Eva Decroix

–

2.2 Základní hmotněprávní podmínka rozvodu: rozvrat manželství

Základní hmotněprávní podmínkou pro vyslovení rozvodu je skutečnost, že „soužití je rozvráceno“. Pomineme-li podmínky inherentně předpokládané, tj. svéprávnost účastníků a předchozí platné uzavření manželství, jedná se o podmínku u bezdětných párů také výlučnou.

Rozvrat manželství je někdy definován také jako základní skutková podstata rozvodu nebo jediný rozvodový důvod či jediný hmotněprávní předpoklad sporného rozvodu. (82,83,84)

Zákon používá v ust. § 755 odst. 1 i 2 obrat „rozvrat soužití“, avšak v ust. § 756 i 757 opět nacházíme obrat „rozvrat manželství“. Vyplývá z toho, že se jedná o synonymní vyjádření, byť není zřejmé, resp. nebylo dohledáno, proč zákonodárce nezachoval jednotný slovní obrat. Rozvrat manželství musí být tzv. kvalifikovaný, tj. musí být určité intenzity a rozsahu, které zákon blíže specifikuje na základě čtyř kvalifikačních kritérií: hluboký rozvrat, trvalý rozvrat, nenapravitelný rozvrat a neobnovitelné soužití.

Literatura někdy doplňuje, že kvalifikovaný rozvrat musí být objektivní. (85) Objektivita je vnímána, tak že musí jít o skutečnost, která je soudem zjistitelná – tedy musí být tvrzena a prokázána – a nemůže se jednat pouze o skutečnost, kterou tvrdí rozvádějící se manželé. Toto je ovšem, jak vyplývá i z analýzy jednotlivých aspektů kvalifikovaného rozvratu níže, poměrně obtížné. Jejich povaha totiž přímo závisí na subjektivním posouzení manželů, proto nelze subjektivní hledisko kvalifikovaného rozvratu přehlížet a je nutné obě hlediska kombinovat. (86)

Jako hluboký rozvrat je vnímán stav, který se dotýká samotné podstaty manželství, vzájemného poměru manželů: „Manželé spolu odmítají žít, tak jak spolu žijí manželé.“ (87) Hloubku rozvratu by bylo možné popsat také jako stav, kdy manželství objektivně neplní žádný svůj účel. Takovou definici by ale bylo nutné propojit s ust. § 655, dle kterého je hlavním účelem manželství založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc, a formalistickým výkladem by bylo možné dospět k názoru, že bezdětnost manželství je rozvodový důvod. Takový faktický stav ale není sám o sobě naplněním kvalifikovaného rozvratu, pokud to tak jeden z manželů nevnímá, a bezdětné manželství může být plně funkční, jsou-li splněny ostatní jeho účely, tj. vzájemná podpora a pomoc. Máme-li vycházet při definici ze zákonem specifikovaného účelu manželství, přičemž zákon uvádí jen demonstrativní výčet, je mnohem spíše vhodné založit úvahy na povinnosti manželů poskytovat si vzájemně podporu a pomoc. Situace, ve které nejsou manželé ochotni tuto vzájemnou pomoc a podporu poskytnout či žádat, je mnohem více vypovídající o konzumaci hlubokého rozvratu manželství.

Kvalifikovanost rozvratu je ale nutné posoudit také z hlediska časového. Rozvrat manželství musí být trvalý. Není zřejmé, zda má být kritérium trvalosti vnímáno z pohledu dlouhodobosti v minulosti, tj. delšího trvání rozvratu před podáním návrhu na rozvod, nebo z hlediska trvalosti do budoucna. Dle některých autorů je trvalým rozvratem situace, kdy „manželé odmítají sdílet spolu manželství soustavně po dobu alespoň šesti měsíců“. (88, 89) Jiní autoři dospívají k závěru, že skutečnost, že spolu manželé nežijí, je důsledek rozvratu a součást aspektu trvalosti. (90) Domnívám se, že trvalost rozvratu není možné zredukovat na „nefungování manželství“ po dobu šesti měsíců. Předně se jedná o nepřímé využití lhůty, která je stanovena v ust. § 758 pro zcela jiné účely, a to definici pojmu absence společného manželského soužití, a z ničeho není dohledatelný úmysl zákonodárce učinit tuto šestiměsíční absenci součástí definice kvalifikovaného rozvratu. To ostatně vyplývá i z toho, že absence společného soužití po dobu šesti měsíců je samostatnou podmínkou rozvodu dle ust. § 757. Naopak je nutné podotknout, že v některých případech je trvalost bezpochyby zjistitelná, i když lhůta společného „nesoužití“ není splněna. K tomuto závěru a konstatování, že „délka rozvratu není však v žádném případě odvislá od doby, po kterou spolu manželé nežijí“, dochází i jiní autoři. (91) Může se týkat specifické situace, např. obsahující prvky domácího násilí, alkoholismu či jiných patologických či patových situací, kdy dochází trvalosti rozvratu po mnohem kratší době, a trvat na takovém výkladu základní hmotněprávní podmínky rozvodu, která podmíní rozvod předcházející půlroční nefunkčností manželství, by bylo v rozporu se zájmy rodiny a jejích účastníků.

Pokud bude pojem trvalosti rozvratu vykládán s výhledem do budoucna jako rozvrat, který není chvilkový a trvá, poté se nám tento pojem překrývá částečně s dalším kritériem rozvratu, a to jeho nenapravitelností. Dle některých autorů je to „nejvýznamnější moment charakteristiky rozvratu: nelze očekávat nápravu“. (92) Jiní doplňují, že nelze očekávat nápravu manželství v okamžiku, kdy manželství neplní žádný svůj účel. (93) Poslední kritérium, tedy neobnovitelnost manželského soužití, je dle některých autorů nadbytečné, neboť již jednoznačně vyplývá z trvalosti a nenapravitelnosti rozvratu. (94)

Z této analýzy vyplývá, že kvalifikovaný rozvrat je definován čtyřmi pojmovými znaky jen zdánlivě, neboť pojem kvalifikovaného rozvratu lze zastřešit a shrnout do jednoho objektivního stavu, kdy se jedná o rozvrat takové intenzity a dopadů, že nelze očekávat, že odezní. Důsledkem či přímou charakteristikou takového stavu je skutečnost, že jeden či oba z manželů mají vůli manželství ukončit. Takováto jednostranná či společná vůle činí manželství neobnovitelným, jedná-li se o vůli svobodnou. Je tedy otázkou, zda by se soud při zjišťování existence rozvratu manželství měl věnovat vnějším projevům této vůle, které jsou podřazeny pod jednotlivá pojmová kritéria výše specifikovaná, nebo se omezit a soustředit na prokázání vůle jednoho či obou manželů manželství ukončit. Současně je nutné podotknout, že pojmové znaky a vnější projevy kvalifikovaného rozvratu manželství je obtížné zkoumat a dokazovat jinak než prostřednictvím subjektivních výpovědí manželů. V určitých situacích se navíc může dostat prokazování stavu, ve kterém se manželství nachází, do situace, kdy se toto zdá jako funkční a plnící svůj účel, ačkoliv jeden manžel nebo oba manželé jej považují za rozvrácené. I subjektivně rozvrácená manželství mohou totiž do poslední chvíle plnit svůj účel, manželé se starají o děti, používají společný účet a sdílejí společnou domácnost, žijí „naoko“ jako manželé, tj. sdílejí finance i péči o dítě a někdy i lože. Stanovení zákonné lhůty není správné ani z důvodů opačných, neboť ne všechna manželství, která mají problémy po dobu šesti měsíců, představují manželství trvale rozvrácená. Trvalost rozvratu by měla být ponechána na posouzení soudu v každém konkrétním případu rozvodu. Kvalifikovaný rozvrat musí být platný v době vyhlášení rozsudku o rozvodu.

Zjišťování společného soužití manželů při prokazování kvalifikovaného rozvratu manželství někdy přináší nutnost ověření skutečnosti, zda manželé žijí „jako manželé“ a sdílejí také intimní život. Literatura upozorňuje na případy, ne zcela ojedinělé, kdy rozvádějící se manželé přiznají přetrvávající soužití nebo náhodný sex, ačkoliv současně někdy i shodně trvají na rozvratu manželství. Literatura dochází k závěru, že pokud by toto intimní sblížení mohlo dát vznik pochybnostem o tom, že spolu manželé nežijí a manželství tedy není rozvrácené, návrh na rozvod by musel být odmítnut. (95) S tímto výkladem autorka práce nesouhlasí a má za to, že existence sexuálního styku, stejně tak jako nestačí k tomu, aby doložila vůli vstoupit do manželství, nemůže vyloučit fakt, že manželství je rozvrácené. Ostatně podmínky určení rodičovství taktéž zohledňují jako poslední formálně možnou dobu intimního života datum rozvodu (ust. § 777 OZ) bez ohledu na stav společného lože a soužití manželů. Zákon tedy předpokládá, že do data rozvodu spolu manželé udržují nebo mohou udržovat intimní styk bez ohledu na stav a kvalitu jejich manželství.

