaci umožňující vést výslech nezletilého? Má mít dítě v takovém řízení zastoupení? Může notář nařídit první setkání s mediátorem či jinou odbornou pomoc v případě, že během řízení dospěje k názoru, že by takové opatření rodině pomohlo? Tyto otázky a v jistém smyslu slova procesně obtížně uchopitelné aspekty jistě neznamenají dogmatickou překážku pro to, aby byla notáři svěřena pravomoc opatrovnického soudu. Přesto se zdá, že by takové řešení nebylo příliš prospěšné – dítěti určitě ne, notáři zřejmě také spíše ne. Opatrovnické soudy vykonávající tuto pravomoc dnes čerpají nejen z letité judikatury, ale jsou taktéž obsazeny soudci, kteří za účelem výkonu opatrovnické agendy absolvují odpovídající školení. Jedná se o soudce, kteří se v daném období soudní kariéry věnují pouze tomuto typu sporů. U notářů by se vyřizování takové agendy mísilo s veškerou ostatní agendou. Laicky řečeno, notář specialista na fúze a akvizice nemusí mít talent a přirozené nadání na vedení výslechu nezletilého dítěte a jiné procesní úkony spjaté s opatrovnickým řízením.
Tyto praktické otázky jsou ovšem jen menší stránkou této poměrně sporné otázky, zda může být notářům svěřena část opatrovnické agendy. Tou důležitější stránkou je aspekt veřejného pořádku související s tím, že dítě je vnímáno jako zranitelný subjekt a náleží mu odpovídající ochrana státu v situacích, kdy takovou ochranu a podporu může potřebovat. Má stát a potažmo justice přenášet pravomoc za výkon takto citlivé oblasti své činnosti na třetí subjekt? Je vhodné „zahodit“ fungující systém opatrovnické justice pod záminkou jednoduššího a rychlejšího řešení?
Inspirace ze zahraničních států může být v tomto ohledu nápomocna. Příklad z Francie ukazuje, jak sloučit notářský rozvod a vyhnout se přenosu opatrovnické justice na advokáty. Notářský rozvod je ve Francii možný, pouze pokud nezletilé dítě nepožádá o to, být vyslechnuto soudem. Vyjádření dítěte v tomto smyslu na předepsaném formuláři automaticky vrací pravomoc k vedení řízení o rozvodu, jakkoliv dohodnutému mezi rozvádějícími se manželi-rodiči, soudu. Kritici tohoto řešení ovšem současně podotýkají, že odpovědnost a tíha rozhodnutí takto svěřená nezletilému dítěti je poměrně velká a obtížně únosná všemi dětmi.
V situaci, ve které rodiče dítěti předkládají svou vůli rozvést se levně a rychle, může být obtížné pro nezletilé dítě vyjádřit svobodně svou vůli a nesouhlas s rozhodnutím obou (!) rodičů podpisem na formuláři. Dítě si obtížně může uvědomit, co pro něj znamená právo být vyslechnuto soudem. Dovolila bych si tvrdit, že takový výslech může spíše budit obavy než navozovat větší jistotu.
Přenesení pravomoci k vyslovení rozvodu ze soudu na notáře a zachování pravomoci opatrovnického soudu je možné dosáhnout také tím, že bude zachováno opatrovnické řízení a splnění podmínky spočívající v úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu bude notáři doloženo předložením pravomocného rozsudku o úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu. Toto řešení přináší největší míru právní jistoty z pohledu potřeby ochrany nejlepšího zájmu nezletilého dítěte a nejméně rozkolísává aktuální systém. Jeho základní nevýhodou je ale komplikace celého řízení, a to především v optice nyní projednávané reformy rozvodů. Jejím jádrem je totiž sloučení řízení opatrovnického a řízení rozvodového. Rozvádějící se rodiče, kteří opatrovnickému soudu předloží dohodu o úpravě poměrů nezletilého dítěte nebo jí dosáhnou během řízení a současně předloží dohodu o vypořádání společného jmění manželů, budou moci být rozvedeni opatrovnickým soudem. Výhoda takového řešení spočívá v rychlosti a ve značném zjednodušení celého procesu, aniž by bylo zásadně zasaženo do práv účastníků. V situaci, kdy pozitivní právo umožní takové řešení, se zdá možnost obrátit se za účelem vyslovení rozvodu na notáře poté, co bude schválena dohoda o úprávě poměrů nezletilého dítěte a uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů, jako redundantní komplikace, ne reálný přínos pro účastníky řízení ani systém.
