RNDr. Pavel Rusý
–
Vděčným tématem poslední doby jsou samoživitelky, případně samoživitelé. Tento termín ale není nikde v zákoně upraven. Ani Ministerstvo práce a sociálních věcí nedokázalo na otázku definice samoživitele odpovědět. Kdo je to tedy samoživitel? Gramatický výklad by měl znamenat, že samoživitelem je ten, kdo živí sám sebe. Nikoliv že ho živí stát, bývalý partner, nebo že sám živí více osob. Toto pojetí samoživitele ale neodpovídá vnímanému významu. Za samoživitele se považují osoby, častěji matky, s dětmi, bez druhého rodiče v domácnosti.
Jsou samoživitelé, které ale živí výlučně stát a bývalý partner, tedy se sami neživí. Pak jsou samoživitelé, kteří nečerpají žádné sociální dávky a ani jejich dětem není hrazeno výživné druhým rodičem. Ale jsou i samoživitelé, kteří pečují o děti, ale nemají právo na jakoukoliv státní podporu ani na alimenty od druhého rodiče. A ještě hradí nemalé výživné k rukám druhého rodiče. Tito však stojí mimo veřejný zájem, o zájmu politiků nemluvě.
Ústavní soud v usnesení II. ÚS 1903/18 řešil případ, kdy se rozešli rodiče se třemi malými dětmi. Rodiče se dohodli na tom, že se o děti budou starat přibližně stejně, matka 4 dny v týdnu, otec 3 dny v týdnu. Neshodli se pouze na právní formě úpravy. Oba rodiče dosahovali srovnatelného příjmu. Soudy rozhodly tak, že děti svěřily do péče matky, otci upravily styk 3 dny za týden a určily výživné. Otec v ústavní stížnosti namítal, že menším zásahem do rodinného života by byla úprava střídavou péčí s dohodnutým podílem péče. Namítal, že pouze on má povinnost přispívat finančně na péči matce, ale matka jemu nikoliv, že pouze matka získala nárok na daňové zvýhodnění na děti a na přídavky na děti, na zohlednění dětí při posuzování životního minima pro účely sociálních dávek a pro stanovení nezabavitelného minima v případě exekuce. Matka měla při srovnatelné péči o děti rozhodnutím rázem o 10 tis. Kč měsíčně více než otec. Stát by při posuzování sociální potřebnosti na otce pohlížel, jako by se o děti vůbec nestaral (neměl je oficiálně v péči), jako by s bydlením dětí a péčí neměl žádné náklady, jako by ani nehradil žádné výživné. Na uhrazené výživné na děti je nahlíženo zcela stejně jako na splátky jachty.
Soudy svým rozhodováním vytváří dvě kategorie samoživitelů – privilegované samoživitele s právem na hmotnou podporu od druhého rodiče a od státu, a neprivilegované samoživitele bez práva na finanční podporu od druhého rodiče a ani od státu, a to i kdyby sami upadli do hmotné nouze. K uhrazenému výživnému a nákladům na děti při „styku“ se nepřihlíží. Přitom ústavní právo garantuje právo na pomoc státu všem rodičům pečujícím o děti.
Ústavní soud se vyhnul výkladu slovy: „Otázka právní kvalifikace formy péče, jakož i výklad rozdílu mezi asymetrickou střídavou péčí a výlučnou péčí s rozšířeným rozsahem styku druhého rodiče je doménou především obecných soudů.“ Obecné soudy tak mají volné ruce ke „kastování“ samoživitelů na ty s právy a na ty bez práv na pomoc státu a finanční příspěvek od druhého rodiče na péči o děti. Stát tak pomíjí, že rozpadem rodiny, při zájmu obou rodičů o péči o děti, nevzniká pouze jedna neúplná rodina, ale dvě neúplné rodiny, k nimž by se stát měl chovat stejně. Právě tento rozdílný přístup státu k oběma rodičům v dostupnosti finančních prostředků od druhého rodiče a od státu stojí za velkou většinou sporů o střídavou či výlučnou péči. Ústavní soud tak promarnil další příležitost napravit diskriminaci jednoho z rodičů a tím snížit intenzitu sporů o děti. Ke škodě právě těch dětí.
Vyšlo v Právu dne 3. ledna 2019
Okomentovat