Kvalifikovaný rozvrat manželství je proto mnohem více než na objektivních, prokazatelných skutečnostech závislý na subjektivním přesvědčení manželů nebo jednoho z nich o nefunkčnosti a neudržitelnosti manželství. Za účelem dosažení rozvodu musí manželé o této neudržitelnosti a nenapravitelnosti přesvědčit i soudce, aby se tak kvalifikovaný rozvrat stal objektivním alespoň v jeho očích.

2.2.1 Zjišťování základní hmotněprávní podmínky

Průběh rozvodového řízení upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále také ZŘS), avšak i v jeho rámci si zachovává určitá specifika. Řízení o rozvodu je i přes procesní zvláštnosti, které jej přibližují řízení nespornému, vždy sporné povahy. (96) Jeho zařazení do zákona o zvláštních řízeních soudních bylo podloženo tím, že se nejedná o řízení sporné s klasickým průběhem, ale o řízení s řadou procesních odchylek.

Zatímco zvláštní řízení, ze své povahy povětšinou nesporná, se řídí vyšetřovací zásadou, pro rozvodové řízení je z této zásady stanovena výjimka ve prospěch zásady projednací. (97) Hlavním důkazním prostředkem kvalifikovaného rozvratu manželství bude ve všech případech výslech účastníků, který je dle § 389 ZŘS povinný a lze od něj upustit jen tehdy, je-li jeho provedení spojeno s velkými obtížemi. V literatuře i v soudní praxi se objevil názor, že výslech účastníků a nařízení jednání není povinné v případě tzv. nesporného rozvodu. Zahradníková konstatuje, že dle praxe některých soudů, například Okresního soudu Praha-západ, není nutné provádět výslech účastníků, neboť soud nezjišťuje příčiny rozvratu manželství a může vyjít ze shodného tvrzení manželů o existenci rozvratu manželství. (98) Dle autorky soud zkoumá v takovém případě pouze případné důvody pro nevyhovění návrhu stanovené v § 755 odst. 2 OZ, pokud však tyto důvody nejsou dány, není ani důvod pro výslech účastníků. Podle Zahradníkové „za situace, kdy jsou manželé na rozvodu dohodnuti, jeví se požadavek výslechu obou účastníků jako nadbytečný formalismus“. (99)

Pro tento postup a výklad není opora v zákoně. Nad rámec zákonné úpravy však lze říci, že o vhodnosti a nutnosti obligatorního výslechu účastníků lze v případě rozvodu dle § 757 OZ polemizovat, a to především s ohledem na přínos takového výslechu z procesního hlediska. Na straně jedné, jak bylo vyloženo výše, kvalifikovaný rozvrat je založen především na subjektivním přesvědčení manželů nebo jednoho z nich o rozvratu manželství a je tedy vhodné, aby soud měl možnost toto tvrzení o rozvratu prokázat právě výslechem manželů. Na straně druhé je otázkou, zda by tvrzení nemohla být obsažena v písemných podkladech přiložených k návrhu na rozvod. Při prokazování rozvratu v případě, že pouze jeden z manželů chce dosáhnout rozvodu, také nastává otázka, zda lze mít rozvrat za prokázaný, když je tvrzen pouze jednou ze stran a druhou popřen. Lze říci, že v takovém případě jsou splněny definiční znaky kvalifikovaného rozvratu manželství, manželství není obnovitelné, byť jen na základě vůle jednoho z manželů, ale pochybnosti vzbuzuje to, že soud může upřednostnit jeden důkaz – výslech toho z manželů, který tvrdí rozvrat – nad druhým důkazem stejné hodnoty, tedy výslechem manžela, který tvrdí, že manželství je funkční.

Soud má také během soudního jednání vést manžele k odstranění příčin rozvratu a usilovat o smíření manželů. V případě společného návrhu na rozvod, kdy z výpovědí účastníků vyplyne shodný záměr ukončit manželství rozvodem, budí aplikace tohoto ustanovení rozpaky. Soud v takovém případě nezjišťuje příčiny rozvratu, a proto pro něj bude obtížné, ne-li nerealizovatelné vést manžele k jejich odstranění. Má-li poté soud vést manžele ke smíření, vzhledem k absenci dalšího upřesnění není zřejmé, zda se má jednat o takové smíření, které by vedlo ke zpětvzetí návrhu na rozvod nebo ke smíru ohledně podmínek rozvodu. Taková snaha se opět jeví jako zbytečná, neboť manželé smířeni s rozvodem i jeho následky již přichází. Snaha soudu vést manžele k usmíření se v případě společného návrhu na rozvod a řízení o nesporném (dohodnutém) rozvodu může jevit jako nelogická, avšak představuje snahu státu o zachování manželství. Snaha státu o zachování manželství je pro některé soudy také důvodem, proč trvat na povinném konání jednání v řízení o rozvodu či osobním výslechu manželů jako účastníků.

Povinnost soudu vést manžele na soudním jednání ke smíření a odstranění příčin rozvratu manželství se může míjet svými účinky také proto, že rozvádějící se manželé s nezletilými dětmi se u rozvodového soudu setkávají již podruhé, neboť k prvnímu soudnímu setkání došlo v rámci opatrovnického řízení. Byla-li jakákoliv šance na smíření a odstranění příčin rozvratu, měla procesně přijít před zahájením opatrovnického řízení nebo v jeho průběhu. Opatrovnický soud má ovšem jednu jedinou prerogativu, a to nejlepší zájem dítěte. Otázka rozvratu manželství je nad rámec jeho pravomoci, a proto smiřování na toto téma nemůže proběhnout. Úspěšnost „smiřovací snahy soudu“ je poté systémově snížena následujícími aspekty. Setkání manželů u soudu v rámci rozvodového řízení probíhá předně často po poměrně dlouhé době po odloučení, kdy každý z manželů má nebo může mít v dnešní době nového partnera, a došlo k materiálnímu oddělení domácností. Skutečnost, že již byl vydán rozsudek o úpravě poměrů dětí, činí mentálně celý proces pro mnohé nevratným a rozvodové řízení je tak již spíše formálním zakončením psychologické fáze rozvodu. Na straně druhé se soudní sál se soudcem sedícím na povýšeném místě za soudní lavicí nejeví jako zcela adekvátní místo k diskuzi manželských křivd a přístup soudce ke smiřování se tak často, zřejmě letitou zkušeností, omezuje na diktování do protokolu, že strany na návrzích trvají. (100)

Kromě výslechu účastníků připadá mezi dalšími důkazními prostředky v úvahu k prokázání kvalifikovaného rozvratu manželství dále oddací list, jímž bude doložena podmínka sine qua non, tj. existence manželství, které má být rozvedeno. Především v případě manželství uzavřených v zahraničí, a ne vždy registrovaných ve zvláštní matrice manželství v Brně, se tento důkaz jeví jako zcela nezbytný. V souladu s běžnou praxí se soud většinou spokojí s kopií oddacího listu, kterou právní zástupce navrhujícího manžela přiloží k návrhu na rozvod. Důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanoveních § 132 a násl. o. s. ř. (101)

Podmínka kvalifikovaného rozvratu musí být splněna ke dni vyhlášení rozsudku, a to v souladu s § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ), „pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení“. Nejvyšší soud poté doplňuje, „že soud při dokazování zjišťuje nejen skutečnosti, které tu byly v době zahájení řízení, ale že přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku. Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně či zániku právního vztahu mezi účastníky.“. (102) Vzhledem k tomu, že kvalifikovaný rozvrat se mimo jiné definuje i svou trvalostí, je tento výklad i logický, protože v případě, že by se záměr manželů od data podání společného návrhu na rozvod změnil, nebyla by splněna základní hmotněprávní podmínka rozvodu, manželství by nebyl rozvráceno a nebylo by možné jej rozvést.

