Adéla Roedlová
3. Otcové v proměnách času
Nejstarší období lidského druhu, od kterého lze sledovat vývoj otcovství, je pravěk.1 Zde došlo k rozdělení mužských a ženských rolí, které v jistém smyslu zůstávají dodnes. Ženy se staraly o děti a muži zajišťovali potravu a obranu. Lidský samec se totiž na rozdíl od lidoopů naučil o potravu dělit se svými potomky. Od této chvíle se dle Zoji dá muž považovat za otce. V období prehistorie se pro muže stala rodina místem návratu, a s tím, jak si utvářel vztah se svou partnerkou, utvářel si vztah i ke svým dětem. [Zoja 2005: 39-41]
Zoja tvrdí, že pro porozumění současnému otcovství musíme pochopit otcovství v době antického Řecka. Podstatu otcovství v tomto období ukazuje autor na příkladech řeckých bájí a mýtů, kde byl otec výrazně nadřazen matce. V Řecku se otec stává tím, kdo cíleně navazuje vztah se svým dítětem, kdo cítí zodpovědnost vůči rodině a je věrný své družce. V tomto období také otec denně opouští domov, aby se konfrontoval se světem za pomoci zbraní, ať už reálných nebo symbolických. Otec musel disponovat nejen agresivní kapacitou, ale i obranným mechanismem. Agresivita se dnes projevuje pevným hlasem a schopností se okamžitě rozhodnout a obraný rys zase znamená kladení odporu nepřátelům, ale i požadavkům a emocím, kterými rodina na otce tlačí. V samotné osobnosti otce se totiž objevuje rozpor citu a rozumu. [Zoja 2005: 67-100]
V Římě již bylo otcovství sociálně a právně přesně definováno. Bylo zde ovšem zapotřebí, aby otec vyjádřil svoji vůli k otcovství.2 Na rozdíl od Řecka byl v Římě otec učitelem svých dětí. Když se v Římě zvýšil počet rozvodů a nemanželských dětí, zavedla se zde otcovská povinnost dítě zaopatřit. Dítě, u něhož neprojevil žádný muž vůli k otcovství, zůstalo bez otce. Otcovská láska tedy vyplývala ze svobodné volby. [Zoja 2005: 145-148]
Ve středověku získal termín otec silně náboženský kontext, římskokatolická církev zavádí pro své kněze titul „otec“ (pater) a svou hlavu nazývá „papež“ (papa je pojem etymologicky odvozený od slova otec). Do popředí se také dostala postava Marie jako Matky, která drží v náručí božské dítě. V té době církev ustanovila, že muž je automaticky otcem všech děti narozených v manželství. Vymizel tedy rituál přijetí. [Zoja 2005: 148-151]
Osvícenství znamenalo pro otcovství další zlom. Objevují se první díla zaměřená na otcovství a výchovu (viz Rousseau a Voltaire). Rodinný absolutismus otce a státní absolutismus panovníka tedy skončily zároveň, protože se výchova dětí přenesla převážně do škol [Zoja 2005: 155-157]
Po Francouzské revoluci sice otec zůstal i nadále hlavou rodiny, ale matka získala možnost horizontální mobility, protože se mohla znovu vdát. V období před průmyslovou revolucí trávili otcové, převážně ze střední třídy, většinu času prací, která je neodváděla daleko od domova. Otec byl s dětmi v každodenním kontaktu a předával jim pojetí mužské role. [Zoja 2005: 158]
Po průmyslové revoluci se objevil fenomén „neviditelného otce“. Muži totiž trávili velké množství času v továrně. Sice i nadále splňovali vyživovací roli vůči své rodině, ale již nesloužili svým dětem za vzor. Absence této otcovské role platí i během obou světových válek. [Zoja 2005: 162-171]
Zoja je k dalšímu vývoji otcovství velice skeptický a domnívá se, že dojde ještě k hlubšímu odcizení otců. Otec není u rodiny fyzicky přítomen a ztratil svůj iniciační obřad přijetí dítěte.
Lamb definuje čtyři základní vývojové epochy otcovství: morální učitel, živitel rodiny, otec, předávající pohlavní role a pečující otec. Tyto vývojové epochy lze historicky zařadit do jednotlivých historických období podle toho, co se v nich od otcovské role očekávalo. První epochu otcovství je možné datovat ještě před průmyslovou revoluci. V této době byli otcové zodpovědní především za morální vývoj dítěte a jeho vzdělání, s pozdějším zaměřením na četbu bible a předávání křesťanských hodnot. Druhá epocha je charakterizována rolí živitele a přichází spolu s průmyslovou revolucí. V tomto období bylo zdůrazňováno genderové rozdělení prací na pečující a zajišťující. Další epocha je spjatá s předáváním genderových rolí. V tomto období byla totiž mužova přítomnost v rodině považována za důležitou především z hlediska předávání genderových rolí mladým chlapcům. Otec měl za úkol naučit svého syna správné vzorce chování, které jsou pro muže typické a pomáhají mu zvládnout vést rodinu. Poslední epocha je podle Lamba zřetelným dokladem toho, že v instituci otcovství došlo k vývoji. Kvalita otce se v této epoše posuzuje podle toho, jak se angažuje v péči o dítě, ale zároveň i podle požadavků, které byly kladeny v epochách předchozích. Lamb ovšem poznamenává, že zůstává otázka, zdali jsou otcové z poslední epochy skutečnou sociální realitou nebo pouze konstrukcí. [Lamb 1987 in: Williams 2008: 488]
1 Pokud vezmeme v úvahu dávnou minulost lidského druhu, nabízí se otázka, od které doby je známo biologické otcovství. Tedy kdy člověk přišel na souvislost konkrétního pohlavního styku muže a ženy a následným těhotenstvím a porodem. Objevení této souvislosti je však velice obtížně datovatelné. Již však v nejstarších literárních památkách je tato souvislost známá, což dokládá např. vznik mýtu o Osirisovi, který je datován do 5. tisíciletí před Kristem. [Bakalář 2002]
2 Otec syna veřejně zvedl do výšky, čímž vyjádřil, že za něj přejímá zodpovědnost. Vztah k dceři se omezil pouze na materiální zaopatření. [Zoja 2005: 146]
17. 8. 2014 at 14:13
Otec se může obrátit k dítěti zády; bratři a sestry se mohou změnit na zapřisáhlé nepřátelé; manželé mohou opustit své ženy, manželky své muže. Ale matčina láska tohle všechno přetrvá; v dobrém i ve zlém, tváří v tvář zavržení celým světem, matka své dítě nepřestává milovat a stále doufá, že sejde ze špatné cesty a začne se kát. Nikdy nezapomene na úsměv kojence, jenž jí plnil srdce blažeností, na veselý smích, radostný pokřik z jeho dětství, pučící příslib dospívání; nikdy neuvěří, že nebyl hoden její lásky.
17. 8. 2014 at 14:27
Slova jsou to hezká, ale matky se také obracejí k dětem zády.
17. 8. 2014 at 17:36
Ano,ale vice se obracejí zády otcové …
17. 8. 2014 at 22:57
Tak je potřeba podpořit ty otce, kteří mají o své děti zájem, a pranýřovat ty, kteří nemají, stejně jako ty matky, které otcům ve výchově svých dětí brání.
18. 8. 2014 at 15:05
Nikoho nelze do ničeho nutit. Každý člověk i živočich je jiný, nejsme stejní a nemůžeme nikoho za nic pranýřovat. To jsou hloupé argumenty.
18. 8. 2014 at 15:11
Hloupé argumenty používáte vy. Píšu o podpoře pozitivního a pranýřování negativního a vy z toho hned uděláte nucení. A i kdyby – člověk je nucen ke spoustě věcí, třeba dodržovat zákony. Pokud je to ve prospěch dobré věci, v tomto případě zachování obou rodičů dítěti, může to pomoci.
18. 8. 2014 at 22:42
A taky nemusí. A někdy je péče jednoho z rodičů lepší než forma SP. Tisíce dětí tak vyrostlo a jsou v pohodě…
18. 8. 2014 at 22:48
Nejsou.
19. 8. 2014 at 14:14
Irvingovi – znám také matky, které se k vlastním dětem otočily zády. A argumenty o tom, že tisíce dětí vyrostly v pohodě ve vlastnictví matek jsou nesmyslné, když tehdy jiná možnost nebyla. Je to stejné, jako kdybyste řekl/řekla, že lidstvo žilo a vyvíjelo se ještě do objevení antibiotik, tak vlastně není třeba je používat a dál by občas někdo umřel na banální infekci, hlavně žádné novoty!