Mgr. Pavlína Kysilková

1.1.1 Role matky a otce ve výchově dítěte

Matka a otec jsou nejdůležitějšími osobami v životě dětí. Když je rodina pohromadě i když se rozdělí. Každý z nich má jiný a stejně nezastupitelný vliv na dítě, který nelze ničím nahradit. Matka nebo otec mají většinou odlišný styl výchovy a každý dítěti předává odlišný model chování, který je genderově zakořeněný. Od matky se dítě učí být ženou, jak se chovat k ženě a jak porozumět ženám. Naopak od otce se učí, jak být mužem, jak se chovat k mužům a jak s nimi komunikovat. Děti se učí, jak spolu opačná či stejná pohlaví komunikují (Mertin, 2004). I výzkumy prokázaly důležitost obou rodičů, jelikož s oběma rodiči se vyvíjí naprosto odlišný vztah. Matka a otec mají odlišné role a odlišné vztahy s dítětem. Dříve si vědci mysleli, že výchova s matkou je dostačující pro zdravý vývoj dítěte. Tyto výzkumy však byly vyvráceny a nové výzkumy prokázaly, že každý z rodičů vytváří s dítětem kvalitní a nenahraditelný vztah (De Man, 2009 in iustin.cz). Warshak (1996) poukazuje na to, že děti by měly vždy vyrůstat u rodiče stejného pohlaví. Z výzkumů, které proběhly v USA, bylo zjištěno, že chlapci vyrůstající s otci nemají takové problémy, jako synové vyrůstající u matek. Warshak ale také varuje před tím, že to nemůže být bráno plošně a svěřovat chlapce vždy do péče otce. Pokud se ale chlapec svěří matce do péče, je velice důležitý široký styk otce s dítětem. Zde se právě otevírá možnost střídavé péče, kde je styk s matkou a otcem rovnocenný. Plaňava (1994) píše, že matka je sice po narození dítěte nejdůležitější osobou, ale hned krátce na to se otevírá šance i pro otce. Není správné vnímat otce jen jako víkendovou návštěvu, ale žít s matkou i otcem každodenní život.

Role otce

Muž je ve výchově dítěte stejně důležitou osobností jako žena. Jeho přítomnost minimalizuje nepříznivý vývoj dítěte, a proto je velmi podstatné, aby se muž zapojoval do výchovy již od útlého věku dítěte co nejvíce. Otec má totiž v poznávání světa pro dítě podstatnou roli – zprostředkovává okolní svět aktivní konfrontací. Otcové ve své podstatě nejsou ošetřovatelské typy, naopak si s dětmi hrají bez zábran. Tímto daleko víc než matky podporují jeho zvídavost, tvořivost a odvahu (Ballnik, 2012; Černá, 2001; Mertin, 2004). Mertin dále (2004 s. 74-75) uvádí, že ,,…výzkumy běžné poradenské zkušenosti ukazují, že intenzivní zapojení otce do výchovy od nejútlejšího věku prospívá jak klukům, tak holčičkám.” Dále také dodává, že zvláště u chlapců je nepřítomnost otce velmi závažným problémem. Stejně tak se na problém nepřítomnosti otců u chlapců dívá Černá (2001). Chlapci, kteří vyrůstají bez časté přítomnosti otce, mají také problémy s navazováním vztahů ve skupině. Jsou málo asertivní a často závislí na svých spolužácích. Trpí pocity izolace, osamělosti a odcizení. Pokud se zaměřím na utváření mužské role, pro chlapce je otec vzorem mužnosti. Proto u chlapců, kteří o roli otce přijdou, se mohou vyskytnout pochyby o roli muže. Neumí zvládat mužské řešení krizových situací, jelikož nemá mužské chování osvojené (Černá, 2001). Je také prokázáno, že děti, kterým chybí otec, mají horší známky ve škole, hůře se aklimatizují na podmínky budoucího zaměstnání, mívají potíže se vztahy a také s komunikací s opačným pohlavím (Ballnik, 2012). Stejně tak školní úspěšnost zmiňuje Černá (2001, s. 31). ,,Celkově děti, které mají častý kontakt s otcem, prospívají ve škole lépe ve všech předmětech. Otec ovlivňuje rozvoj různých složek intelektu i celkový postoj dítěte ke vzdělání a jeho motivaci ke vzdělání.” Otec se také stává velmi důležitou postavou při zvládání dětské agrese. Jelikož se dítě vyvíjí, zlepšuje se mu motorická činnost. Také se mu však zvyšuje motorická agrese. Otec je osoba, která často s dětmi provozuje různé sporty. Otec a dítě spolu často závodí, ale přece jen vše je svázáno pravidly, které otec stanovil. Tím se dítě učí svoji agresi ovládat a snižovat ji (Ballnik, 2012; Berger & Gravillon, 2011).

Jak jsem již uváděla, otec je nepostradatelnou osobou vývoje u chlapců, ale své místo má samozřejmě i u dívek. Například Ballnik (2012) uvádí, že dívka si díky svému otci vytváří pohled na muže. Díky kontaktu s otcem si vytváří model pro komunikaci s budoucími partnery. Černá (2001) se zmiňuje o tom, že otec je prvním mužem v životě dívky a jeho přítomností a zapojováním, si utváří předlohu do svého budoucího vztahu.

Pokud bych měla shrnout všechny oblasti, které se utváří díky spolupráci otce. Jednalo by se o odpovědnost, empatii, samostatnost a sociabilitu (Černá, 2001).

Role matky

Zatímco o důležitosti otců je toho v odborné literatuře dostatek, důležitost matky se nejspíš z pohledu odborníků zdá naprostou samozřejmostí, že nestojí ani za zmínku. Matka se většinou stává symbolem důvěry a emocionální jistoty. S dítětem často komunikuje pomocí mimiky, úsměvu, dlouhých pohledů z očí do očí. To je velký rozdíl oproti otci, který s dítětem nejčastěji komunikuje pomocí zvedání, vyhazování apod. Také je velmi zvláštní, že bylo prokázáno, že otec daleko častěji vyslovuje jméno dítěte. Matka často používá zdrobněliny. U matek je také zvláštní, že používají na dítě jednodušší slova než otec, což ale vyzdvihuje otce, jelikož tím povzbuzuje dítě k vytváření si vlastních řešení (Bergen & Gravillon, 2011).

Otcové často děti pobízejí k riskování nebo i k tomu, aby se časem osamostatnily. Matky naopak chtějí své děti chránit, tím bohužel dítěti upírají možnosti poznávání světa (Berger & Gravillon 2011; Černá, 2001). Matky bývají často vsazovány na první pozice důležitosti vzhledem k tomu, že ony dítě porodily, a tak jsou obdarovány mateřskou láskou. Ovšem Matějček (in Černá, 2001, s. 30) uvádí, že ,,…mateřské chování vůči dítěti není omezeno pouze na biologické matky, nýbrž jde o univerzální chování všech lidí. Také otcové, jiní muži a dokonce již děti v pozdním školním věku jsou schopni tohoto typicky mateřského chování.”

Je tedy zřejmé, že oba rodiče jsou velmi důležitou a nenahraditelnou součástí dětského světa, protože ,,tak jak dítě potřebuje dvě nohy k chození, potřebuje matku a otce aby se mohlo harmonicky vyvíjet” (Berger & Gravillon, 2011, s. 99).

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST