Mgr. Adéla Bučková
–
Ústavní soud vydal dne 3.5.2022 nález sp.zn. I. ÚS 3065/21 (dále jen „Nález“), ve kterém navazuje na svou dosavadní rozhodovací praxi jednoznačně potvrdil prioritu střídavé péče nad ostatními formami péče. Dosavadní argumenty využívané obecnými soudy v neprospěch střídavé péče, jako např. špatná komunikace rodičů, nízký věk nezletilého a další, byly Ústavním soudem vyvráceny s tím, že bez detailního odůvodnění proč daná překážka v posuzované věci neumožňuje svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů (tedy bez vysvětlení v čem spočívá negativní dopad na nezletilého), nelze těmito argumenty samo o sobě střídavou péči vyloučit. Znamená to tedy, že vyjma zcela výjimečných situací bude muset být dítě vždy svěřeno do střídavé péče obou rodičů?
V prvé řadě je třeba uvést, že východiskem předmětného rozhodnutí je již starší nález Ústavní soudu ze dne 26.5.2014, sp.zn. I. ÚS 2482/13, ve kterém Ústavní soud dospěl na základě aplikace ust. § 907 odst. 2 občanského zákoníku a rozboru mezinárodních smluv k závěru, že „nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou.“ Současně Ústavní soud v tomto nálezu vymezil referenční kritéria, která musí obecné soudy v rámci zohlednění nejlepšího zájmu dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů. Ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu musí obecné soudy zkoumat následující podmínky: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby, 4) přání dítěte.
Prvotním krokem obecných soudů při rozhodování o péči by vždy mělo být posouzení, zda oba rodiče splňují specifikovaná kritéria, případně jakou měrou. Až v případě, že oba rodiče všechna kritéria naplňují přibližně stejnou měrou, bude třeba vycházet ze zmíněného ústavněprávního předpokladu, že je v nejlepším zájmu dítěte být svěřen do péče obou rodičů. Již jen z tohoto závěru vyplývá, že střídavá péče není využitelná vždy a nelze na tuto formu péče pohlížet jako na formu preferovanou, univerzálně využitelnou, když bez splnění zákonných předpokladů nelze o střídavé péči vůbec uvažovat. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte totiž nelze nikdy postupovat podle předem daného schématu. K tomuto závěru dospěl již dříve Ústavní soud v nálezu ze dne 12.8.2015, sp.zn. I. ÚS 1234/15: „Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, a je proto v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána.“
Nicméně jsou-li výše nastíněná kritéria naplněna u obou rodičů stejnou měrou, bude nadále v kontextu nově vydaného Nálezu pro obecné soudy značně náročné odůvodnit, proč v posuzované věci nepřichází svěření nezletilého do střídavé péče v úvahu. Ústavní soud totiž poměrně detailně rozebral jednotlivé argumenty, které obecné soudy využívají pro vyloučení střídavé péče. Konkrétně se jednalo o nízký věk dítěte, vysoké pracovní vytížení otce, špatná komunikace rodičů a nedostatek vzájemného respektu rodičů, špatná adaptace nezletilého na změny, vzdálenost mezi bydlišti rodiči a náročnost střídavé péče.
Část argumentů byla Ústavním soudem odmítnuta z procesních důvodů spočívajících v tom, že závěry obecných soudů jsou v rozporu s provedeným dokazováním a jsou tudíž v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Poměrně zajímavě se pak Ústavní soud vypořádal s argumentací stran pracovního vytížení otce, když judikoval, že „není pochyb o tom, že pokud již nezletilý chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích (typicky voják na zahraniční misi, řidič kamiónu s dlouhodobými cestami do zahraničí atd.).“ Ústavní soud se v tomto směru zastal rodičů s náročným zaměstnáním (v posuzované věci se jednalo o vedoucího lékaře), když dospěl k závěru, že by vyloučení rodičů, kteří nemají „běžné“ zaměstnání, ze střídavé péče znamenalo prakticky diskriminaci na základě profese. Rovněž Ústavní soud označil zapojení blízkých osob do péče o nezletilého za běžný jev v životě kteréhokoliv dítěte, který může být z mnoha důvodu prospěšný.