Z výše uvedeného vyplývá, že notářský rozvod pro manžele s nezletilými dětmi představuje v případě schválení nyní diskutované reformy rozvodového práva spíše komplikaci než přínos. Je tedy vhodnější uvažovat o notářských rozvodech jen v případě bezdětných manželství?
7.7 Výhody notářského rozvodu
Tuto část by bylo také možné pojmenovat: Jak rychlé a levné rozvody potřebujeme? Pokud totiž přijmeme hypotézu, že notářský rozvod může být za určitých podmínek přijatelnou alternativou, je ale poté také vhodné se znovu ptát, proč takovou alternativu potřebujeme. Jako často zmiňovaný důvod pro tuto změnu bývá, především ze strany notářů, uváděna skutečnost, že rozvod u notáře je méně stresující a je rychlejší. Obě tvrzení si zaslouží bližší komentář. Požadavek na méně stresující rozvody je do jisté míry adekvátní. Nicméně je nutné odlišovat příčinu a následek. Rozvod je velmi stresující životní událost předně z povahy jeho dopadů do emocionální a intimní sféry jeho účastníků. Rozpad některých rodinných vztahů, ztráta dosavadní stability, změny související s bydlením, nejistá budoucnost, nutnost přijmout závažná rozhodnutí, to vše se promítá do náročnosti tohoto životního období. Rozvodové řízení by mělo reflektovat vážnost této situace a nemělo by zásadním způsobem přinášet další stresové faktory. Rozvodové řízení by nemělo do života rozvádějících se manželů a jejich dětí přinášet další zbytečné překážky, současně by ale nemělo danou životní situaci zbavovat vážnosti a banalizovat. Požadavek na zcela příjemné rozvodové řízení je v rozporu se samotnou povahou takového řízení. Výjimečné a centrální místo náleží v tomto ohledu dětem, kterým má rozvodové řízení poskytnout podporu a ochranu, pokud by jejich zájmy mohly být přehlédnuty „válčícími“ rodiči.
Jak vyplývá z výše uvedeného, v případě notářských rozvodů se pohybujeme na poli tzv. nesporných rozvodů, tedy rozvodů, na jejichž principu i důsledcích jsou rozvádějící se rodiče schopni se smírně a vzájemně dohodnout. Jakou míru stresu přináší v takovém případě soudní jednání a jak ji sníží jednání v notářské kanceláři? Autorita a důstojnost soudu zde jistě hraje určitou roli a soudní jednání dodává situaci vážnost a respekt. Účast na soudním jednání a výslech se může pojit i s určitými obavami a odstupem. Soudní jednání je navíc veřejné. Veřejnost osobně považuji v těchto případech za velmi spornou a nadbytečnou. Účastníky řízení bývají povětšinou rodinní příslušníci jedné ze stran, kteří rozhodně na důstojnosti či příjemnosti jednání nepřidávají. Soud má ovšem možnost veřejnost vyloučit, pokud by její přítomnost mohla narušit průběh řízení nebo soukromí účastníků nepřiměřeným způsobem.
Jednání v notářské kanceláři je neveřejné, probíhá v komornějších prostorech běžné kanceláře, není spjato pevně daným „rituálem“ vyplývajícím z procesních předpisů. Notář nenosí talár a nesedí na vyvýšeném stolku a nenahrává jednání na diktafon. Účastníci při příchodu do notářské kanceláře nemusí projít přes kontrolu justiční stráže. Rozdíl jde lakonicky shrnout tak, že v případě notáře se jde jednat do kanceláře, v případě soudu se jedná o orgán veřejné moci.