Nad rámec výše uvedeného rozboru si dovolme uvést, že v praxi je dokazování rozvratu manželství v případě nesporného rozvodu otázkou přibližně osmi minut, z čehož nejvíce času je věnováno otázkám statistickým. Následně je vše otázkou tří vyslovených ano a jednoho ne. Soud se v praxi omezuje na čtyři otázky: Trváte nebo souhlasíte s návrhem na rozvod? Podepsal/podepsala jste dohodu o úpravě poměrů dětí svobodně a funguje tento režim? Podepsal/ podepsala jste dohodu vypořádání společného jmění manželů svobodně? Chcete něco dodat?

Dle odstavce prvého ustanovení § 755 OZ manželství může být rozvedeno v případě, že je kvalifikován jeho rozvrat. Zákonný slovní obrat „může“ vedl doktrínu k otevření otázky, zda i v případě prokázání kvalifikovaného rozvratu může soud odmítnout vyslovit rozvod a zda by nebylo lepší použití obsahově správné formulace „soud manželství rozvede“. Názory na to, zda v případě splnění pozitivních předpokladů pro rozvod manželství a absence těchto negativních existuje právní nárok na vyslovení rozvodu, se různí. Někteří autoři poukazují na to, že dle zavedené výkladové praxe „může“ znamená ve vztahu k soudu, že „musí“, a úmysl zákonodárce nebyl dát soudu diskreci nerozvést manželství, pokud jsou splněny podmínky. (103) V případě, že soud konstatuje kvalifikovaný rozvrat manželství, rozvést jej (na návrh) musí. (104) Z tohoto pravidla je v odstavci druhém stanovena výjimka, dle které i v případě, že je manželství rozvráceno, manželství být rozvedeno za určitých okolností či po nějakou dobu nemůže.

(82) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář – §755. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 720.

(83) ŠMÍD, Ondřej a ŠÍNOVÁ, Renáta. Rozvod manželství. Teoretik. Praha: Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-66-3, s. 44.

(84) PETROV, Jan. Občanský zákoník: komentář – §755. Beckova edice komentované zákony. Praha: C. H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-653-1.

(85) ŠMÍD, Ondřej a ŠÍNOVÁ, Renáta. Rozvod manželství. Teoretik. Praha: Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-66-3, s. 44 nebo KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; HRUŠÁKOVÁ, Milana a WESTPHALOVA, Lenka. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. V Praze: C. H. Beck, 2020. ISBN 8074008037, s. 448.

(86) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář – § 755. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 720.

(87) Občanský zákoník: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. ISBN 978-80-7478-457-6, s. 225.

(88) PETROV, Jan. Občanský zákoník: komentář. Beckova edice komentované zákony. Praha: C.H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-653-1.

(89) Občanský zákoník: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. ISBN 978-80-7478-457-6, s. 225.

(90) ŠMÍD, Ondřej a ŠÍNOVÁ, Renáta. Rozvod manželství. Teoretik. Praha: Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-66-3, s. 44.

(91) ŠMÍD, Ondřej a ŠÍNOVÁ, Renáta. Rozvod manželství. Teoretik. Praha: Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-66-3, s. 44.

(92) Občanský zákoník: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. ISBN 978-80-7478-457-6, s. 226.

(93) PETROV, Jan. Občanský zákoník: komentář. Beckova edice komentované zákony. Praha: C.H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-653-1, s 797.

(94) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář – §755. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 720.

(95) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář – §755. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 721.

(96) ŠMÍD, Ondřej a ŠÍNOVÁ, Renáta. Rozvod manželství. Teoretik. Praha: Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-66-3, s. 165.

(97) Soud smí provést jiné, než účastníky navržené důkazy jen je-li to třeba pro zjištění zájmů nezletilých dětí v případě aplikace ust. § 755 odst. 2 písm. a) OZ

(98) ZAHRADNÍKOVÁ, Radka. Řízení o rozvod manželství – Obecně o řízení – pravomoc, pojetí řízení. In: Bulletin advokacie, ze dne 24. 2. 2015. [online]. [cit. 2024-02-20]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/rizeni-o-rozvod-manzelstvi-obecne-o-rizeni-pravomoc-pojeti-rizeni

(99) Tamtéž.

(100) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7., s. 88.

(101) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2895/2016.

(102) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1607/2007.

(103) GRYGAR, J. Rozvod od roku 2014- poznatky a připomínky ze soudní praxe, rekodofikace a praxe. Wolters Kluwer ČR a.s., Systém Aspi, stav k 31.12.2019.

(104) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář – §755. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 723.

POKRAČOVÁNÍ / JÍT NA ZAČÁTEK