Nedostatečná komunikace rodičů je také často využívaným argumentem pro vyloučení střídavé péče, a to i přesto, že konstantní judikatura Ústavního soudu je dlouhodobě ustálená v závěru, že absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči (viz např. nález ze dne 30.12.2014, sp.zn. I. ÚS 1554/14). V komentovaném Nálezu Ústavní soud navíc upozornil na to, že obecně není u vyžadovaného obsahu a kvality komunikace rodičů mezi modely výlučné a střídavé péče velký ani praktický rozdíl. Obecně soudy by dle názoru Ústavního soudu měly raději než poukazovat na nedosažení obvykle nedostižné mety bezvadné komunikace úroveň komunikace realisticky posuzovat ve světle rozsahu a účelnosti výměny informací vyžadované v modelu střídavé péče oproti péči výlučné.
Stěžejní úvahy Ústavního soudu v předmětném Nálezu lze pak nalézt v jeho závěru, kdy se Ústavní soud zabývá rozdíly mezi výlučnou a střídavou péči, zejména v případech, kdy je zvolen model výlučné péče s širokým stykem pro nerezidentního rodiče nebo střídavé nestejnoměrné péče. Ústavní soud k tomuto uvádí: fakticky má střídavá péče své přednosti – i při stanoveném nestejném rozsahu péče zajišťuje rovnocenné postavení obou rodičů, ve kterém se žádný z nich nemůže opírat o větší „oprávnění“ na dítě a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem.
Ač se může zdát, že podstatou Nálezu je de facto vyloučení možnosti svěřit nezletilé do výlučné péče jednoho z rodičů, není to pravdou. Jádro Nálezu spočívá pouze v obecném požadavku Ústavního soudu na řádné odůvodnění postupu a rozhodnutí obecných soudů, který je o to vyšší, chce-li obecný soud i přes splnění podmínek střídavé péče svěřit nezletilého do péče výlučné. (…) obecné soudy by neměly při posuzování změny péče i při naplnění všech kritérií upřednostňovat ponechání výlučné péče (většinou matky) s určitým rozšířením styku druhého rodiče (většinou otce), ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé. Tím samozřejmě není vyloučeno, aby obecný soud zvolil i při zohlednění východisek rovnocenné péče a naplnění zmíněných kritérií variantu výlučné péče jednoho z rodičů zkombinovanou se (skutečně) širokým stykem pro druhého rodiče. Jedná se ale poté o výjimku a obecný soud je povinen v takových situacích podat přesvědčivé důvody pro svůj postup a zároveň předestřít, za jakých podmínek a kdy by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě realizovatelná, ideálně rovněž při stanovení konkrétních opatření, které by takové změně napomohly dosáhnout.
Závěrem lze shrnout, že ačkoliv je střídavá péče jednoznačně preferovaným modelem péče o nezletilé, nejedná se o řešení jediné, tím méně pak automatické. Primárním vodítkem je vždy zájem dítěte. Nicméně vzhledem k tomu, že opatrovnická řízení se nutně dotýkají i základního práva každého z rodičů zaručeného v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, je třeba vždy najít takové uspořádání, které nebude toto právo rodičů nepřiměřeně omezovat. Východiskem rozhodování soudů by mělo být, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Případné odchylky od tohoto východiska musí být vedeny legitimním zájmem a zejména být řádně odůvodněny.
Psáno pro server epravo.cz
22. 7. 2022 at 9:48
Adéla Bučková podlehla mýtu o právním státě, přečetla si o jednom vítězi loterie a nemá potuchy o stovkách a tisících dalších, u kterých se argumentace na obecných soudech ani na Ústavním soudu vůbec nečetla. Tato věta:
„Nicméně jsou-li výše nastíněná kritéria naplněna u obou rodičů stejnou měrou, bude nadále v kontextu nově vydaného Nálezu pro obecné soudy značně náročné odůvodnit, proč v posuzované věci nepřichází svěření nezletilého do střídavé péče v úvahu“, je naprosto naivní a již řadou jiných usnesení vyvrácená. Obecné soudy napíší na papír cokoliv a na Ústavním soudu jen zhruba jednou za půl roku vnucují občanům myšlenku rodičovské rovnosti, právě proto, aby studenti práva a novináři měli o čem psát. Další neúspěšní stěžovatelé si přečtou, jak jen polemizují s předchozím rozhodnutím, jak Ústavní soud není povolán k věcnému přezkumu apod. Případy rodičovské nerovnosti se nikdy do novin a studií nedostanou, a ovčané si potom myslí, jak to v tom našem právním státě bezvadně funguje, střídavku má skoro každý, kdo chce, soudy jedou podle zákona a když zcela výjimečně nějaký soud uklouzne, moudří soudci v Brně to napraví a nějaký novinář o tom napíše.
22. 7. 2022 at 11:58
Kdo je Adéla Bučková?
https://cz.linkedin.com/in/adéla-bučková-8495ba180?original_referer=https%3A%2F%2Fwww.google.com%2F
Cílem jejích článků na epravo.cz je patrně hlavně zviditelňování a reklama na služby AK Brož & Sokol & Novák s.r.o.
6. 2. 2023 at 16:31
Vážený pane Jadlovský,
výše uvedený článek je rozborem tehdy vydaného nálezu Ústavního soudu, nikoliv analýzou aktuální rozhodovací praxe obecných soudů. Cílem článku je tedy úvaha nad tím, jak by obecné soudy měly v kontextu předmětného nálezu rozhodovat, nikoliv jak aktuálně rozhodují.
Nicméně i přesto musím uvést, že nejsem člověk naivní a bez zkušeností, když se v rámci své praxe dlouhodobě rodinným právem zabývám. Za požadavkem náležitého odůvodnění, proč nelze dítě svěřit do střídavé péče obou rodičů, si stojím. Velice často jsou pak rozhodnutí soudu prvního stupně měněna právě pro absenci takovéhoto odůvodnění, resp. důvody jsou shledány jako nedostatečné.
Chápu, že zkušenosti každého z nás mohou být rozdílné a v tomto směru bohužel mnohdy příliš záleží na tom, jaký soud je příslušný. Rozhodovací praxe pražských soudů je totiž poněkud odlišná, než ve zbytku republiky.
Každý opatrovnický spor je individuální, a tudíž nelze rozhodnutí v nich učiněné generalizovat. Co pro jednoho rodiče může představovat rodičovskou nerovnost, pro druhého může znamenat ochranu zájmu vlastního dítěte.
Každopádně nelze tvrdit, že rozhodnutí ÚS jsou zde k ničemu a jedná se o jednoho vítěze v loterii. Pokud by takové nálezy neexistovaly, je pravděpodobné, že bychom byli stále v situaci jako před 20 lety, kdy v 90% případech byly děti svěřeny do výlučné péče matky. Tomu tak aktuálně není právě proto, že obecné soudy daná rozhodnutí reflektují (byť pomalu). Nemluvě o tom, že judikatura ÚS mnohdy přispívá k tomu, že jsou rodiče schopni se o péči dohodnout, neboť matka již nemá takovou jistotu, že soud vyhoví ji. Přitom dohoda o péči je vždy preferovaným řešením, a to i z pohledu advokáta.
Budu Vám držet palce, ať máte do budoucna s českou justicí lepší zkušenosti, než jste měl doposud.
6. 2. 2023 at 18:03
Paní advokátko, kdybyste zažila tolik rozsudků, které jsou v takovém protikladu s nálezy, asi byste byla vůči Ústavnímu soudu kritičtější. Vezměte si jen nález IV.ÚS 1921/17 pana Jirsy, kde tvrdí, že právo na péči obou rodičů lze zajistit i vyloučením jednoho rodiče z péče. Nález, kde tvrdí, že rozdělení prázdnin by mělo být fifty fifty, aby to on sám o tři měsíce později v jiném usnesení znegoval. Nebo I.ÚS 618/05 – fakticky jsme podávali naprosto stejnou stížnost, ale ÚS nevydal nález jen proto, že v nálezovém případě byl návrh na letní úpravu prázdnin podán v červnu (kvůli čemuž se nestihlo ani odvolací řízení do konce prázdnin), kdežto v našem případě v květnu! A to mi předtím Chládek z ÚS psal, že pokud bude případ shodný s nálezovým, že nález bude. A téhle naprosté nepředvídatelnosti zneužívají obecné soudy k neuvěřitelně prasáckým rozhodnutím, jen v tomhle roce dva naprosto zbytečné zákazy styku, naprosto zbytečné omezení styku předběžkem na hodinu týdně, aniž by k tomu byl objektivní důvod. Soudy nahrávají agresivnějšímu rodiči a bez milosti potírají toho, kdo se chce o děti starat stejně jako druhý.