Z výše uvedeného ale také vyplývá, že rozdíly v průběhu jednání o tzv. nesporném rozvodu mezi notářskou kanceláří a soudní síní jsou především praktického rázu a souvisí s tím, že notář budí oproti soudu menší respekt a úctu. Poté se ale musíme ptát, zda se jedná o rozdíly natolik podstatné a důležité z hlediska účastníků a jejich přístupu, že odůvodňují potřebu tak široké systémové změny, jako je změna pravomoci v oblasti nesporných rozvodů ze soudní na notářskou. Opravdu změnou místnosti, ve které se rozvod projednává, snížíme stres inherentní rozvodu? A je žádoucí snižovat nároky na důstojnost a oficiálnost rozvodového řízení a stavět jej na úroveň zápisu z valné hromady? Není i přes dosavadní společenský vývoj manželství stále hodnotou a institucí, u níž chceme právě naopak tento „patos“ důležitosti a oficiality zachovat?
Jako důležitý se jeví ale také druhý argument uváděný ve prospěch notářských rozvodů, a to rychlost řízení, resp. kratší lhůta pro dosažení kýženého stavu, tedy vyslovení rozvodu. Dle vyjádření prezidenta Notářské komory by notáři mohli být schopni zajistit vyslovení rozvodu ve lhůtě do třiceti dnů (612), naproti tomu soudní řízení trvá ve stejných případech šest měsíců. Skutečnost, že doba, která uplyne mezi návrhem na podání rozvodu a vyslovením rozvodu, je poměrně krátká, je pozitivní právní skutečností pouze za splnění podmínek, které brání tomu, aby docházelo k neuvážlivým a unáhleným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že manželství je zákonem stále vnímáno jako svazek trvalý, je víceméně nevyhnutelné, aby v průběhu jeho trvání nenastaly okamžiky, kdy jeden z jeho účastníků-manželů má „zaječí úmysly“. Pokud systém staví do cesty takovému úmyslu alespoň přiměřeně složitou „artilerii“ právního postupu a dosažení takového záměru není „po ruce“, může dojít k „vychladnutí“ vyhrocené situace a k podání návrhu na rozvod či samotnému vyslovení rozvodu nedojde. Pokud ovšem realizace záměru rozvoduchtivého manžela vyžaduje pouze jednu návštěvu notáře, sepis dohody o vypořádání společného jmění manželů a vyčkání na doručení rozhodnutí, jedná se o proces značně zjednodušený, a to možná na takovou míru, která staví manželství na úroveň členství ve sportovním klubu. Když mne to přestane bavit, zruším předplatné, počkám na uplynutí výpovědní doby a jsem „venku“.
Jak je možné rozumně skloubit požadavek na snadné a rychlé dosažení rozvodu a současně zachovat vážnost a trvalost manželství? Zajímavou inspirací může být řízení o pozůstalosti, které tradičně stojí na dvou jednáních. Nejdříve jsou účastníci předvoláni k předběžnému projednání, během kterého notář zjistí, jaká je situace v rodině dědiců, jaké dokumenty je nutné či vhodné zajistit a jaká jsou stanoviska zúčastněných. Teprve po shromáždění veškerých nezbytných podkladů notář předvolává účastníky ke konečnému projednání. Tento princip doplněný o pevně danou lhůtu na rozmyšlenou mezi dvěma jednáními se mi zdá jako odpovídající pro sloučení výše uvedených zdánlivě protichůdných požadavků na dostupnost rozvodu a zachování vážnosti takového rozhodnutí. Jakkoliv je tedy rychlost dosažení rozvodu u notářů uváděna jako jeden z hlavních argumentů, považuji tento argument jen za částečně platný či vhodný. Rozvodu sluší efektivní postup bez zbytečných systémových překážek, ne unáhlenost.
(612) Rozvod i u notáře? Většina Čechů je pro hlavně kvůli rychlosti a snadnosti procesu, Lidové noviny, dostupné: https://www.lidovky.cz/domov/rozvod-i-u-notare-vetsina-cechu-je-pro-hlavne-kvuli-rychlosti-asnadnosti-procesu.A190115_222742_ln_noviny_ele (cit 29. 3. 2024)
Okomentovat