Celá judikatura, právě s tou nepředvídatelností a ohýbáním vede k tomu, že rodič bránící péči druhého používá stále drsnější strategie včetně psychického týrání dětí. Protože jsou to strategie úspěšné a beztrestné.
A když už se neví, tak se soud schová za zájem dítěte. A schválně, zkuste mi odpovědět na tuto jednoduchou otázku:
Soud došel k závěru, že ideální je uspořádání, kdy dítě bude 9,5 dne u matky a 4,5 dne u otce za 14 dní. Najděte mi zájem dítěte, který je schopen odůvodnit, proč tohle rozdělení péče by mělo být upraveno formou svěření do péče matky s úpravou širokého styku.
Co by muselo být prokázáno, aby z toho vyplýval zájem dítěte na úpravě péče matky?
6. 2. 2023 at 18:46
Vážená paní Bučková, oceňuji, že jste přišla do diskuse Střídavky. Chápu, že v rámci nějaké advokátské publikační činnosti je třeba něco napsat, nicméně podle mne jste jen přispěla k tomu rozšířenému mýtu, že střídavka je vlastně běžně dostupná. Ztotožňuji se s předřečníkem, ještě bych k němu dodal, že plno případů naprosto okatého a manipulativního překroucení práva v opatrovnických věcech bylo zde laicky rozebráno, řada výroků ústavních soudců se dostala do anket o blábol roku. Už tolikrát jsem četl tak absurdní odůvodnění, jak otcův návrh shodit se stolu, že rovnost pohlaví je pro mne jen propaganda. Přeji Vám, abyste ve své praxi nasbírala opačné zkušenosti, ale moc tomu nevěřím. Pokud Vás téma opravdu hlouběji zajímá nebo ráda čtete, napsal jsem o něm knihu Otec na útěku, jako laik. Právník nejsem. Kniha je ve všech větších knihovnách a aspoň formuje povědomí lidí o odvrácené straně justice. Mám čtenářské ohlasy i od právníků, vše doloženo a nakladatelstvím prověřeno.
6. 2. 2023 at 19:12
Perly, co mi straší v hlavě (jde o citace z usnesení a rozsudků, což jsou veřejně dostupné listiny):
1) „soud neshledal žádný důvod pro svěření dítěte do péče matky, přesto ji do péče matky svěřil, neboť je to matka, s níž bylo dítě spojeno pupeční šňůrou.“ (Brno venkov)
2) případ, kdy matka u soudu tvrdila, že se dítě každou noc budí a hystericky pláče, proto otec pořídil u sebe 100% záznam spánku dítěte k vyvrácení tohoto tvrzení nebo doložení, že jde o problém u matky. Soud to zhodnotil takto: „dítě je u otce stresováno nahráváním v noci, takže si netroufne u otce se probudit, zatímco u matky teprve může volně projevovat v noci své emoce.“ (Znojmo)
Německou 339 tr. zákona na ně.
25. 7. 2022 at 7:45
Obecné soudy i OSPODy již na situaci reagovali a výhradní péči matky začaly nazývat „asymetrická střídavá péče“. V našem případě v poměru 9:5. Zajímalo by mě, zda si některá soudkyně troufne nazvat střídavou péčí i 10:4 či dokonce 11:3.
25. 7. 2022 at 12:08
A má aspoň matka povinnost si pro dítě k Vám přijít?
26. 7. 2022 at 14:15
Ano, v tomhle je to vyvážené (místo předávání, prázdniny na půl).
7. 2. 2023 at 10:53
2Daniel – „..s níž bylo dítě spojeno pupeční šňůrou…takže si netroufne u otce se probudit….“
Skoda, tohle jsou ty spravne vyroky na zblebt roku, Tohle je to co je dobre medializovat, silenosti konkretnich soudcu, primo z rozsudku. Nad timhle se pozastavi snad 95% lidi – sakra, to jako fakt? No to je teda neco asi spatne… Co rekla nekde Hanychova, nechava vetsina lidi bez povsimnuti.
13. 2. 2023 at 21:27
V našem případě rozhodovala soudkyně, která byla toho času sama v rozvodovém řízení a nenáviděla všechny muže na světě. Zcela jistě si dokážete představit, jak moc byla objektivní. Je zajímavé, že toto se jako podjatost nebere, protože kdyby ano, tak musí vyloučit z rozhodování o rozvodech 1/3 soudkyň.